LUCIAN

Popelka si hrála s ohněm, ale líbilo se mi to. Bylo mi jasné, že mi to chce pořádně znepříjemnit, ať už pozdě doneseným jídlem, mračením se na mě nebo slovy, co po mě házela. Blbečku? Opravdu? Bral jsem to jako zábavu a i ten skoro studený burger jsem jí odpustil, protože byl vážně skvělej. V kafi mi neplavalo nic neidentifikovatelnýho, co by obsahovalo sliny, takže to byla vlastně spokojenost. Až teda do momentu, kdy se přišla omluvit Dorianovi. On a Theodor mě pěkně nasrali. Upřímně jsem nečekal, že něco takovýho udělá, koho by to taky napadlo, ale to, jak s ní flirtovali mě vytočilo, proto jsem je oba pořádně nakopnul pod stolem. To já si s ní budu hrát, ne oni, což jsem jim taky vysvětlil. Byla fakt pěkná a líbila se mi každým okamžikem víc. S tou bych si v posteli poradil, pěkně jí zkrotil. Musel jsem se zdržovat dalších představ, protože jsem nehodlal mít v kalhotech stojáka. Jen málo holek bylo jako ona. Všechny se mi nabízely rovnou do postele, žadonily, abych jim věnoval pozornost, aby se mi mohly přisát na péro. Strkaly mi svoje číslo kamkoliv, kde měly příležitost. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem jejich nabídky nevyužíval. Vlastně - my všichni, tady u toho stolu. Neměli jsme o sex nouzi, v žádným případě. Někdy to byl taky boj o přežití, když si ty holky myslely, že s nima budeme a snad si je vezmeme nebo co. Dělaly žárlivý scény, posílaly nenávistný zprávy, vyhrožovaly jedna druhý. Jenže všechny moc dobře věděly, že ani jeden z nás nechce nic víc než si užít. Jednorázově. Některá mohla mít štěstí, že i opakovaně, ale stejnak to všechny byly pro nás jen pichny, nic víc a nic míň. Jenže tahle Popelka? Žádný číslo, žádný zamilovaný oči, žádný nabídky k tomu, abych ji ohnul. Jen vzdor, vztek a naschvály kvůli pitomý knížce. To mě poser teda!

Skončili jsme těsně před zavíračkou a zkasírovat nás přišel Jimmy, chlap, co tu společně s Betty vaří. Byl to její syn a spolumajitel. Byl jsem trochu zklamanej, protože jsem čekal Popelku. Zacálovali jsme útratu a nechali mu dohromady pořádný dýško - půlku naší útraty. Zasloužili si ho a navíc, pro nás to nebylo nic.

"Ta slečna nám nepřijde spočítat účet?" zeptal se Dorian. Ale.

"Zklamu tě hochu, směna jí skončila, takže se převlíkne a jde domů. Máš pro ni něco na srdci?" zeptal se Jimmy s přimhouřenýma očima. Ten chlap by jí mohl dělat tátu a měl jsem ten dojem, že se do té role trochu vžil. Cítil jsem z něho ochranářství.

"Nic zvláštního, je milá. Jako omluvu mi na sebe dala cheesecake, mimochodem, vyřiďte Betty velkou poklonu, byl skvělej." řekl Dorian.

"Jo, to byl." přitakal Theodor, kterej mu půlku sežral. Stihli se kvůli tomu pěkně pohádat.

"Díky. Jsem rád, že chutnalo a Betty to vyřídím. Jinak, mladíku... ruce od Sophie pryč, jasný?!" ukázal na Doriana ukazovákem.

"Samozřejmě, pane." odpověděl Dorian a hodně divoce se zazubil. Měl jsem chuť ho kopnout znovu. Pěkně mě sral. Do prdele s ním!

Posbírali jsme si svoje saky paky včetně té prokleté učebnice a vyrazili jsme z bistra na parkoviště. Šel jsem jako poslední, takže jsem za sebou zřetelně slyšel, jak Jimmy zamknul. Teď jen nasednout do auta a odjet do toho prokletýho sídla, co bych měl považovat za domov. Rozhodně ho za to nepovažuju. Nenávidím to tam. Nenávidím hlavně svýho fotra, co všechno jen ničí a každýho deptá. Možná to je velký zvíře, který mi zřídilo svěřeneckej fond s brutální hodnotou a každej si před ním sedne na prdel, ale já rozhodně ne. Jeho prachy mě nezajímají, nechci je. Dokážu si je vydělat sám, bez ohledu na to, zda legálně - prací v servisu, což pro mě byla i forma odreagování. Auta mě jednoduše neskutečně baví. Anebo nelegálně - na závodech a při bitkách. Především v tohle směru se tam točí velký prachy, takže o ně nemám nouzi. Tohle však nikdo netuší ani omylem, protože mě mají za prominentního spratka, kterýmu rodiče cpou peníze horem dolem. Nedivil bych se, kdyby ostatní měli představy o tom, že je mám nacpaný i v polštáři na kterým spím, místo peří. Lidi sami byli povrchní a nechtěli se dívat do hloubky. Nechával jsem je při té představě, nehodlal jsem jim tom vysvětlovat, ale nikdo tam venku pravdu netušil. A fotr? Ten chlap byl to největší zlo v mým životě. Od tý doby, co se všechno posralo, co se to stalo... to je jen peklo na zemi v okázalým obalu, ve kterým bydlím. Hnus.

"To bych nedělal." řekl Sebastian, někde přede mnou. Vzhlédnul jsem, přede mnou stáli vedle sebe všichni kluci, takže jsem je musel rozrazit a vecpat se mezi ně, abych viděl, co se před nima děje.

"Tvá omluva byla fakt chutná, ale věř, že tohle by nespravila ani celá posraná cukrárna." přidal se Dorian.

"Absolutně nevíš, co děláš, kočko." pokračoval Dean. Když jsem se procpal do popředí, viděl jsem akorát Popelku z bistra, převlečenou z uniformy do civilu. Červený svetr, černé upnuté kalhoty a šedé tenisky a stále ten lákavej culík. Naskočil mi na tváři úsměv, ale vydržel tam jen pár sekund, než jsem si všiml, kde stojí, co má v ruce a proč kluci říkají to, co říkají. Úsměv mi spadnul z tváře, jak když spadne sklenice na beton, kde se rozsype na kusy. Rysy mi ztvrdly, zatnul jsem pěsti. V uších jsem slyšel tlukot vlastního zběsilého srdce. Stoupnul mi tlak a nastoupilo mega nasrání. Stála tam skoro jako nevinnost sama, jenže mezi prsty pravé ruky měla několik klíčů ze svazku, který držela ve dlani. Za jiných okolností bych jí to schválil jako dobrý obranný prostředek, když by se chtěla bránit útočníkovi, i když mi to přišlo jako laciný trik, co okoukala z nějakého béčkového filmu. Ale bylo to neskutečně účinné, i tahle na dálku. Nehnul jsem se ani o píď.

"To bude v klidu, kámo." chtěl mě utěšit Oliver, ale minulo se to účinkem. On rozhodně nebyl v mý zasraný kůži, která byla napjatá jak struna. On se rozhodně nemusel bát toho, co tahle prokletá mrcha měla v plánu udělat. Stála u mého milovaného auta s rukou těsně u laku. Přísahám bohu, že pokud se jen hne a přejede těma zasranejma klíčema moje auto, tak za sebe neručím! Podepíše si ortel.

"Tak naposledy, blbečku!" křikla na mě na tu vzdálenost. "Buď mi dáš tu knihu anebo ti upravím lak toho tvýho vozítka!"

"Ty vole, ta je fakt vostrá." pronesl Theodor.

"Fakt Lucianovo auto právě nazvala vozítkem?" zeptal se Vincent se smíchem.

"A fakt mu vyhrožuje, že mu vojede auto klíčema?" ptal se i Dorian nechápavě.

"Princezno, absolutně nevíš, do čeho se pouštíš. Přestaň, jen pro tvé dobro." řekl jí Sebastian. Kluci moc dobře věděli, jak moc pro mě znamená moje auto. Na který jsem si vydělal sám. Adrenalinem, nebezpečím, potem i krví. Pílí a vlastním úsilím. Cenili si toho a měli respekt. Oni si svoje káry koupili za prachy rodičů, ale já ne.

"Nebo co?" zajímalo jí.

"Nebo tě zabiju." konečně jsem promluvil. Ve vlastních uších mi to znělo jako zasraný vrčení, divokého predátora. Byl jsem kurva hodně nasranej! Tu knihu jsem měl v podpaží a úplně cítil, jak mě pálí. Jakou já měl chuť ji ztopit dřív než ona podpálí mě.

"To má být jako výhružka?"

"To má být konstatování." odpověděl jsem ji a vykročil směrem k ní a k mé milované M-čtyřce.

"Chci jenom tu knihu! Když mi ji dáš, nic se nemusí stát! Pro boha živého, jsem zoufalá! Potřebuju ji! Ty ji máš jen z nudy a kvůli tomu, že tě baví dělat lidem nepříjemnosti!"

"Brácho, dej jí tu knihu a ona ti nepojebe lak, v klídku pak odjedeme a na tohle drama zapomeneme, oukej?" promluvil Sebastian.

"Popelko." vydechl jsem.

"Blbečku?"

"Tohle není zrovna na dobré cestě to urovnat. Jsem dost háklivej na svoje auto, takže ti radím dobře - zahoď ty zkurvený klíče hodně daleko a vypadni od mýho auta."

"Tak mi dej tu knihu!"

"Vole, dej jí tu debilní knížku, ať už můžem jet do piče." doporučil mi Dean. Pokračoval jsem krok za krokem k tý holce, která měla už na dálku v očích strach. Nechtěla mi zničit auto, vždyť se do prdele omluvila Dorianovi za to, že ho gestem umlčela! Jen potřebovala tu učebnici, kterou jsem úplnou náhodou měl já, protože se potřebovala učit. V tom bistru mě to bavilo, a potom všem mě i trochu zamrzelo, že jsem jí tu knihu nedal, protože já taky takovej sráč nejsem, ale teď...

"Rozhlídni se pořádně, jsi tu sama a nás je sedm. Jsem nasranej a kluci za mnou budou stát stůj co stůj, takový už my jsme. A ty mě vydíráš, že mi vobtáhneš auto klíčema? Vidíš tu dokonalost vedle sebe? Chceš ji zničit a koledovat si o to, že budeš mít co dočinění se mnou, Popelko?!"

"Ty mi vážně vyhrožuješ?!"

"Máš celkem postřeh."

"A opravdu potřebuješ za zadkem šest dalších kluků, aby ses mohl vypořádat s jednou holkou?!" prskla na mě. Hrála si na tvrdou, ale vůbec taková nebyla. Její zelenohnědé oči jí prozrazovaly. Dokázal jsem ve svém stavu i zvednou koutek úst do polovičatého úsměvu.

"Ne, na tebe stačím sám." řekl jsem a stál na krok od ní. Nespouštěl jsem z ní oči a přitom jsem jí sáhnul po ruce, ve kterých držela ty prokletý klíče. Sjel jsem po její kůži na zápěstí a vypáčil jí tu potencionální zbraň ze ztuhlé ruky. Byla hladká, teplá. Dneska jsem na ní sáhnu už podruhý. Líbilo se mi to. Naklonil jsem se k ní blíž. Cítil jsem jak voní, bistrem a deodorantem. Tahle jednoduše, tahle lákavě. "Máš problém s dechem?"

"Co, proč?"

"Máš nepravidelný, trhavý dýchání." ušklíbnul jsem se. Byl v tom strach, byla v tom moje blízkost u ní. Udělal jsem další krok a ona ucouvla. Udělal jsem další a ona taky. Daleko nedojde. Jak jsem říkal. Zády narazila do sloupu od pouliční lampy. Musel jsem se usmát víc. Byla v dostatečný vzdálenosti od mýho auta, takže jsem vyhodnotil, že už nehrozí nebezpečí, i vzhledem k tomu, že její klíče mám já. Musel jsem si vnitřně vydechnout. Do prdele, to byly nervy! Byli jsme od sebe jen kousek, podíval jsem se jí z očí na rty. Bylo to lákavý, to přiznávám. Po nějaký době jsem mrknul zase do toho jejího pohledu.

Nakonec jsem se odtrhnul úplně. Otočil jsem se a odemknul auto. "Pánové?!" byl to jasné gesto, že se loučím. Došel jsem k autu, nasednul, nastartoval, stáhnul okýnka.

"Ty máš ale koule, vole!" křiknul po mě Vincent a rozesmál se.

"Málem ji zabil a teď v klídku odjíždí." pronesl Oliver.

"Pohodička jahodička." odfrknul si posměšně Dorian. Něco dál možná brblali, ale já už je neposlouchal. Vepředu se kluci rozešli ke svým autům a v bočním zrcátku jsem viděl Popelku na stále stejným místě. Vyděšenou.

"Chceš svést?" nabídl jsem ji, když jsem vystrčil hlavu z okýnka. Nevím, proč mě to napadlo. Snad lítost, výčitka? Ale hovno.

"Chci svoje klíče! A tu knihu!" vykřikla na mě a zase se zamračila. Fajn. Její klíče jsem vyhodil okýnkem ven, spadly na asfalt. Zapnul jsem nahlas hudbu, sešlápl spojku, zařadil rychlost a vyrazil z parkoviště pryč.

Popelku jsem nechal za sebou, bez knihy a v oblaku kouře z pneumatik.