SOPHIE

"Jo mami, všechno je v pohodě. Mám se dobře, dostatečně jím, chodím na čerstvý vzduch, pořád pracuju v bistru a škola mi jde jedna báseň." shrnula jsem jí to do jednoho, když se mě ptala na ty samé otázky už po páté. Držela jsem telefon ramenem a dolakovávala jsem si nehty na nohou.

"Sophie, to není vtipné."

"Správně, já se taky nesměju. Myslím to vážně." protočila jsem oči. Tyhle pravidelné týdenní telefonáty občas byly dost vysilující. Především proto, že se o mě naši báli, navíc jsem se kvůli škole odstěhovala přes dva státy a oni už své jediné dítě neměli na očích. Byli někdy možná až moc starostliví, ale podporovali mě, nebránili mi, a za to jsem jim byla vděčná.

"Holčičko, nebuď na maminku drzá, víš, že to s tebou myslí dobře." vložil se do toho i táta. Měli telefon na reproduktoru, díky čemu jsem taky v pozadí slyšela hokejový zápas, který si táta pustil a jistě po očku sledoval. Miloval hokej. Občas jsem se dívala s ním. Sice jsem tomu nerozuměla, co se týče pravidel, ale líbilo se mi na ty chlapi koukat.

"Kdo hraje, tati?" zajímalo mě, hlavně proto, abych změnila téma. Táta se stačil jen nadechnout pro odpověď.

"No to snad nemyslíte vážně, že se budete bavit o sportu!" skočila do toho máma. Musela jsem se tiše zasmát.

"Sophie! Vylez konečně z tý koupelny! Mám na dnešní večer plán!" ozvalo se za dveřmi společně se zabušením.

"Mami, tati, musím končit. Moje spolubydlící Katy potřebuje moji pomoc. Trochu zaostává v jedné látce, takže se budeme učit. Nemůžu si ji vzít na svědomí." lhala jsem, až se mi od pusy prášilo. Zašroubovala jsem lak a vzala telefon normálně do ruky.

"Samozřejmě, holčičko! Studium je důležité." vyhrkla máma. "Opatruj se, máme tě rádi!"

"I já vás, posílám pusu, ahoj."

"Ahoj." ozvalo se dvojhlasně a pak jsem s úlevným vydechnutím zavěsila. Vylezla jsem z koupelny a hned naproti stála se založenýma rukama Katy.

"Takže já zaostávám?" ušklíbla se.

"Promiň, nějak jsem to musela zaonačit." pokrčila jsem rameny. Cítila jsem se upřímně dost provinile.

"Odpustím ti jedině, když se mnou dnes něco podnikneš. Mám plán." mrkla na mě.

"Dnes?" podivila jsem se.

"Je čtvrtek, což je takový malý pátek."

"Ale pořád je čtvrtek." upozornila jsem jí na to. Protočila nade mnou oči. "Fajn, tak co máš v plánu?" zajímalo mě.

"Koukej se převléct, existuje takový místo, kde uvidíš naše krále v akci. Je to velký. Proč se na mě tahle koukáš?"

"Protože nemám ponětí, o čem to sakra mluvíš, Katy!"

"To je fuk, uvidíš, až tam budeme. Jdi se prostě převlíknout a ať jsi za kočku. Proč zase tenhle pohled? Tomuhle snad rozumíš, ne?!" zasmála se. Bože, ta holka je prostě... někdy tak matoucí. Raději jsem se neptala dál, protože jsem věděla, že to je zbytečné a šla se převlíknout. Nakonec mě poslala dvakrát zpátky změnit výběr oblečení. Ta holka byla šílená.

Po hodině příprav jsme konečně mohly odejít z koleje. Vzaly jsme si taxi, které nás vykoplo na, pro mě, naprosto neznámém místě. Až z cedule na bráně jsem se dozvěděla, že se jedná o malé městské letiště, které bylo již nevyužívané a uzavřené. Na moje otázky Katy neodpovídala, jen se usmívala, jak maniak. Začínala jsem se jí upřímně bát. Jak jsme se dostávaly blíž a blíž, tak jsem slyšela větší a větší hluk.

"Co to sakra je?!" vypadlo ze mě, když jsem konečně měla tu čest to spatřit na vlastní oči. Stály jsem na dráze u hangárů, která byla plná lidí a aut. Některá byla jen zaparkovaná nebo nastartovaná, obklíčená hloučky lidí. Některá jezdila sem a tam a některá se i točila dokola, až jim šel kouř od kol. Odněkud hrála hlasitá hudba, doprovázená smíchem, příležitostným tancem. Taky alkohol, pokřikování, fandění, řev motorů a smrad spálené gumy všude kolem. Připadala jsem si, jako kdybych si pustila Rychle a zběsile v amatérské verzi. Co to do háje je?

"Králové - ta sedmičlenná partička s Lucianem Kingem v čele, vzpomínáš si na svého oblíbence?!" uchechtla se.

"Toho zplozence pekel mi ani nepřipomínej." na něj teda rozhodně nezapomenu, idiot jeden. Ležel mi dost těžce v žaludku společně s tou zatracenou knihou! Zasmála se a ukázala někam do dění.

"Tak tohle je jejich svět. Vidíš tamhle ty auta - jejich. Od svých aut se nikam výrazně nevzdalují, takže jejich majitele potkáš někde poblíž. Oni a pár dalších tu závodí nebo předvádějí různý kousky. Taky se dělá závod městem, který je možný vidět nejlíp ze záznamu. Mají kameru v autě nebo s nima pár lidí jede, aby je na určitých úsecích natočili, pak to sestříhají a je z toho skvělý video. Dělají se sázky na vítěze. Pořádá se před i potom párty. A v tom hangáru za náma? Tam se pořádají takový bitky a znovu v tom jsou velký prachy. Je tady ten nejlepší užší výběr přihlížejících, především bohatých děcek, ale začíná se to dost množit - jeden řekne druhýmu... znáš to a pak je tu hromada čumilů navíc. Jako my." zasmála se. "Tohle je zábava, pro ty kluky životní styl, jeden velký večírek a příležitosti se seznámit a pobavit. Náš dnešní program." skoro maniakálně se ušklíbla a mrkla na mě. Rozhodila ruce, aby mi to názorně předvedla. Co tu mám sakra jako dělat?! Zděšeně jsem se rozhlédla. Mraky lidí, aut, červených kelímků, zvuků. Když jsem se zaměřila na ty auta, na tu informaci, že ta partička je tady, tak netrvalo dlouho a všechny jsem je viděla. Černé, bílé, červené, žluté, zelené a dvě modrá auta vedle sebe. Jako bych se vrátila pár dní zpátky na parkoviště u bistra. Asi budu zvracet.

"A tohle je jako jen tak? Nikomu tohle nepatří, nikdo to nehlídá, co policajti?!" podivila jsem se.

"Sophie, zlato. Tohle je pořádaný bohatýma lidma a když máš prachy, máš všechno. Podplacenýho majitele letiště i policajty. Klid. Uvolni se." doporučila mi. Měla jsem nutkání se pokřižovat. Tohle bylo... šílený. "Skočím si pro pití, chceš taky něco nebo se nejprve rozhlídneš?!" mluvila na mě Katy dál.

"Rozhlídnu." potvrdila jsem jí a pak jen sledovala, že mizí davem, kamsi. Samozřejmě, že rozhlídnu - kudy vede cesta z tohohle místa, jak rychle se dostanu někam do civilizace, kde by byl aspoň název ulice, kam by pro mě přijelo taxi. Večírky jsem navštěvovala sem tam, ale tohle bylo diametrálně jinde. Neměla jsem z toho dobrý pocit, proto jsem toužila vypadnout co nejdřív. A až budu na koleji, můžu se soustředit na Katy, kterou za tohle rovnou zabiju. Cítila jsem se nepatřičně. Nikoho jsem tu neznala a ty, co se tomu blížili byly jen tváře beze jmen, co se mihly v kampusu nebo jsem je fakt potkat nechtěla. Tohle nebylo pro mě. Začínala jsem svého rozhodnutí, že půjdu s Katy ven hořce litovat. Ty lidi nejdou zítra do školy? Jako jo, v pátek to není tak horký, sama mám jen jednu hodinu a ještě odpoledne, ale i tak! Nemusí se učit na zkoušky nebo co?!

"Ztratila ses, holčičko?" ozvalo se mi těsně za zády. Trhla jsem sebou a otočila se. Stál tam úplně cizí kluk, bez trička, s takovým tím culíčkem na vršku hlavy a s červeným kelímkem v každé ruce a trochu chlípně se usmíval. Už na první pohled měl něco upito. Zamračila jsem se na něj.

"Ne, díky za starost. Pokračuj tam, kam jsi chtěl dojít." a zase jsem se otočila, abych se mohla kochat tím hrozným pohledem na místo, na kterém jsem se ocitla.

"Ale mě se líbí tady. Myslím, že jsem přehodnotil plány. Na." přitiskl se na mě a přes rameno mi nacpal do ruky jeden z těch kelímků. Ten kluk byl sice hezký a měl dobré tělo, jak jsem mohla vidět, ale v téhle situaci jsem fakt netoužila po tom, aby se na mě tisknul. Volnou rukou mi přejel po boku až na zadek.

"Hele!" zvýšila jsem hlas.

"Copak, ztracená holčičko?" zabručel mi do ucha a následně mě políbil na krk. Zalapala jsem po dechu. Co si to sakra dovoluje? Udělala jsem krok dopředu, abych se od něj dostala co nejdál. Jenže z mého zadku ruku přesunul na břicho a zabránil mi v tom se vzdálit ještě dál.

"Koukej přestat! Neznám tě! Přestaň nebo..."

"Nebo co?" skočil mi do řeči a uchechtnul se. I já jsem slyšela, jak to zní směšně. Neudělala bych nic, protože bych tohohle kluka nijak nepřeprala, to mi bylo jasný. Do prdele práce! Pak jsem už jen spoléhala na to, že když uprostřed tohohle davu budu křičet, že si to rozmyslí.

"Nebo ti rozbiju hubu, Miku." ozval se hlas za námi. Tělo za mnou ztuhlo. Společně jsme se otočili, aniž by ze mě sundal ruku.

"A já ti vojedu auto klíčema, okoukal jsem to teď a musím říct, že to bylo působivý." řekl další hlas, který se snažil být vážný, ale stejnak v něm bylo znát veselí. Dívala jsem se na Doriana a Theodora, kteří tam stáli jako dvě hory. Nikdy bych netvrdila, že ty kluky uvidím tak moc ráda!

"Starejte se o sví. Tahle buchta už je zabraná." odsekl jim Mike a přitáhnul si mě ještě blíž.

"Dovolíš, kočko?" zeptal se Dorian a vzal si ode mě kelímek. Trochu se napil a zašklebil se.

"Nedivím se, že s tebou žádná nechce nic mít, když jim nalejváš takovýhle sračky, navíc říznutý, co? Ty chudáku."

"Sundej z ní ty pracky, kámo, po dobrým." promluvil Theodor a podíval se někam za nás.

"Jděte do prdele." oponoval Mike, zahodil svůj kelímek někomu pod nohy a volnou rukou mi sevřel prso. Proboha. Sevřela jsem oči. Cítila jsem se nepříjemně, a to je ještě hodně slabý výraz. Byla jsem vyděšená, znechucená.

"No tak to půjde po zlým!" zavrčel Dorian s chladným úsměvem. Nevím, co se dělo, protože jsem odmítala otevřít oči, jen jsem cítila a slyšela. Někdo mě popadl za ruce a vyškubnul mě ze sevření toho Mika. Narazila jsem do dalšího pevného těla, které mě ochranitelsky obejmulo. Za mnou Mike sýpal po dechu a hekal. Nakonec jsem oči otevřela a podívala se, co se děje. Mike byl v kravatě od Luciana, který se tam z ničeho nic zjevil a Theodor mu sázel pěstě do břicha.

"Už je dobře." zašeptal mi do ucha konejšivě Dorian. "Dostane, co si zaslouží, zkurvysyn."

"Přestaňte." řekla jsem jim pevným hlasem. Ten kluk byl pitomec, ale tuhle brutalitu si nezasloužil. Theodor se na mě podíval, aby se ujistil, zda to myslím vážně. Pak kývnul na Luciana, který stisk povolil, obešel ho, ale pak se napřáhnul a ještě mu dal pěstí do obličeje. Mike se složil na zem. Hlavu jsem odvrátila a Dorian si mě přitiskl ještě víc k sobě. Sakra.