SOPHIE

Upřímně jsem nevěděla, zda se na místě dřív rozbrečet, vybuchnout vzteky anebo se mu pokusit jednu vrazit, znovu. Co to je za arogantního a psychopatickýho debila?! Myslela jsem, že od okamžiku, kdy odjel Dorian dojdu nejkratší cestou na kolej a možná se ještě mrknu na učení, zvlášť, když mě v kabelce teď tížila ta kniha, se kterou jsem se už dávno rozloučila. Jenže to by se nesměl tenhle kretén snažit o to, aby mě přejel tím jeho idiotským autem! Kde se tu sakra vůbec vzal? Nebudu si nic nalhávat, zatraceně mě vyděsil. Srdce mi bilo jak na poplach. Dech jsem stěží popadala. A rozhodně tomu nenapomáhalo ani to, že stál u mě tak blízko, že se nakláněl, že mi přejel rty po uchu, že tak dobře voněl. Kriste pane. Zcela vážně jsem přemýšlela, jestli mi vypoví nohy nebo ne. Jeho blízkost byla zlá, nebezpečná a působila na mě velmi špatně. To ticho, co mezi námi nastalo narušilo vyzvánění jeho telefonu. Ozvala se nějaká písnička, celkem nahlas, takže jsem se akorát lekla a cukla sebou. Až do okamžiku, kdy jsem ucítila jeho ruce kolem pasu jsem neměla tušení, že jsem se díky tomu vlastně řítila k zemi. Dívala jsem se do jeho očí, které tmou a stíny byly skoro černé. Vytáhl telefon, rychle se podíval kdo volá, típnul to a zase ho schoval do kapsy kalhot. Sakra. Mohl to vzít, respektive mě pustit a já bych mohla konečně vypadnout. Když jsem se chtěla vymanit, stisk zesílil a přitáhl si mě k sobě. Cítila jsem pod vrstvami svého i jeho oblečení, jak je hezky tvarovaný a pevný. Sophie, do háje, přestaň!

"Neměla bys mi poděkovat?" zeptal se lehce ochraptěle a zazubil se. Nebyla jsem si jistá, co mě dostalo víc, zda jeho hlas nebo ten úsměv.

"Jako za co, ty blbečku?!" štěkla jsem po něm a znovu se na něj zamračila.

"Málem jsi spadla, zabránil jsem tomu."

"Všechno špatný, co se mi stalo nebo málem stalo, tak je kvůli tobě! Takže ani omylem! Za nic ti děkovat nehodlám!"

"Popelko..."

"Koukej mě pustit nebo..."

"Nebo co?" zvážněl.

"Nebo začnu křičet!" věděla jsem, že je to zoufalý a jak z nějakýho pitomýho filmu, ale doufala jsem, že by se třeba mohl zaleknout?

"Nikdo tady není, jen ty a já. Nikdo ti nepomůže, ani ten kokot Dorian."

"Je to tvůj kamarád, přestaň o něm tahle mluvit!"

"Věř, že se jako kamarád poslední dobou vůbec nechoval. A taky věř tomu, že to cukrování s tebou absolvuje jen kvůli tomu, aby se ti dostal do kalhotek. Přestaň se s ním tahat, nedopadne to dobře, ani pro jednoho z vás. Ty budeš mít oči pro pláč, protože hned jak si s tebou zašuká, začne se zajímat o nějakou jinou. Znám ho. On tahle funguje. A pak mu rozbiju hubu, o to se už postarám."

"Co prosím?!"

"Čemu přesně jsi nerozuměla, Popelko?!"

"Ne, že by ti do toho něco bylo, ale klidně ti to objasním. Já a Dorian jsme přátelé, a to, zda spolu budeme nebo nebudeme spát není absolutně tvoje věc, rozumíš? Nemáš důvod do toho strkat nos a přestaň vyhrožovat, že mu ublížíš! Navíc, nemyslím si, že ty bys byl o něco lepší. Ani jeden z tý vaší party nevypadá jako neviňátko. Takže sakra, o co ti jde?! A s tou Popelkou jdi taky už do háje, jsem Sophie!"

"Jak to tak vypadá, tak moje věc to začíná být čím dál víc, Popelko." zavrčel a zbytek úplně ignoroval.

"Táhni k čertu, Luciane!" štěkla jsem a praštila ho do hrudi, abych se od něj mohla dostat, co nejdál. Krom toho, že mě rozbolely ruce, jsem tomu vůbec nepomohla.

"Už jsem mnohem dál. Už jsem u zasranýho satana." prozradil tvrdě, rychle se sklonil k mému holému ramenu a zaryl do něj zuby!

"Au! Ty debile!" vykřikla jsem. Ne, že by to nějak extra bolelo, spíš mě to šokovalo! Co to sakra... Ten vůl se rozesmál, ještě, když byl v kontaktu s mou kůží. Pak jí políbil. Úplně jsem ztuhla. Přitáhl si mě k sobě ještě blíž, byla jsem prohlá jak luk, jak moc jsem se snažila od něj odtáhnout, jenže to nemělo žádný účinek, akorát se ke mě víc natahoval a tiskl se ke mě. Cítila jsem jeho tělo na svém. Jeho rty, jeho svaly, jeho vůni, jeho... do prdele! Věděla jsem, že se potřebuju dostat pryč, ale na druhou stranu... se mi v té náruči trošku, opravdu jen malinko líbilo. Až když moje záda narazila do něčeho studeného, uvědomila jsem si, že jsem opřená o veřejné osvětlení. Z ramene se jeho rty přesunuly na krk, na ucho a zase zpátky. Jeho ruka mě svírala, druhá mi putovala po těle. Když mě konečně políbil na rty - pomalu, něžně, jako by si to zkoušel a vychutnával zároveň a já kráva mu to oplatila! Proč? V tom mi něco došlo. "Přestaň!"

"Co?" zastavil se, lehce zadýchaný, rty prokrvené.

"Vím, o co ti jde! Tohle děláš na truc Dorianovi? Snažíš se značkovat si území? To ty mě chceš dostat do postele a pak před klukama machrovat?! Tak to ti rovnou říkám, že já nejsem ten typ. Nebudu..." nedokončila jsem to, protože mě znovu políbil a tím utnul další větu, kterou jsem měla na jazyku. Ačkoliv mě líbal, dokázal u toho ještě mluvit.

"Hovno. Nehodlám tě mít jen jako další zářez nebo co si představuješ. Chci víc, chci to s tebou urovnat. Chci být před Dorianem, chci být lepší, znamenat víc než on." prozradil a znovu mě pořádně políbil. Dost. Tohle musí skončit. Vážně řekl to, co řekl?! Odstrčila jsem ho od sebe, vyhla se sloupu a udělala jsem několik kroků od něj. Zamračila jsem se. Je to vážně idiot! "Co je zase, Popelko?" povzdechl si.

"Poslouchal ses právě? Tohle není žádná soutěž mezi váma a já nejsem zatracená trofej! Nech mě na pokoji, Luciane a myslím to opravdu vážně! Na tohle nemám čas!" odsekla jsem, otočila se na patě a rozeběhla jsem se směrem ke kolejím. Když jsem za sebou neslyšela ani jeho hlas ani kroky, ulevilo se mi. Potřebovala jsem být sama. Všechno v sobě zpracovat, přemýšlet o tom, co se stalo. Uvědomit si... Co to do pekla jako bylo?

-

Když jsem doběhla na kolej, do pokoje, zamkla jsem za sebou, sundala ze sebe oblečení a vlezla rovnou do sprchy. Stála jsem pod příjemně horkým proudem několik minut. Hlavou mi běžel celý večer - od příjemné chvíle s Dorianem, až po ten výstřel do tmy s Lucianem idiotem. Taky jsem musela ignorovat pozůstatky jeho dotyků. Svrbělo mě tělo, rty, všude, kde se mě dotýkal. Nebyla jsem si jistá, zda je to odpor anebo jsem jen toužila po přídavku. Boha jeho, Sophie, přestaň, fakt! Bylo mi jasný, že ani jeden z té party není kluk do nepohody, k nic nedělání, natož, aby se prostě vodili za ruku s holkou, která je pro ně ta jediná. Tak naivní jsem nebyla, stačilo se na ně podívat a odpověď přišla sama. Bylo mi jasné, že jim holky lezou do postele samy. Nejspíš jim nebylo co zazlívat, tak to na světě chodí. Někdo má všechno, druhý nic. Jenže Dorian byl milý. Hezký. Bylo mi s ním dobře. Bavila jsem se. Měli jsme si o čem povídat. Byl vtipný a zábavný. Ráda jsem ho poslouchala. A rozhodně nebyl takovej magor jako jeho kámoš Lucian. Rozhodně to není o tom, že bych chtěla, aby se stalo to, co ten idiot říkal. Aby se semnou vyspal a pak odkopnul. Není to o tom, že bych s ním chtěla sex, jako jiné holky. I když, věřím, že by se mi to líbilo, přeci jenom - políbila jsem ho první!, a bylo to dobré, hodně dobré. Ale prvotně šlo o to, že byl můj kamarád. Neměla jsem zas tak moc přátel, takže jsem ho na této pozici přivítala ráda a ačkoliv ho nijak zvlášť ještě neznám, jsem za něj ráda. Opravdu!

Za to ten druhý? Akorát mě vytáčel. Dělal naschvály. Děsil mě a vyhrožoval. Ano, byl hezký a přitažlivý, vypadal dobře a i to jeho podělaný auto bylo luxusní, ale jinak byl špatný člověk. Zabránil mi se učit, když jsem po něm chtěla tu knihu, vyhrožoval, že mě zabije, jestli mu odřu auto. No je tohle normální? Vyskakoval si v bistru, byl drzý a nakonec mě ještě ohrožoval, když mě dneska málem sejmul na parkovišti! Ten chlap byl šílenec. Bez dovolení se mě dotýkal, kousnul mě a líbal. A nakonec prohlásil takovou hovadinu, že chce být před Dorianem. Jak jsem mu řekla, nejsem žádná cena útěchy, aby si o mě zahráli snad karty nebo co. Byla jsem přesvědčená, že to on se mi chce dostat do kalhotek a myslela jsem to vážně o tom zářezu. Nevěřila jsem mu. Byl to jen parchant, kterej si potřeboval pohonit už tak vysoký ego. V tomhle mu rozhodně nebudu nápomocná. Ani omylem. Ať táhne do pekel!

Vylezla jsem ze sprchy, osušila se, rozčesala si vlasy a hodila na sebe první věc, kterou jsem v koupelně našla. Nemám vyhrazené oblečení na spaní. Někdy to je prostě pyžamo, někdy jen tričko a kalhotky. Až když jsem byla oblečená uvědomila jsem si, že to, co mám na sobě, není ani jedno z obvyklých věcí. Podívala jsem se na sebe do velkého zrcadla a tam jsem se odrazila v mikině, která patřila Lucianovi. Nevrátila jsem mu ji a ani ji nevyprala. Pořád voněla po něm. Bože. Ještě, že jsem byla sama, protože jinak bych se styděla o to víc. Vzala jsem si přední část toho oblečení do rukou a přitáhla jsem si ji k nosu. Sakra. Tohle mě zabije. Jeho mikina byla na moji postavu fakt velká a dlouhá. Délkou připomínala minišaty. Vzpomněla jsem si na ten večer, kdy mi ji beze slova nabídnul. Jediná světlá chvilka, kterou dokázal vykřesat, ale stále je to moc málo, aby to vyvážilo ty příšernosti. Rozhodla jsem se, že ji sundávat nebudu, cítila jsem se v ní dobře, ta látka na mém holém těle. Bylo to příjemné. Vyšla jsem z koupelny, jen v mikině, ani kalhotky jsem si nebrala, popadla jsem z kabelky tu proradnou učebnici, co mi obstaral Dorian a hodlala si v ní ještě listovat. Musela jsem přijít na jiné myšlenky. I když jsem dopředu tušila, že s tím kusem oblečení, který neuvěřitelně dobře voněl to půjde sakra těžko.

Snažila jsem se, ale jen chvíli, protože to byl už dopředu prohraný boj. Zhasla jsem a zavřela oči. Hned za víčky jsem spatřila jeho obličej. Když mi nedá pokoj on, mohla by to udělat aspoň moje mysl a nepřipomínat mi ho! Převrátila jsem se na bok, ruce pod hlavou a snažila se usnout. Fakt že jo. Pociťovala jsem, že na mě padá únava a lehký závan spánku, přesto jsem ještě nespala. Po hodině mi zabzučel telefon, což mě trochu z toho otupění vytrhlo. Bylo pozdě. Nejraději bych nereagovala nijak, ale moje zvědavost mi nedala. Sáhla jsem po něm, na noční stolek, rozsvítila ho a málem mi displej vypálil oči.

"Sakra!" zaklela jsem a hned snížila jas. Až pak jsem viděla, že na mě čeká zpráva z neznámého čísla.

Neskončili jsme spolu, Popelko.

Nevím, co mě naštvalo víc. Zda to, že tvrdí, takovou blbost anebo to zatracený oslovení, na který mám už díky němu averzi! Tu pohádku jsem měla moc ráda, a už teď ji nenávidím, díky ty idiote! Fakt mě naštval, hodně mírně řečeno. Měla jsem chuť mu napsat něco peprnýho, co by si za rámeček nedal a zároveň telefonem švihnout přes celý pokoj a nechat ho někde umřít. Měla jsem toho dost. Ten chlap musí vypadnout z mého dosud obyčejného stereotypního života! Hodlala jsem ho někam zazdít. Bylo by príma, kdyby doslova, ale zatím mi to bude stačit v mé hloupé hlavě.

Brzy se uvidíme. Sladké sny.

"Dej mi pokoj, ty debile!" zařvala jsem na ten telefon, když dorazila druhá zpráva, jako by stál přede mnou a zubil se. Idiot!

Vypnula jsem telefon úplně a mrskla s ním zpátky na stolek. A dost. Byla jsem rozčílená a to, co jsem za tu dobu získala, jako nádech spánku byl v hajzlu úplně. Převalovala jsem se z jedné strany na druhou. Ne, tahle to nejde. Pořád tu něco je... a pak jsem to ucítila. Zatraceně! Odkopla jsem deku, servala ze sebe tu jeho pitomou mikinu, odhodila jí někam do tmy a úplně nahá se zas přikryla. Lepší. Mnohem zatraceně lepší!

Mohla jsem volně dýchat. Aspoň prozatím.