Kdysi

Nadešel den oslavy. Shlížel jsem se v zrcadle a neustále se otáčel na strany, abych se ujistil, že mi oblečení sedí aspoň přiměřeně. Měl jsem na sobě jeho tmavý kabát, pod ním sako a poté košili, která šla však vidět jen límcem, jelikož ji u výstřihu překrývala kravata. Připadal jsem si jako v kazajce a bál se, že jestli si zapnu i poslední knoflík, nebudu moci dýchat. Nechápu, jak někdo může tolik vrstev snášet, natož v nich chodit.

Černé vlasy, které byly v místech zbarvené do ryšava potom, co na mne Sitta nechala nafušovat nějaký přípravek, mi držely sčesané dozadu. Neustále okolo mne pobíhala jedna ze Sittiných pomocnic a patlala mi na tvář líčení, aby trochu zakryla rány na čele a jizvu v koutku.

„Hlavně se moc nepoťte," upozornila mne, jako bych to snad mohl ovládat.

Uhladil jsem si vlasy a s pohledem do zrcadla jsem si povzdechl. Bylo to zvláštní, dívat se na sebe, ovšem vidět někoho jiného.

Když pomocnice odešla, zastavila se za mnou sama Sitta. Také již byla oblečena – ve zvláštních šatech a s rozpuštěnými vlasy. Takový nezvyk, vidět ji v tom.

„Máš pozvánku?" zeptala se.

„Samozřejmě, v kapse."

„Přízvuk..." napomenula mne a já protočil oči.

„Zapomněl jsem."

„Jestli zapomeneš i tam, druhý pokus mít nebudeš." Posledních pár hodin toto říkala na vše – když jsem spletl body plánu, anebo se snažil dělat věci mou cestou. „Zvládneme to," povzbudila spíše sama sebe, „jen doufám, že se William nerozhodne vrátit zrovna dnes, to by bylo to nejhorší." Snažil jsem se na ni překvapeně nepohlédnout, avšak z mé tváře zaraženost přímo zářila. Nečetla si všechny mé zápisy, jinak by věděla, že bratr mimo zemi není.

„Jestli to někdo zjistí, přijdu o práci a–" pokračoval jsem dál jiným tématem.

„A já přijdu o své lidi a přítelkyni," přerušila mne. „Neplánuji utrpět takové ztráty znovu, tak se snaž," pohlédla na mne vážnýma očima. Přitakal jsem.

„Udělám to, co bude v mých silách." Nato kývla hlavou. Opět jsem se otočil k mému odrazu a snažil se zvyknout na to, že se ze mne stal třicetiletý chirurg s britským přízvukem čistším než křišťál, a začal si opakovat větu, že se v Indii roznesla horečka dengue, a proto jsem musel naléhavě odjet zpět do Londýna. Upřímně jsem si říkal, že jestliže na to někdo naletí, budu se ucházet o místo v Alhambře a prohlásím se za nejlepšího herce všech dob. Anebo mne pověsí a já budu moct s Williamem hrát odvety v Skitgubbe v posmrtném životě.

Najednou ke mně Sitta promluvila:

„Nastav ruku," pobídla mne, a když jsem tak udělal, vyhrnula mi rukávy všech vrstev, co co na mne byly natěsnané. Přiložila mi k zápěstí nějaký objekt. Vypadalo to jako obyčejná rukavice, ovšem na vnitřní straně měla přidělaný nůž. „Patřila tvému bratrovi, vezmi si ji... pro jistotu." Podala mi ji, já ji vzal do rukou a začal studovat. „Nandám ti to," nabídla se, já však uhnul.

„To ještě zvládnu sám, mám takový pocit," řekl jsem a otočil se od ní pryč. Povzdechla si a přešla ke stolu, o který se opřela.

„Tak na to jsem zvědavá. Hlavně to neznič," ušklíbla se a bedlivě mne pozorovala.

„Nesleduj mne, rozptyluješ tím mou pozornost," oznámil jsem a čekal, že se zvedne a odejde, avšak nebylo tomu tak.

„Musíš si sundat ty rukavice, které máš teď. To by byl pěkný začátek," popíchla mne.

„Já vím."

„Tak proč tak neuděláš?"

„Je mi zima."

„Jsi v domě."

„Jsem teplokrevný."

„To nedává smysl. Ukaž," odfrkla si a šla zase blíže. Na to, že měla šaty, šla docela rychle a ladně, a proto jsem její následující pohyby nečekal. Chytila mne za zápěstí a koženou rukavici mi tahala z ruky. Jakmile ji svlékla, vytrhl jsem se jí a ne zcela silně vrazil do jejího ramene. Překvapeně odstoupila.

„Úžasné, děkuji. Sám bych to nezvládl," cekl jsem a natáhl si rukavici s nožem. Přimhouřila oči a svraštila obočí.

„To je zvláštní. Vypadá to, jako bys měl–" Věděl jsem, co chtěla říct, a proto jsem jí okamžitě skočil do řeči.

„Nikoli." A prošel jsem kolem ní do jiné místnosti.

Jizvy – to chtěla říci, přesně jako všichni, kteří je někdy viděli. A mne unavovalo to neustále vysvětlovat, když to nikdy nikdo nepochopil.

„Toto snad ani nemohu brát za pravdu," zamumlala.

„Neptej se na žádné otázky a nebudu nucen ti lhát." Ignoroval jsem její nedůvěřivou tvář a nechal vše být.

Na oslavu jsme večer jeli od bratrova domu. Přijel pro nás ozdobný bílý kočár, úplně jiný, než s jakými jezdil hodinář. Na tento by si i člověk rád zvykl. Cesta proběhla bez problému, kočího naše identity nezajímaly, arci párkrát se zvláštně podíval na Sittu. Pravděpodobně na ženy jejího vzhledu nebyl zvyklý.

„Tebe nikdo nepozná?" optal jsem se jí, když jsme vystoupili před domem maršála Wellingtona. Budova to byla vskutku dosti podobná bratrovu místu.

„Silně o tom pochybuji, zase tolik se venku za dne neukazuji," odpověděla a urovnala si sukni orientálních šatů, díky kterým vypadala, jako by vypadla z Tisíce a jedné noci. Přikývl jsem, vytáhl pozvánku a podal ji Sittě, jíž jsem poté nabídl rámě. Sám jsem nesl menší krabici s dárkem. „Musíme to zvládnout," zašeptala, „lehčí to nebude. Vítr také nevane dle přání plachetnice."

Na okamžik jsem zavřel oči a vydechl, Sitta kráčela půvabně vedle mne. U brány podala list sluhovi, který nás sjel pohledem, kývl, popřál nám příjemný večer a pustil dál. I když neviditelně, cítil jsem, jak jí spadl kámen ze srdce.

Vkročili jsme do malé zahrady, kde již stálo několik lidí, přestože oslava začínala až za čtvrt hodiny. Stejně jako tu noc na Leicerském náměstí, byly od stromu ke stromu na lanku navěšené lampionky. Kouzelné.

„Takže plán?" naklonila se ke mně, když jsme přešli na odlehlejší místo.

„Najdu Abberlina, zaměstnám ho a ty se zatím dostaneš k jeho věcem a prohledáš je."

„A když tam nebudou, pokusím se dostat do pracovny. Hlavně nic nepokaz a nepopleť," pokračovala a přísně se na mne s mírnými obavami podívala. Pravděpodobně si myslela, že bych ji zradil. Leč byla by to vskutku vtipná scenérie, však?

Teprve před pár hodinami Sittiny poskoci zjistili, s kým z pozvaných měl bratr jaký vztah. Staří přátelé, milenky, nadřízení, od každého něco. Sám jsem si v duchu držel palce, abych vše sehrál přesvědčivě.

„No ne, Williame!" pozdravila mne žena přicházející rychle k nám. Nahnula se mi k tváři na náznak polibku a prohlédla si mne. „Když jsem slyšela, že přijdete, nechtěla jsem tomu věřit, ale no tohle! Ráda vás vidím, jak jste se měl?" zašvitořila. Byla to Agatha Ghostruchová, manželka hraběte, obchodníka a nevlastní matka jistého hodináře, který mi poslední týdny pil krev jako upír.

„Potěšení na mé straně, ma'am," mírně jsem se uklonil a na sucho polkl, jelikož mi přízvuk ještě stále nešel moc přes pusu. Poté k ní došel i její manžel, který mne též přivítal. „Měl jsem se báječně," pokračoval jsem. „Indie je překrásný kraj." Tedy aspoň jsem v to doufal.

Žena se podívala na Sittu, a proto jsem ji chytil za bok a přistrčil blíže. „Toto je... Reeha, má družka z Ágry." Falešně jsem ji představil spolu s mou minimální znalostí indických měst, či Indie celkově. Jediné, co jsem znal, byla stavba Tádž Mahal. Ovšem bylo jasné, že ani Ghostruchovi vědomostmi z geografie nepřekypovali.

„Ma'am, pane," řekla Sitta a já viděl, jak jí cukaly koutky úst. Také se sklonila a poté se opět chytila mého rámě.

„Omluvte nás prosím, musíme přidat náš dar k ostatním," oznámil jsem. „Jistě spolu pohovoříme později," mrkl jsem na ni a doufal, že si to nevezme nějak neslušně. Bratr však vždy koketoval s každou ženou, zadanou, nezadanou, a ona na to vidno byla zvyklá.

„Jistě," zasmála se. „Stejně si musíme s Edwardem jít sednout, má problémy s nohama a dlouhé stání mu neprospívá."

„Vždyť to není pravda, jen mě před všemi ponižuješ. No tak, Williame, povězte jí to," utrousil její manžel, když ho vlekla pryč.

„Omlouvám se. Boj se ženou je něco, čemu se rád vyhnu," usmál jsem se a Sitta mne raději táhla dál.

„Víš, že jsem ze Sýrie, že ano?" zasmála se po chvíli potichu a já protočil oči.

„Těchto poznámek mne ušetři, ano?" sykl jsem na ni. Stále vypadala pobaveně.

„Jistě."

„To neznělo dvakrát seriózně," odfrkl jsem si a položil krabici s darem na stůl. Jakmile jsem to udělal, všichni lidé začali zacházet do sídla a my je tedy následovali. Uvnitř, v prostorné hale, stála černovlasá žena a jménem maršála Wellingtona všechny přivítala. Kývla na muzikanty, a ti během několika vteřin začali hrát.

„Možná bychom se měli rozdělit," promluvila Sitta. „Podívám se do zahrady, jestli tam inspektor nešel, ty prozkoumej vnitřek.

„Dobře."

„Pokus se najít Wellingtona, ale s nikým se moc nevybavuj. A dělej, moc času nemáme, rychle!"

„Já vím, já vím. Říkáš to celou dobu," cekl jsem otráveně a vydal se kolem muzikantů dál do útrob domu.

Na lidech okolo mne jsem si všiml jedné zásadní věci – emblém lotosového květu vždy připnut na nějaké části jejich oblečení. Byl to znak Nové Dynastie, symbol znovuzrození, krásy, života, štěstí, čistoty a duchovnosti, obraz prvopočátku světa. Hodil se k ní. Dynastie, vlastně správným jménem Řád Nové Dynastie, se snažila ze světa vymýtit hněv a násilí. Proto vlastně byla v rozporu s Noční Gardou. A my právě vkročili do jejich vosího hnízda.

Dynastie měla oproti Gardě navrch. Ve Spojených státech jí údajně patřilo velké území s rozlehlými kasárnami, kde se členové připravovali na uskutečnění svého cíle a jakousi „válku světa". Maršálové, důstojníci a generálové Dynastie, ti měli vliv v různých státech a přenášeli lidi na svou stranu. Garda se s nimi zkrátka nemohla rovnat.

Někteří mi kývali hlavou na pozdrav, jinak se se mnou do řeči nedávali. Sitta se zde musela cítit jako na jehlách, všichni okolo ní byli její nepřátelé a ona jen mohla doufat, že ji nepoznají. I když tedy popravdě řečeno, žena v korzetu a líčení je velice odlišná od jejího normálního já.

Wellingtonův dům byl jako každý druhý ve Westminsteru. Fiály, prostorné místnosti a okna v lomeném oblouku, otci tyto věci přišly jako zbytečné, mně zajímavé. Proto jsem měl anglickou architekturu tak rád.

Po nějaké době, kdy jsem si jen tak procházel sídlo, jsem se vrátil zpět do haly. Několik lidí tančilo, jiní pouze přihlíželi, pili a hovořili mezi sebou. Sittu jsem nikde neviděl.

Náhle se někdo dotkl mého ramene a sjel od něj svou rukou až k zápěstí.

„Nevyzvete mne k tanci?" špitl mi u ucha vábný hlas a donutil mne se otočit. Byla to ta žena s černými vlasy, dokonce i její oči měly uhlově černou barvu, jako byste se dívali do hluboké studny.

Rhody Arundellová, s ní jsem měl momentálně tu čest. Zarazilo mne, že za mnou přišla, ve společnosti patřila k vysoce postaveným a má rodina té její nesahala ani po kotníky.

„Nenechte dámu dlouho čekat," upozornila na sebe a přestoupila přede mne. Živůtek i krinolína, kterou měla na sobě, byla tmavá, jako na pohřbu. „Myslím, že vaše společnice nebude nic namítat."

„Ne, to opravdu ne," odpověděl jsem, a když ke mně přistoupila blíže, opatrně jsem jí pravou ruku položil na lopatku. U límce jejího dekoltu jsem mohl jasně vidět výrazný emblém a na tváři úsměv.

Muzikanti zahráli první tóny valčíku, my se začali točit a já se jen připravoval na moment, kdy ženě dupnu na nohu. Nikdy mi tanec nešel, i když mne Pamela často učila.

„Jak se má pan Wellington?" zeptal jsem se.

„Skvěle. Brzy mu přijdou dokumenty, kvůli kterým přijel až ze Švédska."

„Kdy je má dostat?"

„Již za pár minut."

„Dobře," řekl jsem pouze a dál se nechal vést hudbou.

Mohla na to přijít? Na celé toto herecké představení? Ne, byla až moc slepá, nedokázala číst mezi řádky.

„Dochází čas," ujal jsem se opět slova, když jsem u krbu zahlédl velké hodiny s kyvadlem.

„A přesto mne stále držíte."

Co když již vše věděla a pouze hrála? Co když jsme my byli loutkami v alegorii?

„Ano," přisvědčil jsem a udělal již několikátou otočku, „hudba pořád hraje."

„Již za chvíli přestane. Ovšem nechte ji být, drama ještě není u konce." A jako by ji melodie poslouchala na slovo, skončila a muzikanti začali otáčet noty na jinou skladbu. „Děkuji za tanec, pane Rowle. Schůze s maršálem začíná za deset minut, jistě nám máte co říct," usmála se žena. Poté mi jen stačilo mezi lidmi zahlédnout Sittin obličej.

„Budu tam," špitl jsem s očima na Syřančině zaražené tváři. „Omluvte mne, prosím." A vydal jsem se za ní.

Její zaražení se změnilo ve směsici všeho. Výtky, hněv a zmatení. Ani jsem si nemyslel, že někdo jako ona bude tak průhledný.

Sitta Ibn-Al'Had, stín z podsvětí. Po smrti jejího otce byla odvlečena ze Sýrie do Anglie. Snad ani ona sama nezná svůj věk, pouze ví, že Řád Nové Dynastie jí vyvraždil lid. V Indii schovává svou dceru. Ne však dost dobře.

„Co je těžkého na větě „S nikým se nevybavuj"?" vyprskla tiše a očkem se podívala na černovlasou ženu. „Víš vůbec, kdo to saka je?"

„Vím, slečna Arundellová. A myslím si, že odmítnout s ní rozhovor je cesta do hrobu, tudíž se ani neopovažuj mi něco vyčítat."

„Arundellovi jsou na vrcholu Dynastie. Co jsi jí říkal?"

„Nic důležitého. Každopádně schůze začne za chvíli, musím sebou hodit," hlesl jsem a rázně jí pohlédl do očí. Odfrkla si a řekla, že by bylo lepší jít ven, někam na odlehlé místo.

„Zjistila jsem zásadní věc. Každý druhý člověk je tady z Dynastie. Bude lepší, když zmizneme co nejrychleji, na dokumenty a tu blbou schůzi kašli."

„Dobře. Leč viděla jsi někde Abberlina?" Její oči sklouzly někam za mne.

„Ano," řekla skoro nepřítomně. „Jde k nám." Neotáčel jsem se, pouze jsem sledoval její rty, jak se nervozitou chvěly. Přepočítala se, začalo jí docházet, že je nemožné tento úkol splnit. Ušklíbl jsem se nad její ubohostí.

Inspektor Abberline byl menší a také straší než já, zápach dýmky z něj výrazně čpěl a unavenost se již podepsala na jeho tváři. Ani po měsíci mne neměl rád, já neměl rád jeho, a takto nám náš vztah vyhovoval. Ovšem styl, jakým mne oslovil, se zdál více než přívětivým.

„Pane Rowle," upozornil na sebe a něco mi podstrčil. Malou krabičku, která by se na první pohled dala zaměnit s pouzdrem na tabák, což byl také její účel. Jen mi ji podal, kývl hlavou na pozdrav a opět odešel, jako by tady vůbec nebyl.

„Co?" vyhrkla Sitta, mezitím co civěla na předmět v mých rukách. „Na tohle nemáme čas, musíme odtud zmizet, než na nás někdo přijde."

Uvolnil jsem zámek na krabičce a začal ji pomalu otevírat.

„Myslím si, že na to je již pozdě," usmál jsem se a ukázal ženě přede mnou obsah – malé červené desky nadepsané Bratrstvo jestřábí přísahy. Noční Garda, jinými slovy. Sitta se zhluboka nadechla.

„Ukaž, musím se podívat, zda je tam všechno," řekla netrpělivě, avšak já před jejíma horlivýma rukama uhnul.

„Nikoli. Já se podívám," hlesl jsem rázně a krabičku zavřel. „Za pár minut na schůzi."

„Cože?" Nechápala. Nikdy nic nechápala. Otráveně jsem si povzdechl.

„W. jako?" Svraštila obočí a chvíli přemýšlela, co tím myslím, poté ale pootevřela ústa a podívala se mi do očí. V těch pravděpodobně plál jakýsi plamen posměchu, v jejích jen bolest a strach.

Bála se. Mne, světa a budoucnosti.

Byla zklamaná. Ze mne a ze sebe.

A možná cítila i hněv. Proti mne a proti Dynastii.

Trhaně vydechla, její ramena klesla dolů jako hlava oběšence.

„Wellington," špitla, ještě stále v hlavě pravděpodobně vše zpracovávala.

„Jdi domů, Sitto. Nemáš tu co dělat." Krabičku jsem uložil do vnitřní kapsy bratrova kabátu a opět jí věnoval pozornost.

„Sráči," sykla tvrdě a přistoupila ke mně s cílem ještě něco dodat. Položil jsem jí však ukazováček před rty, aby pochopila, že teď není ten pravý moment na to, aby si vyskakovala. Byla zranitelná, na nepřátelském území a skoro neozbrojená. Nebyla žádnou hrozbou.

„Ššš. Nechceš přeci přilákat nechtěnou pozornost." Ona se však nedala. Z pod vrchní vrstvy sukně šatů vytáhla jednu ze svých dýk.

„Tvůj otec má pravdu, jsi neléčitelný lhář," pronesla, ale místo toho, aby se mne pokusila bodnout, udělala pár kroků vzad. „A Pamela? Kde je?"

„Kdybys lépe četla, možná bys vše věděla již od začátku. Živá, mrtvá, sejde na tom? Nemůžeš ji mít, je to má sestra. Jen má. Ovšem ty vše vidíš jednoduše. Možná, že jsi velitelka Gardy. Možná, že máš navrch v podsvětí, avšak tady to končí. Tady nejsi v bojovém klubu, ani ve stínech Londýna."

„Ten zápisník–"

„Ach, to byla jistá léčka plná slov se skrytým významem. Mám rád hry. A teď se kliď z cesty a nech nás pracovat."

„Pracovat? A na čem? Na vyhubení lidstva? Jsi tak patetický!" vyprskla.

„Pracovat na vyhubení zkaženosti."

„Čili i tebe."

„Nikdy jsem neříkal, že přežiji až do konce. Pakliže je násilí jediný jazyk, kterým hovoříš, dobře. Popovídáme si, brzy."

Zamračila se, když jsem se otočil a dal se na odchod. Neplánovala mne zabít, ani nijak ohrozit. Pouze tam jen bezmocně stála a sledovala mne.

„Nejsem sama. Tvůj bratr tě nenechá jen tak odejít, Diondrae," křikla snad z poslední vůle. Bylo k smíchu, že se na něj spoléhala. On by jí totiž nepomohl ani kdyby mohl.

„Jistě," pravil jsem ještě. „Máš přeci mého bratra."

A nechal jsem ji být. Drama ještě není u konce.