Klečela na kolenou. Krev jí tekla z rány na hlavě a z koutku úst vytékal též pramínek krve.
„Nenajdete je," zaskřehotala a rozkašlala se. Bělovlasý anděl ji udeřil do tváře.
„Kdy odešli!" štěkl a se zhnuseným obličejem sledoval zakrvavěný stůl.
„Když se rozednilo," zasmála se baba a plivla mu krev do obličeje.
„Táhněte odkuď jste přitáhli, nebeská chátro!" její hlas byl hrdý, žádný náznak strachu. Nebála se. Neměla čeho. Své smrti? Sama dobře věděla, že brzy zemře. Co na tom, jestli teď nebo za chvíli.
„Přiveďte ji! "štěkl William a do místnosti byla za dozvuku těžkých kroků a vzlykotu vtažena za vlasy mladá dívka. V té chvíli teprve babě zmizel úsměv z tváře. Její jediné vnouče. Její jediná památka na syna. Její slunce, kvůli kterému stále dýchala. Zbité tváře. Roztrhlá halenka. Její malá ňadra mohl každý vidět. Plakala. Plakala a třásla se. Bělovlasý k ní přistoupil.
„Má jednotka má přesně třicet mladých mužů a již dlouho putujeme." Bez zájmu zvedl dívce hlavu a pak rukou prohmátl její hrudník. Dívka se ještě víc rozplakala a stařena se začala zmítat.
„Ne, prosím. Řeknu vše!" William se sebejistým krokem přistoupil k babě a poslouchal. Poslouchal, kam měli namířeno, v jakém byli stavu, před jak dlouhou dobou vyrazili. Když domluvila, kývl na anděla, který držel dívku a ten jí bez zaváhání setl hlavu.
„Pomohli jste ďáblovu sémě, "zašeptal a zabodl meč do hrudi postavě zhroucené na zemi.
Stará žena sledovala umírajícíma očima odcházející posly nebes. Pak svůj zrak přesunula na hlavu svého sluníčka. Poslední, co viděla, byla sťatá hlava člověka, který pro ni byl tím nejdražším.

„Přebaluješ! "zakřičel Azazel a rychle strčil nechápajícímu Theovi maličký poklad do rukou. Theo si jen povzdechl a se znechuceným výrazem začal dělat to, co mu bylo poručeno. Jejich syn byl nakonec moc hezký. Blonďaté vlásky po Theovi a olivová pokožka spolu s uhrančivýma očima po Azazelovy. Jeho křídla. To bylo asi nejpodivnější. Bílá andělská křídla, pírka vyrostla z dřív netopýřích černých křídel.
Byl to chlapec čiperný a roztomilý. Rychle se učil, rychle rostl. Uplynulo pět měsíců, co Azazel porodil. Theo o ty dva pečoval jako oko v hlavě. Azazel byl stále slaboučký a Felix, jejich syn, byl také velmi slabý.
První týdny byly nejtěžší. Azazel odmítal cokoliv dělat. Poporodní deprese? Možná ano, ale možná měl strach. Strach o to všechno. Dostal se z toho, ale i tak. I tak byl tak slabý. Po ráně zůstala tlustá jizva. Zahojila se, ale okolí jizvy bylo naběhlé a zarudlé. Theo z toho šílel a Azazel ho uklidňoval. Dítě v tu dobu plakalo usedavým pláčem, a když jej chtěli utišit, kousalo. Vycítilo neklid a strach.
Nyní se schovávali v jakési zapadlé chatě.
Pět měsíců neměli od nikoho žádné zprávy. Měli strach, ale žili. Dalo by se i říci, že se stali šťastnou rodinkou. Naivita se usadila v jejich srdcích. Naivita, že je nebe nechalo na pokoji. Naivita je nejbolestivější a oni to měli brzy zjistit.

„Máte to?" bubnoval prsty o desku stolu. Mapa před ním byla pokreslena čárami, škrtanci a dalšími znaky.
„Ano, pane. Máme to," vydechl anděl a s hrdostí pohlédl do očí velitele, kterého obdivoval. Byl to jeho vzor. Každý voják se chce vyrovnat tomu největšímu vrahovi.
William mu podal dýku a voják ji bez zaváhání zabodl do jednoho bodu na mapě. Lovec našel svou kořist a vyrazil vpřed.

Azazel odpočíval a na jeho prsou spal Felix. Vše bylo tak klidné a příjemné. Theo se vydal do města pro jídlo a on teď lenošil. Náhle se posadil. Rudé zornice rozšířené děsem.
Kořist vycítila nebezpečí.
Přitiskl dítě více k sobě a rozutekl se pryč. Běžel do zadní místnosti, kde malé dítko položil na postel a začal posouvat nábytek. Barikáda. Barikáda, která byla lehko prolomitelná.
Kořist zahnaná do kouta.
Vytasil svůj meč. Stále se nemohl pořádně pohybovat. Stále cítil bolest, kterou Theovi tajil proto, aby ho ušetřil ještě větším starostím. Kdyby je netajil. Theo by neodešel...
Lovci obkličující kořist.
Dveře byly vyraženy. Místnost naplnil hluk, ale vše přehlušil vřískot malého dítěte. Dítě plakalo dlouho. Dlouho křičelo a volalo svého otce, který byl pryč. Volalo marně. Theo jej slyšet nemohl a křik náhle umlkl. Bylo ticho. Zlovolné, děsivé a proroctví se opět kouskem naplnilo. Návratu už nebylo a lovci odtáhli se spokojením pryč. Ruce byly smáčeny v nevinné krvi.

„Lásko! Jsem tu." Zadíval se do prázdného křesla. Rozešel se dál, stále držíc v rukou potraviny, ty pak spadly s tupým žuchnutím na zem. Němě zíral na vyvrácené dveře a krvavé šmouhy. Rozeběhl se dovnitř a padl na kolena. Slzy mu tekly z očí. Objímal jeho chladné tělo a polibky se je oba snažil přivést zpět k životu. Usmíval se a plakal. Úsměv plný bolesti, smutku a šílenství. Opatrně se pokusil vysvobodit z Azazelovy náruče mrtvého chlapce, jeho milenec ho však svíral příliš pevně. Svíral ho v smrtné křeči, jako by si myslel, že, že jej takto ochrání. Oči vykulené a stále uslzené. Jeho tělo bylo pobodáno ze zadu. Dvacet? Třicet ran? Stále tekla krev. Stále a stále a stále. Oči chlapce byly prázdné a vyděšené. Měl probodnutou hruď. Theo se opět rozplakal a zároveň se rozesmál. Vzali mu oba dva jedinou ranou. Ranou, která projela skrz obě těla. Vzpomněl si na verše.

Bělovlasá smrt přijde a udeří,
srdce složené, znovu rozboří.

Je to tak. Jedinou takovou zbraň má on. Ano, ano je to tak. On mu je vzal. On mu vzal vše. On mu opět zničil život.
Usmál se úsměvem bez emocí. Slzy už dávno netekly. Zvedl tělo milence do náruče a položil je na postel. Přikryl je peřinou. Naposledy je oba políbil. Naposledy jim pohlédl do tváří. Zavřel dveře. Jeho oflit se rozsvítil. Zářil a z jeho úst vycházely podivná slova. Jeho krok nyní doprovázely plameny. Oheň si bral všechny krásné vzpomínky a pocity. Zůstala jen bolest, hněv a hlavně touha po pomstě. Zničí je. Vezme jim to, co oni vzali jemu.
Sledoval hořící budovu, dokud se nad spáleništěm nevznášel jen černý dým.
Klekl si do trávy a rozřízl svou dlaň a nechal kapky krve padat do trávy. Nesrozumitelná slova opouštěla jeho hrdlo. Zavazoval se tomu nejtemnějšímu, svazoval svou duši, přisliboval ji temným, výměnnou za sílu a neomezenou moc. Výměnnou za pomstu.
Prosil ty nejstarší. Prosil ty nejmocnější síly a ty jeho prosbu vyslyšely...