LUCIAN

Z přednášky jsem měl hovno. Měl jsem dojem, jako kdyby tam mluvili vietnamsky, kdo tomu kurva rozumí?! Otráveně jsem zabouchnul knihu a hodil ji do batohu. Čekal jsem jen na oficiální pokyn, že je konec, abych už mohl vypadnout. Ta holka ze včerejška na mě mrkala přes dvě řady, div si krk nevykloubila, jak se věčně otáčela v mezičase, kdy mi posílala zprávy. Nabízela, že bychom si mohli zopakovat tu včerejší akci na záchodech. Bylo to lákavý. Jenže jsem byl myšlenkama jinde. Myslel jsem na Popelku ze včera, což mi včera večer jelo neustále hlavou. Neustále jsem si projížděl ty scény, kdy jsme na sebe štěkali, to, jak stála u mýho auta, to, jak jsem se jí dotknul. Myslel jsem na Popelku i z dnešního rána, kdy jsem společně se Sebastianem nakráčeli za dvojčatama. Ti dva šmejdi se jí nějak podezřele věnovali. Nejvíc mě nasralo to, jak jsem viděl, že jí Theodor drží za ruku. Sebastiana zajímal ten příběh, co se odehrával před jejich příchodem, ale ti hajzlové drželi hubu a jen se debilně šklebili. V tu chvíli jsem měl fakt chuť jim rozbít ten úsměv na ksichtě. Měl jsem za to, že jsem jim všem včera jasně vysvětlil, že tahle pěkná holčička je moje. Byla drzá a vzpurná, což mě dost rajcovalo. Chtěl jsem si s ní prostě pohrát a nejsem ten typ člověka, co by se dělil. Rozhodně ne s těma klukama, který mám kolem sebe, protože vím, co uměj bejt za zmrdy. Netvrdím, že jsme si pár buchet mezi sebou nevystřídali, ale nikdy jsme do toho nešli zároveň. A nehodlal jsem s tím začínat.

Popelka se mi vkrádala do mysli čím dál častěji, a to jsem hodlal ukončit. Nasrala mě tím, jak mi chtěla záměrně zničit auto, a to mě frustrovalo. Tohle si prostě nikdo nikdy nedovolil. Proto jsem se rozhodnul, že musím přijít na jiný myšlenky. Odepsal jsem tý Helen Záchodový dostaveníčko, že se sejdeme za pět minut na hajzlech. Když jsem tam vrazil, zamknul jsem dveře. Ona se právě zkrášlovala před zrcadlem.

"Chyběl jsi mi." začala a vydala se ke mě se svůdným úsměvem.

"Samozřejmě." odvětil jsem, zabořil jsem jí ruku do vlasů a přitáhnul jsem si ji k polibku. Zasténala, a to byl signál pro moje péro. Věděl jsem, že jsem dobrej, ale i tak mi to masírovalo ego, když jsem mohl slyšet i vidět, co s těma holkama dokážu. Druhou rukou jsem jí vjel pod sukni a sáhnul jí mezi nohy. Odtáhnul jsem jí prádlo a přejel prstem po hladce vyholené kůži. Zalapala po dechu. Odtrhnul jsem se od ní a začal si rozepínat kalhoty. Mezitím si klekla na zem a s chtíčem v očích mi pozorovala ruce. Nevydržela to a přidala se. Stáhnula mi je i s boxerkama do půli stehen a chytla mě za péro, který se už dávno probudilo k životu. Pohladila ho a pak horkým jazykem olízla. Bylo to neskutečný. Zvrátil jsem hlavu a cítil, jak si mě bere do pusy. Začala z kraje a zlehka. Chtěl jsem víc, proto jsem jí zatlačil na temeno a pořádně přirazil do jejího krku. Cejtil jsem se fakt božsky, do prdele. Dostal jsem se pak do fáze, kdy jsem věděl, že nebude trvat dlouho a udělám se. Chtěl jsem ale ještě víc, proto jsem ji vytáhl na nohy a sevřel její pěkný plný kozy v rukou. Dotlačil jsem ji k umyvadlu, slíbal jí tepající krk a pak ji prudce otočil, abych se mohl natlačit na její zadek. Chytla se keramiky a začala se jím otírat o moje rozdělaný péro. Sáhnul jsem do zadní kapsy, vytáhnul kondom a nasadil si ho, vyhrnul jí sukni až k pasu a znovu jí strčil ruku mezi nohy. Byla kurevsky mokrá. Jednou rukou jsem jí zatlačil na záda, abych jí donutil se víc předklonit a druhou si sáhnul na péro a zasunul se do ní. Pane bože. Znovu a dost hlasitě zasténala. Podíval jsem se na ní do zrcadla a viděl jen zavřený oči a skousnutej ret zubama. Viděl jsem tam teď holku - Helen, ve který jsem zabořenej až po koule a pak najednou... Popelku. Kurva! Podobný si rozhodně nebyly, ale můj zasranej mozek chtěl něco jinýho. Povzdechl jsem si a začal se věnovat rozdělaný práci. Chytnul jsem ji za culík a obtočil si ho kolem pěsti, přitáhl jsem, až zvrátila hlavu dozadu. Přesně tak, co jsem včera chtěl dělat s Popelkou. Bušil jsem do ní, až hekala nahlas a i mě unikly steny. Netrvalo dlouho a já se v ní udělal. Vyndal jsem se z ní, stáhnul si gumu z péra a vyhodil ji do koše.

"To bylo skvělý." zaskřehotala.

"Jo, takovej já už jsem." řekl jsem jí, zapnul si kalhoty a vypadnul jsem z těch hajzlů.

"Bylo mi jasný, že tě tam najdu." ozvalo se naproti dveřím, přes chodbu. Sebastian stál opřenej o zeď se založenýma rukama.

"Užíval sis, cos slyšel?"

"Tohle by slyšel i hluchej, ale v klidu, brácho, zapíchal jsem si před hodinou v druhým patře, takže není co závidět. Čekám na tebe, abychom se domluvili na tu noční jízdu." pokračoval. No jistě. Na to jsem se těšil, jak malej kluk. Až nasedneme do aut, sešlápneme plyn a sjedeme vzorek pneumatik ve městě. Miloval jsem to.

"Mám teď ještě jednu hodinu a pak jedu do servisu. Zavolám ti večer. Po večeři."

"Málem bych zapomněl. Pošlu tvý mámě kytku. Na svůj věk to je fakt kočka a..."

"Opovaž se to dopovědět nebo ti rozbiju hubu. Je to moje máma, do prdele!" zamračil jsem se na něj. Moje máma byla kočka, ale rozhodně jsem odmítal poslouchat svoje kámoše o tom, jak o ní básní a jejich úchylný představy. Dneska mě čekalo peklo. Máma měla narozeniny, a to znamenalo rodinnou večeři v pohodlí domova. Já, máma a ten satan, co je mým otcem. Oslavu pro své známé konají o víkendu, které se teda nehodlám zúčastnit. Svou mámu jsem miloval a klidně bych za ni i dýchal. Milovala mě i přesto, jak jsem jí kurevsky ublížil. Nenáviděl jsem se za to a ona mě z toho nikdy neobviňovala, na rozdíl od fotra, což v jistým období bylo snad to nejhorší. Byla to světice a zasloužila si mnohem víc než proradnýho syna, co jí ublížil a zasranýho chlapa, kterej si ji vzal a ničí ji každý den, co mu tluče srdce. Manželství pro něj znamená jen papír a image správnýho chlapa, co má rád rodinný život. Můj fotr byl fakt píčus.

"Klídek, dělám si prdel. Je to kost, ale ctím, že je to tvoje máma. Mám ji rád, vole. Pozdravuj jí." mrknul na mě a pak vysmahnul někam do řitě. Odešel jsem dřív než ze záchodů mohla vyjít Helen.

-

Ještě to ani nezačalo a už jsem měl chuť zdrhnout, třeba i oknem v prvním patře, kde jsem měl pokoj. No, pokoj, rozlohou a zařízením by to klidně mohl být samostatný byt, až na chybějící kuchyň. Měl jsem obrovskou ložnici spojenou s pracovnou, kde jsem se šrotil a dělal úkoly a navíc místnost byla spojená s velkou koupelnou. Takže soukromí jsem nepostrádal. V koupelně v umyvadle jsem měl ve vodě obrovskou kytici a na stole zabalenou krabičku ze zlatnictví. Bylo těžké něco vybírat, protože šperků máma měla dost, ale chtěl jsem, aby věděla, že tohle je ode mě, od srdce. Proto jsem jí pořídil řetízek z bílého zlata, který mezi články přesně uprostřed měl vsazené dvě propojená srdce. Nechal jsem k tomu udělat ještě jedno srdce, které propojovalo zase ty dvě. Jedno za mě, jedno za mámu, a to poslední za toho, kdo tu chyběl. Už pět let. Nechtěl jsem na to myslet, i když se to zdálo nemožný, protože tenhle průser mě provázel na každém kroku a nejvíc tady v tomhle baráku hrůzy.

Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je čas. Respektive, že je po šestý a já jdu pozdě. Kurva. Jen jeden bastard s tím bude mít problém. Vzal jsem do ruky kytici a krabičku s řetízkem a vydal jsem se z pokoje na chodbu, kde jsem se zastavil na kraji schodiště. Pod ním totiž stál fotr. Uvažoval jsem, že zvolím jinou cestu, ale stejnak bych se mu nevyhnul. Byl jak mor. A taky, otočil se dřív, než jsem to mohl uskutečnit.

"Konečně se synáček uráčil. Tvoje matka má narozeniny a ty nejsi schopný v tenhle jeden zasranej den zajistit, abys byl včas u stolu?!" vyštěkl na mě. Stál tam dole, tvrdý pohled ledových modrých očí, stejných jako jsem měl já, upřený na mě, s rukama v kapsách kalhot. Měl na sobě jeden ze svých drahých obleků, kožených polobotek a jedny z mnoha zasraných Rolexek. Bohatství, kamkoliv se člověk podívá. Nechutný. "Dotáhni tu svou výsost ke stolu a neser, Luciane! Jsi zklamáním a zkázou téhle rodiny a už mě vážně nebaví..." nedořekl.

"Drž hubu." odsekl jsem mu. Neskutečně mě sral, a to stačil říct jen tři a půl věty. Jistě, že jsem byl zklamáním a především zkázou týhle disfunkční posraný rodiny - já to, do prdele, dost dobře věděl! Jenže tady mě zajímala jen máma, nikdo jiný. Sešel jsem schody a postavil se těsně k němu. Byli jsme stejně vysocí a i on měl dobře stavěné tělo, udržoval si kondici v posilovně. Ve většině věcí jsem byl jako on, a to jsem fakt nenáviděl.

"Hodláš mi vzdorovat, drsňáku?!"

"Hodlám tě mít i nadále u prdele, tati." zavrčel jsem s extra přidaným odporem do oslovení.

"Vzal jsi mi všechno, ty nevděčnej spratku a když tak na tebe koukám... přál bych si, abys to byl ty, kdo by tam zkapal." zasyčel. Ačkoliv jsem z něj nespustil oči a nepovolil kamenný výraz, to, co ten hajzl řekl, mě zasáhlo. Ani netušil, jak moc si to přeju já.

"Luciane? Andrewe?" ozvalo se z vedlejší místnosti, odkud následně vyšla máma. Usmívala se, ale když nás zahlédla, jak u sebe skoro bojovně stojíme, úsměv zmizel. Kolikrát už byla svědkem našich potyček, kolikrát už kvůli nám brečela. Ničilo mě kurva vidět svojí mámu brečet kvůli mě nebo kvůli tomu sráčovi. Podíval jsem se na ni a vymanil se z pohledu i přítomnosti toho parchanta.

"Mami, všechno nejlepší!" nahodil jsem úsměv a hrnul se k ní, abych jí mohl políbit na obě tváře, pořádně obejmout a předat maličkosti.

"Broučku, děkuju. Ta květina je ale těžká, pomůžeš mi ji dát do vody, prosím? Musím najít něco, do čeho ji dáme. Poslední velkou vázu jsem použila na kytici růží od Sebastiana. Poslal mi ji i s kartičkou blahopřání, ten chlapec je ohromně milý a neskutečný lichotník." rozzářila se.

"Jo, mám tě ještě pozdravovat a... kde máš tu kartu, chci si ji přečíst." zajímalo mě. Chtěl jsem na vlastní oči vidět, že se Sebastian držel patřičných mezí, že mojí mámě nenapsal nějaký prasárny, protože jinak bych ho vážně zabil.

"Je ještě u kytice, dala jsem jí do jídelny na stůl. Pane bože, to je nádhera!" řekla a zlomil se jí hlas, když se podívala do krabičky na řetízek. Musel jsem se usmát. Byl jsem šťastný, že se to mámě líbí. Podívala se na mě, v očích slzy - ty správné, a honem mě objala. Byla v mé náruči tak drobná. Buď taková skutečně byla nebo já byl velkej jak hovado. Byl jsem vysokej a měl široký hrudník, svaly. Byla krásná, pevná, bez vrásek a na svůj věk vážně nevypadala. Byl jsem ochranářskej vůči ní, proto mě i sralo, když za ní na banketech lezli nějací chlapi a dvořili se. Jinými slovy se jí chtěli dostat do kalhotek! Mojí mámě, do prdele! Byla to neskutečná představa. Jednou jsem taky jednomu takovýmu čurákovi dal přes držku, když jí strčil jazyk do pusy a rval z ní šaty vzadu v zahradě. Málem jsem ho zabil. Fotrovi, tomu debilovi to bylo asi jedno, hlavně, když na těch akcích mohl dělat business. Kokot jeden. "Andrewe, podívej se!" strčila mu to pod nos, mrknul na to zběžně a odfrknul si. Jasně, řetízek za moje prachy je hovno, oproti jeho prachům a dovolený v tropech, co jí pořídil.

"Mohli bychom už konečně jít ke stolu a navečeřet se?!" zeptal se místo toho, aby nemusel reagoval na to, že mu máma něco ukazuje. Ušklíbnul jsem se. Debil. Fakt.

"Samozřejmě." souhlasila máma a úsměv jí opět opustil. Zklamal ji. Lámalo mi to srdce. Odešel do jídelny jako první. Já popadl mámu kolem ramen a dal jí pusu na spánek.

"Miluju tě, mami." zašeptal jsem jí do ucha.

"Já miluju tebe, broučku." odpověděla a znovu se rozzářila. Ano, tahle jsem jí chtěl vidět. Už navždycky.