Putovali dlouho. Do pekla nesměli. Bylo to první místo, kam andělé vtrhli. Vtrhli. Zabíjeli. Konali ve jménu Boha. Pekelníci se bránili. Bránili své rodiny, ale andělů bylo více a také byli připraveni k boji. Pekelníci ne. Proběhla snad výměna rolí? Ne. Takto to bylo vždy. V každém zlo i dobro. Všichni každý den balancujíc na hraně dobra a zla a nebe se pod tíhou zloby a nechápavosti přiklonilo ke zlu. Bílá smrt. Tak se přezdívalo lovecké skupině vedené bělovlasým jezdcem. Pátrali po nich. Hledali je. Hledali a stále marně. Lovci ztratili stopu a byli bezmocní, avšak nevzdali se a to mělo být jejich zkázou.

Ukrývali se, kde mohli. Putovali mezi lidmi, přestrojeni za dva chudé chlapce. Dva vandráci se lehko ztratí v davu než dva bohatí mladíci.
Azazel byl den ode dne bledší a Theo den ode dne ustaranější. Báli se jeden o druhého a zároveň i s obavou pohlíželi na tu věc. Tak tomu Theo říkal. Nedokázal se smířit s tím, že kvůli té věci, by mohl o Azazela přijít. Azazel mu to nevyčítal. Sám se toho bál. Ta věc, to dítě z něj vysávalo sílu a on cítil, že den ode dne slábne. Bralo si jeho život. Parazit v těle, ve kterém nemělo co pohledávat. Azazel měl možná možnost otěhotnět, ale nosit dítě? Jak by mohl? On byl muž. Muž, který měl něco, co mít ani neměl. Jaká byla šance, že přežije? Malá. Velmi malá. Dva andělé, kteří otěhotněli. Jeden nepřežil a jeho dítě zahynulo spolu s ním. Anděl tehdy obětoval svůj život, aby jeho dítě mohlo žít. Osud tomu však chtěl jinak, stačil čistý řez do krku novorozeněte.
Druhý přežil jen tak tak. Maličké děťátko chránil vlastním tělem. Vlastním, nadobro oslabeným tělem.
Theo viděl to tělo anděla. Bledá pokožka, žíly, prořídlé vlasy. Takhle jeho Azazel nemohl skončit. Jenže nemohl nic udělat. Azazel by se dítěte nevzdal. Nedokázal by to a Theo se propadal do zoufalství čím dál víc. Kdo by taky netrpěl. Vidět osobu, kterou milujete takto. Nezdravá pokožka, mastné vlasy, unavený pohled a čím dál tím víc, zvětšující se břicho. Děsilo ho to. Už několikrát musel léčit zlomená žebra. Už tolikrát ho hladil po zádech, když zvracel. Už tolikrát si myslel, že zemře, když náhle začal plivat krev. Nenáviděl tu věc uvnitř Azazela.
Pohladil ho po vlasech. Opět dostal horečku. Už zase mumlal nesmyslná slova. Do očí mu vhrkly slzy.
„Neztratím tě."

„Pane? " Nervózně poklepával nohou do země. Měl špatné zprávy. Tak jako posledních několik měsíců. Opět nic nenašli. Opět jim zmizeli přímo pod nosem.
„Máte je?" zavrčel William a při záporné odpovědi vzteky kopl do stolu. Unikali už tak dlouho. Měli je najít rychle, ale takto nemohli. Bůh je neviděl. Satan je skryl před zraky Boha a andělé se chytali jen vychladlých a starých stop. Stále slyšel hlas té ženy.
„Ba, ba. Pamatuji. Dva chlapci. Černovlasý a zlatovlasý," usmála se a pokračovala.
„Pomohli mi vynést nůši a já jim dala najíst. Tak milí a příjemní." Náhle posmutněla a sklopila pohled.
„Jen ten černovlásek. Chudáček malý. Vůbec nejedl. Dostal vysoké horečky a ten druhý ho celou dobu utěšoval a šeptal mu uklidňující slova."
Vzteky zaťal zuby. Utěšoval špinavého démona. Theo. Dřív tak čistý. Stalo se z něj tohle, ale on to napraví. Najde je. Zabije pekelníka i s tou zrůdou a Theo bude svobodný. Zkreslená představa bolestí poháněného srdce. Představa, která mu pomáhala smířit se s oběťmi při této cestě.
Oči staré ženy se na něj toho dne tak vyčítavě upíraly. Skelný, vyčítavý pohled bez života.

„Tudy." Šel tiše za mladou dívkou. V náruči nesl svého milého. Byl čas. Čas. Bál se, ale ta věc chtěla ven.
Došli do zapadlé chalupy. Otevřela jim stará žena s šedivýma očima a žlutými zuby. Usmála se a pokynula jim, ať jdou dovnitř. Theo položil Azazela na stůl. Ten nereagoval. Svíjel se v agónii. Oflit na jeho hrudi bolestně žhnul a to dítě se dralo ven. Jako krysa. Připomínalo to jeden způsob mučení. Krysa se dá do kyblíku a přiklopí se otvorem k břichu jako bábovička. Ke kyblíku se přiloží louče. Kyblík se zahřívá a krysa se snaží utéct. Jediná možná cesta je skrz břicho odsouzence. A tohle se teď dělo. Dítě se stejně jako krysa dralo na svět za každou cenu. Prstíky s ostrými nehty zarývalo do masa a poškozovalo orgány. Chtělo ven. Chtělo žít za každou cenu.
Boj s časem započal. Theo držel Azazelovy ruce a snažil se ho uklidnit hřejivými slovy. Marně. Zmítal sebou stále víc a víc.
Žena vzala dlouhý nůž a započala řez. Nůž projel masem jako papírem. Tolik krve. Tolik křiku. Tolik bolesti. Azazelovi tekly z úst sliny a brzy i krev. Omdlel hned na to, co spatřil černé netopýří křídlo, které mu čouhalo z břicha.

Theo jen stál a díval se. Žena na světlo vytáhla pomačkanou, oslizlou a zakrvavěnou věc, která vřeštěla a prskala. Strčila mu to do rukou a začala se věnovat Azazelovi. Sešít, vyléčit, zbavit největší bolesti a hlavně. Udržet na živu.
Pozoroval to a to pozorovalo jeho. Brzy zjistli, že to je kluk. Byl škaredý. Ten kluk byl tak červený a drobounký. Stále se nemohl smířit s myšlenkou, že to je jeho dítě.
Děcko zafňukalo a zase se rozeřvalo. Pokusil se jím zatřást a vřískot pokračoval ještě hlasitěji. Tak to trvalo dlouho. Hodně dlouho. Brzy už na sebe jen zírali. Jedno slintající, špinavé děcko a znechuceně se tvářící anděl, který se hlavně zajímal o Azazela. Jeho sešité břicho vypadalo zle. Jeho pokožka vypadala zle. Celkově vypadal velmi špatně. Už ale nabyl vědomí a natáhl ruce ke zmuchlanému dítěti. Theo mu ho podal a sledoval, jak si ho Azazel kriticky prohlíží a nakonec si jej přiloží k hrudi. Dítě okamžitě zmlklo a odfrklo si.
„Vypadá jako ty," znaveně se usmál a ponořil se do říše snů.