Henry se s trhnutím probral. Chvíli si nedokázal uvědomit, kde je, nebo co se stalo. Ta úlevná chvíle zapomnění však neměla mít dlouhého trvání.
V jediném okamžiku se to vše vrátilo a uvěznilo chlapce pod dusivou oponou skutečnosti. Vybavoval si vše do posledního detailu. To jak velkou radost měl, když si ho princ vybral za svého sluhu. A také chvíli kdy ho princ povalil pod sebe a on si příliš pozdě uvědomil co se děje. Jeho vzpomínky pak už byly zmatené. Nesourodé obrazce spojující jen bolest a slzy a také zlatovlasý chlapec. Chlapec, který mu ošetřil zranění a nabídl mu konejšivé objetí s příslibem bezpečí. Kde vlastně je? Teprve teď si uvědomil, že se v komnatě nachází sám a po drobném stvoření není ani stopy. Najednou se cítil ještě osamělejší.

A kde byl zlatovlasý anděl? Byl tam, kde být měl. U svého pána. Všechny úkoly, které mu jeho výsost zadávala, plnil s bezduchým úsměvem a podivnou robotickou elegancí. Jinak řečeno, myšlenkami byl stále u Henryho, kterého nechal dál spát ve své komůrce. Měl o něj strach. Rány mu sice ošetřil a infekce už nepředstavovala hlavní nebezpečí. Pravý důvod jeho strachu byl ten, aby si hnědovlásek něco neudělal. Psychické rány totiž ještě zacelit nestihl a i kdyby ano. Jizvy by byly stále němou připomínkou oné noci.

Princ Christian byl nespokojený. Ne snad proto, že by jeho nový sluha nekonal svou práci dostatečně dobře. Naopak vše bylo dokonalé, bez sebemenší chybičky. A to ho právě rozčilovalo. Čekal, přímo se těšil na chvíli, kdy to pískle udělá něco špatně a on ho bude moct náležitě potrestat. Jenže ono nic. Ráno ho probudila vůně snídaně. Oblečení bylo nachystané. Cokoli o co si řekl, bylo nachystané. Nemohl mu nic vytknout. A tam, kde není, co vytýkat nejsou žádné nedostatky a tam kde nejsou žádné nedostatky, nejsou žádné chyby a tam, kde nejsou chyby, nejsou ani důvody k trestu. A právě proto teď pozoroval, jak chlapec pobíhá po místnosti a plní vše oč ho požádal. Mohl jen čekat, čekat kdy ten kluk udělá chybu.

Mezitím v jiné části hradu přesněji v jedné z nejvyšších komnat tohoto hradu se princ Adrian oddával jedné ze svých zálib. Zálibě, o které nikdo nic netušil a ani tušit nemohl. Kdo by taky mohl. Každý o princi Adrianovi věděl jen to, že to je sadista, který nedokáže cítit lásku. Vždy všechny jen využije a pak je nechá napospas svému osudu. Nikdo ho neměl rád, nikdo ho nikdy nemiloval. Možná svými odpornými činy si právě tu nepoznanou lásku kompenzoval. Byly to jediné chvíle, kdy cítil druhé tělo, kdy cítil život. Na následky se neohlížel. Ty mu byly ukradené. Aspoň to si o něm všichni mysleli. Že si vždy vezme to, co chce a na své oběti už ani koutkem mysli nepomyslí. Jenže on na ně myslel. Každý den před sebou viděl ty tváře. Tváře zalité slzami a těla pokrytá ranami. Cítil to. Cítil vinu. A jen jediná činnost mu dala aspoň na chvíli klid. Byla to právě tato chvíle, kdy se snažil zapomenout na hnědovlasého chlapce, kterému minulou noc ublížil. Nechtěl, ale nedokázal si pomoci. Nedokázal zastavit své tělo, když se vrhlo na nebohého chlapce, ukojilo na něm svou potřebu. Potřebu cítit. Poslední tah štětcem zakončil dokonalou podobiznu hnědovlasého chlapce se zelenýma očima. S očima zalitými slzami. Takto si je pamatoval a takto je i kreslil, zlomené a uvnitř prázdné.