Přiznám se, že vůbec netuším. Nejde mi psát, nejde mi vůbec nic a slibovat už se bojím. Krátká kapitola, úvod do té další, kterou bych ráda napsala.

----------------------------

Nevěděl, zda se více soustředit na bolest třísel, zad, stehen, pozadí nebo hlavy, do které mu pařilo ranní sluníčko. Nemohli jet moc rychle, protože se ukázalo, že ještě více než ve společnosti si je Rein nejistý na koňském hřbetu. Urputně se držel otěží a nakláněl se neustále do stran, jeho kůň zatáčel, kam nechtěl a Veler na něho musel neustále čekat. Nejdříve se tomu smál, ale poté šlo vidět, že je už tím znuděný.

„Půjdeme pěšky," povzdechl si nakonec, seskočil ze svého koně a podržel Reinova, aby mohl chlapec slézt ze hřbetu.

Na zemi mu bylo o poznání lépe, i když se mu blbě chodilo a koni nevěřil ani tehdy, kdy ho vedl přes ulice města, do kterého vkročili. Lidé se teprve probouzeli, potkali většinou stánkaře, kteří připravovali své malé obchody a rozehnali jedno hejno slepic, které jim překáželo v cestě.

Chvíli jim stín dělala aréna. Obrovský, oválný kolos s mnoha vchody a prostorem pro tisíce lidí, kteří mohli sledovat nesmyslné souboje Rudé armády pro poměření síly a předvedení, co jsou zač. Ne vždy to skončilo smrtí, ale často tomu tak bylo. Rein na ten kolos vždy koukal nejistě, úzkostlivě, přestože v něm nikdy nebyl a jenom matně slyšel, co se v něm děje.

„Byl si někdy uvnitř?" zeptal se bratra, ale zrak držel stále upnutý na arénu.

Veler jenom krátce zvedl zrak, našpulil rty a na bratra se podíval s přikývnutím, „jednou, ale to jsem ještě nebyl ani v armádě. Volili lorda Krkavce a ještě tam byl souboj mezi dvěma vyššími ze Zlaté a Smaragdové armády, kteří spolu měli rozbroj, který ani armáda nemohla vyřešit."

„Jak to dopadlo?" vyhrknul. Aréna byla spíše symbolem, takřka vždy byla prázdná, občas sloužila jako cvičiště pro Modrou armádu a jenom vzácně jako soud rozbrojů a voleb.

„Lorda Krkavce si obhájil jejich tehdejší velitel, ale už si nepamatuji jméno. Ti velitelé přežili, ale jeden byl natolik zřízen, že se snad už do služby nevrátil a svůj soud navíc prohrál."

„Soupeří zde Rudá armáda často?" zajímal se Rein. Matka ho tam nikdy nebrala, bála se davu, ve kterém by se mohl skrýt jeden z potomků a bodnout Reina do zad. Bylo to nebezpečné a to si nemohl dovolit, i když aréna byla pro lid kulturním zážitkem a dlouho se o tom vždy mluvilo.

„Řeší se tu spory," zamumlal Veler rozpačitě. Pomalu se vzdalovali, ale kolos na ně stále vrhal stín a nepříjemný pocit, že jednoho dne i oni mohou stát v jejím nitru a nikoli na tribunách. „Nový Lord Krkavec, neřešitelné rozpory, tresty... Občas i jako zábava pro lid, ale ne vždy se umírá a je to také pro ukázání schopností armády."

„Byls tam někdy v jejím středu?" ptal se ještě Rein.

Na tu otázku Veler zakroutil hlavou, „na jaře tam budu poprvé. Při závěrečné zkoušce, sám to uvidíš. Naženou nás všechny z ročníku a budou losovat zápasy, až skončí ten jeden nejlepší." Rázem se zarazil, otočil prudce hlavu, až se mu vlnité vlasy zhouply do obličeje, „tys nikdy na závěrečném ceremoniálu nebyl?" ptal se udiveně.

Chlapec nemusel odpovídat, pouze lehce sklonil hlavu a starší z nich pochopil.

•••

Pohled na obelisk mu naháněl hrůzu pokaždé, když na něm stanul okem. Mohutný pilíř ukazující jeho místo ve světě, oznamující postup tichého boje o trůn a zároveň důvodem, proč se tolik bál. Každé přeškrtnuté jméno ho drápalo v kůži, ve snech se děsil toho, až kameníci zničí i jeho jméno a navždy zmizí ze světa.

Poprvé u něho stál s někým, jehož jméno tam bylo také vyryto. Třetí potomek Rheat Ailei, jeden z posledních dvou, který byl ještě naživu. Veler se však nezdál obeliskem zaujatý, seděl v jeho stínu, držel otěže svého koně a patou hrabal v prašné zemi.

Brána ke královskému hradu byla otevřená, na jejích krajích stáli dva strážní z Modré armády, nehýbali se, nevšímali si jich, neměli důvod, dokud se nepřiblíží.

„Možná je už Meryl Talia nahoře," nadhodil Rein po dlouhém čekání na sluníčku.

Veler na to zavrtěl hlavou, „ještě máme čas a Talia ráda vyspává do dlouhých hodin," odpověděl mu.

Stále nerozuměl tomu, že si mohou být blízcí, přestože nejsou od jedné matky a Talia zabila Velerovu starší sestru. Matka mu vždy říkala, jak si sourozenci jdou po krku, občas pouze tolerují ty, které porodila stejná žena, ale Veler mu neustále dokazoval pouze opaky toho, co matka říkávala.

„Jaká je? Meryl Talia?" zajímal se Rein. V jeho mysli měla ostré zuby a ještě ostřejší nehty, kterým mu rozdrápe hrdlo.

„Jako bouře," usmál se Veler zlehka, „její přítomnost cítíš ve vzduchu, občas duní v pozadí, ale jakmile se přiblíží a rozzlobíš ji, metá blesky a hromy. Ale... Není tak děsivá, jak se o ní povídá."

Ten popis Rein moc nepochopil a ani se mu nelíbil. Nijak mu to nezlepšilo pohled na Meryl Taliu a její pozvolný nástup, když se vynořila z jedn uličky a Veler na ni letmo zamával, tomu nijak nepomohl.

Šla pomalu, nebyla moc vysoká, ale měla dlouhé černé vlasy až do poloviny zad. Rozpuštěné, pohupovaly se jí do rytmu chůze a stejně tak se jí vlnily i světle modré šaty na kterých se držel žlutý prach. Nebyla vůbec taková, jakou si ji Rein představoval. Kulatý obličej, velké narůžovělé rty a černé oči. Vůbec nevypadala jako oni, nepodobala se otci a sotva by někdo mohl říct, že jsou sourozenci, ačkoli pouze polovičními.

Veler vyskočil na nohy, vtiskl Reinovi do rukou otěže svého koně a vydal se proti sestře, kterou srdečně objal a zvedl ji ve vzduchu, aby ji mohl jednou otočit. Oba se smáli, okamžitě začali klábosit o tom, jak se mají, co dělají a Talia komentovala, jak moc Veler vyrostl.

Je takové mít sourozence? ptal se sám sebe Rein a mohl pouze přemítat nad těma chvílema, co mu dopřál Veler – jak mu začal radit a pomohl sundat ukradené boty ze stromu.

Oba se pomalu blížili k Reinovi, který se pokoušel skrýt za jednoho koně, ale nebylo mu to nic platné.

„Talio, tohle je Sole Rein, nejmladší!" zvolal Veler vesele a ukázal na Reina. Vytrhnul mu z rukou otěže a druhou rukou ho posunul blíže, aby se neschovával.

Meryl Talia se usmívala, ruce měla složené na bocích a prohlížela si desetiletého chlapce jako výstavní prase. „Myslela jsem, že jsi legenda, Reine," řekla až posměšně, „snad nikdo tě nikdy neviděl. Kromě Janin, ale," pokrčila rameny.

Chlapec na to neměl žádná slova. Stál mezi svým bratrem a obeliskem, hleděl na mladou dívku, o které si myslel, že ho každou chvíli zabije a snažil se její obraz spojit s tím, který si vytvořil v hlavě z příběhů, které o ní slyšel.

Meryl Talia nad chováním Reina pozvedla lehce obočí, následně znovu pokrčila rameny a zvedla zrak k Velerovi. „Tak tedy, vydáme se za Nikolou?" zeptala se s úšklebkem.

„Zbývá nám něco jiného?" odpověděl na to Veler otázkou, než se začal smát.