Tony's pov

"Hej! Stříbrnovlasý rusáku!" zakřičel jsem na Pietra. Všichni už ze sešlosti odešli. Zůstal jsem tu jen já a nás nový přírůstek. 

Otočil se na mě a probodl mě pohledem. Zvedl jsem ruce na znamení míru.

"Co zase potřebuješ?" protočil očima a ve vteřině stál vedle mě. Trochu jsem se lekl, ale schoval jsem to za úsměv.

"Co říkáš na nějaké plány na večer?" zeptal jsem se ho tajemně. Pietro se začal smát a spadl z toho na zem. Nakonec jsem to nevydržel a musel jsem se začít smát také. Oběma nám tekly slzy smíchu. Byl opravdu vtipný, jak se tam mlátil na zemi.

"To jako vážně?" zeptal se mě, když jsme se přestali smát a oba jsme se uklidnili.

"Co jako vážně?" trochu jsem nechápal.

"Ty mě vážně zveš na rande po ani ne třech hodinách, co se známe?" Plácl jsem se do čela a musel jsem se smát.

"Tak hele kluku," objal jsem ho kolem ramen, "vážně nejsi můj typ. Navíc už jsem zadaný." Pietro zmizel a během dvou vteřin se znovu objevil kousek od místa, kde stál předtím.

"Kde jsi jako byl?" probodl jsem ho pohledem.

"Jen jsem si běžel provětrat hlavu. Netušil jsem, že zrovna ty někoho máš," kroutil hlavou a já ho znovu probodl pohledem. Tohle docela bolelo.

"No a co jsi měl na mysli, když ne rande?" probral mě z myšlení a v ruce držel pití, pro které si musel doběhnout. Hrozně mě děsilo, jak pořád někam běhal.

"Tak zaprvé. Přestaň dělat tohleto," ukázal jsem na pití, "a zadruhé. Chtěl bych udělat párty, na kterou nikdo nezapomene." Culil jsem se a doufal jsem, že mi pomůže.

"Co máš v plánu?" zeptal se a já byl šťastný, že mě neodmítl hned.

"Bylo by to tady. Chlast seženu a hudbu taky. Od tebe bych potřeboval, abys oběhl lidi s pozvánkami," zasvětil jsem ho.

"Tenhle plán jsem nemyslel," zašklebil se, "jinak samozřejmě pozvánky roznesu."

"Nevím, o čem mluvíš," zahuhlal jsem.

"Proč to tak pospíchá? O co se snažíš? Jaký je záměr?" trval na tom, že to ze mě vydoluje.

"Pořádně se ožrat a..." zasekl jsem se a plácl jsem se do čela. Já vůl mu to málem prozradil.

"A??? Dělej!" byl stříbrnovlásek jako na jehlách.

"Prostě potřebuji, aby někteří lidé měli pár promile v krvi a aby se začala dít určitá věc," řekl jsem mu heslovitě a sám jsem se divil, že to vůbec chápu já.

"Koho potřebuješ dát dohromady?" smál se a já jsem jen vykulil oči.

"Jak jsi poznal, o co mi jde?" zeptal jsem se pořád mimo z toho, že odhalil můj supertajný plán.

"Něco málo jsem za ty roky od sestry pochytil. Tak o koho jde?" znovu se zasmál a já musel uznat, že je opravdu pěkný. Ale na mě moc mladý. Mám svého dědka.

"To ti nemůžu říct. Je to osobní a navíc by mě jistá osoba zabila," snažil jsem se nevyklopit mu úplně všechno.

"Už js0em v tom namočený, tak koukej mluvit. Můžu být večer důležitý spojenec." Musel jsem nad tím chvilku přemýšlet. Pokud to někomu řekne, tak mě zabije bůh hromu. Pokud mi ale nepomůže a já to zvorám, zabije mě stejně.

"Thora a Natashu," šeptl jsem. Nemohu riskovat, že se to dostane k někomu nevhodnému.

"Nekecej!" žasl Pietro a oči mu svítily, "tak to je nejvíc libový! Thora neožereme. Musel bys prodat ledviny, abys to zaplatil. To bude problém. Chudák Nat. Ta ho asi neklovne."

"No víš," znovu jsem přemýšlel, jestli mu říct vše, "čert to vem. Stejně už jsem ti toho řekl víc, než jsem měl...Thor chce Natashu. Normálně takové věci jako dohazování neprovozuji. Ale musím." Pietro se mi chvilku díval do očí a nic neříkal.

"To by mě zajímalo, co na tebe má," po chvíli ticha konečně promluvil. Protočil jsem očima. Už teď mě děsí, jak moc všímavý je.

"Raději roznes ty pozvánky," ušklíbl jsem se a vydal jsem se ven z budovy.

"A seznam mi nedáš?!" křikl na mě.

"Žádný není! Prostě někoho pozvi! Poradíš si!"

Rozešel jsem se směrem k parku. Tvářil jsem se co nejvíce vážně a co nejvíce arogantně. Že mi to jde dobře.

Prošel jsem okolo nyní prázdného dětského hřiště. Mrzelo mě to. Chtěl jsem si znovu popovídat s Peterem.

Pokračoval jsem dál po cestě a blížil jsem se k temnému koutu. Odešel jsem z cesty a sebevědomým krokem jsem se blížil do temného koutku ohrazeného keři a stromy. Mezi houštím se objevilo malé místečko, které bylo dokonale maskované. Od cesty sem není vůbec vidět a díky stínu, které vrhalo slunce, by mě zde nikdo nenašel.

Stoupl jsem si doprostřed miniaturní loučky a rozhlédl jsem se okolo. Nikdo nikde. Jenom já. Slavný miliardář se zlomenou rukou.

Někdo mi zakryl oči a já s sebou cukl. Nečekal jsem to. Vánek mi k nosu donesl vůni nově příchozího a já se musel usmát.

"Co se směješ! Máš se bát!" šeptl mi hlas u ucha a na krku mi vyskočila husí kůže.

"V tvé přítomnosti se nejde nesmát," šeptl jsem zpět a přál jsem si, aby dal tu otravnou ruku pryč a já konečně viděl jeho krásnou tvář. Na krku jsem ucítil hebké rty.

"Neměl by ses tady toulat takhle sám. Jsi snadná kořist," zamumlal během obtěžování mého krku a šimrání malých vousů mě zalechtalo při každém jeho slově.

"Hmm. Možná jsem věděl, že tu na mě čekáš," znovu jsem šeptl. Rty se oddálily a ruka konečně přestala blokovat mé zorné pole. Vtáhl jsem blonďáka do objetí a on mi ho hned obětoval.

"Konečně tě zase vidím, Steve" usmál jsem se.

"Já tebe taky, Tony," zavrněl mi u ucha.

Po chvilce jsme se od sebe odtáhli a oba jsme si lehli na zem. Steve mě objal jednou rukou a spolu jsme sledovali mraky. Nevím, kdy se ze mě stalo tohle. Ležím se svým přítelem a sleduji oblohu... Ale nestěžuji si. Jsem prostě šťastný.

"Dneska je opravdu krásně," promluvil po chvíli voják a já jsem musel souhlasit.

"Co když to zjistí?" znovu promluvil a přerušil tím zpěv ptáků. To mi ale nevadilo. Jeho hlas je stokrát krásnější.

"Nezjistí to," šeptl jsem a zdravou rukou jsem mu prohrábl vlasy. Uculil se.

"Nesmí se to stát," posmutněl. Dal jsem mu letmý polibek na tvář a hned se rozsvítil. Byl jsem v tuto chvíli šťastný. Opravdu šťastný. Nemusel jsem před ním mít žádnou přetvářku. Nemusel jsem se ani falešně usmívat. Nebyl k tomu důvod.

"To tě tak trápí, kdyby zjistili, že jsi jen můj?" zeptal jsem se a snažil jsem se, aby nešlo poznat mé zklamání. Mrzí mě, že se za mě stydí. Steve si povzdychl. 

"Tak jsem to nemyslel. Jen, že v mé době to nebylo normální. Pořád se mám za zrůdu. Nesměl jsem to tenkrát nikomu říct. Jediný, kdo to věděl, byl Bucky. Ten jediný ve mě neviděl monstrum," smutnil. Přesto jsem byl rád, že mi to řekl. Moc nemluví o době, která byla před tím incidentem s ledem. 

"Nejsi zrůda!" řekl jsem vážně, "pokud jsi, tak jsem zrůda taky... Ale chápu tě. Nebudu na tebe nijak tlačit." Odpovědí mi bylo Stevovo vděčné ticho, které stejně dlouho nevydrželo.

"Jednou to zjistí. Máme v blízkosti špionku Romanoffovou," povzdychl si a bylo na něm vidět, jak ho to trápí.

"Ta teď bude mít co dělat se svým vlastním milostným životem," zasmál jsem se.

"Takže už se chytá Thortasha věc?" zeptal se natěšeně.

"Přesně tak! Dneska večer je velká kalba u nás doma. Navíc tam bude hodně lidí, takže si nikdo nevšimne, když na chvilku někam zmizíme," usmál jsem se na něj. Těšil jsem se na každou chvilku strávenou s ním.

Capova ruka opustila mé tělo a její vlastník si stoupl. Napodobil jsem ho a stál jsem kousek od něj. Jeho modré oči mě provrtávaly. Docela jsem se začínal bát, co jsem zase pokazil.

"Takže mi chceš říct, že jsi naplánoval obrovskou párty u tebe doma jenom proto, abys dal dohromady dva superhrdiny?" zeptal se vážně a mně se zadrhlo v krku. Byl naštvaný. Určitě byl naštvaný. Je to z něho cítit. Tohle nedopadne dobře...

"No technicky vzato nejsou superhrdinové. Thor je bů..."

"...odpověz mi!" přerušil mě vážným a chladným tónem. Opatrně jsem přikývl a bál jsem se jeho reakce.

"Bože, ty jsi fakt dokonalý!" usmál se, přistoupil ke mně a přitiskl na mě své rty.