Theo sebou poplašeně škubl a posadil se na posteli. Gabriel vedle něj se zavrtěl a též nejistě otevřel oči. „Co je to? " Theo neodpověděl, hleděl do prázdna a jeho tvář byla bez výrazu, tedy zpočátku. Gabriel s vytřeštěnýma očima a s husí kůží pozoroval tu nastupující změnu. Koutky úst se posouvaly nahoru a kazily celý nevinný dojem. Výsledek byl, Gabriel to nedokázal popsat. Šílený úsměv, lesknoucí se nevnímají oči. „Je tady, " z tónu hlasu jej zamrazilo. Je tady...

„Co se to děj..." Zair Furiela umlčel přitisknutím své ruky na jeho ústa. „Shhh, " věnoval mu vášnivý polibek a v rychlosti se začal oblékat. Furiel činil podle jeho vzoru. Stále nechápal, ale venku byl slyšet křik a trubky. Něco se muselo skutečně dít. „Tak pohni! " Zair byl jako u vytržení. V rukou si pohazoval se svým lukem a sjížděl Furiela pohledem. Furiel si rychle nasoukal kalhoty a oblékl si košili. Do rukou si vzal meč. Byl nervózní, ale pohled, který se mu naskýtal na Zaira, za to stál. „Jsi tak sexy," vydechl a přitáhl si jej k sobě. Zair si olízl rty a víc se natiskl na Furiela. „Jsem tak vzrušený," šeptal mu do ucha, celý se chvěl. Nedokázal zastavit adrenalin, jehož hladina se stupňovala každým okamžikem. Otíral se o Furiela, ale pak se odtrhl. „Jdeme," vyběhl ze stanu a Furielovi nezbylo nic jiného než jej následovat. Miloval ho, miloval jej i přes to, že to byl šílenec a vrah.

Když se vymotal ze stanu, pohled se mu naskytl na vřavu těl. Třeskot zbraní se rozléhal okolím, křik a pláč byli jeho dozvukem. Krev tekla proudem a mrtvých přibývalo na obou stranách. S hlubokým nádechem se rozhlédl kolem. Hledal svého démona. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jej našel na krytém vysokém místě, jak svými jedovatými šípy bere život mnoha andělům a dalším rasám. Usmíval se při tom a Furiel se v rychlosti proplétal masou těl. Svůj postup k Zairovi ještě urychlil, když si povšiml, jak neobezřetně a neopatrně si Zair počíná. Nikdo mu nekryl záda a toho si nepřítel povšiml velmi rychle.

Zair zasadil do tětivy nový šíp a stejně jako ty před ním, zasáhl i on svůj nový cíl. Elf padl mrtev k zemi a Zair se potěšeně pousmál. Chystal se znovu vystřelit, ale vyrušil jej pohyb za ním. Vyděšeně otočil hlavu, vlasy se v odlesku slunce zaleskly tajemným světlem. Byl to jen okamžik. Vše se seběhlo tak moc rychle. S vytřeštěnýma očima a s naprázdno otevřenými ústy hleděl do láskyplně přivřených očí krytými kulatými brýlemi. „Furi..." nesrozumitelně breptal andělovo jméno a vymanil se z jeho objetí. Ruce se mu třásly, když pohlédl na svalnatého anděla, který se rozmachoval k novému úderu. Šok vystřídal hněv. Hněv a nenávist krmeny bolestí směřovány k jedinému bodu.
Anděl nečekal takto zuřivý útok, obzvlášť od lukostřelce nečekal zásah dýkou, skrytou v rukávu, do krku. Zhroutil se k zemi, držíc si čerstvou, smrtelnou ránu. Z hrdla se mu valila horká krev a jeho zorné pole se rozmazávalo tak rychle, jak bylo obtížné se nadechnout. Poslední, co viděl, byl démon, který objímal anděla, anděla, jehož postihl právoplatný trest za zradu. Jeho křídla byla odseknuta a jeho život pomalu vyprchával z jeho těla. Zavřel spokojeně oči. Třeba se setkají na věčnosti.

Usekl trollovi hlavu a v rychlé otočce odrazil nový útok. Probíjel si cestu do srdce tábora. Tancoval tanec smrti. Jeho pohyby byly plynulé, bez zaváhání bral životy a sám byl stále nezraněn, až na pár odřenin. Bílé vlasy se mu míhaly kolem obličeje, rty byly semknuty v úzkou čárku a oči přimhouřené a prázdné. Duchem byl jinde. Jeho tělo konalo tyto pohyby samo od sebe, nevnímalo prosící oči, které žadonily o milost. Tohle byla bitva a v bitvě není pro milost místo.

„Jsi tu, " hlas, jenž nenáviděl a miloval zároveň, jej vyvedl z rovnováhy a sotva unikl smrtelnému výpadu proti němu. Odstoupili od sebe. William v rukou třímal velký, zdobený meč a Theo v rukou držel dýky. Byl nezamaskován. Maska jej už nezajímala, zajímalo jej jediné. On.
„Williame, dlouho jsme se neviděli," sladkým hlasem promluvil a pousmál se. Jeden druhého nespouštěli ze svého zorného pole. „Theo, " zašeptal zlomeně William a pokusil se přiblížit. „Minule jsme se totiž minuli," pokračoval ve svém monologu Theo a křečovitě stiskl dýky. „Je čas to dokončit," udělal prudký výpad. „Vezmu ti vše, co jsi vzal ty mně!"

„Vypuklo to." Satan se se smutným výrazem naklonil ke svému bratrovi. Ten nereagoval. Jen dál upíral svůj pohled do zahrad. „Vše je zničeno," zamumlal Bůh nechápavě. „Vše na čem jsme pracovali je fuč a to jen kvůli mé hlouposti a nerozvážnosti. " Satan na to nic neříkal. Jen se posadil na lavičku vedle svého bratra. Spojil své ruce a zavřel oči. „Je mi to líto," zašeptal Bůh a Satan se nevesele ušklíbl. „Můj syn je mrtev a jeho dítě též," naklonil hlavu na stranu. „A je to jen tvá vina. Ti dva neměli ani nikdy býti spolu. Zabil jsi mého i svého syna. Zabil jsi svého vnuka," obviňoval ho. Právem či neprávem? Nikdo to nedokázal přímo určit. Kdyby se nenechal ovlivnit, kdyby vládl, tak jak by měl, nestalo by se to, to byla pravda. Jenže minulost změnit nelze a oba dva si to uvědomovali až moc dobře. „Theo není mrtev," zaprotestoval tiše. Odpovědí mu byl jen Satanův smích. „Považuješ za živou prázdnou schránku, kterou na živu udržuje nenávist a touha po pomstě?" uchechtl se. „Chce se mstít, stejně jako já. "

„Proto jsi mu pomohl? Proto jsi podpořil jeho snahu zničit nebe!? " vykřikl Bůh.

„Zničit? Oh to ne," Satan zavrtěl hlavou. „Jen chci odstranit rozbitou věc."

Bůh se mu opět chystal skočit do řeči, ale Satan jej zastavil mávnutím ruky. „Ale máš pravdu. Je to i z ryze sobeckého důvodu." Zle se usmál a prohrábl si své dokonale upravené vlasy. „Chci vidět trpět ty, co zavinili smrt mého syna. Chci vidět hořet nebeskou bránu a nejvíc ze všeho, chci, abys trpěl ty, bratře."

Bůh se napjal, ale posléze se uvolnil. Svou tvář nastavil slunci. „Pak si tento pohled patřičně užij."