Prosinec 26, 1916

Ani není potřeba se otáčet, když se dveře hostince otevírají. Kroky nově příchozího, pokaždé následované tichým zacinkáním, totiž mohou patřit jen jediné osobě.

„Zase ty, Attsone? Nestačilo ti, cos tady předved minule?" vybuchne okamžitě šenkýř a práskne se sotva natočenou pintou o pult.

„Ále, sklapni. A radši mi nalej skotskou," zaduní druhý, bledý muž a pomalu se vydává ke stolu, jenž se nachází naproti mně. Než si však sedne, naše oči se setkají. Ty jeho září jako jantar a schovávají nejedno temné tajemství, která mi ale nikdy nedělalo obtíž odkrýt.

Před měsícem si v hostinci tady v přístavu sedl do vylidněnější části a odmítal se s kýmkoliv vybavovat. To pro něj bylo neobvyklé, vždy měl toho totiž hodně co říct, hlavně teď, co se celý svět otřásá v základech. Do jeho popelníku zrovna padal pátý nedopalek, když vytáhl revolver a naslepo, nicméně přesně, vystřelil po postarším muži sedícím na druhé straně a poté do sebe. Zbraň však měla pouze jediný náboj, a proto jsem byl teď schopen hledět do jeho tváře, na které nebyl jediný znak stáří. Jako by upsal svou duši a měl být navždy mladý. Postřelený muž, jakýsi pan George Grey, bohužel nepřežil.

Dotyčný svraští obočí a pohlédne na mě jako na slovo Boží.

„Williame," vydechne. Mlčky do sebe kopnu zbytek rumu a hodím cigaretu do popelníku před sebou. Muž si ke mně přisedne a chvíli nic neříká a asi si vše rovná v hlavě, pak se ale ubírá slova: „Jak– Jak dlouho seš tady?"

„Od té doby, co skončilo to šílenství na Sommě," hlesnu, a když mu přistane skotská pod nosem, řeknu si o jednu další pro sebe.

„Byls tam jako vojenský doktor, co?"

„Ano. Bylo to vážně vtipné. Celý život opravuji zlámané kosti a zašívám natrhlé hlavy a pak tam na mě koukají jak na kreténa, že mi vyndavání kulky trvá. Jsem snad nějaký posraný čaroděj, nebo co?" odfrknu si a Will se uchechtne.

„Nezměnil ses," podotkne, „normálně mi tady bez tebe bylo smutno." Může se snažit jak chce, i přes jeho snahu o bezstarostný hlas v něm cítím silné znepokojení. Něco ho ode mě drží dál.

„Tomu věřím. Nebyl tady nikdo, kdo by ti platil lupanáry," ušklíbnu se.

Naposledy jsme se viděli ještě v minulém století, a když už se znovu setkáme, vypadá jako polekané štěně. Něco mu říká, že vše není v pořádku.

Zápach alkoholu, potu a kouře se zde mísí s vůní dřeva a tak vytváří cosi nesnesitelného. Přístav je jedna z nejhorších čtvrtí v Londýně a už si ani nepamatuji, proč jsem sem vůbec strkal nos. Ulice jsou po nocích tmavší než jinde a neustálý déšť s gangy z nich dělá místo, kterému se každý rád vyhne. Je to tu na stejné úrovni jako Whitechapel před několika lety. Stálo mi to vůbec za to?

„Ty jsi na frontě nebyl?" mluvím dále.

„Byl, na konci října. Pak jsem si všiml, že dost vojáků mělo docela odlišnou filozofii než já, tak jsem se chtěl zdejchnout. Nakonec jsem ale schytal pár ran do trupu a už to jelo."

„To zní vážně," zamumlám a prohlédnu si ho, ale nejsem schopný zaznamenat žádný náznak nedávného zranění. „Co z toho vylezlo? Vnitřní krvácení? Lehké perforování?"

„Nebylo to vážný, pořád žiju, doktore," pokrčí rameny jako by nic a dál se věnuje sklence. Něco ho nutí si dávat pozor.

„A co ta filozofie? Nová Dynastie?"

„Ovšem," přitaká a napije se.

„Ale, snad se tě nesnažili naverbovat na svou stranu," popíchnu ho ironicky. Will náhle zmlkne a rty se mu zformulují do vlnky, což mi jako odpověď bohatě stačí. „Takže jak koukám, můj bratřík mě nenahradil. To je dobře," měním raději téma, abych ho opět přivedl do hovorové nálady. A funguje to, zmínka o něm ho probere z dumání.

„Tvůj bratr–"

„Pěkný hajzl, vím, doslechl jsem se," přeruším ho okamžitě. Will pokrčí rameny a pohodí hlavou a jen tak si prohrábne delší sepnuté vlasy.

„Na druhou stranu, mezi svými musel být oblíbený. Byl jak nějaký ohař, poslouchal své rozkazy." Jeho hlas zní přesvědčeně a vyrovnaně, jako by mluvil o někom, koho zná celý život. Ale nebyla to pravda. To, co o bratru věděl, byla jen hrstka z celé jeho osobnosti. Je to jako se dívat na město z mapy a poté ve skutečnosti – až příliš nezměrný rozdíl. Proto zpozorním. Jeho chování mě překvapuje.

„Pokud vím, tak měl nějaká spojení s Dynastií. To jsou vaši nepřátelé, že?"

„Nějaká spojení?" zasměje se, „Williame, on měl více než spojení. A byl až tak dobrý v ukrývání, že to ani Sitta neprokoukla." Znovu do sebe nalije doušek skotské. „Sitta Dynastií pohrdá, ale zda já? Těžko říct. Jsem z toho všeho unavený, nedokázal jsem ani ubránit tvou sestru, jak jsem kdysi slíbil, a tak už se chci jen pořádně zlít a nic nevnímat," zamumlá. „Bůh stejně ví, že patřím do pekla, Rowle, tak není nač to odkládat."

Dlouho mlčíme. On pravděpodobně bloudí ve svých sebedestruktivních myšlenkách a já přemýšlím, jestli se zase někdy stane mužem, kterým byl.

„Víš, proč mají proti sobě Garda a Dynastie takovou zášť?" zeptám se ho, přestože vím, že nemá ani páru.

„Protože každý mají jiný cíl?" kejhne jako před smrtí.

„Ne. Takhle to nezačalo. Arundellovi utvořili partnerství s jednou obchodní rodinou, kterou však měla pod palcem Garda. Do té doby se jinak ignorovali." Pohlédne na mě a narovná se v židli. Tohle je příběh, který znají všichni zasvěcení. Jen pár lidí ho však zná až do konce.

„Pokračuj," pobídne mě zamyšleně.

„Ta rodina provozovala černé obchody se zbraněmi, Arundellovým se to nelíbilo, a tak to zatrhli. Začali se navzájem podporovat a té rodině se dařilo daleko lépe." Na chvíli zastavím. Will má zorničky zúžené jako had a pravděpodobně mu to dochází. Povídám tedy dál: „Ty zbraně byly prodávány Gardě mimo hranice, takže si museli najít jiného sponzora. Dům té rodiny po několika měsících vyhořel z neznámých důvodů."

Stalo se to v prosinci 1882. Ghostruchovi uspořádali oslavu svých dvou synů, avšak pod rouchem pěkného bálu se skrývalo tajné jednání.

„Cože? Ty jsi pozval Arundellovi a i ty šašky z jihu? Povraždí se tady," vyjekl jsem tehdy potichu a snažil se dohnat Williamův krok. Kráčeli jsme po chodbě jeho countryhousu míříc do sklepní herny.

„Rachel musela poplést seznamy," konstatoval a silně vrazil do dveří před námi. Lidé v herně ustali ve svých činnostech a okamžitě se na nás ohlédnuli.

„Koho tu tedy máme?" Koukl jsem se dovnitř a ihned jsem zaznamenal malou Syřanku držící tágo, které bylo pomalu větší než ona sama, a Williamova nevlastního bratra Elijaha opírajícího se o biliardový stůl. Přítomných bylo daleko více, jen jsem jim tolik nevěnoval pozornost.

„Tohle je slečna Ibn-Al'Had," představil malou ženu a když Will vyslovil i mé jméno, náhle se zamračila, „a Elijaha znáš." Druhý muž na mě jen kývl na náznak pozdravu a svým tágem vrazil do bílé koule. „Chtěla jste se mnou mluvit?" zeptal se William Sitty poté.

„Samozřejmě. Myslela jsem si, že se chcete dohodnout na změně. Ale jakmile jsem zahlédla ty sráče z Dynastie, je mi jasný, že z nás jen děláte idioty, hrabě. Proč tady teda jsme?" začala žena břitce.

William si odfrkl. „Zaprvé – okamžitě změňte tón, jakým se mnou jednáte. Zadruhé – stala se chyba. Arundellovi již odešli, pokud jsou oni to, co vás obtěžuje." Jako vždy se snažil o milý tón, většinou to však nikdo nebyl schopen ocenit, stejně jako teď.

Se Sittou mezi sebou prohazovali pár urážlivých slov, když se náhle do místnosti dostal pach kouře. Všichni jsme byli překvapení, tedy až na Syřanku. Odchod Arundellových jí skvěle hrál do karet, mohla ostatní přesvědčit o jejich vině. Ale jen lhala.

Bylo jasné, že se z domu všichni živí nedostanou. A to možná mého přítele tak moc zničilo. Jeho blízká rodina byla najednou pryč.

Stejně jako teď má...

„Ty znáš tu pravou příčinu, Ghostruchi," mluvím mu do duše. Jeho hlava klesá a nyní již nesepnuté havraní vlasy mu tudíž zakrývají tvář. Zakroutí hlavou a nahlas si povzdechne.

Udělám vše, abych ho dostal na druhou stranu. Udělám vše, abych to skončil. Nedovolím, aby spadl do spárů noci, na to je až moc cenný.

„Williame, poslyš, chci ti pomoct–" V pokračování mě zastaví jeho smích.

„Sakra, já vím. Vím, že Sitta má oheň v rukách. Proto tady teď sedím a říkám si, jaký jsem to idiot!"

Nemám na to co říct. V hlavě jsem si sestavil všechny možné scénáře a připravil se na ně, ovšem s tímhle jsem nepočítal.

„Možná je teď čas se vrátit ke starým záležitostem a smrt odložit pár let stranou, kdo ví. Když se mi naskytla ta možnost..."

Svraštím obočí a nepříjemně zamručím. „Zběhl jsi?" zeptám se ho na otázku se zřejmou odpovědí.

„Ne, uvědomil jsem si. Pomsta nebyla správná cesta. Celou tu dobu jsem se mstil špatným lidem. Sitta, děvka jedna ulhaná, dokonce víc než ty."

„Než já..." zamumlám a zakroutím hlavou.

„Proč ses vůbec vrátil? Zrovna teď, po tolika letech?"

„Mám tu nové věci na práci."

Znovu si povzdechne, dopije skotskou a sklenku položí na kraj stolu. Sleduje, jak se v ní odráží světla okolí a vypadá to, že již nic dál nevydí, arci pak zašeptá:

„Diondrae."

„Ghostruchi?"

„Jsi příšerný herec, ale lepšíš se," uzná.

„Nikdy jsem neřekl, že ano," namítnu a pobaveně na něj pohlédnu. „Zato dobře odvádím konvertování."

„To ano. A to tě možná dělá tak odlišným od tvého bratra."

Venku je již půlnoční tma. Hostinec se za tu dobu naplnil, okolo nás mohu vidět spoustu neznámých, zdrcených tváří, jak se snaží najít smysl života nad prázdnou pintou. Ghostruche se zhluboka nadechne.

„William byl skvělý muž. Nezasloužil si zemřít tak brzo, mohl dosáhnout hodně věcí," vyčte mi, aniž by se mi díval do očí. „Smířil jsem se s tím, že se už do Anglie nikdy nevrátí. Teď se ještě musím smířit s tím, že se nevrátí už nikam."

„Není mrtvý," oponuji, „pořád je v mé hlavě. A je až natolik odolný, že tam zůstane do mé smrti." Mávnu otráveně rukou.

„Tak ta nastane za pěkně dlouho," uchechtne se a v jeho očích se jasně zablýskne.

„Cože?"

„Víš–" začne, avšak pak se jen ušklíbne a nechá mne zaraženě přemýšlet. Na jeho tváři se mihne úšklebek, když se zvedá a beze slova jen tak odchází

„Na shledanou, Dione." Jako by mi zasalutuje, než zmizí mezi ostatními lidmi.

A asi je pouze na mne, abych zjistil, co tím vším myslel.

Ovšem nejdřív je čas začít znovu.

A tak zde, až odložím pero a stránky uvrhnu do suti plamenů, dospěje zápisník ke konci. Opadne a bude rozšlapán jako poslední lístek podzimu. Jeho majitel již neexistuje, zanikl mezi mnoha postavami. A tak by to mělo zůstat. Tak to bylo správně.

Nastal čas na novou misi.