SOPHIE

Víkend. V jiném případě bych dodala slovo konečně, ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla učit na zkoušky, tak mě spíš štvalo, že už je tady. Mezi šprtáním, ze kterého se mi zavařovaly mozkové závity a gúglením, kde sehnat nesehnatelnou knihu, kterou mi Lucian idiot sebral takřka před nosem a odmítnul mi ji půjčit, i když ji absolutně nepotřebuje, jsem se ještě vracela ke včerejšku. Do bistra, do okamžiku, kdy jsem tam na tu hromadu testosteronu, svalů, krásy a tetování narazila. Zatracenci zatracený. Vzpamatovávala jsem se z toho ještě dlouho poté, co odtamtud zmizeli. Lucianovi oči, co se do mě propalovaly, když jsme vedli ten děsivě normální rozhovor a i potom, co jsem se věnovala jiným zákazníkům jsem cítila, jak se do mě provrtávají. Ten kluk byl... zajímavý, hezký, ale taky arogantní debil. To, jak skočil po papírku, kam jsem napsala Dorianovi svoje číslo, mi hlava nebrala. Nebo taky Dorian, co se ke mě nečekaně připlížil, když jsem doplňovala do zásobníků ubrousky a uvěznil mě k pultu, když si na něj položil ruce, kolem mě. Byl tak blízko, krásně voněl a neustále ukazoval ten pitomej dolíček, že jsem si zas před ním málem sedla na zadek. To by bylo fakt potupný už. A taky to, že se pak najednou ozvalo hlasité plesknutí o pult, jak na něj Lucian plácnul bankovky a vystřelil z bistra, div, že nevyvrátil vchodové dveře. Co ten chlap má sakra pořád za problém?! Bylo to divný.

Cítila jsem na sobě, že mi další nové informace do hlavy nelezou a potřebuju pauzu. Protáhla jsem se na židli, byla jsem hrozně ztuhlá a už mě bolely záda. Bodla by mi masáž, sakra. Musela jsem si protáhnout nohy, takže jsem se rozhodla to spojit s procházkou do kavárny pro latté. Plně jsem doufala, že žádné neštěstí jako minule s vylitým kafem a přeražená o špagát vodítka, mě nepotká. Záviděla jsem Katy, která jela za svým tátou domů. Měla jsem tu čest ho potkat osobně a je to naprosto úžasnej člověk. Její táta žije sám v malém bytě, pár hodin odtud, kde Katy vychovával. Katyina máma od nich odešla, když Katy bylo pět. Prostě nepřišla domů. Nechala jen vzkaz. Když mi to vyprávěla, rozbrečela jsem se. Ona nad tím jen pokrčila rameny, ale dobře jsem viděla, jak má skleněné oči. Taky bych ráda odjela, podívala se za svými rodiči a učení hodila za hlavu, ale tohle prostě teď nešlo. Tímhle peklem jsem musela prolízt a pokud možno se zdravou kůží.

"Čau kočko!" ozvalo se za mnou ve frontě. Otočila jsem se a střetla jsem se s již známým dolíčkem. Krucifix.

"Ahoj Doriane, kde máš Theodora?" zajímalo mě, když jsem se rozhlédla a jeho dvojče nikde neviděla. Trochu se zamračil.

"Copak ti nestačím?"

"Totiž, ještě jsem vás neviděla bez sebe." vysvětlila jsem.

"Ten pablb je doma, paří nějakou gamesku." přiznal a zazubil se. "Můžu tě pozvat?" pokračoval, když jsem byla na řadě. "Typuju tě na nějaký latté, co?"

"Jo, ale..."

"Skvělý. Dáme si jedno latté a americáno s trochou mlíka, dík! Jak se máš, kočko? Myslel jsem na tebe." řekl naši objednávku, pak položil na pult platební kartu a dál se věnoval mě. Mrknul na mě a usmál se. Sakra. Ten kluk má ale charisma. Nejraději bych se otočila a vypadla odsud, protože byl... nebezpečnej. "Chtěl jsem ti zavolat, ale je super, že jsme na sebe tahle narazili."

"Copak ti snad Lucian nakonec dal ten papírek s mým číslem?" zajímalo mě. Netušila jsem, co to tam probíhalo mezi nima, když po něm Lucian skočil, ale bylo to zvláštní. Taky jsem trochu pochybovala, že když dělal to, co udělal, že by mu ho zas vrátil. Dorian mi odpověděl už svým kyselým výrazem a protočením očí.

"Tohle... hm. Nedal, ale dokázal jsem si ho získat jinak." ušklíbnul se, oči mu jiskřily. Čekala jsem, že bude pokračovat. "Tomu zmrdovi teď trochu jebe a nedal by mi ho, takže když jsem se včera za tebe připlížil, nenápadně jsem si odtrhnul z toho tvýho bločku poslední list. Stačila obyčejná tužka, začmárat a ejhle, číslo bylo na světě." rozesmál se. Vynalézavé, fakt že jo. Pak jsme popadli svoje kafe a vyrazili ven z kavárny, kde jsme se zase zastavili.

"Děkuju za kafe, ale nemusel jsi..."

"Koupil jsem ti ho rád, Sophie." skočil mi vážně do řeči a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Ehm... V hlavě jsem měla v ten okamžik vymezeno. Musela jsem polknout - ježiš, jako by to byly podělaný piliny. Napít kafe jsem se taky nemohla, neboť bych si spálila jazyk. "Co máš dneska v plánu?" zajímalo ho dál a znovu mi ukázal dolíček. Kriste pane. Už ale!

"Musím se učit, čekají mě zkoušky. Vlastně jsem tu jen na skok." přiznala jsem a vyrazili jsme po chodníku.

"Taky bych se na to měl podíval, do prdele." zabrblal si pro sebe.

"Co studuješ?" zajímalo mě.

"Marketing. Ale nechci se bavit o škole. Řekni mi něco o sobě." vyzval mě a znovu se usmál. Tohle nepůjde. Jestli se na mě bude tahle usmívat a ukazovat mi ten dolíček, tak to nedám. Každopádně chvíli jsme si povídali o mě, pak o něm a jeho bratrovi. Vyprávěl mi pár historek z dětství, jak se klasicky s Theodorem zaměňovali jeden za druhého. Povídal i o té jejich partě a ježdění, které všichni zbožňovali.

"Nechceš hodit na kolej?" zajímalo ho, když jsme došli k jeho modrýmu autu.

"Je to kousek, dojdu, ale díky."

"Chci tě svézt." prozradil a otevřel mi dveře u spolujezdce. Zase se usmál a moje rozhodnutí uklouzlo. Sakra. "Mám tě prosit, kočko?" zasmál se. Nemusel. Nasedla jsem a cítila se jako v jiné dimenzi. To auto bylo luxusní. Zavezl mě až ke koleji, nedělal mu problém zákaz vjezdu. Nakonec, když jsem mu poděkovala a rozloučila se, vykročená, že vysednu, se ke mě najednou natáhnul a políbil mě. Zmrzla jsem v pohybu. Srdce se mi zběsile rozbušilo. Nedýchala jsem. "Tak se měj, brzo se ti ozvu." řekl, když se ode mě zas odtáhnul. Musela jsem přemlouvat nohy, aby mě vynesly z toho auta do pokoje. Beze slova jsem na něj jen mávla a... Do pekla!

-

Soustředit se znovu na učení byl nadlidský úkol. Čas plynul. Myšlenkami jsem byla v tom pitomým autě. S pusou přilepenou k jeho. Co to sakra mělo znamenat? Zvažovala jsem, že to zavolám Katy, aby mi na to řekla svůj názor. Přeci jenom s těma chlapama toho zažila víc a má i přítele, sakra! Ale než jsem si to stihla promyslet, telefon se mi rozezvoněl. Na displeji bylo neznámé číslo.

"Prosím?" ozvala jsem se po přijetí hovoru. Zaklapla jsem učebnici, protože jsem věděla, že je pro dnešek konec. Nemělo smysl u toho sedět, když to nikam nespělo.

"Čau kočko!" promluvil už známý hlas z druhý strany.

"Když jsi říkal, že se brzo ozveš, tak jsem nečekala, že to bude tahle brzo, Doriane." zasmála jsem se tomu. Co je to za blázna?

"No to víš. Jsem skvělej. Ale proč ti teď volám, něco pro tebe mám. A budeš ještě ráda, že se uvidíme, co nejdřív." prozradil.

"Cože?"

"Koukej se oblíknout, dáme si palačinky! Za deset minut před kolejí." oznámil mi a típnul to. První co bylo, tak jsem si uložila jeho číslo, pak jsem se na minutu někam zasnila a následně vylítla, jak kdyby mě něco štíplo. Musela jsem za deset minut nějak vypadat. Vlítla jsem do skříně a přehrabovala se v ní jak zloděj - co mi nepadlo do oka, tak letělo ven na podlahu. Vzdala jsem to. Nejednalo se o rande - pane bože, Sophie!, takže to bylo jedno. Vzala jsem si nakonec a prostě jen modrý rifle a šedej svetřík s větším výstřihem, takže jsem ho upravila tak, aby mi odhalovalo rameno a bílý tenisky. Vlasy jsem si svázala do drdolu. Jako nebyla to zrovna žádná sláva, ale nejhorší to taky nebylo. Vyběhla jsem z koleje, tak prudce, že jsem nakonec vrazila do něčí zatraceně pevný hrudi. Do hajzlu.

"Ne tak zhurta, kočko." rozesmál se Dorian, když mě zachytil do náruče.

"Promiň, nechtěla jsem přijít pozdě. Sama to nemám ráda, tak jsem spěchala." vysvětlila jsem mu. Vykouknul na mě dolíček, popadl mě kolem ramen a odvedl do svého auta. Ten pacholek zase vjel do zákazu a vůbec ho to netankovalo. Cesta byla krátká. Zastavili jsme na parkovišti u Dolores, byla to malá, za to vyhlášená palačinkárna a navíc nebyla vůbec daleko. Klidně jsme mohli jít pěšky, ale věděla jsem, že ten kluk bez svýho auta nedá ani ránu. Ten chlap, vlastně všichni z té party na nich byli závislí. Dorian objednal nám oběma, na jeho doporučení, protože on tu už vyzkoušel všechno. Na to, jak dobře vypadá, to je neuvěřitelnej žrout. Buď má zatraceně dobrý spalování anebo pak dře v posilovně jako kůň. Palačinky byli doslova božské, naprosto vynikající. Už zcela chápu, že Dolores je na tenhle typ dezertu vyhlášená široko daleko. Povídali jsme si o všem možném, smáli se, ústně se pošťuchovali několik hodin, kdy to prokládali jen palačinky a horká čokoláda. Bylo mi hrozně dobře. Získala jsem nového kamaráda, nehorázně krásného kamaráda. Takovýhle lidi by měli pouštět ven jen s obrovskou výstrahou pro okolí, zvlášť ty, co mají další zbraň v podobě dolíčku, který z Dorianovi tváře nemizel.

Nakonec jsme se zvedli, protože zavírali a my tu byli už poslední. Škoda, že to tak uteklo. Rozesmátí jsme se vyvalili ven a servírka za námi zamkla dveře. Rozhodně se tam zas někdy vrátím.

"Bylo to hrozně fajn." přiznala jsem nahlas.

"To bylo." potvrdil mi to vážně, když se ke mě, na parkovišti, otočil čelem. Díval se na mě pronikavě těma svýma mechově zelenýma očima. Měl na sobě černou mikinu přes hlavu, černý kalhoty s dírami a jasně bílé tenisky. Vlasy měl tmavě hnědé, z nichž měl vytvořený účes, který hrozně frčí a fakt těm chlapům to i sekne. Vršek delší, nahoněný dozadu, přitom k jedné straně a zbytek sestříhaný nakrátko. Slušelo mu to, sakra.

"Děkuju za pozvání, měl jsi pravdu, bylo to vynikající." pokračovala jsem, abych přerušila to náhlé ticho a tíživé dusno mezi náma. Bylo mi z toho vedro. Kruci. Usmál se. Jestli mě nezabije tohle, tak už nic.

"Něco pro tebe mám." prozradil. Zvedla jsem obočí údivem.

"Co?" nechápala jsem.

"Zavři oči, dojdu pro to do auta, ale neotvírej je nebo ti to nedám, jasný, kočko?! Poznám, pokud budeš podvádět."

"Doriane!"

"Sophie?!" vrátil mi to a zasmál se. Fajn. Zavřela jsem oči, a aby měl klid, tak jsem si je ještě přikryla rukou. Byla jsem zvědavá a hlavně jsem neměla ani ponětí, co by pro mě mohl mít! Stála jsem někde v půli cesty mezi palačinkárnou a jeho autem, připadala jsem si trochu blbě, ale to napětí, to smazalo poměrně hned. Slyšela jsem jak otevřel auto a po chvilce ho zase zabouchnul. Čekala jsem, že dojde zpět ke mě, ale ne. Jeho kroky jsem neslyšela a ani jeho vůni necítila. "Můžeš." dal mi pokyn. Stáhla jsem ruku a otevřela oči. Byl opřený o přední dveře svého auta, nohy křížem, zubil se jak cvok a v rukou měl... co to sakra je?! Musela jsem pořádně zaostřit. Ty vole! Otevřela jsem pusu, zavřela ji, otevřela a zakřičela jsem radostí!

"Jak? Pane bože! To snad není možný! Vždyť to nikde není, zatraceně, jak jsi to dokázal?!" mlela jsem pátý přes devátý v úplný euforii. Rozesmál se. Bylo mi jedno, že tu vykřikuju, skáču po asfaltu, jak malá holka. V očích jsem měla slzy, skoro dojatá, a tak neskutečně šťastná. Tohle mi zachrání prdel!

Nepřemýšlela jsem. Proto jsem se rozeběhla, přímo k němu, až jsem do něj vrazila a přitiskla svoje rty na ty jeho. Přirazila jsem ho ještě víc k jeho autu, mačkala ho v objetí a políbila ho. Já - jeho. Pane bože! Když mi došel dech, odtrhla jsem se a cítila se trapně - tohle normálně vůbec nedělám, copak jsi zešílela?, přesto plná radosti. Oči mu zářily, dolíček se ukazoval jako, kdyby nic jiného neexistovalo. Podal mi do rukou knihu - TU knihy, kriste pane!

"To si nechám líbit, takovej vděk." prohlásil s pekelným úšklebkem. Pak mu cinkla zpráva na telefonu, podíval se na ni a ztuhnul. Úsměv se mu ztratil z tváře a zamračil se. "Do prdele! Kurva!" zanadával potichu. "Sophie, fakt se omlouvám, musím okamžitě vypadnout. Budeš se hodně zlobit, když tě ani neodvezu na kolej?!" zeptal se mě, zněl hrozně - neklidně, vyděšeně i naštvaně zároveň. Jeho veselá tvář se úplně změnila. Tohle se mi nelíbilo. Zalil mě pocit strachu. Co se stalo?

"Samozřejmě, že mi to nevadí, jeď, kam potřebuješ. A moc děkuju za tu knihu!" ustoupila jsem pár kroků se staženým čelem nevědomostí. Odmávnul to, jako by to nic nebylo a přitom to pro mě bylo neskutečně moc. Dokázal nemožné. Okamžitě se odstrčil od auta, otevřel dveře, nasednul a už šlapal na plyn, jen za ním zapískaly pneumatiky. Držela jsem si tu knihu na prsou, jak nějakou svátost. Když Dorianovo modré auto zmizelo z tmavého večerního a skoro prázdného parkoviště, otočila jsem se, abych se mohla dostat opačným směrem na kolej. O tom, co se tenhle večer stalo s Dorianem budu přemýšlet později. A že se toho stalo! Až to budu vyprávět Katy, tak jí šlehne.

Stačila jsem udělat jen pár kroků, když se přímo naproti mě z ničeho nic, ze tmy, rozsvítila bílá přední světla nějakýho auta a na chvilku mě oslnily. Parkoviště bylo osvětlené vysokými sloupy veřejného osvětlení, které měli spíše oranžovou barvu. Přesto se mi do sítnic na chvíli zřetelně vypálily ty zatracený ledky. Zastínila jsem si oči rukou a mžourala jako nějakej podělanej krtek, co vyleze na světlo. Upřímně mě sevřela náruč strachu, srdce se mi divoce rozbušilo a já čekala, co se stane dál. Měla jsem zdrhnout hned.