SOPHIE

Trochu to mnou otřáslo, nebudu lhát. Katy se mi omlouvala celou cestu, co jsme jely zpátky na kolej, co vyslechla můj otřesný zážitek. Nechtěla jsem, aby se cítila provinile, vždyť za to nemohla. Mike přebral a doufám, že už ho nikdy nepotkám, dál jsem to řešit nechtěla. Musela jsem ale sobecky přiznat, že se mi líbilo, jak se za mě kluci postavili. Jak mě zachránili a pomohli. Nesouhlasila jsem s tím, že toho kluka zmlátili, ale pomohlo to. Líbilo se mi i to, což vážně nechápu, jak mi ten idi... jak mi Lucian nabídl mikinu, když jsem se rozklepala. Bylo to nečekané, bylo to... hezké. Po očku jsem se dívala, když si ji svlékal. Vyhrnulo se mu tím i triko, které měl pod ní a já mohla vidět to vypracovaný břicho včetně několika menších tetování, které mu ho pokrývaly. Ten pohled se mi vypálil do hlavy. Neřekl sice ani slovo, ale ono to bylo lepší. Pořád mezi námi bylo to napětí od toho incidentu v bistru. Ta mikina byla teplá a hrozně dobře voněla. Jako on. Věděla jsem, že ji musím vrátit, ale nechtělo se mi. Důkaz taky byl, že jsem se v ní rozhodla spát. Kriste pane. Já se asi zbláznila! To, že mi pomohl a půjčil mikinu neznamená, že to není prostě debil! Zamračila jsem se sama pro sebe a chtěla ji ze sebe sundat, ale nešlo to. Klidně bych v ní i umřela.

Měla jsem pro dnešek po škole, a tak jsem se chystala do bistra. Poslední směna tento týden. Ačkoliv bych o víkendu klidně pracovat šla, rozhodla jsem se, že se budu věnovat učení. Přeci jenom, zkoušky mě neminou. Tuhle univerzitu jsem si vybrala proto, jak je skvělá. Má dobré jméno, skvělé výsledky absolventů a upřímně se mi líbí i z architektonického hlediska. Je to ten typ starých budov, ze které sálá kus historie. Vybrala jsem si praktický hlavní obor, ekonomii, ale koketuju zároveň i s literaturou. Zatím to nějak dávám, ale upřímně si nejsem jistá, co z toho vyleze. Snad budu celá a s diplomem v ruce. Chtěla bych pak někam do velké firmy, kde bych začala další fázi svého života. Nebo snad pomáhat ve vedení krejčovství, které má máma. Trochu ho pozvednout, rozšířit. Anebo snad napsat knížku. No, plány by byly.

Hned, jak jsem přišla do bistra, pozdravila se s Betty a Jimmym, tak mi naskočilo to první setkání s těma klukama, pak i druhé a hlavně příslib zákusku, který mají u mě za záchranu. Nebylo možné se s nima znovu nevidět. Ačkoliv bych to přivítala. Dorian a Theodor byli v pohodě, ale obávala jsem se představy Luciana. Bylo mi trochu proti srsti se k němu chovat pěkně a mile, když mi provedl tu prasárnu s tou knihou! Vždycky, když si na to vzpomenu, tak do mě vjede vztek. Nevěděla jsem, kdy se objeví, Dorian se mi neozval, a tak jsem se spíš v duchu modlila, ať je nepotkám ještě pěkně dlouho.

Ano, bůh má velký smysl pro humor a dokáže své ovečky vyslechnout a vyjít jim vstříc. Do hajzlu! Protože hned, jak jsem vrazila do přední části bistra, za zákazníky, tak jsem je mohla vidět v tom samém boxu, co minule. Roztahovali se tam a na stole neměli nic. Zamračila jsem se.

"Timi!" sykla jsem na kolegu, kterého jsem si odchytla před kuchyní.

"Co je, Soph?" podíval se na mě s prázdnýma talířema v ruce.

"Tamhle ten stůl, těch sedm kluků, jak jsou tu dlouho?!" zajímalo mě. Tim se zazubil. Podíval se na ně a zpět na mě. "Co je, sakra?"

"Neuvěříš. Ti týpci tam jsou už půl hodiny." přiznal s úsměvem na tváři.

"A? Proč jsi je už neobsloužil? Je to tvůj stůl. Už mohli být třeba dávno v trapu."

"Odmítli."

"Cože? Tak co tu vysedávají jak na nádraží?!" nechápala jsem. Znovu jsem po nich hodila zamračený pohled. Jako by to snad byla vábnička, přilákala jsem pár pohledů.

"Ptali se po tobě a čekají, až přijdeš. Chtějí tvou obsluhu. Tak směle do toho." uchechtnul se a políbil mě na tvář. Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou a když jsem se znovu podívala na ten stůl hrůzy, Dorian na mě mával a Lucian mě propichoval pohledem. Super. Príma. Skvělý. Vážně!

Nadechla jsem se - to zvládneš, je to jen parta sedmi kluků, proboha, nic složitýho. Vzala jsem z kapsy zástěry blok a vydala se pro jejich objednávku.

"Ahoj, tak co si dáte?!" zeptala jsem se, ale dívala se do zápisníku.

"Čau, kočko!" vyhrkl Dorian. "Čekáme tu na tebe!"

"Jo, kolega mi to říkal. Tak co si dáte?"

"To je ten, co tě políbil?" zvážněl Dorian. Podívala jsem se konečně z čistýho papíru na kluky.

"Co si dáš, Doriane?!" zvýšila jsem hlas. O tomhle jsem se s nima fakt nehodlala vybavovat. Tim mě občas líbne na tvář, ale je to prostě jeho zvyk a vyjádření, jak někoho pozdravit anebo ukázat, jak ho má rád. Mě to nevadilo a jim to mohlo být jedno. Po chvíli ticha se Dorian rozpovídal. "Proboha, to všechno sníš?"

"Spíš mám obavu, aby toho nebylo málo." zauvažoval zcela vážně. Neskutečný. Měla jsem popsanou půl stránky a jemu se zdálo, jestli to není málo. Ten kluk je šílenej.

"Neozval ses, že přijdete." připomněla jsem mu.

"Jo, promiň... stala se taková nehoda, že jsem o tvoje číslo přišel. Mohla bys mi ho napsat znovu, prosím?" usmál se. Povzdechla jsem si, otočila blok a napsala mu svoje číslo. Papír jsem odtrhla a položila ho na stůl. Než jsem si blok otočila zase zpátky, kde jsem měla rozepsanou objednávku, ozvala se rána. Lucian bouchnul dlaní do míst, kde byl papírek s mým číslem a přitáhnul si ho k sobě. Nespustil oči z Doriana, kterej se šklebil a protáčel oči. "Jdi do prdele, fakt!" řekl mu Dorian. Zamračila jsem se na ně. Co to jako znamená?

Nechala jsem to být, když se ozval Theodor a začal diktovat. Pak jsem přešla na Deana, Vincenta, Olivera a Sebastiana. Ti kluci se mi představili, někdo ke mě napřáhl ruku k potřesení, někdo jen mávnul. Všichni byli fakt krásní, mohli by dělat z fleku modely. Jako poslední zbyl Lucian, čehož jsem se nejvíc děsila.

"Tak co si dáš, Luciane?"

"Znáš moje jméno, Popelko." řekl mi. Jo. Vlastně se mi nikdy nepředstavil. Díval se mi do očí a jeho modř mě propalovala skrz na skrz.

"Jo, a ty bys mohl taky vědět, že nejsem žádná Popelka, ale Sophie, mám to i na jmenovce, pokud umíš číst!" zaútočila jsem. Uchechtnul se.

"Popelka se mi líbí."

"Ty asi budeš zase bez objednávky, chlapečku." ucedila jsem.

"Ty vole, to minule mi stačilo." pronesl polohlasem Oliver, ale zasmál se.

"Co si sakra dáš, Luciane?!" zdůraznila jsem jeho jméno naštvaně. Nadiktoval mi úplně to samé, co minule. Burger a kafe. A navrch se usmál. Bože. Bylo to skoro jako osmý div světa. Fascinovaně jsem na něj čuměla a nemohla se odtrhnout. Moje srdce splašeně bušilo.

"Kočko? Hej!" promluvil Dorian. Zamrkala jsem a odtrhla se od modrého pohledu.

"Co?" momentálně jsem neměla páru, která bije.

"Dostaneme to záchranný?" usmál se a vyskočil mu na tváři dolíček. Kristova noho. Od tohohle stolu se musím držet dál. Ten testosteron, úsměvy, pohledy, jejich krása a pěkná těla mě položej.

"J-jo." zakoktala jsem se jako nějaká blbka. Fakt bych se viděla někde v temným místě. Otočila jsem se na patě a vysmahla do kuchyně předat Jimmymu objednávku. Pak jsem se starala o jiné stoly a tomu jednomu konkrétnímu jsem nevěnovala ani pohled. Nemohla jsem. Pro moje dobro. Jenže netrvalo dlouho a jídla pro kluky byla hotová, takže jsem se musela přemoct a donést jim je. Zkoušela jsem přemluvit Timiho, než půjde domů, aby to za mě vzal, ale se smíchem odmítnul. Zmetek. Postupně jsem jim je nosila, přála dobrou chuť a rychle se odvracela.

"S tím burgerem si mám dát zase načas?" zajímal se Jimmy.

"Naopak, dneska je to na kvap, ať to máme z krku."

"Rozumím." potvrdil mi a už opékal bulku. Netrvalo dlouho, všichni měli svoje porce před sebou a já zas měla pár minut bez jejich dusivé přítomnosti. Potom, co jsem jim sklidila prázdné nádobí, jsem se vydala připravit talířky s tím záchranným, jak to hezky Dorian nazval. Připravila jsem sedm talířů a položila na ně dva druhy dezertů. Cheesecake, co měli minule a ještě višňový koláč. Všechno jsem to pobrala a došla k jejich stolu.

"Moment, proč tolik talířů?" zajímalo Theodora.

"Jo, proč, když jsme ti pomohli jen tři?" dotazoval se i Dorian a mračil se nad tím počtem.

"Abyste se nehádali." pokrčila jsem rameny.

"Kočko, tohle mi trhá srdce, proč tihle volové mají dostat ty dobroty, když tam ani nebyli, když vůbec nevědí o co jde, když ti absolutně nepomohli?"

"Řekla jsem ti to. Je mi hloupé dát jen vám něco na zub a zbytek by na vás koukal. Ber to tak, že jste jedna parta, a každý by měl mít svůj díl. Pokud ti bude málo, klidně ti přidám." pousmála jsem se na něj.

"Tohle je tak nefér, ale ten přídavek beru!" Dorian skočil po vidličce hned, jak jsem před něj položila talíř a už se zabořil do sladkosti. Ostatní, nezúčastnění kluci sice neměli páru, oč se jedná, ale poděkovali a obdařili mě úsměvem. Musela jsem se přidržet stolu, abych sebou nešvihla. Oni budou moje smrt! Poslední talíř jsem dala před Luciana. Zíral na mě, talíře si nevšímal.

"Nejíš sladké?" nebyla jsem si jistá. Pousmál se.

"To jo, jím. Jen jsem upřímně nečekal, že něco dostanu." přiznal.

"Pomohl jsi mi a já to slíbila." neviděla jsem v tom nic zvláštního.

"Pravda." přiznal, ale stejnak ze mě nespustil oči.

"Kdybych věděla, že přijdete, přinesla bych ti tu mikinu."

"To je v pohodě. Nespěchá to."

"Fajn. Tak dobrou chuť." popřála jsem jim a hodně rychle zmizela do kuchyně, kde jsem si musela na chvíli sednout. To bylo tak zatraceně divný. Tak zatraceně normální!