Čepel ho škrábla na pravé paži, ale to pro něho znamenalo vítězství. Nesnažil se té ráně zcela vyhnout, protože by ztratil rovnováhu, nechal po sobě cizí čepel sklouznout, rozmáchl se levou rukou a už jenom sledoval hrůzu v očích, které si uvědomily, že prohrály. Protivník se pokusil co nejrychleji zvednout štít v levé ruce, ale nebyl dost rychlý, nezpevnil svou obranu a Reinova čepel se zabodla do horní hrany štítu, ten vylétl a trefil majitele přímo do čela.

Mladík zaúpěl, dřepl si na zem a vrávoral, zatímco dav za Reinem burcoval nadšením tak i bučením.

Bylo mu to jedno, za ta léta si už zvykl na to, že je mezi některými oblíbený, jinde zase zůstal opovrhovaný. Vytrhnul svůj meč ze štítu Selma Genuse a obrátil svůj zrak na otylého Meri Wildu, která stál opodál s rucema založenýma na hrudi.

„Sole Rein je vítěz," prohlásil Meri Wilda, ačkoli to bylo zřejmé. Selma Genus stále nevstal, podpíral se o vlastní meč a zdálo se, že neví kde vlastně je.

Linda Kaspen, který za poslední roky vyrostl jedině do výšky, na černou tabuli vedle Meri Wildy přeškrtnul Genusovo jméno v pavoukovi a posunul Reina o pozici dál. V ročníku jich zbývalo šestnáct, množství tak akorát, aby mohl Meri Wilda v jejich předposlední zkoušce udělat pavouka, ze kterého mu vyjde definitivní vítěz u zkoušky mečem.

Ten den bylo teplo, listí opadávalo a poslednímu zápasu toho dne přihlížela většina mladších chlapců. Komentovali, jak jsou silní, ukazovali na ty, u kterých si mysleli, že by mohli být nejlepší a úpěli nad krvavými ranami, které utržili.

Souboj Reina a Genuse byl posledním dne a poslední tři se mají odehrát následujícího dne po snídani.

„Takže tedy," zahlásil Meri Wilda a otočil se k tabuli, „zítřejšek začneme Alyse Odgarem proti Dao Quinnovi a následuje Linda Kaspen proti Sole Reinovi," zahlásil.

Reinův zrak pomalu spočinul na Kaspenovi, který byl bledý ve tváři, ale přitom se usmíval. Bylo mu patnáct, ale stále vypadal jako jedenáctileté dítě a jediný důvod, proč vyhrál své dva souboje, bylo díky usilovnému tréninku od Reina a štěstí. V prvním zápase jeho protivník zakopl a vymknul si kotník, ve druhém byl až moc hrubý a nepočítal s tím, že by vůbec mohl být poražen. Všichni si však uvědomovali, že proti Reinovi nemá Kaspen jedinou šanci I Rein si to uvědomoval. Bojoval proti Kaspenovi mnohokrát a byl si vědom toho, že Kaspen se rychle vzdá a umožní tak Reinovi bojovat o samotné vítězství.

Hned po té myšlence se Reinův zrak otočil k Dao Quinnovi. Usmíval se, světlé vlasy měl přerostlé, zpocené a ruce samý sval. Pokud Dao Quinn vyhraje proti Alyse Odgarovi, bude to po dlouhé době, co se proti Reinovi utká. Zejména první rok se prali takřka ob den, ale poté si k sobě vypěstovali spíše toleranci existence a navzájem se vyhýbali, kdy to bylo možné.

„A rozchod, co tu vůbec všichni očumujete?" zaburácel Meri Wildy hlas, „a ukliďte tady, kdo potřebuje, toho dotáhněte na ošetřovnu, než tu vykrvácíte."

„Rád bych podotkl," zahlásil ještě Dao Quinn s rozpraženýma rukama. Vstoupil do kruhu, kde stále stál Rein a Selma Genus seděl na zemi, „že podle tradic mají patnáctiletí nárok na večer volna v předvečer závěru zkoušky s mečem," usmál se zeširoka. Hleděl zejména na Meri Wildu, ale přál si u toho mít pozornost všech. V očích mladíků se začalo odrážet nadšení a několik z nich i zavylo.

„Padejte, prasata," odfrkl si Meri Wilda, „stejně všichni vědí, kam zamíříte."

V davu to zaburácelo, mezi mladšími byly zneseny dotazy, zda mohou jít také, ale to Meri Wilda i ti starší zamítli. Tahle noc měla patřit pouze jim a nikomu jinému.

Rein zůstal stát na místě, ale i Genus vstal a potácel se nadšeně za Dao Quinnem. Pohled světlovlasého mladíka však ulpěl na Sole Reinovi. Dívali si navzájem do očí déle než spolu za poslední roky mluvili a Reinovi se to ani trochu nelíbilo.

„Reine, jdem," zavyl nadšeně Linda Kaspen a vrazil Reina do hrudi, „chci tam už od prvního dne, co mi o tom prvně řekli."

•••

Houf se z bran kasáren vyvalil se západem slunce. Šli rychle, takřka běželi, naráželi do sebe a Rein se držel na chvostu davu. Šel s nimi, protože ho Linda Kaspen přemluvil a bál se, co by si pomysleli, kdyby nešel, ale nejraději by zůstal v kasárnách.

Poprvé o tom večeru slyšel v den, kdy skládal poslední zkoušku mečem Veler. V patnácti letech jsou ve světě považováni za dospělé a protože brzy opustí kasárny, budou rozděleni a dost možná se nikdy neuvidí, dostanou tenhle jeden večer, aby mohli být normálními mladíky. Možnost jít v noci do nejbližší městské čtvrti, vydovádět se a nemají ani večerku, kdy se vrátit. Leží zde však povinnost na čtyřech nejlepších, kteří se mají dalšího dne utkat v pokračující zkoušce. Nezřídka kdy se stává, že někdo není schopen ve zkoušce pokračovat a takové čeká trest a nesplnění svých povinností. Je to i test vůle dá se říct.

Pravdou na té noci není jenom to, že poprvé pijí a zkouší, co vydrží, ale převážná většina mladíků se vydá i do posledního domu čtvrti, kde se – jak rádi říkají – stanou muži.

Obava z toho večera Reina polila už před lety do takové míry, že se vyptával Velera, jak ta noc probíhá, ale u bratra neuspěl. Smál se, že tohle mu říkat nebude, že to se musí zažít, aby to pochopil, ale nemá se čeho obávat. Málo kdo si ten večer pamatuje.

Když nepochodil u bratra, zeptal se na to Vayna, Eiraga a Ketara, jak ten večer probíhá. Od nich slyšel, jak Eirag zvracel z okna a Ketar byl moc opilý, aby mohl něco udělat a tak se museli v noci vyplížit a později dosáhnout toho, za čím tam všichni chodí. Vayne mu pro změnu odvykládal až moc barvitou zkušenost, ze které Rein pobledl.

Žaludek ho bolel a bylo mu nevolno. Chtěl se obrátit a vrátit do kasáren, ale věřil tomu, že tahle noc je přesně to, co potřebuje. Spraví ho, udělá z něj muže a bude normálním. Bude tím, jaký má být a už nebude rudnou studem pokaždé, když půjdou k jezeru, aby se omyli. Bude normální a na tom záleží.

•••

Ve čtvrti se houf rozdělil na menší skupinky, ale většina z nich beztak zapadla do první hospody, která se jim naskytla. Rein zůstal s Kaspenem, který nadšeně poskakoval a na jeho naléhání spolu šli do stejné hospody a vrhli se hned pro pití. Rein už chutnal víno a nechutnalo mu, ale pivo mu přišlo mnohem horší. Bylo hořké, nepříjemné, ale všichni ho pili, tak se o to pokoušel sám.

Nejdříve seděli u jednoho stolku, komentovali nepříjemné pití, zápasy, které vyhráli, ale jak večer začal postupovat a alkohol protékal hrdlem, Kaspen začal být až moc veselý. V obličeji byl rudý a připojil se k několika mladíkům z ročníků a postarším mužům, kteří se rozhodli zpívat písně z pobřeží, které Kaspen až dobře znal.

Rein zůstal sedět sám, schoval se v rohu a pomalu usrkával piva. Bylo mu vedro, potil se a přišlo mu, že má zatřené smysly. Nelíbilo se mu to, špatně se mu z toho dýchalo, ale sotva dopil, objevil se před ním nový pohár a nadšená obsluha ho pobízela, aby se bavil.

Nerozuměl té tradici, chtěl do své postele, ale musel ještě splnit tu povinnost. Musel být normálním, musel udělat, co se po něm chtělo – dostat ženu. To bylo to jediné, co musel udělat.

Zvedl se, hlava se mu zamotala a musel chvilku stát, aby našel ztracenou rovnováhu. Kaspen stále zpíval a nechtěl ho vytahovat ze zábavy. Musel se k tomu domu vydat sám.

Protáhl se přiopilými muži, snažil se být neviditelný a toužil jenom po čerstvém nočním vzduchu, protože mu přišlo, že v hospodě žádný vzduch nebyl.

Netušil, kolik mohlo být. Z hospody se ozýval halas, z mnoha dalších domů zrovna tak. Viděl jednoho mladíka, jak zvracel vedle domu, opřený o kus plotu a dávil se. Z toho zvuku bylo samotnému Reinovi na zvracení a raději rychle klopýtal ulicí dál.

Narazil do několika měšťanů, kteří tam žili nebo docházeli za zábavou, ale žádného z nich nevnímal. Byl pouze rád, že nenarazil na nikoho, koho by znal. Tedy až do chvíle, než dorazil na zápraží vysokého domu ze dřeva a bílého kamene. V otevřeném okně seděla žena v rudých šatech, kolébala se, zpívala a za jejím ramenem na ni dorážel někdo, kdo měl na čele červený pruh Rudé armády. Z dálky ho Rein nepoznal, ale za to poznal mladíka s číší piva ve dveřích.

Dao Quinn se opíral ramenem, ve tváři byl rudý, usmíval se a lehce pohupoval.

„Copak, Sole Reine?" zavolal, přestal se opírat a zablokoval Reinovi vchod. Už před dvěma lety Rein Dao Quinna přerostl, ale stále se před ním zdál maličký. Stáli proti sobě, Dao Quinn hruď naplou, Rein pro změnu nahrbená záda. „Chceš se pobavit jako chlap?" zeptal se se smíchem.

Rein se rozhodl neodpovídat, udělal krok vpřed a doufal, že mu Dao Quinn uhne, ale neudělal tak. Stáli sotva na půl krok od sebe, cítili ze sebe navzájem pot, alkohol a teplo, které z nich sálalo. „Stále spolu nemluvíme?" hlesl Dao Quinn. Otočil k Reinovi hlavu, který zrovna tak udělal a hleděli si do očí, „už nejsme děti, ne? Malichernosti za hlavu."

„Tys vždy vyhledával důvod pro spor," hlesl Rein, „teď mi, prosím, uhni."

Dao Quinn pokrčil rameny, natočil se na bok, aby mohl Rein projít, ale rozhodl se ho do nitra domu následovat.

„Víš, jakou budeš hledat?" ptal se ho. Natahoval krk, aby mohl Reinovi mluvit za ramenem. Pokoušel se ho nevnímat, ale byl zmatený. Netušil, kam jít, co dělat, bylo toho na něj moc. Zpívalo se, hrálo, všude okolo byly ženy. Některé seděly mužům na klíně, jiné se okolo nich motaly, mluvily, opíraly se o stěny. Měl za nějakou jít?

„Poradím ti," nabídl Dao Quinn a položil Reinovi ruku přes druhé rameno, „jakou bys ale chtěl? Černovlásku? Plavovlásku? Tmavší než je generál? Nebo nějakou starší? Nějakou... mužnější?" hlesl poslední slovo.

Rein se vytrhnul, otočil se k Dao Quinnovi čelem, mračil se a zuby měl pevně zatnuté.

Ten zvedl dlaně v obranné pozici a smál se, „jenom si z tebe dělám srandu, Reine, nemrač se."

Rein měl pocit, že se mu roztrhne hrudník. Srdce mu divoce bušilo, potily se mu dlaně a měl co dělat, aby neutekl. Díval se Dao Quinnovi do očí a měl pocit, že se mu v nich odrážela... starost? Přestal se usmívat, svěsil ruce a následně i s povzdechm stáhl ramena. „Beze srandy, Sole Reine," řekl a udělal krok blíže. „Za půl roku hrozí, že nás spolu dají do stejné jednotky a budeme spolu po zbytek života a tohle dětské popichování by mělo být za námi."

Čekal, že Rein zareaguje, ale ten mlčel.

Dao Quinn protáhl rty do úzké linky a ukázal prstem za Reina, „tam vzadu jsou pokoje. Jdi tam, najdi jeden volný a ona si tě už nějaká najde."

„Děkuju," šeptl, chvíli na Dao Quinna hleděl a poté se vydal tam, kam ukazoval.

Byla to úzká ulička, kam nedoléhalo tolik hluku a po jedné straně bylo několik dveří. Chtěl chytit za kliku hned těch prvních, ale všiml si, že škvírou mezi podlahou procházelo světlo, které narušoval stín. Okamžitě stáhl ruku a šel raději ke druhým, ale hned u nich mu došlo, že raději půjde až do těch posledních. Celkem se jednalo o páté dveře, neviděl žádný stín a odhodlal se vlézt dovnitř.

Místnost byla chladná, bez okna, byla v ní pouze jedna slaměná postel a zavěšená olejová lampa ze stropu.

Roztřál se, zavřel za sebou dveře a vlezl hlouběji do místnosti.

Proč tu jsem? nechápal.

Protože musím být normální.

Pot mu stékal po zádech třásl se a měl pocit, že se každou chvilku pozvrací. Snažil se pomalu dýchat, otíral si čelo, zatínal pěsti a přecházel po místnosti sem a tam, ale bylo mu stále hůř a hůř.

Musím pryč, došlo mu.

Dveře za ním zavrzaly. Projel jím chlad a bál se otočit na ženu, která z něho má udělat muže. Musela tuhle noc prožít už mnohokrát, Rein pro ni byl pouze práce, ale pro něj to bylo něco, co neznal a nechtěl. Musel to však udělat.

Zhluboka se nadechl, otřásl se nad zvukem, jak se dveře zavřely a jak klíč zarachotil v zámku.

Musel se otočit, pomalu, snažil se na sobě nedat najevo žádný strach.

Zalkl se. Udělal krok vzad a díval se do dost známých očí. Většinou se na něho mračily, ale nyní se dívaly až dychtivě.

„Co tu chceš?" opřel se do Dao Quinna, „další hloupý žert?" odsekl.

„Sklapni," odsekl Dao Quinn.

Stáli proti sobě, nanejvýš krok je od sebe dělil.

„Uhni mi, jdu pryč," obořil se Rein. Chtěl Dao Quinna obejít, natáhl se po klice, ale Dao Quinn ho uchopil pevně za zápěstí, zvedl mu ho k hrudi a pevně stiskl.

„Pusť mě," zasyčel na něho, Pokusil se ho odstrčit druhou rukou, ale s Dao Quinnem to nehnulo.

„Sakra, uklidni se," obořil se druhý mladík, pustil ho a odstrčil od sebe. Zhluboka dýchal, neuhýbal od něho pohledem a to ani poté, co se ho Rein snažil odstrčit, aby mohl projít.

„Proč seš takový tupec, Reine," cedil Dao Quinn mezi zubama. Podařilo se mu chytit Reina za obě zápěstí a ten rázem litoval, že vůbec pil nějaké pivo. Kdyby se mu nemotala hlava, snadno by Dao Quinna přepral a mohl jít.

„Co po mně chceš?" zakřičel Rein. Zarazil se, hleděli si s Dao Quinnem do očí a byli k sobě blízko. Těla měla kvůli boji natisklá k sobě a tváře kousek od toho druhého.

„Buď už ticho," zasyčel plavovlasý, „nebo nás uslyší."

Quinnovy rty se poté dotkly Reinových. Nejdříve lehce a Rein trhnul hlavou vzad, ale Dao Quinn se ihned natiskl blíže. Rein se kroutil, snažil se vytrhnout svá zápěstí a chtěl utéct, ale mohl jenom přešlapovat a Dao Quinn ho okamžitě následoval.

„Co to děláš?" dostal jenom ze sebe, než ucítil náraz o zeď. Zůstal zaklíněný mezi Dao Quinnem, zdí a druhý mladík tak využil lepší pozice. Pustil Reinova zápěstí a chytil ho za krk, aby ho přitáhl k sobě blíže a nedovolil mu vzdálit se.

Rein se ho nejdříve pokusil odstrčit, vrážel do něho rukama, ale s Dao Quinnem to ani nepohnulo. Hleděl na něho s vyvalenýma očima, ale Dao Quinn je měl zavřený.

„Spolupracuj, do háje," zasyčel Dao Quinn a dal Reinovi pouhou vteřinu, aby se nadechl, ale nemohl nic říct. Pokusil se uhnout hlavou, ale stále měl u sebe natisklé jeho rty.

Už necítil žádnou opilost, pouze horko, všechno se s ním točilo a rodila se v něm panika nad situací, která se děla. Byl to zločin, takřka hrdelní, kdyby to někdo zjistil, mohli by je uštvat, nikomu by na tom nezáleželo. Však to jednou viděl a ten obraz zbitých dívek nikdy nedostal ze své hlavy.

Ale... bylo to tak příjemné, přestože to byl zločin. Líbilo se mu to. Jak se k němu stiskl, jak se o něj otíral rty, jak ho držel. Celé to bylo krásné a nechtěl s tím bojovat. Chtěl se tomu poddat a to bylo snadnější než bojovat.

„Reine," slyšel hlesnou své jméno, než se mu tělo povolilo a pootevřel své rty, aby mu ten polibek opětoval.