Rein si mnul bolavou ruku, která se mu po generálově ráně zbarvovala do ruda. Seděl na zemi pod stromem, Veler se složenýma nohama vedle něho, hrbil se a lokty opíral o stehna. Hleděl do dálky, páchl potem stejně jako Rein, ale na ten zápach si už začínal zvykat.

„Zítra ráno bychom vyjeli před snídaní a vzali si jídlo na cestu," řekl mu prostě plán, „Nikola nás tam chce k obědu, budeme mít ještě hodně času, ale chtěl bych se předtím potkat s Taliou."

Pozvání na oběd k Hefrey Nikolovi dorazilo společně s generálem. Chtěl si s nimi popovídat, setkat se s Reinem a poobědvat, ale už několikrát slyšel, že nemá jíst nic, co mu bude podáno.

„Nechci tam jet," hlesl mladší z chlapců smutně. Zabodl pohled do země, doléhala na něho zoufalost a cítil se ještě zničeně z předchozího dne z Dao Quinna.

Veler k němu otočil hlavu, lehce se usmíval, ale přitom měl oči smutné. „Když tam nepojedeš, on dorazí za tebou, nezáleží mu na tom. Bude to v pořádku, jen nic nejez a nepij." Strčil ho lehce ramenem, aby Reina povzbudil, ale Reinova tvář zůstala stále smutná.

„Máma nikdy nechtěla, abys vás potkával," řekl Rein klidně s prázdným pohledem. „Pamatuji si jenom to, jak mi vždy říkala, že mě zabijete, že vás musím zabít první, že nikdy nesmím jít sám, abyste využili své šance. A pak mě poslala sem, ale furt nevím, proč. Jsi tu ty a ona tě nezná."

„Sole Valla mě zná," namítl Veler po krátké odmlce. „Tedy, moc si nepamatuju na to, když byl ještě otec naživu, ale vím, že s námi Sole Valla byla a čekala tě ve stejnou dobu, jako Hefrey Calle čekala poslední dítě. Vždy mi přišlo, že jsme jedna velká rodina, všichni sourozenci, všechny ženy, ale Sole Valla se nám všem vyhýbala. Po smrti otce jsem ji už ani nikdy neviděl," pokrčil rameny. „Chápu, že se bojí, jsi jediné její dítě a nejmladší, ale snad chápe, že držet tě v temném rohu, kam na tebe nikdo nedosáhne, nic z tebe nebude. Co bys byl za krále?" zeptal se s posměškem.

Rein ho poslouchal, ale nesledoval. Díval se do dálky, v zorném poli neměl žádný kopec nebo horu a přišlo mu, že vidí až na konec světa, kde zapadá slunce. „Nikdy králem nebudu," namítl polohlasem.

„Tohle jsme už jednou řešili, nemá cenu to řešit dál," mávl Veler nad tím rukou. „Ale chci vědět ještě jednu věc," dodal.

Tentokrát se Rein na bratra podíval. Oba je zalévalo pozdní slunce a od té doby, co Rein slyšel, že se podobá Velerovi, doufal v to, že to je pravda. Viděl ve Velerovi to, co by rád viděl u sebe – odvahu, radost, sílu. Věděl sice, že lidí mluví o tom, jak podobně vypadají, ale doufal, že by někdy získal jeho osobnost.

„Co se stalo mezi tebou a tím Dao Quinnem? Včera se od jezera vracel se smíchem a nemluvil o tobě zrovna lichotivě."

Chlapcův pohled se zase rychle odvrátil pryč. Hleděl do země a byl nucen si vzpomenout na předchozí noc, kdy mu přišlo, že se všechno otáčí vzhůru nohama a brzy bude on, jehož tělo zůstane studené ležet na ulici, dokud ho někdo se studem neuklidí.

„Nemáme se zkrátka rádi," odpověděl.

„A...," odkašlal se, „má tě tu někdo vůbec rád? Kromě mě, samozřejmě."

Ta otázka Reina zabolela, ale byla pravdivá. Neuměl si dělat přátele, neznal to a jeho jméno mu nepomáhalo. Nepomáhalo mu, že se přidal později, že uměl, co jiní ne. Nic mu nepomohlo v tom, aby si našel přátele. Nebo alespoň nevytvářel nepřátele.

„Linda Kaspen, je se mnou na ubikacích," odpověděl po chvilce, „Isida Eirag, Millia Vayne a Trya Ketar snad také."

„Lindy Kaspena se drž," poradil mu, „tady přátele potřebuješ, ale ti tři... Nebyl bych si jimi tolik jistý," zavrtěl nad tím vším hlavou a pomalu se vydal k odchodu se slovy, že by se měli najíst a ráno brzy vstávat, aby se mohli sejít u stájí a vyjet včas.

Rein vyskočil za ním, ale skočil mu do řeči, což normálně nedělal.

„Proč je nemáš rád? Co tu všem tak strašného provedli?"

Povzdechl si, než se pustil do odpovědi, ale přitom stále pomalu šel k ubikacím a Rein ho následoval. „Pamatuji si jenom to, že vždy, když se kasárnami roznesl problém, stáli za tím ti tři. Rvačky, útěky, zkoušky vždy sotva zvládli. Žádná posádka o ně nestála, nikdy je nedokázali vyhodit a zůstali armádě jako blechy... Víc o nich nevím, nikdy jsem s nimi neměl důvod mluvit."

„Já si myslel, že mě zabiješ prvního dne, protože jsem s tebou nikdy nemluvil," oponoval Rein na oplátku, ale Veler mu na to nic neřekl.

•••

Ráno se porval.

Vstal z postele dříve než ostatní, šněroval si boty, aby mohl odejít dříve, než se ostatní probudí, ale první sluneční paprsky skrze okenici mu zastínil Dao Quinn. Vlasy měl rozcuchané ze spánku, na sobě ještě noční úbor a mračil se.

„Takže zabije tě Hefrey Nikola, Meryl Talia nebo Rheat Veler?" zeptal se, mluvil nahlas a probouzel spící chlapce, aby mohli být svědky provokace a následné rvačky.

Rein neodpovídal, utáhl šněrování na botě a vstal, aby mohl odejít, ale Dao Quinn do něho vrazil a posadil ho zpět na postel. Někdo se zasmál, někdo další řekl, aby toho takhle po ránu nechali, ale nikdo ho neposlouchal.

„Večer budu zpět," namítl Rein, ale sám vlastním slovům nevěřil. Pouze si myslel, že je správné je říct. Pokusil se znovu vstát, ale Dao Quinn do něho vrazil ještě silněji. Na podruhé už však Rein nezůstal bez odezvy, odrazil se rukama z postele, skočil Dao Quinnovi okolo pasu a srazil ho k zemi, kde do sebe začali divoce bušit pěstmi. Nemířili své rány nijak přesně, nebyla ani moc silné, ale byly zuřivé, kopali, tahali se za oblečení a museli od sebe být odtržení ostatními. Kdyby ten hluk přivolal mistra, byli by v problémech akorát tak všichni a o to nestál nikdo.

Dao Quinna tři chlapci drželi u zdi a zacpávali mu pusu, aby neprskal hlasité nadávky, Linda Kaspen naopak zvedal Reina na nohy a říkal mu, aby šel, než někdo přijde.

Nerozuměl tomu, co se děje s jeho životem. Chyběla mu samota, jeho tmavý pokoj, matka, strýc, přál si, aby vše bylo takové, jaké to bylo dříve. Jenže věděl, že nic takového se nestane. Nejpravděpodobnější výsledek všeho bylo, že zemře, ale zatím to vypadalo tak, že bude ubit Dao Quinnem a ne žádným svým sourozencem. Takový osud si pro něj matka určitě nepředstavovala.

Linda Kaspen ho vystrčil ze dveří a bez rozloučení je za něm zabouchl, aby nehrozilo, že se do chodby roznesou nadávky Dao Quinna. Rein tam stál venku sice oblečený, ale bez vaku, který si chtěl vzít na cestu. Zhluboka dýchal, díval se do dveří a čekal snad, že se mu před nosem každou chvíli otevřou, ale nic takového se nestalo. Musel jít, Veler na něho už musel určitě čekat.

A také čekal. Slunce vycházelo za obzorem, bylo příjemně chladno a na prašné cestě u kasáren stál Veler s vytáhlým mužem, kterému muselo být už přes čtyřicet a dvěma světlými hnědáky. Veler na jednoho z nich uvazoval svůj vak a smál se nad něčím, co mu bylo řečeno

Rein k nim došel mlčky, šoural se po cestě a nespouštěl přitom zrak z vysokých koní, protože mu až do té chvíle nedošla jedna důležitá věc. Vždy chodil pěšky, byl na to zvyklý, neměli peníze na koně a ani povoz. Matka ho vždy všude táhla pěšky a chodila rychle, což se také brzy naučil a jeho krok byl pro jiné takřka během. Kůň tak pro něho byl cizí.

„Velere," špitl hned, jak k bratrovi došel.

Ten se zasekl uprostřed věty, kterou říkal, otočil pohled k bratrovi a popřál mu dobré ráno.

„Já jdu, mohl jsem ještě spát," skočil do toho třetí muž, poplácal jednoho z koní na krku a odešel s nadávkou, že nesnáší, když ho jiní budí, protože po něm něco chtějí.

„Kde máš věci?" ptal se Veler, ale Rein tu otázku přešel, protože měl jiné starosti.

„Já nikdy na koni nejel," přiznal mu nervózně.

Zdálo se, že ten fakt Velera překvapil, protože se zarazil v polovině pohybu a vyvalil na bratra oči. „Vůbec... nikdy?" zeptal se.

Chlapec zakroutil hlavou, „nemáme na něho peníze."

„Budeš se to muset naučit cestou," oznámil mu Veler prostě, „chci tam být co nejrychleji. A co nejrychleji i zpět," povzdechl si.

„Můžeme zůstat zde," nabídl ještě Rein opatrně, protože nikam jít nechtěl.

„Ne, to ne," zakroutil Veler hlavou, „měl bys je poznat."