Jejich dny byly klidné. Spali spolu. Trénovali spolu. Smáli se spolu. Byl to ráj. Jenže ráj nikdy netrvá věčně a oni to měli brzy zjistit.
Azazel začal mít problém s oflitem. Měnil barvu a někdy pálil a někdy byl ledově chladný. Netušili, co se to děje. Theo měl strach. Tohle se totiž dělo těhotným ženám v nebi, a když se to pokusil Azazelovi navrhnout, Azazel ho sprostě odbyl.
Nechal to být, ale věděl, že pokud to je pravda, tak Azazel brzy pocítí bolesti. A to nechtěl. Nechtěl vidět svou lásku trpět. Pokud tohle je skutečně pravda, tak se toho dítěte budou muset zbavit. Nemůže dovolit, aby zemřel. Už takto bylo zlé, když se stalo, že otěhotněl muž. V nebi pro to kupodivu neměli pochopení. Stalo se to, co si pamatoval jen dvakrát a pokaždé byl dotyčný anděl vykázán i s nečistým dítětem z nebe. Tedy pouze ten jeden. Ten druhý zemřel při porodu. Oba dva andělé se tehdy odmítli vzdát svých dětí. Jsou to vlastně parazité. Vysávají sílu z těla. Berou si sílu oflitu, jsou to krvežíznivé bestie. Takto ho to učili, ale i tak měl jisté pochyby, když viděl tvář svého bratra, který houpal v náruči své maličké a s hrdostí sestoupil z nebes. Nechápal tehdy, proč by se dobrovolně vzdal svého života v nebi. Teď to stále moc nechápal, ale rozhodně Azazela nehodlal ztratit. Nikdy. Jenže někdy vše nemusí vyjít a toho se Theo bál.

Christian pociťoval změny. Mohl hýbat v určitých chvílích končetinami. Byly to krátké chvilky, které se ovšem poslední dobou zvětšovaly. Ostatně jako teď. Zkusmo vstal a prošel se po místnosti. Neuvěřitelné. Sundal si košili a pohlédl na podivný ornament, který byl strašně vybledlý. Taky slyšel dupot a výkřiky toho blonďatého ukňourance. Rozešel se za hlukem vyzbrojen ukradeným mečem. Odhodlán využít situace a zavraždit ty pekelné stvůry, co mu zničili život.
Pohled, který se mu naskytl, byl děsivý. Blonďáček pobíhající kolem černovlasého, který ležel na posteli a plival krev. Líbilo se mu vidět toho parchanta trpět. Ještě víc se mu ale líbila ta bezmoc blonďáčka. Napřáhl meč a hodlal blonďatému stít hlavu.
Kov zařinčel o kov a Christian byl sražen k zemi. Theo mu bez zaváhání vrazil dýku do srdce a princ se usmál. Konečně. Konečně byl volný.

Theo nic nevnímal. Nevnímal, neuvědomoval si, že právě poprvé zabil. Poprvé jeho dýky probodly něčí tělo. Teď ho zajímal jen jeho milovaný. Jeho Azazel. Netušil co dělat a z těla pomalu prchala všechna síla. Nemohl mu zemřít. Nemohl!

Prošel dveřmi a s jistým krokem zamířil ke schodišti. Šel klidnou chůzí, doprovázenou tichým klapáním. S jistotou vkročil do komnaty a odstrčil zmateného blondýnka. Sehnul se nad tvář svého syna a nakonec mu začal prohmatávat břicho.
„Tak přeci," pronesl fascinovaně a začal mumlat tichá slova. Znělo to jako ukolébavka, což vlastně i byla.
„Byl jen unavený, musí se uspávat," pronesl ďábel klidně a propleskl Azazela. Theo jen oněměle zíral na výjev před sebou.
„Co se to děje?" zachrčel Azazel a prohmátl si břicho.
„Čekáš dítě." Theo i Azazel strnuli a Azazel se rozesmál.
„Hloupost. "
„Je to tak," trval na svém ďábel.
„Já jsem chlap! Když už tak by byl těhotný on! " Theo sebou cukl a mírně zrudl. Proč zase on?
„Podle všeho tě chce Bůh zlikvidovat." Nastalo tíživé ticho a Theo zakroutil hlavou.
„T-to není pravda. Nemůže! "rozkřikl se a sesunul se k zemi. Azazel k němu okamžitě přiběhl, ale to už byl Theo na nohou.
„Nikomu to nedovolím, nikomu!"
„Proč by mě chtěl zabít? " hlesl Azazel a konejšivě Thea políbil.
„Proroctví" odpověděl znuděně Satan a šťoural se mezi zuby.
„Jaké? "vypravil ze sebe Azazel.
Satan se narovnal a klidným děsivým hlasem začal odříkávat věštbu:

„Až nebe se v peklo spojí.
Dřív bílá černou ukojí,
v tu chvíli nastane nový věk.
Z úst anděla ozve se bolestný jek,
Bělovlasá smrt přijde a udeří,
srdce složené, znovu rozboří.
Krvavou cestou půjde dítko boží.
Zabije toho, kdo mu cestu zkříží.
Nebeská brána se v popel obrátí,
všechny prosby čepele zhatí.
V úkrytu bude čekat,
pomstu svou bude žádat.
Nebe se obrátí v prach,
vše zaviní okřídlený vrah."

Mlčeli. Ta věštba, to proroctví.
„To jako, že naše dítě má zničit nebe?" hlesl Azazel a pohladil si bříško.
„Tak se toho zbavíme," vyjekl Theo a Azazel si ho zle přeměřil.
„Nikdy. Peklo nás snad nevydá," s úšklebkem pohlédl na svého otce, který přikývl.
„Není se čeho bát, teď se ukryjeme. Nikdo nás nenajde. Nikdo, nikdy. "
„Co když mi zemřeš," zašeptal Theo se zoufalstvím v hlase.
„To se nikdy nestane. " Azazel mluvil s jistotou, ale ve skrytu duše se bál. Bál se a on se nebál nikdy.

„Najdeme je, pane." Anděl ve zlatém brnění se skláněl před zlobou a strachem zaslepeným Bohem.
„Ano a zabijete je. "
„I Thea?" vydechl anděl a zahleděl se do Bohovy tváře. Ten jen přikývl.
„Prokaž mu milosrdenství. " Anděl polkl, ale přikývl. Milosrdenství v podobě smrti. Nevadilo mu vzít život tomu ďáblovi ale Theovi? Byl to rozkaz. Musí ho splnit. Jenže dokáže to vůbec? Bude muset.
„Ještě zadrž," William pohlédl na Boha.
„Gratuluji ti, bude z tebe skvělý otec." Jen se lehce pousmál. Čekal s ní dítě. Se sestrou někoho koho miloval. Někoho koho nechal proklouznout mezi prsty. Někoho koho zradil. Někoho komu nyní měl vzít život.
Vyšel před bránu a již na něj čekala jednotka ozbrojených andělů. Všichni se uklonili jako jeden muž.
„Vojáci!" rozkřikl se a vytasil meč.
„Připravte se k lovu, připravte se chránit svůj domov. Vše s požehnáním božím, " všichni vítězně křičeli, byli tolik natěšeni na lov.
S požehnáním božím. Nyní by se skutečně dali splést s lidmi. Lidé taky své odporné skutky vykonávají se slovy, z boží vůle. Bůh. Mantra, kterou slepě následují. Sobecké zájmy, kterými se řídí. Aby si zachránili vlastní životy, byli rozhodnuti vykonat to největší zlo.
Lov započal a věštba se začala naplňovat. Sám Bůh ji spustil svou zaslepeností a sami andělé si podepisovali svůj rozsudek smrti.