„Tati?" zamumlal bělovlasý chlapec a chytil svého otce za ruku. „Dnes se koná slavnost, že?"

„Ano, těšíš se? " zvedl syna do náruče a pomalu kráčel dlážděnou ulicí. Vše hrálo různými barvami. Andělé se usmívali a navzájem se zdravili. Všemu vládla uvolněná a slavnostní nálada.

„Myslíš, že přijde vládce pekla?"

„Samozřejmě, že přijde." Malý chlapec se zahihňal. Měl toho muže rád, měl rád i jeho dva milence. Často si s nimi hrával v zahradách. „Nevrť se tolik, " napomenul jej Sany, jehož vlasy se leskly v záři slunce.

Došli na náměstí, uprostřed kterého stál památník jako vzpomínka na onu strašlivou válku. Bylo to už zhruba dvacet let a každý rok se v tento den střetávali pekelníci s nebešťany, aby uctili mrtvé a potvrdili mír.

„Rád Vás opět vidím," Sany se mírně uklonil a Furiel, vládce pekla, učinil totéž. Oba se poté usadili pohrouženi do zaujatého rozhovoru.

„Bože, vše je připraveno," vyrušil je z rozhovoru velitel stráží. Blonďatý statný muž s jizvou přes obličej.

„Děkuji, Gabrieli." Bůh povstal a zahájil svůj projev. Vládce pekla jej brzy na to následoval. Gabriel to všechno sledoval opřený o jeden z domů.

Zavládl mír a pekelníci se přátelili s anděly, podle něj však bylo jen otázkou času, jak dlouho to vydrží. Slyšel o podivných paktech v pekle, kteří nesouhlasili s novým vládcem pekla, kterého si Satan zvolil jako svého nástupce. Koutkem oka sledoval, jak se Zair a ten šarlatán vzadu za jedním stánkem divoce líbají. Ušklíbl se, když se všimnul pátravého pohledu vládce pekla. Jejich vztah nikdy nechápal. Jak si ve třech mohli dokazovat lásku? Necítili se někde odstrčeně? Zatřepal hlavou, aby se zbavil těchto myšlenek a pohlédl na svého pána. Muže se znakem Theova oflitu na dlani. Právě onen znak jej zachránil před smrtí a zajistil jeho vládu.

Vládl spravedlivě a moudře, s tím nemohl nesouhlasit. Pohledem zabloudil na jeho syna. Rozverný kluk s prořízlou pusou. Přesně jako jeho matka. Dál mlčky sledoval celé shromáždění. Všichni tancovali, pili, bavili se. Upil ze svého pohárku a málem se zadusil, když mu zaskočilo šokem. Poznal ji. Nezestárla ani o jeden jediný den. Xenox. Červené, krvavé vlasy rozházené kolem obličeje, děsivé špičáky vyceněné v úsměv. Vedle ní postávala dívka a chlapec. Vypadali tak na deset let. Jestli jsou to její děti, což asi jsou, nemohl s jistotou odhadnout kolik jim je ve skutečnosti. Těhotenství a vše kolem porodu, výchovy, růstu a takových bytostí bylo opředeno tajemstvím. Vypadali na deset, ale mohlo jim být i padesát. Jako na povel se obě děti otočily a upřely své modré oči na Gabriela. Ty tváře. Ty úsměvy. Mohli by to být? Než se stačil pátravěji zadívat na jejich tváře, opět se odvrátili. Sám se následně s úsměvem zahleděl na nebe. Myslel si, že už Theův úsměv nikdy neuvidí a nyní jej viděl ve dvojím provedení. Nemohl se dočkat, co jim všem budoucnost přinese, zároveň však měl neblahé tušení, že to nebude nic hezkého.

Konec