Furiel vyděšeně vykřikl, ale to se již podivná dívka rozesmála a naklonila se k němu ještě o něco víc. „Ale pán by mi za to nepoděkoval." Letmo se otřela rty o jeho krk. „Ale jsi tak lákavý. Tvá krev. Cítím, jak tepe." Furielovi naskočila husí kůže. Čelo se mu orosilo potem. „A taky jde z tebe cítit strach. Ach, to přímo miluju," zavrněla a následně se Furielovi posadila na klín. „Jen jedno sousto. Víc ne, andílku. Bude se ti to líbit, slibuju."
„Nech ho! " Zair se tyčil nad drobnou červenovlasou postavou. Mířil na ni šípem a oči měl přimhouřené. Jediný chybný krok... Teď stál na hraně. Zahrávat si s někým jako byla tato osoba, nebylo moudré. „Zaire, " pronesla otráveně a postavila se na nohy. „Nedopřeješ mi chvilku zábavy. Jen jsem jej škádlila." Nevěřil jí. Jen blázen by věřil tomu lživému, sladkému hlasu. „Potravu máš tam! " ukázal dolů mezi kameny, kde ležela mrtvá těla nebohých andělů. Plnili jen rozkazy, jen vůli senátu. Bůh se již dávno vzdal snahy vládnout nebi.
Posměšně si odfrkla. „Nejsem dobytek, ani pes, který požírá mršiny. Dobrá krev je živá krev." Opět se přesunula k Furielovi, ten ji však odstrčil a nějakým prapodivným způsobem se dostal za Zaira. „Jak romantické," pronesla jedovatě a prohrábla si rudé vlasy. Údolím se rozlehl vítězný řev. Boj skončil a matky svých padlých synů zaplakaly.

„Drahý!" Čas se na ní nemilosrdně podepisoval. To bylo první, co ho při pohledu na její tvář napadlo. Plavé vlasy pozbyly dřívějšího lesku a modré oči... Nedokázal se na ni podívat. Tak podobní, tak stejní. Jeho žena byla Theovou věrnou kopií. Zajímalo ho však, jestli Theo taky tak strádal, nebo byl stále tak krásným. Nuceně se pousmál a obejmul svou manželku kolem pasu. Nechal se políbit na větrem ošlehanou a sluncem opálenou tvář. Bílé vlasy byly rozcuchané a dřív veselé oči byly prázdné a chladné. Lhostejné. Život v nich se objevil až ve chvíli, kdy se chodbou ozval zvuk kroků a veselé tatí! Bělovlasý chlapec se vrhl do objetí svého otce a nadšeně jej políbil na tvář. William pevně objal drobné tělíčko. Po dlouhé době se usmál. Po dlouhé době se uvolnil. Pohlédl do modrých očí a shrnul neposedné prameny vlasů z chlapcova čela. Ano, pro tohle to dělal. Pro něj ještě bojoval. Ještě to mělo smysl.
„Co tu děláš? Jak to, že jsi zde?" Tolik otázek. „Přesunete se," pronesl William klidně. „Co? Proč! A kam! Tohle je náš domov! " Pocuchal synovi vlásky. „Do bezpečí."

Otevřel oči a okamžitě je zase zavřel. Netušil, kde je. Co se vlastně stalo? Na nic si nedokázal vzpomenout, otřásl se. Vlastně dokázal. Na něco takového nejde zapomenout. Nešlo zapomenout na ty dvě děsivé tečky v temnotě. Znovu se rozechvěl. Je mrtvý? Tohle je smrt? Z omylu ho vyvedlo plesknutí mokrého hadru o jeho čelo. Zmateně se posadil a přidržel si hadr na čele. Hleděl na postavu, která k němu stála zády. „Zachránil jste mě? Děkuji! Já. Já! " zmlknul, když uslyšel zvonivý smích. „Co to plácáš?" postava se otočila a Gabriel se rozbrečel. „A teď bulíš, děcko? " Theo si přisednul k chlapci na lůžko a pobaveně sledoval to chvějící se skrčené klubíčko. Prohrábl Gabrielovi vlasy a zastavil se na jizvě, která se táhla přes chlapcův obličej.

„Zemřu? " kníkl po chvilce chlapec.

„Zatím ne, " úsměv doprovázený po této větě chlapce neuklidnil ani v nejmenším.

„Proč jsem nezemřel jako ostatní?"

„Jak víš, že zemřeli?" odpověděl otázkou a chlapec se slabě usmál.

„Když vlk zažene srnu do slepé uličky, je jasné, jak to dopadne." Theo dál se zájmem pozoroval chlapcův obličej.

„Tak proč žiju?" vyhrkl opět a Theo mu chytil bradu mezi své prsty.

„Neodpověděl sis sám? Ty jsi přece nevběhl do slepé uličky. Myslíš a to se může hodit."

Vytrhl se mu ze sevření a vyskočil na nohy. Pokusil se utéct, ale byl sražen k zemi neviditelnou silou. Výhled se mu nyní naskytl na vysoké boty z černé kůže. „Asi jsme se špatně pochopili," ozval se opět ten ledový hlas a Gabriel se přikrčil. „Ty nejsi můj host. Ty jsi teď můj majetek. Můžu si s tebou dělat, co jen se mi zlíbí. Každému to bude jedno." Chlapec se vznesl do vzduchu, stále byl neschopen jakéhokoli pohybu. Theo k němu opět přistoupil a začal zkoumat chlapcovy šrámy a zranění. Gabriel se pod dotyky ledových prstů otřásal. Nebylo to však nepříjemné. Tam, kde se ho ledová kůže dotkla, se po chvilce rozlil podivný šimravý a hřejivý pocit. Začal sebou více cukat. Ten šimravý pocit se rozléval celým jeho tělem a přesouval se do podbřišku. Jeho ruce byly chladné a hebké jako samet. „Nechte toho," sykl zoufale.

„Léčím tě, měl bys mi děkovat," zavrčel nespokojeně Theo a Gabriel se pozorněji zadíval do tváře toho muže.

„Já vím, kdo jste!" vyjekl náhle a vysloužil si bolestivé dloubnutí do žeber.

„Kdo tedy jsem?" Theo se zájmem hleděl na drobného kluka. Něčím ho zaujal, možná to byla ta intuice díky, které přežil, nebo to byl pouze ten fakt, že je to ještě chlapec.

„Jste, jste ten nejzlejší... Kvůli kterému se vede tato bitva a..." zmlknul a sklopil pohled. „Byl jste anděl," rychle pohlédl na černá křídla. „Nejmladší syn Boha. " Dostalo se mu popleskání po obličeji.

„To stačí, děcko." Theo se narovnal a uvolnil neviditelná pouta. Gabriel se svalil na zem, a co nejrychleji se zase postavil.

Denní světlo jej udeřilo do očí, když do stanu vstoupilo několik postav. Původně měl v plánu pokusit se opět utéct, ale rychle ho tento smělý nápad přešel. Přikrčil se za Thea a kolem sebe roztáhl křídla jako svůj osobní štít. Nelíbily se mu pohledy, které mu byly věnovány. Zvlášť se mu nelíbil pohled od démona s modrou pokožkou. Víc se na Thea natiskl, nějak si byl jistý, že u něho bude alespoň trochu v bezpečí. Přeci jen mu teď patří, ne? Klouzal pohledem z přítomných osob z jedné na druhou. Vykulil oči. Byl tam anděl. Anděl s bílými křídly. V očích se mu zobrazilo znechucení. Zrádce. Pak zalapal po dechu. „Xenox? Co tady děláš? " špitl Gabriel zmateně a dívka se jen zasmála. „Promiň," zamrkala na něj. To ona mohla za smrt ostatních. Nastrčený špeh.