25. prosince 1888

Tento den řadím mezi nejnáročnější za poslední dobu.

Poté, co jsem se vrátil s nepořízenou, a ještě jsem Sittě sdělil komplikace, jež se vyskytly, se sídlem Gardy se prohnala negativní vlna. Cítil jsem, jak všichni skrytě panikařili.

„Je to jasné," obrátila se ke mně Sitta po dlouhém uvažování, „půjdeš na oslavu přestrojený za svého bratra." Zasmál jsem se, bylo to totiž absurdní. Lidé ho znali, jistě by si všimli, že to není on. Tyto myšlenky jsem jí také pověděl. „Neviděli ho skoro dva roky, pochybuji, že to budou až tak zkoumat. Dáme ti jeho šaty, a když změníš ten svůj příšerný severský přízvuk, nikdo nic nepozná."

Odfrkl jsem si. „Toto nemůže fungovat." Sitta nato pokrčila rameny a bezstarostně řekla:

„Tak to uděláme mým způsobem." Její způsob byl ve zkratce plán na zavraždění inspektora. Zakroutil jsem proto hlavou.

„Tomu hodlám silně odporovat," zamračil jsem se a kalhotnice mávla rukou.

„Tak tedy doufám, že jsou tvé herecké schopnosti dostačující," mrkla na mne. „Millere, drožku!" zakřičela a mne nezbývalo nic než ji následovat. Do čeho jsem se to zatraceně zamotal?

Cesta byla víceméně klidná. Sitta se mne jen občas zeptala na bližší informace o včerejšku a neustále vypadala, že o něčem přemýšlí.

Překvapilo mne, že chtěla jít se mnou. Byly Vánoce, spousta lidí trávila čas raději doma, dokonce i William někam odjížděl, což mne udivilo. I když z faktu, že mi lhal o svém jméně, jsem totiž usoudil, že pravděpodobně nemá žádné děti nebo někoho, ke komu by se vracel. Možná tak k pintě do nějakého hostince. Vlastně ano, když nad tím tak uvažuji, bylo to pravděpodobně tak.

O Sittě jsem toho moc nevěděl, avšak stačilo mi její odůvodnění: „Přeci nebudu slavit narození někoho, v koho nevěřím." V tom jsem se s ní i ztotožňoval.

Jeli jsme k místu, kde můj bratr žil. Byl to dvoupatrový honosný dům, jenž zdědil, a který teď bezdůvodně chátral. Když jsme dorazili na místo, Sitta a hodinář si mezi sebou něco pronesli a poté se otočili na mne.

„Máš snad klíč, že ano?" zeptala se Sitta a seskočila z kozlíku na zem. Také jsem vystoupil a zacinkal se svazkem před její tváří a ona se ušklíbla. „Vzorný," popíchla mne a hlavou kývnula na Williama, který se dal k odjezdu.

Jakmile jsme vstoupili dovnitř, rozkašlala se, a proto si přiložila dlaň k ústům. Nábytek i vše okolo zanesl prach a vzduchem se nesl zatuchlý pach, jak se tu již dlouho nevětralo. Obrazy na rudých stěnách – obrazy, které jsem já namaloval, abych je nahradil za ty kýčovitosti, které bratr z nějakého důvodu obdivoval – zešedly a zbyla z nich prázdná okna. Nic, vůbec nic. Nikdy jsem si toho nevšiml, až teď, když tu stála se mnou. Celý dům mlela voda ticha.

Sitta k jednomu obrazu došla. Bylo na něm namalováno okolí Londýna, komíny, mraky a měsíc – můj nejoblíbenější.

„D. W. Rowle," přečetla můj podpis. „W. jako?"

„Wellington." Rozesmála se.

„Nedivím se, že se podepisuješ takto. Ach, nenáviděla bych své jméno, kdybych byla tebou."

„Znamená statečný vlčí bůh z bohatého kraje. To není zase tak špatné," usoudil jsem a jí smích najednou přešel. „Počkej zde, bude to jen chvíle." Nejdříve mi chtěla zajisté oponovat, avšak byl to i můj dům a to respektovala. Aspoň štípek chování v ní zůstal.

„Dobře," přitakala a já jsem se vydal ke schodům, ovšem pak si všimla fotografie na stolku u věšáku a natáhla k ní ruku.

„Na nic nesahej!" poručil jsem, ale to již rámeček držela v ruce. Svraštila obočí a podívala se naň blíže.

„To jsi ty a William?" chtěla vědět a ukázala na jediné dvě osoby na fotografii.

„Jistě."

„Když vás takhle vidím vedle sebe, jste si vlastně podobní. Hlavně očima," usoudila. „Jak je stará?"

„Byla pořízena v loňském únoru." Těsně před tím, než jsme se pohádali, než jsem se rozhodl již nikdy nevěřit.

„Hm, pravda, ještě máš na ní obočí," poukázala na fakt, že mi pravou polovinu čela, a s ním i obočí, vyplňovaly rány. „Jak se ti to stalo?"

„Není to vlastně jedno?" odpověděl jsem otázkou a ona zmlkla.

Na stolku stálo fotografií více, mne však zaujala jen jedna tmavá. Byl na ní bratr s Pamelou, dokonce i s hodinářem. Vypadalo to, že si byli blízcí. Usmívali se od ucha k uchu a stáli natisknuti na sobě. Za nimi se pyšnil ciferník věže Svatého Štěpána a kousíček měsíce.

Pohledem jsem opět sjel na sestru. Kadeře vlasů jí stékaly po ramenech a končily až u loktů a v ruce svírala vějíř. Postesklo se mi po ní.

Fare thee well my fairy fay.

„Na nic nesahej," probral jsem se z přemýšlení. Sitta pokývala hlavou a jen se dívala na ozdoby na stěnách. Vydal jsem se tedy do bratrovy ložnice.

Nesměle jsem zabral za kliku a vešel. Znervózňovala mne představa, že mne Sitta nenápadně sleduje a ví o každém mém kroku. Avšak poté, co jsem dveře zavřel a ocitl se v tichu, se mi mírně ulevilo.

Ložnici měl bratr vybavenou v harémovém stylu. Postel s nebesy, rudé tapety se zlatavými ozdobami a zaplněnou knihovnou. Vše to však leželo ladem a vzduchem se nesl pach mrtvoly.

Přešel jsem ke komodě a snažil se najít nějaké šaty, které bývaly pro bratra typické. Vždy chodíval oblečený jako smetánka – dlouhý kabát, několik vrstev košil a kravata. Vyhrabal jsem nějaké, jež ještě nebylo plné děr, a otočil se k východu.

Ovšem v ten moment mne do hlavy uhodila bolest.

Ihned jsem se opřel o malý stolek u zrcadla a čekal, až mne migréna přejde, avšak trvala déle, než jsem čekal. Okolí tančilo v doprovodu mandal a z čela jako by se mi snažilo něco dostat ven. Pálilo to, všechny zvuky najednou byly hlasité a světla tak jasná...

... a do toho všeho se mi myslí ozvaly Sittiny věty a vzpomínky, které se mi z paměti skoro vytratily:

„Jsi si snad vědom sám, nač tu jsem."

„Doktor Rowle nějak uskutečnil, že je propustili."

„Ale ty přeci víš kde je, však?"

Otočil jsem hlavu k lůžku a chvíli na něj hleděl.

William; můj milovaný bratr, můj milovaný přítel.

Pamatuji si, jak jsem se na nádraží setkal s jeho očima, jak jsme celou noc plánovali budoucnost. Jak jsme se smáli vtipům, přibližovali se.

Vše šlo tak pomalu, že mé rozbité hodinky měly jednou v životě pravdu – čas se zastavil.

Tak moc jsem ho miloval.

Co se stalo? Co jsem to udělal?

Skončím to.

Dokončím to, i kdyby mi to mělo vzít hlavu.

25. prosince 1888

Londýnem se proháněla vánice. Venku nebylo vidět ani na krok a mráz se mi dostával až za nehty, proto jsem se šel ohřát do nejbližšího hostince. Ani mne nepřekvapilo, že u jednoho ze stolů seděl William. Určitě mne sledoval.

Hostinec nebyl zcela zaplněný. U klavíru v rohu stála nějaká žena a zpívala, seč jí plíce stačily, a vzduchem se nesl všemožný pach. Vlastně jsem si připadal příjemně, stejně jako doma, kdy jsem v zimě sedával ke krbu s kávou a čítával knihy. Díky tomuto hřejivému pocitu se na mé tváři objevil úsměv.

„Veselé Vánoce," řekl jsem ironicky, když jsem k Williamovi došel. Oprášil jsem ze sebe zbylý sníh a optal se, zda si smím přisednout. Přikývl a já tak tedy udělal.

„Copak, zdrháš ze služby?" ušklíbl se, jakmile si povšiml mé uniformy. „Ále ne," dodal, „takovej inspektorův psíček jako ty by to vlastně nikdy neudělal." Protočil jsem oči a odfrkl si.

„A já si myslil, že takový ožrala jako ty si bude všímat jen prázdnoty své pinty." Podíval se na mne a naznačil mi, abych se naklonil blíže k němu.

„Nejsem zde jen pro pití," oznámil. „Zjišťuji vědomosti, které ti, zdá se, chybí."

„Vtipné," řekl jsem otráveně.

„Opravdu. Stačí támhle pánům strážníkům několikrát nalít a už se sype." Pobaveně pozvedl jeden koutek úst a položiv ruku na opěradlo židle, mírně se otočil za sebe na pár strážníků, kteří již měli rudé tváře a viditelně veselou náladu. Jakmile to dořekl, hlavou kývl na výčepního, který ihned, avšak vskutku nerad, vytáhl další láhev něčeho a podal ji číšníkovi. Poté se hodinář opět naklonil ke mně. „Například jsem již stihl sepsat přibližný seznam hostů na zítřejší oslavu." A podal mi nějaký papír.

„Jak ses ze zdědění rozsáhlé obchodní sítě dostal k tomuto, to je mi záhadou," hlesl jsem a seznam sjel očima. Spoustu lidí na něm jsem znal jen z doslechu, a tak jsem doufal, že i oni to mají stejně u mne.

„To víš, my levobočci máme volný křídla," mrkl na mne s úsměvem. Raději jsem se rozhodl změnit téma.

„Ty a můj bratr, byli jste blízcí?"

„Jo, docela dost. Byli sme přátelé," pokrčil rameny. „Ale přes mrtvoly bych teda za ním nešel, aby bylo jasno."

„To možná ani já nikoli," pomyslil jsem si.

„Hodně o tobě mluvil. Ale z jeho vyprávění sem si tě představoval jinak. Myslel sem si, že budete úplně jiný, ale není to tak," pokračoval.

„Co o mně říkal?" zajímalo mne. Chvíli přemýšlel a poté zamumlal:

„Různé věci. Co studuješ, jakej si a další," pokrčil rameny. „Šéfka řikala, že tě mam trochu vypucovat k Williamovu chování, ale asi to potřebovat nebudeš. Nauč se nazpaměť nějaký doktorský kecy a půjde to jak po másle. Třeba šéfku zaujmeš natolik, že ti nabídne se k nám přidat," mávl rukou.

„Jak optimistické. Zítřek však bude má jistá cesta do hrobu. A ne děkuji, nad přidáním se k vám neuvažuji. Jsem policista, nikoli kriminálník," pronesl jsem. William zakroutil hlavou.

„Ale copak? Bojíš se propadnout noci?" reagoval pravděpodobně na mou poslední větu. „A pokud s tebou ona půjde jako doprovod, není čeho se bát. Hlavně se drž plánu a při tanci jí nešlapej na nohy, jinak se z ní stane běsnící saň," zasmál se. Mne se však při myšlence na tanec se Sittou zvedl žaludek.

Zítra to bude náročné a já si byl v ten moment jistý, že mne to bude stát hlavu. Jaká je šance, že by mne odvedli do Francie na gilotinu?

Oba jsme zrovna mlčeli, když jsem si všiml, že k nám kráčí výčepní. Poklepal hodináři na rameno a čekal, až se na něj otočí.

„Dlužíš mi deset liber," zamračil se a hodil na stůl lístek se spoustou čísel. William na něj přimhouřil oči.

„Zaplatim to zejtra," řekl odbytě a lístek opět odstrčil jako drzé děcko.

„Tos ale řikal už před tejdnem, hergot!" Hodinář na to jen odfrkl a již se chtěl zvedat a pravděpodobně muže omráčit, či co to vždy dělal, avšak já jsem otráveně sáhl do svých kapes a na stůl hodil liber dvanáct.

„Nate. A přineste tady panu Attsonovi whisky, vypadá nemocně," ušklíbl jsem se. Výčepní začal peníze z desky stolu shrabávat a bránit si je v dlani jako Harpagon, poté s mumláním odešel.

„Vy jste mi ale gentleman, děkuji," popíchl mne William a znovu jedním okem mrkl. „Doufám, že mě doprovodíte domů a ochráníte mě před pouličními násilníky, co se mi budou snažit dostat pod sukni, seržante."

„A co když já budu ten pouliční násilník?" hrál jsem s ním.

„Tak to bude věru pech," zasmál se, a když mu na stůl přiletěla whisky, napil se.

„Víš," promluvil jsem, „vůbec netuším, jak si tě vyložit."

„Jako divokou kartu," řekl tajemně svým chraplákem. Na stole mírně pohnul s rukou a prsty začal ťukat jakýsi rytmus. Nasadil jsem hraný smutný výraz.

„A já si myslil, že hrajeme Skitgubbe."