SOPHIE

Měla jsem toho plný zuby. Právě mám zkouškový a ta kniha, která je pro mě skoro životně důležitá je stále půjčená. Jak se mám sakra do týdne naučit to, co nemám? Byla jsem zoufalá. A to nemluvím ani o tom, jak tenhle den stojí za velký nehezký nic. Ráno jsem zaspala a přišla pozdě na přednášku. Starší profesorka po mě hodila takovým pohledem, že se jí budu ještě pár týdnů vyhýbat. Pak nastal problém v kavárně, kterou pravidelně navštěvuju, abych doplnila kofein z toho luxusního latté, které tam dělají. Jen co jsem s horkým kelímkem vyšla ze dveří, zakopla jsem o natažené vodítko, které jsem absolutně neviděla a rozplácla se na chodníku. Ten vořech, který byl uvázaný na konci se rozštěkal jako bych ho snad chtěla unést. Moje kafe na zemi, které se rozprsklo na všechny strany a následně se mi vsáklo do žlutého svetříku, jsem v tu chvíli nenáviděla. Naštvaná, bez kafe a s vynadáním od starého pána, co venčil toho čokla jsem toho měla dost. Jenže, to bych to nebyla já - Sophie Carterová - a můj den debil, aby tímto skončil.

Ne, ne. Vy blázni. Celá frustrovaná jsem dodupala na kolej, kde jsem vlezla do pokoje, který mám společný se svou spolubydlící Katy a vlítla jsem přímo do dostaveníčka, které měli rozdělané s jejím přítelem. Jeho bílý zadek se mi vypálil do sítnice snad navždy. Byla jsem zoufalá a ve stavu, kdy jsem se sice styděla a zrudla jak řepa, ale vlítla jsem do své ložnice, rychle se převlékla do čistého a zase rychlostí blesku vylítla ven. Až když jsem zabouchla dveře pokoje a na vteřinu se zastavila na chodbě, uvědomila jsem si, že ti dva to vůbec nevyvedlo z míry a celou tu dobu pokračovali zvesela dál. Bože.

Bylo pozdní odpoledne, a tak jsem se chystala do univerzitní knihovny, kde jsem chtěla tu zatracenou učebnici, kterou mi musel někdo vyfouknout před nosem. Několik týdnů jsem bedlivě sledovala systém knihovny a špízovala, do kdy je vypůjčená. Dneska mi přišlo upozornění, že se vrátila, takže hned jak jsem mohla jsem tam utíkala. Doslova. Jenže, jak jsem říkala, byla už v háji. Největší blbost je, že na tuhle knihu není možné udělat rezervaci. Celá rozčilená jsem napsala stížnost. Anonymně. Co kdyby náhodou. Do knihovny chodím celkem často, mám to tu ráda, obsluha je celkem milá, až na pana Millera, který je snad stoletý zapšklý pedant, který netoleruje u knih přítomnost žádné tekutiny, i kdyby v uzavřené pet láhvi. Upřímně se divím, že nás ještě nenutí před příchodem do budovy se jít vyčurat. Musela jsem nad tím protočit oči.

Vzdala jsem nejen naštvaně, ale už i unaveně návštěvu knihovny a hodlala se přemístit dál. Bylo úterý, takže jako tradičně jsem měla směnu v bistru, kam jsem chodila na brigádu si ke studiu přivydělávat několikrát do týdne. Líbilo se mi tam, příjemní kolegové, nové tváře a upřímně tu dost dobře vařili, takže jsem se mohla i za levno najíst. Jo, stravu jsem měla zadarmo, ale přišlo mi to hloupé, proto jsem vždycky něco strčila do sklenice na dýška, která byla na pultě. Na což jsem se těšila, aspoň něco pozitivního.

Zadním vchodem jsem prošla až do šatny, kde jsem se navlékla do uniformy. Bílá košile, černá sukně a červená zástěra. Nebylo to nijak originální, za to mi to sedělo a necítila jsem se v tom nepatřičně ani směšně. V chodbě jsem potkala Betty, matku majitele, která tu vařila. Byla to skutečně dokonalá kuchařka, neexistovalo nic, co by nedokázala uvařit a už vůbec nic, co by skvěle nechutnalo.

"Dobrý den, Betty!" pozdravila jsem ji s úsměvem. Tohle bylo rodinné bistro, kde se každý cítí jako doma.

"Zdravím, děvenko, ráda tě vidím. Dneska je celkem fofr. Rychle si odskočím a zas běžím. Tim už potřebuje pomoc s obsluhou." mluvila, i když zašla za roh.

"Jasně!" křikla jsem s úsměvem.

"Čau kočko, jsem vážně rád, že tě vidím." ozvalo se za mnou už v kuchyni, když se za mnou otevřeli lítačky směřující do prostor bistra, kde byli zákazníci.

"A není to jen proto, že je vedle narváno a ty by sis potřeboval odfouknout?" popíchla jsem Timiho.

"Ale vůbec ne!" zalhal a rozesmál se. Došel ke mě, líbnul mě na tvář na přivítanou, popadl další plné talíře a zase zmizel.

"Nevím, co se děje, ale je to fakt drsný." ozval se majitel bistra Jimmy. Vykoukla jsem z kulatého okýnka v lítačkách a opravdu viděla narvané bistro. Teda.

"Nedivím se, vaříte tu nejlíp široko daleko. Ale... nebyl nějaký zápas nebo tak?" zajímalo mě. Tohle bylo fakt podezřelý.

"Možná něco ve škole, ale přiznám se, že nevím. Ty tam chodíš, copak se k tobě nic nedostalo?"

"Sport jde mimo mě, Jimmy. Tak pro koho je co?"

"Tohle je na dvojku. A tenhle talíř na pětku. Taky zaběhni na jedničku, zda si už vybrali a na trojce budou chtít platit."

"Jak tohle všechno víš, když s Betty vaříte a pomalu odsud nevystrčíš nos?" přimhouřila jsem na něj oči.

"Já jsem všude, drahoušku." zasmál se a já spolu s ním. Popadla jsem plné talíře jídla a hodlala to odnést ke konkrétním stolům. "Už máš přítele?" zeptal se ještě. Stále stejná otázka.

"Jimmy, od minula se to nezměnilo a pokud jo, budeš první, kdo se to dozví, slibuju." usmála jsem se. Na tohle se mě ptá na každé směně. Nejdřív mě to trochu štvalo, ale pak jsem si zvykla a bereme to jako rutinní zábavu. Baví ho se mě neustále ptát.

"Je ti třiadvacet!"

"No právě, času mám dost." stále stejná odpověď. Jasně, bylo mi už dvacet tři anebo teprve. Jak se to vezme. Nikoho jsem neměla a vzhledem k tomu, že mám svých starostí dost, ani jsem o nikoho nestála.

"Stále nikoho nemá?" zeptala se Betty svého syna, když se vrátila.

"Ne." odpověděl jí a otočil na pánvi plátek masa.

"Škoda."

"Náhodou jsem rád. Aspoň nemám důvod tuhle obracečku používat na nic násilného. A že naše kuchyň je velmi rozmanitá na potencionální zbraně." pokračoval. Ušklíbla jsem se a raději zmizela z kuchyně. Jimmy by mohl být můj táta. Tak nějak jsem ho i tak brala a on se nevědomky do té role stavěl taky. Měla jsem ho a Betty moc ráda. "Při nejhorším mám ještě flintu." zaslechla jsem. Proboha.

S úsměvem jsem roznášela jídla, přála dobrou chuť, ptala se na další přání, zapisovala objednávky, inkasovala za účty a s radostí jsem přijímala spropitné. V podobném duchu to pokračovalo pár hodin. Začínala jsem věřit, že tenhle hrůza den skončí nakonec dobře.

Jo, karma je svině a zasedla si na mě.

Byla jsem na hrozném omylu.

V sedm večer do bistra přišla parta studentů z univerzity. Jelikož Tim už skončil všechny stoly byly už jen moje. Nápor trochu polevil, ale i tak jsem měla co dělat. Když jsem se k té partě vydala s úsměvem a zápisníkem v pohotovosti, padnul mi zrak na věc vedle jednoho, co se roztahoval na koženkové lavici. Kniha z knihovny. Nic neobvyklého - na studenta. Jenže, když jsem se podívala pořádně, všimla jsem si, že je to TA kniha! A jen tak se tam válela.

Z knihy jsem se podívala na toho kluka a zamračila se.