LUCIAN

Celej den byl na hovno. Na tý párty jsem se probral někdy dopoledne, byl jsem nahej, hadry rozházený po tom pokoji a Helen přitulená ke mě. Matně si pamatuju, že jsme si to rozdali ještě několikrát. Podíval jsem se na ni - nahá, rozcuchaná a na obličeji rozmazaný šminky. Bylo to kurva divoký. Vymanil jsem se z její přítomnosti i postele. Něco zamumlala. V hubě jsem měl sušáka, takže jsem první cestu absolvoval do přilehlý koupelny, napil se z kohoutku a podíval se na sebe do zrcadla. Hroznej pohled. Tohle se mi dlouho nestalo. Využil jsem možnosti vlízt do sprchy. Pod proudem vody jsem vzpomínal na předchozí večer. Bavil jsem se s klukama, potkal několik holek, průběžně chlastal a pak skončil v pokoji s Helen. Proč jsem vlastně...? Jasně, čuráckej fotr mě chce voženit a ten píčus Dorian dělá do holky, která se mi líbí. Počkat chvíli... kde byl celej večer Dorian? Ani jednou jsem ho nepotkal. A počkat znovu, co to se mnou do prdele je, že tolik nadělám kvůli Popelce? Byla zatraceně hezká, vzdorná a byla to holka, co si ze mě nesedla na prdel. Tak tohle mě k ní táhne? Její jedinečnost?! Snad. Musel jsem napravit to svinstvo, co jsem jí udělal. Tahle si ji nenaklonim, i kdybych se postavil na hlavu, do prdele.

Vylezl jsem ze sprchy, utřel se a začal shánět svoje hadry po zemi. Mezitím se Helen probrala, vypadala sice hrozně, ale sexy hrozně jako po divokým sexu. Musel jsem se ušklíbnout. I když jsem včera byl hotovej, odvedl jsem dobrou práci. Měl jsem všechno, klíče od auta, peněženku, telefon. Ten byl plnej zpráv a zmeškanejch hovorů od kluků, to vyřešim později.

"Luciane, dobré ráno." zaskřehotala s líným úsměvem.

"Jo, tobě taky, mizím, princezno." odvětil jsem a zabouchnul jsem dveře od pokoje, kde jsem strávil většinu párty. Vyletěl jsem z toho baráku, kterej byl plnej bordelu, smradu, lidí v různejch pozicích a na různejch místech, kde si ustlali. Když jsem vyšel na čerstvej vzduch, stále tu ještě bylo mraky aut. Došel jsem k tomu svýmu miláčkovi, M-čtyřce, a dvakrát ho obešel, zda je v pořádku. Asi bych někoho zabil, kdyby se mu něco stalo. Vypadalo to v cajku, tak jsem prostě nasednul a jel do prdele. Chvíli jsem se projížděl sem a tam, celkem jako spořádanej řidič, žádný předvádění ani prasárny. Nakonec jsem si povzdychnul a jel domů. Co mi zbejvalo?

Už v hale jsem slyšel hlasitou hádku, především fotra, kterej štěkal na mámu, celej nasranej. Nepřekvapovalo mě, že jsem předmětem debaty. Zaslechl jsem slova jako oslava, ostuda rodiny, hajzl, Annabell Montgomeryová, majetek, svatba, sráč a zhouba. Príma, fotr byl ve formě. Vyběhl jsem schody do svého pokoje a svalil se na postel. Bože. Až když jsem tam ležel několik minut, uvědomil jsem si, že mám hlad. Jenže dolů se mi nechtělo, a to z mnoha důvodů - fotr a i to jídlo, co nám najatá kuchařka vaří. Bylo sice zdravý, vyvážený s různejma hodnotama, ale většinou to chutnalo jako hovno. Smutný. Seru. Otočil jsem se na bok a usnul jsem.

Probudil jsem se na večer, stmívalo se a můj žaludek přímo řval po kusu žvance. Fajn. Rozhodl jsem se znovu jít vysprchovat, aby mě to probralo, pak jsem se převlíknul, na hlavu narazil kšiltovku s kšiltem dozadu a sešel do kuchyně. Čekal jsem hlasitý smích a hudbu, protože se měla dneska konat ta sláva, ale narazil jsem na ticho a prázdno. Našel jsem tam jen mámu, která seděla u baru a zamyšleně míchala kafe. Jestli tu sedí už nějakou dobu, tak ten hrnek musel bejt totálně studenej.

"Jsi v pořádku, mami?" zajímalo mě. Vždycky byla po hádce s fotrem smutná. Sralo mě to. Ten bastard jí má dělat šťastnou, protože není ženský, která by si to víc zasloužila a on jí přitom jenom jebe, především kvůli mě. Přiznávám - jsem zmrd, ale kdo není?! A taky jsem toho dost posral. Zasraná skutečnost.

"Luciane, broučku!" probrala se a usmála se na mě. Byl to tak hezký, upřímný pohled. "Netušila jsem, že jsi doma." přiznala, natáhla se ke mě a políbila mě na čelo, i když se musela hodně natahovat. Ať mi bylo kolik chtělo, připadal jsem si jako dítě, ale v tom dobrým slova smyslu. Dobře. Bezpečně. Milovaně.

"Jo, spal jsem nahoře. Neměla být dneska ta oslava?"

"Měla, ale tvůj otec ji přesunul na zítra, protože se mu do toho dostalo velmi naléhavé jednání." prozradila s tichým povzdechem. Neměl jsem ponětí, co to přesně znamená, ten debil byl nevyzpytatelnej.

"Kokot." odfrknul jsem si. Jednalo se o máminu oslavu narozenin a on udělá tohle. A to nezmiňuju tu práci to přesouvat. Mělo tu být hafo lidí. Byl jsem si jistej, že to měla na starost právě máma. Kdo taky jinej, že?! Všechny čurákoviny, co si ten kretén vymyslí anebo se mu prostě nechtěj, odsere právě máma. Do prdele s ním!

"No tak, tahle o něm nemluv. Je to tvůj otec." napomenula mě. Podle tónu hlasu to ale nebyla výtka. Spíš konstatování, který trvá od mýho narození.

"Víš, že mám pravdu a víš, že ho od jistý doby za otce nepovažuju." to byla kurva pravda. Dřív to byl táta. Dřív... jsem ho měl rád, jako synové milují své táty. Byl mi vzorem, hrdinou. Znamenal pro mě úplně stejně jako máma. Neskutečně moc. Všechno. Jenže, pak se to celý zesralo. Zlomil jsem ho a vytvořil tohohle satana v obleku. Monstrum, který bytostně nenávidím. Monstrum, který bytostně nenávidí mě. Náš vztah šel do píči, definitivně a nenávratně.

"Velmi dobře vím, od jaké doby." zašeptala. Kurva! Nechtěl jsem tuhle svou zrůdnost vytahovat. Vlastně jsem na to zázračně ani nepomyslel, i když mě to straší pořád. Přesto se mi to povedlo.

"Promiň mami, nechtěl jsem..." zamrzelo mě to. To téma bylo tabu a úplně na hovno. Přistoupil jsem k ní blíž a políbil jí na spánek. Nicotná omluva.

"Nic se nestalo. Půjdu si lehnout. Ať už jdeš kamkoliv, přijď brzy, broučku." řekla, objala mě a odešla. To se ti povedlo, ty debile! Fakt jsem kus krypla. Byl jsem nasranej sám na sebe. Potřeboval jsem vypadnout. Nezůstával jsem doma, když jsem nemusel, máma to moc dobře věděla, a tak jsem odnesl svou prdel do auta. Rozhodl jsem se někde ve městě najíst a zabít trochu času.

-

Všimnul jsem si ho úplnou náhodou. Nešlo ho přehlídnout. To auto jsem fakt kurva dobře znal. Nechal jsem na něm ruce, vlastně na všech těch našich sedmi autech. Modrej bavorák. Byl zaparkovanej u vyhlášený palačinkárny Dolores, a co mi na tom vážně nesedělo, bylo to, že byl sám. Nikde další auta. Zamračil jsem se. Bezmyšlenkovitě jsem zahnul na přilehlé parkoviště a zacouval do stínu a sledoval prosklenou výlohu. Ten sráč seděl přímo u okna v malém boxu, žral horu palačinek, smál se, culil, předváděl, a to všechno za přítomnosti Popelky, která seděla naproti němu s úsměvem na rtech a nejspíš se dobře bavila. Ten vyjebanej zmrd! Měl jsem chuť mu rozbít držku. Fakt mu ublížit. Proč? Chtěl mě nasrat? O co mu jde, kurva?! Za tohle zaplatí. Nebylo zvykem dělat do holky, kterou si jeden z nás zabral. Překročil mez a nepsaný pravidlo. Seděl jsem tam jak čurák až do doby, kdy konečně z toho posranýho podniku vypadli. Byl jsem nasranej i nepochopitelně nervózní. Pozoroval jsem jejich každej krok a pohyb, jak nějakej úchylnej šmírák.

Vyšli ven, celý rozchechtaný, zhruba v polovině parkoviště zastavili a otočili se k sobě. Dorian celej sebevědomej s úsměvem na ksichtě a Popelka snad v rozpacích. Něco si říkali, pak se Dorian otočil, šel ke svýmu autu. Mezitím si Popelka zakryla oči a čekala. Ten hajzl něco vytáhnul z auta, opřel se o něj a zubil se. Popelka se pak podívala, chvíli stála jak zaražená a pak jančila jak malý děcko. Doteď to bylo v pohodě - relativně, ale to, co přišlo byl absolutní vrchol. Popelka se rozběhla k Dorianovi, přitiskla se na něj a políbila ho. Políbila, kurva do prdele!!! Celou dobu jsem si podupával nohou, ale při tom, co jsem viděl mi koleno vystřelilo až do stropu. Vařila se ve mě krev. Byl jsem, do píči, tak hrozně kurevsky nasranej! Neměl jsem ponětí, kdo z nich mě sere víc, ale sebeovládání mě opouštělo. Dorianovi jsem chtěl rozmašírovat ksicht na sračku, ale pak mě něco napadlo. Bylo to kurva hnusný, ale ten zmrd si to zasloužil. Vyděsit. Popadnul jsem telefon a rychle mu napsal zprávu. Rychle jsem kouknul skrze čelní sklo, přečetl si to a pak se rychle spakoval a jel do prdele, až mu zapískaly gumy. Popelka osaměla, vydala se přes parkoviště pryč a moje příležitost konečně přišla.

Když byla kousek ode mě, rozsvítil jsem světla. Pořádně jí to oslnilo, takže si okamžitě zastínila oči rukou. Trochu jsem i doufal, že jsem jí vyděsil, protože si to fakt zasloužila. Rychle jsem nastartoval a opravdu pomalu vyjel ze stínu, kde jsem snad dvě hodiny dřepěl. Chvíli stála, ale když viděla, že na ní najíždím, začala couvat. Ano, její tvář mi sdělovala zděšení. Fajn. To je dobře. Potřebovala vytrestat. I přes tu hrůzu v obličeji, byla pekelně krásná. Nebyla ověšená značkovejma hadrama ani diamantama, jako jiný bohatý slepice v našem věku. Byla naprosto obyčejná. Byla... dokonalá. Šedej svetr jí odhaloval rameno a já měl chuť ji tam kousnout. Rifle jí obepínaly nohy a ten pěknej zadek, na kterej jsem teď neměl vůbec dobrej výhled. Přes hruď, kde se jí rýsovaly slušný prsa měla řemínek, a na jeho konci byla kabelka. Měla jí pěkně narvanou, co v tom sakra nosí za krámy? Bylo mi to vlastně u prdele. Chtěl jsem jenom menší zadostiučinění. Zanedlouho pozpátku došla až ke sloupu veřejnýho osvětlení, kde do něj vrazila zády. Stopka, Popelko. Dál už to nešlo. Ušklíbnul jsem se a zároveň vyrazil. Sešlápnul jsem plyn, zařadil a stočil volant. Smykem jsem získal dráhu kolem lampy, kde jsem se točil dokola a nechával na asfaltu černý čáry. Byl jsem rychlej a prostor nebyl velkej, takže jsem jí uvěznil v tom kruhu, když jsem kolem ní jezdil a halil ji do kouře z kol. Nemohla z toho uniknout, to by musela bejt posranej Usaint Bolt, aby mohla mít vůbec nějakou šanci. Nakonec jsem se přestal předvádět a přímo naproti ní jsem zastavil. Kouř se pomalu rozplýval kolem a mě se vyskytl pohled na ni - vystrašenou k smrti. Divoce dýchala, svetřík se jí hýbal nahoru, dolů, sem, tam. Tiskla se na ten železnej sloup, oči vytřeštěný. Ten pohled se mi zamlouval, stejnak mi to ale přišlo málo, za to, že se tahá s tím zmrdem. Měla být moje, kurva! Praštil jsem do volantu. Do prdele! Jenom moje.

Nechal jsem motor běžet a vystoupil, dveře otevřený. Jistá nervozita, která se objevila na počátku znovu zasáhla. Neměl jsem ani ponětí, co jí mám říct. Zachoval jsem se jako čurák, vyděsil ji a ohrožoval. Co jsem jako čekal, že mi padne do náruče? Chtěl jsem se s ní usmířit a místo toho, udělám takovouhle píčovinu. Bravo, Kingu, ty píčusy! Jen chvíli jsem se na ni díval, když se konečně odrazila od toho sloupu a vyběhla pryč. No to prrr. Rozběhl jsem se za ní, popadl ji za paži a trhnutím jsem si ji otočil k sobě, až mi narazila do hrudi. Její hnědozelený oči v tý tmě nevynikly, ale házely zvláštní jiskru. Strachu a vzdoru.

"Co to zatraceně děláš, ty idiote jeden?!" vyštěkla mi do tváře a druhou volnou rukou mi jednoduše vrazila facku. Překvapila mě, tohle jsem nečekal. Nebyla to velká rána, jen jsem jí od ní fakt do prdele nečekal! Přimhouřil jsem na ni oči a s tvrdou tváří jí pozoroval. Pořád jsem měl před očima to, jak políbila Doriana. "Koukej mě pustit, ty magore! Málem jsi mě zabil, do hajzlu!" zanadávala a snažila se vymanit z mýho stisku, ale já jsem jí nehodlal jen tak pustit. Teď, když jsem jí držel u sebe. Zase. Musel bych bejt fakt debil. Když mluvila, díval jsem se jí na rty, jak se pohybují. Bylo to téměř hypnotizující. Chtěl jsem ji ochutnat. Hrozně. Do prdele. Moc.

"Popelko." vydechl jsem, přičemž jsem trochu zavrčel. "Zeptám se jen jednou a chci jasnou odpověď. Co máš s Dorianem?!"

"Co ti je sakra potom?!"

"Špatná odpověď." zamračil jsem se na ni. Slyšel jsem tlukot jejího zběsilého srdce. Cítil jsem její vůni. Sklonil jsem k ní hlavu, přiblížil jsem naše rty k sobě. Nedotýkaly se, ale chtěl jsem tu vzdálenost zrušit mrknutím oka. Slyšel jsem jak se těžce, až trhaně nadechla. Opět. Stejně jako na parkovišti u bistra. Řekl bych, že jsem byl snad omámenej, proto jsem nezaregistroval dřív to, co chtěla udělat, až do okamžiku, kdy mě odstrčila od sebe oběma rukama a já udělal nečekaně několik kroků zpátky. "Chceš si hrát, Popelko?!"

"Chci, abys mi dal pokoj!" řekla nahlas. Přistoupil jsem znovu k ní, až jsem se jí téměř dotýkal a svým způsobem jsem si užíval, jak se nad ní tyčím. Nemohl jsem si pomoc. Znovu jsem se k ní sklonil, tentokrát jsem se rty otřel o její ucho a zašeptal jsem.

"Ten ti v žádným zasraným případě nedám."