21. prosince 1888

Uplynul měsíc od doby, co Pamela zmizela. Na Nový rok bych se měl vrátit zpátky do Švédska, avšak pakliže bude sestra stále nezvěstná a nebude tu nikdo, kdo by její věci přebral, přepadnou zpět na zbytek rodiny ve Francii. A nemyslím si, že zrovna oni by mi chtěli jejich majetek dát, neboť jediný důvod, proč mám ještě nárok na sestřiny věci, je její smlouva. Tudíž si zde ještě nějaký čas pobudu. To bude již podruhé, co se tak stalo. Snad jako bych se v tom vyžíval a dělal to schválně.

Ach, nemůžu se dočkat, až mi bude chodit i pošta mířena jí. Ironicky myšleno, samozřejmě. Vždy si nadějně myslím, že mi někdo něco poslal, jako třeba před týdnem, kdy jsem obdržel pozvánku na narozeninovou oslavu, ovšem zpráva je vždy pro mého sourozence...

Bože, dělám, jako kdyby mi někdo někdy vůbec něco posl̶a̴l̷.̶

22. prosince 1888

Zatraceně. Jeden zde nemůže ani dopsat zápis, opravdu.

Mezitím, co jsem včera psal v jednom z hostinců, jsem nad sebou uslyšel výrazné Zdravím. Vzhlédl jsem, a jakmile jsem tak udělal, přál jsem si, abych si raději dál hrabal na svém písečku. Od dveří se ke mně blížil hodinář. Mám to podezření, že chodí po celém Londýně a hledá mne v každém hostinci, jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že jsem na něj narazil zrovna tady a teď.

„Vypadáš sklíčeně," poznamenal a přisedl si ke mně. „Ale jistě, pane Attsone, můžete si sednout. A vůbec mi nevadí, že jste se ani nezeptal," zaznělo mi ironicky v hlavě. Již jsem byl skoro s to to vyslovit nahlas, avšak přerušil mne. „Mrzelo mne, když jsem se dozvěděl o zmizení tvé sestry."

„Děkuji," řekl jsem skepticky, přemýšleje, zda je jeho soustrast reálná.

„Na, spravíme to," usmál se najednou a než jsem se nadál, již odněkud vytahoval láhev s oranžovou kapalinou. Se svraštěným obočím jsem se na láhev podíval, zavřel svůj zápisník a poté rychle vstal.

„Toto nejspíše vynechám, obávám se," oznámil jsem, on však vstal také a s několika Ne mne strčil zpátky do židle. Byl minimálně o dvě hlavy vyšší než já, tak se mu to dělalo snadno.

„No tak, příteli. Tak aspoň na jednu pintu." Náhle vyskočil a začal se hrabat ve svém tmavém trenčkotu.

„Nejsme přátelé. A tak často nepiji," připomenul jsem mu.

„Tak začneš. A ještě jsme si ani nezahráli revanš!" Poté z jedné z kapes vyndal balíček karet.

„Ne, na to jsou mé neurony až moc cenné. A proč mám pocit, že se mne tu snažíte udržet?" On mne však nevnímal a již karty házel na stůl. „Tak dost," řekl jsem již rázněji a on se na mne podíval, „co chcete?" Na jiné lidi bych byl pravděpodobně vstřícnější, tento piják mi však začínal... pít krev.

„Trochu povyražení," pokrčil rameny.

Mávl jsem rukou ke dveřím a nevzrušeně si do něj rýpnul: „V nějakém nevěstinci ho budete mít habaděj. Hlavně ve Whitechapelu je poslední dobou praj veselo."

Zvedl se a já již tiše jásal, že mne nechá o samotě, on si však jen sundal kabát a upravil si pod ním zmuchlané oblečení – černý bavlněný kardigan s po loket vyhrnutými rukávy a bílou, hodně průsvitnou košilí. Chvíli jsem ho sledoval a jedinou věcí, na kterou jsem mohl myslet, byla vědomost, že kdyby mi jednu vrazil, pravděpodobně bych se probudil za měsíc. A člověk by si myslel, že někdo jako on bude mít pořádné pivní břicho...

Později, když jsem polomrtvě hleděl do svých daných karet a očkem koukal po hodinářově soustředěném obličeji, jsem si říkal, jak mne do téhle situace opět dostal.

„Asi hodim krále, k němu by si nic mít nemusel," řekl.

„Prosím?" podivil jsem se a shodil ruce na stůl. Rozesmál se.

„Ty vole, hrajem Skitgubbe. Ty už seš v hlavě slušně vymetenej."

Povzdechl jsem si a položil karty před sebe.

„Dobře, prohrál jsem."

„Tak to je teda tři nula pro mě. To víš, chce to cvik," řečnil, a když karty složil zpátky do balíku, opřel se o opěradlo židle. Já konečně mohl zaznamenat modrou skvrnu okolo jeho oka.

„Jak jste k tomu přišel?" chtěl jsem vědět. William na mne chvíli nechápavě zíral a poté se opět zasmál.

„Asi stejně tak, jako ty k tý ráně u pusy; rvačka." Přejel jsem si po ještě červené krustě u koutku. Kvůli ní mne jakýkoli pohyb úst pálil a má mluva zněla jako první věty batolete. Jak potupné.

„Vy a rvačka? Prosím vás," ozval jsem se ironicky, abych vše nějak zamluvil.

„A víš, že jo? Do obchodu za mnou včera přišel nějakej chlápek; takovej valoun s ksichtem jak pitbul. Chtěl po mně, aby sem mu vrátil prachy, protože jeho opravený hodinky se rozbily," začal vysvětlovat.

„A jaká v nich byla závada?"

„To já občas nedotáhnu šroubek, aby se pomalu rozpadávaly a lidi za mnou s nima chodili častěji. No a ten hajzl to prokouk!" Hodil do sebe kousek pinty a po chvíli pokračoval: „No snažil jsem se z toho nějak vytlouct, jenže jednu mi ubalil a začal řvát na celý Whitechapel, jakej jsem to šmejd. Tak jsem si říkal: „No střež mne Kuře!", ale mám sakra z pekla štěstí a vokolo šel zrovna nějakej inspektor. Vypadal jak starej nějaký Mary Hick. A měl nějaký divný přímení, takový francouzský..."

„Možná Abberline. Avšak to není franc–"

„Jo, to bude von. No a nejdřív jsem si myslel, že mi jde nasadit klepeta, kvůli těm podvodum, jenže von si toho valouna odved s sebou a byl klid. Jestli ho ještě jenou uvidim, sežeru mu hlavu. Normálně mi to děti nechtěly věřit doma, když jsem jim to říkal! Že prej sem se zas porval v hospodě, bo co. Fakani jedni nevděčný, plivl bych si, kdybych neviděl jak po ráně z děla," dopovídal a i dopil. Chtěl jsem mu na to něco říct, například mu předat mou soustrast jeho dětem, že mají tak příšerného otce, ovšem do hostince přišlo několik lidí v černých kabátcích zdobených zlatým lemováním, za kterými se William otočil.

„No, já aby sem šel," řekl najednou a vstal a na stůl hodil několik pencí. „Rowle," kývl na mne hlavou na rozloučenou a vytratil se. Ještě chvíli jsem poté přemýšlel, co se právě stalo.

Jako by mi hodinář pomatl mozek a ten po jeho odchodu ani nevěděl, jak mne přinutit dýchat. V mysli se mi držel jakýsi slizký opar vzduchoprázdna a v ústech mi kolovala podivná hořká pachuť. Musel jsem se uklidnit, neboť jsem si připadal jako ta nejzranitelnější věc na světě, a proto jsem vydechl a na chvíli zavřel oči. Po jejich následném otevření jsem se oddal své nemoci a nechal do sebe vletět všechny ty hlasy z okolí.

Strážníci u vchodu – pan Nicholson a pan McFadden. Seděli zde již třetí půl hodinu a jejich konverzace vystřídala snad všechna témata.

Výčepní – Porter Miranda, přezdívaný Piraňa. Byl ženatý, doma na něj čekaly další dva hladové krky. Nikdy se nebál shrábnout peníze kde jakému opilci, který již byl jednou nohou v hrobě.

Několikrát jsem si ještě zopakoval jména ostatních přítomných. Vlevo Jacob Roth a Yosef Asa. Vpravo Maxwell Frye a Rolando Beard. Nepotřebná jména nepotřebných lidí, přesto mne to dokázalo uchlácholit a zmírnit můj tep. Byli neškodní, a tudíž mi nic nehrozilo.

Když se na mne dva muži z vyjmenovaných podívali, ihned hlavu nervózně stáčeli jinam a já si až v té chvíli uvědomil, že na ně zírám, jako bych si vybíral oběť zločinu. Proto jsem si svůj zápisník strčil do kapsy a k hodinářovým pencím též něco přihodil.

Vyšel jsem ven, nechal se ovát studeným zimním větrem a vydal jsem se směrem k policejní stanici, kde jsem měl být již před patnácti minutami. Avšak čas – to jeden nikdy neví. Zvláště s hodinkami opravenými od Williama.

Hodinář... viděl jsem ho až po nějaké době. Již byla určitě půlnoc. Z vyšetřování jsem se vracel po Trafalgarském náměstí, když u mne zastavil kočár s ním v čele. Seskočil z něj a pyšně na něj ukázal.

„Chuť na jízdu?" zeptal se.

„Nevěděl jsem, že máte kočár."

„Taky že nemám. Teď jsem ho štípnul ňákýmu vometovi," pokrčil rameny a otočil se čelem k ulici. „Hele, ještě furt tam leží–"

„Vskutku úžasné. Co to má co dočinění se mnou?" přerušil jsem ho. Přešel ke mně blíže a zašeptal:

„Potřebuju nutně dojet k Devil's Acre, ale neznám cestu. Jsi fízl, přece víš, kde to je, ne?"

„Nevíte, kde leží takový slum Londýna?" Jen pokrčil rameny opět a zasedl na místo kočího. „Tak jedeš?" Chvíli jsem zaváhal, avšak nakonec povolil, ani nevím proč. To můj pomatený mozek ho ještě stále chtěl následovat kamkoliv.

Chvíli jsme jeli bez problémů. Naváděl jsem „kočího" na správnou cestu a užíval si pohled na prázdné chodníky a kužele světel, jež je osvětlovaly. Klusání koně znělo ulicí jako pravidelný tikot hodin a pomalu mne uspávalo.

K tomuto zvuku se však poté přidal jeden agresivnější, který se hnal jako bouře.

„Kurva," zaklel William. Otočil jsem se za nás a uviděl, jak se silnicí řítil další kočár. Pokynul koně k rychlejší jízdě a již o hodně výrazněji s opratěmi švihl.

„Kdo je to?"

„Asi kámoši toho týpka, který truchlí nad svym ukradenym kočárem," procedil naštvaně, soustředě se na cestu. Vítr kolem nás hvízdal a okolí bylo rozmazané, jak jsme jeli rychle.

Když jsme projeli okolo věže Svatého Štěpána, zahnul doprava. „Musíme to vzít tou delší cestou," oznámil mi. Měl pravdu. Najeli jsme na trasu mezi uličkami.

„Neříkal jste náhodou, že nevíte, kde Acre je?" řekl jsem skepticky.

„Opravdu to míníš probírat v tuto chvíli?" podíval se mne. Na tuto větu změnil přízvuk i výběr slov. Celou dobu mluvil jako Skot, jenž více času tráví v hostincích než doma, ovšem náhle nikoli. Přestával jsem se ve všem orientovat.

Najednou noc prořízl výstřel a hluk druhého kočáru se rychle přibližoval.

„Drž se!" poručil mi William, avšak než jsem stihl něco udělat, tvrdě jsme narazili do vozidla, jež jelo vedle nás, a tím ho na chvíli vyřadili z jízdy.

Hodinář prudce zastavil u nějakého kostela přímo před Devil's Acre a hned nato za námi dorazil i druhý kočár. William seskočil na zem a rozešel se k dvěma mužům, kteří také sesedli z kozlíku a šli směrem k nám, já zůstával na svém místě.

„Á, pánové!" slyšel jsem ho vykřiknout. Jeho skotský přízvuk byl náhle zpět, „zrovna sme s kámošem jeli za chlápkem, co nám loupnul kočár. To byste nevěřili–" Jeho řeč přerušilo řinčení čepele, zadušené bolestné hekání a poté ticho. Sesedl jsem tedy a opatrně nahlédl na místo, kde předtím stáli. Oba muži teď leželi na zemi, po Williamovi však nikde ani stopa. Něco tu nehrálo, jasně a zřetelně.

Podíval jsem se do smutných očí hřebce vedle mne a cítil, jak mi zmrzly konečky prstů. Tohle byla past. Proč jsem sakra takový hlupák?

Někdo mne chytil za rameno. Stiskl ho, a když jsem klopýtl o pár kroků vpřed, uchopil mé zápěstí a přemístil mi ruku skoro až mezi lopatky.

„Doporučuji, aby ses nijak nepokoušel o boj," ozvalo se za mnou. Samozřejmě, že to byl William, kdo jiný?

„Poslyšte–"

„Ššš. Nechceš přeci přivolat nechtěnou pozornost," oznámil výhružným tónem a začal mne táhnout před sebou do útrob Acru. „Protože buď tě podřežu teď já, anebo to udělá Sitta."

Trhl jsem sebou a snažil se mu vyrvat ze sevření, avšak měl oproti mně větší sílu. Já byl vedle něj jako párátko.

Jak jsme scházeli z menšího kopce k davu lidí, náhle jsem zastavil a jakmile do mne narazil, kopl jsem ho do lýtka a vysmekl se mu. Jeho to však nijak nerozhodilo. Jakmile jsem se snažil utéct pryč, chytil mne za loket, otočil mne k sobě čelem a přitáhl si mne opět blíže. Nakonec se ušklíbl a pěstí mi vrazil do hlavy, že jsem na druhé straně tvrdě narazil do zdi budovy. Na chvíli se mi zatmělo před očima a hlavou se rozezněl mohutný zvon. A když jsem se konečně vzpamatoval, ucítil jsem na hltanu známý studený hrot malého, skrytého nožíku.

„Já tě varoval, seržantíku."