LUCIAN

Dneska jsem měl obzvlášť výživnej den. Hustil do mě ráno něco fotr a absolutně jsem ho neposlouchal, jen než jsem vypadnul z baráku mi zdůraznil, abych to neposral. Nemám ponětí co. Tak snad to bude polehčující okolnost. Dlouho jsem se nezdržel, ani jsem nedojedl podělaný cereálie. Nemůžu toho chlapa ani cejtit. Na to, že je to můj dárce spermatu a měl bych ho mít rád, tak ho nenávidím. On prostě není můj táta. Máme dost složitej vztah. Dost křivdy, dost hádek, dost všeho. Zničil moji mámu a snaží se zničit i mě. Chápu. Ublížil jsem mu. Ublížil jsem celé rodině, do prdele! Nejen jemu. Nenapravitelně a neodpustitelně, ale mě ta vina kurva užírá za živa samotného! Každou podělanou noc, to prožívám znovu a znovu. Kdybych mohl, udělám všechno jinak. Klidně bych si to místo vyměnil. Kurva. Nasednul jsem do svojí milovaný M-čtyřky, která byla černější než sama noc a sešlápnul plyn. Noha na plynu. Skvělý pocit. Vystřelil jsem z příjezdové cesty, až se mi za zadními koly kouřilo. Zbožňoval jsem svoje auto, ten pocit, rychlost, adrenalin i ten smrad z pálených pneumatik. Dneska mě čekal den plných nudných přednášek, a zatím co budu poslouchat něco, co je pro mě španělská vesnice, tak budu duchem jinde. U závodů. U bitek. U oprav a sestavování aut. Nebo u tý buchty, co mi už posílá dneska asi dvacátou zprávu. No tak jo.

Přednášky byla nuda, nuda a nuda. Kriste pane. Jediná sranda byla, že jsme se v období polední pauzy zašili s tou holkou - vyklubala se z ní nějaká Helen - na záchody, kde mi ho aspoň dobře vykouřila. Navíc, při ty akcičce mi zavolal Oliver. Telefon jsem měl v zadní kapse a vzhledem k tomu, že jsem měl kalhoty jen na půl žerdi, nebyl problém pro něj sáhnout. Ten debil píchnul a samozřejmě neměl rezervu. Mám toho kluka rád, ale je neskutečně levej, protože i kdyby ji měl, tak si ji sám není schopnej vyměnit. Volal mi jen proto, že ve specializovaným servisu teď není nikdo, kdo by za ním dojel hned a hodinu čekat odmítl. Nešlo o prachy - za ty by si mohl koupit nový fáro, a to jen kvůli tomu kolu - jde o čas. Vždycky. Nikdy ho neztrácel. Ta holka se mi chtěla nacpat potom ještě do auta, tak jsem ji vyvedl rychle z omylu. Jen tak nikoho nevozím a určitě ne nějakou princeznu kuř-ptákovou. Nestačilo jí se mi dostat do kalhot, ještě chtěla moje auto, ale to se přepočítala. Princezna mě vysála do poslední kapky, já si zapnul kalhoty a beze slova jsem odkráčel.

Na univerzitu jsem se už nevrátil. Zajel jsem do servisu pro novou gumu, nabídli mi slevu, protože tam makám, ale odmítl jsem to. Ten zazobanej parchant na to má, tak ať si to zacáluje v plný výši, a že tohle není levná záležitost. Vyměnil jsem mu kolo, přičemž byl celou dobu opřenej jak pán o svý jasně zelený nadzdvihnutý auto na heveru a já se kvůli němu zasral od šmíru a oleje. Vynadal jsem mu, ale upřímně mi to nevadilo. Pro ty BMWčka bych dýchal. A celá naše parta má ty nejluxusnější a nejvymazlenější koťátka, který jsem kdy viděl. Přitom toho debila nenapadlo nic lepšího než zavolat zbytku party a dát si tahle na veřejným místě konferenční hovor, kde jsme se domlouvali na nelegální projížďce městem, kde jsme rozhodně nehodlali dodržovat rychlost, veškerý předpisy, možná někoho ohrozit, propálit pár pneumatik a označkovat asfalt. Těšil jsem se jako malej kluk. Tohle byl pro mě útěk, vášeň, všechno.

Jel jsem se pak domů umýt a převléknout. Měl jsem hlad, byl jsem upřímně rád, že jsme se s klukama domluvili, že se najíme v místním bistru U Betty, který je vážně luxusní, takovým tím domácím způsobem, a kam fakt rádi chodíme. Kam se hrabe profesionální kuchařka, kterou si platí fotřík, většina se nedá ani pozřít. Dorazil jsem smykem na parkoviště před bistrem. Kluci na mě už čekali. Samozřejmě, byl jsem jedinej, co něco musel, zbytek nebyl přece zasranej od práce. Zastavil jsem, vypnul motor, zatáhl ručku, popadl jsem telefon, peněženku a vzal jsem si i knihu, kterou jsem si dopoledne vyzvednul z univerzitní knihovny. Až když jsem ji nesl jsem nechápal, proč jsem ji nenechal na sedadle jako tam byla celou tu dobu. Prostě co? Nechal jsem to být a prohlídnul si kluky. Řádně a standardně upravený. To jsme byli my. Králové. Byli jsme něco jako malý gang prominentních spratků. A co? Bavilo nás to.

Bylo nás sedm včetně mě. Měl jsem ty kluky hrozně rád, znali jsme se roky, už jako malí smradi, měli stejný zájmy, vkus i většinu rozvrhu. Bylo nám čtyřiadvacet, byli jsme bohatý a holky se o nás praly, školu jsme zvládali a většina z nich může říct, že i rodiče jsou na ně hrdý. Teda až na mě, že. Na mě je hrdá jen máma, ačkoliv nemá vlastně na co, fotr na mě sere, jenže já na něj jebu víc! Sebastian, můj fakt nejlepší kámoš měl bílý bávo s černou střechou a s třemi pruhy v barvách značky auta na předním nárazníku. Stál tam v khaki tričku, šedých teplákových kraťasech a kšiltovce s kšiltem dorazu. Na nose sluneční brýle a na zádech batoh. Z rukávů trika mu vycházeli rukávy tetování a to samé z nohavic kraťasů. Ruce založené na prsou mu vizuálně zvětšovali už tak udělaný svaly.

"Proč to sakra neseš?" ukázal na knihu Sebastian.

"Upřímně nemám páru, prostě jsem ji popadnul z auta a nehodlám se vracet." přiznal jsem. "Guma v cajku, Olivere?" otočil jsem se na toho smolaře. Kývnul mi s ne úplně nevinným úsměvem. Když jsem hodil pohledem na dvojčata - identické kluky Theodora a Doriana, čuměli do mobilů, kde prohlíželi menu bistra. Jsme jen pár kroků, proč to sakra musí ještě gúglit? Ty dva je obtížné rozpoznat, mají stejná i auta - královsky modrá - s jen pár odlišnými detaily. Aspoň, že měli tu prozíravost a Theodor si nechal udělat černou střechu. Pak tu ještě čekal Dean s krvavě rudým auťákem, kdybych nemiloval svoje zlatíčko, tak se do toho jeho, především do tý barvy zamiluju.

"Vyřiď tomu hajzlovi, že pokud se nevrátíš do deseti domů, tak si ho najdu a zabiju ho! Je mi to u prdele, chápeš?!" Dean mluvil do mobilu a chodil před autem jak lev v kleci. Všem nám bylo jasný, o co jde.

"Ségra?" zeptal jsem se, i když jsem věděl, že úplně zbytečně.

"Jo." odpověděl mi Vincent, opírající se bokem svého žlutého báva a protočil oči. Kontrastoval s tou barvou, protože byl celý v černým, stejně jako jeho střecha a zrcátka.

"Mám hlad, až se vykecáš, přijď." řekl jsem Deanovi tak, aby mě jasně slyšel.

"Hele vole, doteď jsme na tebe museli čekat my, tak neser. Vyřiď to tomu tvýmu debilovi, říkám ti to naposledy!" odpověděl mě a pak i svojí sestře do telefonu. Nakonec jí zavěsil a strčil telefon do kalhot. "Bože, ta mě ale sere. No tak můžeme, pánové." vydal pokyn a zazubil se.

Kývli jsme na sebe nebo pro sebe a vydali se jako pánové do bistra. Museli jsme postupně, abychom se do dveří vůbec vešli, ať už kvůli svalům, výšce anebo jen kvůli nenažraným dvojčatům, který se do dveří natlačili zároveň a pak na půl minuty ucpali východ. Musel jsem do nich vrazit, abych je prošťouchnul dovnitř.

"Au, vole!" ozvali se najednou.

"Vy jste ale kreténi." odfrknul jsem si a Sebastian se za mnou zasmál. Nasoukali jsme se všichni do obřího boxu, kterej pro nás byl jen tak tak. Odhodil jsem tu knihu na koženkovou lavici a pořádně se posadil, co nejpohodlněji. Zanedlouho k nám přišla mladá holka v červený zástěře, bílý košili, že který jí bylo vidět mizerně do výstřihu a sukni, kterou bych teda rozhodně zkrátil. Usmívala se, zápisník v ruce, aby si mohla zapsat naše objednávky.

"Co s tím hodláš dělat?" drknul do mě Vincent a ukázal na knihu, kterou jsem si donesl. "Ty to potřebuješ?"

"Ne. Prostě jsem byl v knihovně, zabíjel čas a pak jsem to prostě popadnul a vypadnul. Vždyť ani ten předmět nemám, kristovy rány. Vrátím to, až bude po zkouškách a bude klid." odpověděl jsem mu a mrknul zpět na tu servírku. Byla hezká. Dlouhý blonďatý vlasy v culíku. Hnědozelený oči orámovaný dlouhejma řasama. Postava slušná, nohy pěkný. Ještě bych rád viděl zadek. Přemýšlel jsem o té holce, dvojčata dychtivě diktovala svou objednávku, ale slečna servírka si nic z toho nepsala. Podíval jsem se na ni - z těla do očí. Dívala se někam ke mě, dolů - ta kniha? Vzhledla a podíval se mi do očí a zamračila se. Co má sakra za problém?! Teď se přece usmívala...

"Hej, zlato, máš to?" připomněl se ji Dorian. Zvedla ukazovák, ve znamení, aby Dorian zavřel hubu. Nestačil jsem se divit. Měla kuráž. To se mi líbilo.

"Ta kniha, odkud ji máš?" zeptala se mě.

"Odkud asi tak knihy z kampusu jsou, co, Popelko? Zvlášť, když tady má nálepku univerzitní knihovny." s posměškem jsem na to kolečko ještě zaťukal. Zamračila se ještě víc. Všiml jsem si cedulky se jménem, kterou měla na prsou. Sophie. Myslím, že ta "Popelka" jí trochu namíchla.

"Hele chytráku, ty sis tu knihu vzal, aniž bys ji potřeboval!"

"Posloucháš běžně cizí rozhovory?"

"Tohle se nedalo přeslechnout. Hele, nechci být nezdvořilá nebo tak, ale ty tu knihu nepotřebuješ a pro mě je životně důležitá, mám zkoušky a musím se toho hodně naučit. Měla jsem jí vyhlídnutou, dneska jsem si pro ní šla a už tam nebyla."

"Holt smůla." přikývl jsem na oko smutně, ale přitom jsem se parádně bavil. Můj škleb mě brzo prozradil.

"Prosím, potřebuju ji! Vzala bych si ji a pak ji klidně za tebe i vrátím, stejnak nevypadáš na typ, co chodí do knihovny." zněla dost zoufale. Bavil jsem se a cítil, že i kluci kolem, až na Doriana, který se na ni mračil za to, jak ho zarazila.

"Ne."

"Ne?"

"Potřebuješ to zopakovat nebo to mám raději napsat do toho tvýho bločku, Popelko?!" zasmál jsem se už nahlas. Zhluboka se nadechla, hlasitě vydechla nosem, vzteky bez sebe.

"Tak co si dáte?!" vyštěkla na naši partu. Kluci začali diktovat, vše si poctivě zapsala a když měla všechny a zbýval jsem já, prostě se beze slova otočila a kráčela pryč.

"Hej, Popelko, neumíš počítat? Nás je sedm a ty máš šest objednávek. Jednoduchý počty, co tu děláš, když tohle je první stupeň základky? Chci si objednat." ozval jsem se. Zastavila, po několikavteřinovém zpoždění se otočila a jednoduše odpověděla. "Ne."

"Co ne?"

"U mě si nic neobjednáš. Prostě ne. Tak jako ty mi nepůjčíš tu podělanou knihu. Ne. Chceš to snad vyhláskovat?!" vyštěkla na mě. Koutek úst mi vyjel do úsměvu.

"Popelko, ty jsi tu zaměstnaná a tohle je tvoje práce. Pokud to dělat nechceš, tak ti můžu s klidem zařídit, že ani nebudeš. Dám si burgera, dík." řekl jsem a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, zvlášť, když ty telata u stolu už řvali smíchy nahlas. Ta holka zrudla, mít dobrou fantasii, tak jí jde pára z uší. Otočila se, znovu se rozešla, že zmizí v kuchyni s objednávkama, jenže já ji zastavil opět. "Popelko a ještě si dám kafe." pokračoval jsem a všiml si, jak svůj blok v ruce křečovitě a vztekle sevřela. Príma.

"Brácho, ta ti do něj flusne." ozval se Sebastian. Byl jsem si toho vědom. Nasral jsem jí tak, že to je to nejmenší, co mi může udělat s kafem, ale zatraceně mě to bavilo. Popelka byla moc hezká, když se vztekala. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlídnul si její vzdalující se zadek.

"Je na tobě hrozně poznat, co si teď představuješ." řekl Dean.

"Vážně?"

"Jistě, Luciane Kingu. Nejsme dnešní."

"Tak to zkus říct nahlas." vyzval jsem Theodora, který mi to potvrdil.

"Představuješ si, jak si její vlasy omotáš kolem pěsti, zatím co..." Oliver to nedořekl, protože se u stolu ozvalo zakašlání.

"Pardon, ty jsi chtěl krokety, ale ty už nejsou, můžu ti nabídnou pečené brambory?" ozvala se Popelka, aniž bych zaregistroval, kde se tu vzala. Musel jsem si trochu poposednout, abych si to dole urovnal. Ta holka mě brala. Mluvila na Doriana, který byl ještě uražený. Potvrdil jí brambory a zase zmizela v kuchyni.

"Jo, přesně na to myslím." potvrdil jsem klukům. Tak nakonec můj den nakonec skončí skvěle.

Neserte karmu a ona se vám odvděčí. Díky, čubko.