SOPHIE

Vážně, ale smrtelně vážně jsem zvažovala, zda mu neflusnu do toho jeho kafe! A nenápadně nepropašuju rozříznutou domácí bulku na burgera a nevytřu s ním záchodovou mísu pro veřejnost! Bože. Prohodili jsme pár vět a dokázal mě tak neskutečně naštvat! Co má sakra za problém? Půjčí si z knihovny knihu, kterou vůbec nepotřebuje? Co je to za idiota? A když ho požádám a vysvětlím situaci, tak mi řekne podělaný ne?! A oslovuje mě Popelko?! Pro boha živýho! Můj den debil pokračuje na vysoké úrovni, jen co je pravda. Těšila jsem se, až bistro zavře, uklidíme a já odsud vypadnu. Jsem vyřízená.

"Drahoušku, co se ti stalo?" ozvalo se za mnou, když jsem potajmu sledovala tu partičku kluků v boxu skrze okýnko lítaček. Musím přiznat, že ani jeden nebyl nijak neatraktivní. Připadalo mi to, jako kdyby vystoupili z obálek módních časopisů. Jako nějací podělaní bozi! Byli hezcí, většina měla vypracované svaly, které se jim rýsovaly pod tričkama a mraky tetování. Nepracuju tu zas tak dlouho, ale tohle bych si pamatovala rozhodně, pokud bych na ně tady narazila. Evidentně chodili na univerzitu, jenže ta škola je tak obrovská s tisíci studenty, že jsem je tam ještě nepotkala. Vlastně, díky bohu. Ten idiot, co mě tak vytočil bohužel nebyl o nic ošklivější než jeho kámoši. Měl vypracované tělo, dle toho, jak seděl v boxu bude i vysoký a ty jeho zatraceně uhrančivý ledově modrý oči. Do toho okamžiku, než jsem se s tím jeho pohledem střetla jsem neměla ani tušení, co modrá barva znamená. Přísahám. Tmavě hnědé vlasy mu vykukovaly z kšiltovky, kterou měl kšiltem dozadu na hlavě. Modré kraťasové džíny se mu napínaly na stehnech a čistě bílé tričko mu obepínalo hruď. Jednu ruku měl celou potetovanou až po zápěstí. Na druhé měl jen zbarvené předloktí a velké černé hodinky. Vypadal hodně dobře. Do prdele. "Aha. Tihle sem chodí dost často, nemůžu říct, že by to byli zlí chlapci, umí být zdvořilí a nechávají velká dýška, ale jsou to potomci dost bohatých a vlivných lidí, už to se od nich odráží, jestli mi rozumíš, ale i tak, nenech se okouzlit jejich hezkýma tvářičkama, dej si na ně pozor, Sophie." pokračovala Betty, když za mnou nahlédla do okna.

"Ale mají hodně slušný vozítka a taky to s nima dost umí. Nenechají si na ně sáhnout a mají vkus, to se jim musí nechat. Mají a můžou mít všechno, co se za prachy dá koupit." vložil se do toho Jimmy, aniž by se vzdálil od sporáků, kde jim připravoval jídla.

"Znáte je víc, jako... jak se jmenují a tak?" zajímalo mě. Znělo to čím dál zajímavěji a možná... možná se mi v hlavě zrodila myšlenka. Musela jsem se škodolibě pousmát. No, tak uvidíme, co nám dnešek ještě přinese.

"Je tady zná každý. Jména je to nejmenší, zbytek jsou jen různý útržky a drby, těžko říct, co je na tom pravdy." pokračoval Jimmy, když dokončoval první tři objednávky.

"A jak se jmenuje ten na kraji po pravé straně? Ten v tom bílým tričku s knihou po boku."

"Ten? To je Lucian King." sdělila mi Betty. Lucian... hm. Tak místo oslovení idiot máme už jméno. Ne. Lucian idiot zní pořád hodně dobře.

"Jimmy?"

"Ano, holčičko?"

"S tím burgerem... dej si na čas, prosím." otočila jsem se na něj a sladce se usmála. Podíval se na mě bez výrazu a pak se rozchechtal.

"Jak si přeješ."

Výborně. Popadla jsem první hotové objednávky a vyrazila jsem k té partě s mistrem Lucianem idiotem v čele. Položila jsem je na stůl před konkrétní kluky, s úsměvem. Upřímným, oni mi nic neodepřeli, takže jsem neměla důvod se přetvařovat. Napsala jsem si ještě dodatečné objednávky něčeho k snědku a k pití. Lucian idiot mě s podivným úsměvem pozoroval. Nebyla jsem si jistá, zda mě to děsí nebo štve ještě víc. U jejich stolu jsem se otočila několikrát a vždycky jsem zaslechla buď něco o autech, nějakých závodech, holkách či večírcích. Dělají takoví lidé i něco jiného?

"Popelko, co moje objednávka? Ještě jsem nikdy tak dlouho nemusel čekat." otevřel pusu Lucian idiot, když jeho kámoši půlku svých porcí měli dávno spořádanou. A to, že to vypadalo jako kdyby týden nejedli v tom nehrálo roli.

"Kdo si počká, ten se dočká, blbečku." odsekla jsem mu, otočila se na patě a odkráčela k jinému stolu. Za sebou jsem slyšela jen smích. Jasně, jeho burger dávno stydnul v kuchyni a kafe jsem mu ještě taky nepřinesla. Než jsem kamkoliv došla, ucítila jsem, že mě někdo chytnul za zápěstí, otočil a přitáhnul. Skoro jsem narazila do něčí hrudi. Musela jsem se podívat nahoru, protože jsem měla oči v úrovni brady. Střetla jsem se s ledovým pohledem Luciana idiota, který tam stál a stále mě držel za ruku. "Co to sakra děláš?" vyjela jsem na něho s podmračeným pohledem.

"Hele, Popelko, chápu, že jsi naštvaná, ale jídlo mi odpírat nebudeš, protože když jsem nenajedenej, tak jsem pak dost nedobře naloženej. Vyšli svůj pěknej zadek do tý kuchyně a přines mi ten talíř s mým burgerem. A nezapomeň na to kafe." zavrčel.

"Nedobře naloženej jsi celou dobu! A když mi půjčíš tu knihu, kterou mimo jiné vůbec nepotřebuješ a já ano, tak vyřízení své objednávky o hodně urychlíš! A když teď dovolíš, tak mě nech v klidu dělat svou práci." ušklíbla jsem se na něj přesladce, ale upřímně bych mu nejraději vyškrábala ty jeho modrý oči. Snažila jsem se mu vyškubnout ze sevření, ale držel mě fakt pevně. Krucinál fagot!

"Ne."

"Co zase ne? Ne jako že mě nenecháš v klidu pracovat nebo ne, že mi stejnak tu knihu nedáš?!" znovu jsem se na něj zamračila.

"Hele kámo, dej jí tu posranou knížku, ať se dneska vůbec nežereš." ozval se za námi jeden z těch šesti kluků. Neměla jsem ponětí, který to byl, protože jsem na něj přes jeho rozložitou postavu ani neviděla, ale pak se ten stůl rozesmál.

"Ne obojí. Měla jsi být rychlejší, když sis pro ni šla a ne nenechám tě dělat v klidu svou práci, protože ji neděláš tak, jak máš!"

"A teď jsi jako co? Pracovní kontrolor? Koukej mě pustit! Nebo ti to tvý kafe nenaleju do hrnku, ale do toho tvýho idiotskýho šklebu!"

"Kočička má drápky, vole." znovu někdo někde za jeho zády. Chvíli se na mě ještě s upřeným pohledem díval a pak se rozesmál. Debil. Do toho všeho mu začala zvonit kapsa v kalhotách. Díky bohu. Pustil mě a pomalu si sednul na svoje místo s telefonem na uchu. Obrátila jsem se a šla za tím stolem, kterému jsem se ještě nemohla díky tomu idiotovi věnovat. Donesla jsem jejich objednávku do kuchyně a popadla ten prokletej burger. Nebyl nejteplejší, pravda. Ale co, dostane najíst, tak může zkusit kváknout hubou! Hodila jsem mu talíř na stůl a odkráčela pro to jeho podělaný kafe. Nalila jsem ho do hrnku a zastavila se s pohledem na černou tekutinu. Ten flusanec byla tak zatraceně lákavá věc! Mrkla jsem jejich směrem a viděla, jak mě sledují všichni. Že oni čekali, že tam skutečně plivnu?! Bože. Jsem slušně vychovaná holka a tohle bistro ctím, nehodlám se tahle prezentovat ani za Betty a Jimma ani sama za sebe. Popadla jsem hrnek za ouško a rázně ho položila na jejich stůl, až trošek vyšplejchnul ven z hrnku. Taky jsem se cítila blbě vůči tomu klukovi, co jsem ho tak neslušně zarazila, když jsem k nim poprvé přišla. Evidentně se na mě zlobil, protože se na mě mračil.

"Promiň, ale jak se jmenuješ?" dotázala jsem se ho. Vedle něj seděl naprosto stejnej kluk, dvojče. Takže jsem trochu doufala, že si neprohodili místo nebo tak, jak malí haranti a já ze sebe neudělám ještě větší blbku.

"Proč?" zeptal se.

"Chci se ti omluvit, za to, že jsem tě předtím utnula. Rozhodně to nebylo nic milého."

"Tak se omluv." prostě řekl a pohodlně se opřel o opěrku koženkové lavice a založil si ruce na prsou. Takže další debil. Super. Kluci vedle něj se tiše chechtali.

"Dobře. Omlouvám se za své chování, bylo to neslušné. Ráda bych ti to vynahradila, máš rád sladké?"

"Pro něj jsi sladká akorát." řeklo jeho dvojče, které se svůdně usmálo. Následně se usmál i ten uraženec. Musela jsem hodně rychle vypadnout, protože ten nápor testosteronu mě ubíjel.

"Můžu ti jako omluvu nabídnout domácí cheesecake? Samozřejmě na mě."

"To beru, díky." konečně odpověděl příjemným tónem. Usmála jsem se na něj.

"A mě se neomluvíš?" ozval se Lucian.

"Ne." odpověděla jsem naštvaně, aniž bych se na něj pořádně podívala a šla pro ten zákusek.

"Jau vole, proč do mě kopeš?!" uslyšela jsem za zády dvojí hlas.

"To jako do prdele vážně vy dva?!" odpověděl Lucian idiot. Musela jsem potlačit smích. Sice mi pil krev a byla jsem naštvaná, ale trochu mě to i podivně pobavilo. Naložila jsem jeden pořádný kousek na talíř, přidala vidličku a ubrousek. Během cesty k tomu stolu jsem kývla na dvojici u šestky, která chtěla platit, že tam za okamžik jsem. Položila jsem talíř na stůl před toho kluka jako omluvu a popřála mu dobrou chuť. Ještě než se mohl chopit vidličky, stihnul to jeho bratr dvojče a ukrojil si hranou příboru pořádnej hypák, který strčil do pusy.

"Hej! Vole, to si děláš prdel?! Tohle je moje!" vykřiknul a vlepil mu pohlavek. Plnou pusou mu jeho bratr zahuhlal něco, co připomínalo jen vzdáleně 'sorry vole, ale je to hrozně dobrý'.

"Jmenuju se Dorian a děkuju." odpověděl upřímně a široce se na mě usmál. Málem jsem šla do kolen. On měl dolíček ve tváři! Tohle by měli zakázat. Kývla jsem a šla se věnovat stolu číslo šest.

Vrátila jsem se do kuchyně, kde se mezitím nahromadily pytle s odpadky, hodlala jsem je v mezičase vyhodit za bistrem do velkých kontejnerů, ať toho po zavíračce máme co nejmíň.

"Co to bylo tam uvnitř? Všechno v pořádku?" zeptal se mě Jimmy s vážným pohledem a ustaraně staženým obočím.

"Jedno velké nedorozumění." vyhrkla jsem, popadla dva pytle a táhla je ven zadními dveřmi. A pak mě napadlo... Vyhodila jsem odpadky a šla se podívat na parkoviště. Stálo tam několik velmi luxusních, sportovně laděných aut, různých barev - červená, žlutá, černá, zelená, bílá a dvě modré. Poznala jsem jen značku a pro mě jako neznalce byly úplně stejná. A bylo mi jasné i to, že z nich křičí velké peníze. Hm. Vrátila jsem se do kuchyně a zeptala jsem se Jimma, velkého fandy všeho chlapského, aut nevyjímaje, jaké že je auto toho Luciana.

"To černé, proč?"

"Jen tak." usmála jsem se na něj a šla se věnovat dál své práci. Můj milý úsměv se proměnil ve škodolibý škleb.