Zair se probral s nepříjemným pocitem na břiše. Zmoženě otevřel oči a hned je raději zase zavřel. Tohle se mu muselo zdát. Znovu opatrně otevřel oči a tentokrát do nežádoucí zátěže šťouchl. Odpovědí mu byl jen chrápavý a mumlavý zvuk. Slintal. Slintal mu na bříško. Ten brýlatý holub mu oslintával tělo a včera byl vůči němu tak drzý. Zasloužil by si potrestat. Jak ho tak pozoroval, musel uznat, že je doopravdy roztomilý. Tedy dokud neotevře tu svou jedovatou pusu. Jeho pusa. Ušklíbl se a sledoval andílkovy pootevřené rtíky. Ale nesmí to udělat. Velitel mu jinak udělá to samé. Ďábelsky se usmál. Mohl by veliteli vykouřit. Ah u Satana. Ošuká toho holuba a jeho velitel pak ošuká jeho. Ano. Mladík, potěšen svým dokonalým myšlením se převalil nad anděla a začal mu stahovat trenýrky. Furiel nereagoval. Dál spokojeně spal nevěda, co se chystá démon provést.

Zair zaraženě hleděl na andělovu délku. Tváře opět získaly inkoustový nádech, tentokrát hlavně díky vzteku. Zamyslel se. Přeje si vůbec, aby velitel šukal jeho? Nebylo by lepší kdyby... Usmál se, úsměv zmizel v okamžiku, kdy si opět uvědomil, že andělova maličkost skutečně malá není. Zoufale si promnul oči. Tohle... Po vnitřním souboji jistým pohybem svázal andělovy ruce nad hlavou a zacpal mu pusu hadrem. Furiel se konečně díky odporné pachuti v puse probral. O minutu později si uvědomil, že by raději dál spal. Zoufale začal do roubíku vřeštět nadávky a zmítat svým tělem. Zair ho jen znechuceně sledoval a kousnul ho do jedné z bradavek. Furiel se rozplakal. Ta bestie ho znásilní. Ano. Znásilní ho odporný, špinavý démon.
Sledoval každý démonův pohyb. Vyděšený pohled brzy vystřídal zmatený. Sledoval, jak si ďábel strká do svého zadku prsty a slastně mhouří oči. Nemělo tohle být znásilnění? Neměl to být on komu... Nestěžoval si. Neprotestoval. Jen zvědavě ležel a sledoval počínání toho mladičkého démona. Strach ho opustil nadobro a jeho mysl zaplavila jediná myšlenka. Myšlenka hříchu.

„Pane, máme jednoho." Na tyto slova čekal tak dlouho. Tak dlouho toužil slyšet uším lahodící větu. „V jakém je stavu?" optal se ledovým hlasem a anděl ve zlatém brnění lehce naklonil hlavu s grimasou zhnusení. „Stále žije, pane, "odpověděl uctivě. Uctivost a poslušnost. To byl základ. V této době. Navíc v této době s takovýmto velitelem. Jeho předchůdce dostal dvacet ran za to, že se řádně neuklonil. Velitel si svůj vztek a beznaděj vybíjel na nich. Na obyčejných pěšácích. Jeho předchůdce už nikdy nebude chodit. Ohnivý bič vykonal své a jeho rodina je odsouzena k záhubě. Nebyla to ale jeho věc. On chtěl jediné. Měl za úkol jediné. Nakrmit a ochránit svou rodinu. Proto byl zde. Proto se z něj stal boží posel. Posel se zekrvácenýma rukama schovanýma za zády.

William se postavil a rychlým krokem se vydal za strážným do sklepení. Ke svému ctěnému hostu. Rozrazil dveře kopky a výhled se mu naskytl na spoře oděnou ženu v řetězech a roubíkem v puse. Znechuceně popadl její bradu do svých dvou prstů. Černozelené, krátce střižené vlasy měla slepené potem a zaschlou krví. Zelené, ještěrčí oči podlité krví se na něj nenávistně upíraly. Čarodějnice. Nemohl se ubránit úsměvu. Přejel po jejích ladných křivkách a ona se napnula. Bujné poprsí se jí vzdouvalo a potetované tělo se nezávisle na ní chvělo. Strach. Kopkou byl cítit strach.

Posadil se naproti ní do pohodlného červeného křesla. Žena na něj upírala svůj nenávistný pohled dál. Strážný dokončil záříkadlo a kolem čarodějnice vzplál bílý oheň.
„Sundejte jí tu pečeť," přikázal William bez sebemenšího zaváhání.

„Ale, pane!" strážný se roztřásl a o krok couvl.

„Neslyšels!?"

„Mějte slitování," strážný se rozplakal a William vztekle zmáčkl opěrku křesla.

„Máš ženu a syna, že je to tak? "

Strážný kývl a setřel si slzy z očí. „Bude mu čtrnáct." Hrdě se usmál.

„Pak by jistě mohl nastoupit k armádě a pomoci svému otci?"

Strážný zbledl. „N-ne, pane... Já."

„Tak jí sundej pečeť."

Strážný se zadíval do ledových očí svého vůdce a s myšlenkou na usměvavou tvář syna a laskavé oči své ženy se rozešel k ohnivému kruhu a vstoupil dovnitř. Roztřesenými prsty nahmatal uzel u úst a rozlomil pečeť, pouta tak roubík povolily. Byla to jen vteřina, než čarodějnice vyslovila kletbu a strážný se svalil mrtvý k zemi. Překročila jeho mrtvolu a opřela se o ohnivou klec, která jí bránila v kouzlení a útěku. William sledoval mrtvolu strážného a pronesl k přihlížejícímu vojákovi tichou větu. Čarodějnice ji však slyšela a chtělo se jí zvracet. Strážný se obětoval pro svou rodinu a nyní má jeho syn nastoupit na jeho místo. Doplnit počet. Přeci jen, kdyby poslechl hned, nemuselo se to stát. Úcta a poslušnost je důležitá.
Upřela svůj pohled opět na Williama. „Kde je váš tábor? " optal se klidně. Odplivla si a vzápětí se svalila v křečích a jekotu k zemi. Výslech započal.

Furiel slastně protáčel panenkami a jen roubík bránil jeho sténům, aby se vydraly na povrch. Zair se pohyboval agresivně nahoru a dolů. Hlavu zakloněnou a ústa otevřená dokořán. Ostré zuby zmapovaly Furielovu hruď a zanechaly tam jasné značky. Stále si udržoval ono zběsilé tempo, ale už přestával moci, ale stále chtěl víc. Byla to jako euforie. Zatemnila mu mysl. Užíval si a nevědomky dopřával potěšení i andělovi. Náhle byly jejich pozice vyměněny. Zair neprotestoval. Nechal se pomalu pohlcovat andělovou přítomností víc a víc.

Oddechovali vedle sebe. Furiel naprosto zmatený ale spokojený. Zair byl uspokojený, naštvaný a znechucený. Právě tomu andělovi přenechal celou vládu nad jeho tělem. Jak vůbec... Teď ho ale tohle čeká s velitelem. Ano. Užije si velitelova těla. Bude s ním smilnit celé dvě hodiny. Měřil si to. Vše měl rozvržené.

Plachta stanu se odhrnula a Zair se rychle s bolestným sykotem posadil. Theo se zkoumavě díval na celý výjev. Furiel se tvářil spokojeně a na tváři měl blažený výraz, ten spratek se na něj díval s chtíčem v očích. Na bocích měl rudé škrábance. Theo se uchechtl a dřepl si k Zairovi. Ten k němu žádostivě natahoval své ruce, ale ty Theo chytil do pevného sevření. „Můžeš být rád, že jsi takový idiot a neudělal jsi to opačně. Takhle to nechám být. Furiel se zdá být spokojen." Zair se už chystal odporovat, ale slova velitele ho zarazila. Nechápavě na něj zůstal hledět. „Pak za mnou přijďte do stanu." S tím odešel a Zair si položil hlavu do dlaní. Vážně mu teď řekl, že to dělal zbytečně a že se vlastně jen tak tak uchránil od služby u vlkodlaků? Zhnuseně pohlédl na tu slintající hroudu. „Nenávidím tě," zasyčel a Furiel se sladce usmál. „Já tě asi miluju. Pojď to dělat znovu." Zavalil pohybu neschopného Zaira a zatahal ho za šedivé vlasy.

Theo šel rychlým krokem k tůňce. Panika a vztek zachvacovala jeho srdce. Pohlédl do čiré vody, ve které se zrcadlil obraz kapitána deváté legie. Nesl známky boje a ruku měl obvázanou. Tiše naslouchal podanému popisu události, ale v mysli mu zněla ta jediná slova. Chytili Sandru.