Nevolnost mu nedovolila vrátit se do kasáren. Potácel se po prašné cestě pouze pár kroků, poté se mu začala motat hlava a musel se zastavit. Posadil se na kraj cesty, než si všiml, že z jezera vytéká pod nízkým srázem potůček, kde by si mohl alespoň opláchnout tvář.

Posadil se před kámen, z cesty by na něho mohli dohlédnout pouze tehdy, pokud by ho hledali a neočekával, že někomu bude scházet. Namočil si tvář, vlasy, zapřel se o kámen, nohy přitáhl blízko těla a čelo si opřel o kolena, aby mohl svou tvář schovat před světem.

Za svůj život toho viděl mnoho, troufal si říct. Viděl zemřít vlastní sestru a na její smrti se podílel, ale nikdy nesměl říct, že ji nezabil bez pomoci. Viděl mrtvé v aréně, kdy si Rudá armáda volila Krkavce, viděl popravu dvou vrahů a jednou byl svědkem výjevu, který se mu odehrával před očima častěji, než by si přál.

Stalo se to před rokem, začátkem léta, kdy lehával na střeše. Usínal, už ani nevnímal svět, ale probudil ho bolestný nářek. Převalil se na bok, doplazil na kraj střechy a sledoval, jak ulicí mezi domy vláčí starší muž za vlasy mladou dívku. Znal je, bydleli kousek od nich a ta dívka byla dcerou toho muže. Naříkala, ať ji pustí, ale on ji vlekl ulicí dál a za nimi se potácela další dívka. Klopýtala, jedna ruka se jí prohýbala v nepřirozeném úhlu a prosila, aby ji pustil. Lidé už v té době vylézali z domů, zvědaví, co se děje, ale muži bylo jedno, že má obecenstvo. Zastavil se, v ruce držel chodeckou hůl a napřáhl se proti druhé dívce, aby mu táhla z očí. Trefil ji do hlavy, spadla na zem a jeho dcera začala naříkat, aby ji nechal být, že za nic nemůže. V odpověď přišlo to, že otec uhodil i svoji dceru. Za vlasy ji odtáhl pryč a ta druhá tam zůstala ležet, z hlavy jí tekla krev, která se vsakovala do země a Reinovi se do hrdla stahoval obsah žaludku.

Nářek dcery utichl ve vzdálenějších ulicích, lidé na ulici si šeptali, před domem stála i Reinova matka s Elricem. Právě Elric byl ten, kdo se vydal do ulice, aby se podíval na dívku, které již nebylo pomoci. „Jo, je mrtvá," řekl klidně, ale tmou se jeho slova ozvala v ozvěně.

Lidé se poté rozešli do postele, nikdo si těla nevšímal, nikoho nezajímalo, proč to otec udělal. Vlastně věděli, pouze Rein v té době neměl tušení.

Když ráno vstal, chtěl se matky zeptat, proč se to v noci stalo, ale věděl, že se zeptat nesmí. Na té střeše být neměl. Vyšel místo toho před dům, ale tam, kde v noci leželo tělo, zůstala pouze vsáknutá krev do země.

Odpověď na jeho otázku zjistil o dva dny později na trhu. Dvě stařeny seděly ve stínu a klevetily a přišla řada i na noční událost.

„Nebohý Corri Yacob," bědovala jedna ze stařen, „takové neštěstí v rodině."

„Ta hlupačka může být ráda, že žije, má šanci se napravit," kroutila hlavou ta druhá.

Rein čekal na svoji matku, držel v náruči pytel mouky a hleděl přitom nechápavě na stařeny.

„Ano, ano," vydechla zase první stařena, „otec té druhé ráno hodil její tělo na vůz a nechal ho odnést mulou. Říkal, že ji hodí někam stranou, aby nezapáchala. Může být ráda, že i tohle pro ni udělal."

„Co ty dívky provedly?" vyhrknul Rein svoji otázku.

Stařeny k němu otočily zrak, mračily se, jedna kroutila hlavou. „To bys nepochopil, dítě. Buď rád, že si to nemusel vidět."

„Měl by to vidět," sykla druhá, „aby věděl, jak oškliví lidé žijí v tomhle světě. Možná bude naším králem," ukázala na Reina, „měl by vědět, jak se vypořádat s těmi, kteří dělají tak oplzlé věci."

„Prý se milovali, to určitě," odplivla jedna ze stařen na zem. V tu chvíli Sole Valla chytla svého syna za paži a táhla ho pryč, aby nepochoslouchal staré ježibaby.

Postupně pochopil, jakým zločinem se dívky provinily. První milovala druhou, druhá milovala první.

Od toho dne se Rein bál, že by snad někdy mohl milovat.

Děsilo ho, že by někdy mohl o chlapci říct, že je snad krásný. Nechtěl na ně koukat moc dlouhou dobu, aby si o něm něco nemysleli a jejich nehota ho děsila ze všeho nejvíce. Neviděl normálně lidi nahé, nahota byla soukromá, patřila mezi muže a ženu. Nesměl se dívat, ale proč to ostatní zvládali?

•••

Odešel od potoka co nejrychleji mohl. Čekal jen na to, kdy jeho slzy zaschnout, aby mohl běžet do kasáren nepozorován ostatními. Chtěl se schovat do postele, dělat, že spíš a doufat, že nikoho nenapadne zmiňovat, co se u jezera stalo.

Pro jeho jméno a obecnou smůlu však do postele nedoběhl. Zadýchaný se blížil k obytnému domu, svět byl už potemnělý, ale hlas hromobití ho zastavil. Noha mu podklouzla, svezl se na kolena, ale byl na místě, aby mohl hledět na generála.

„Sole Reine, kam pospícháš?" ptal se generál.

„Do postele, pane," odpověděl mu, zvedl se na nohy a ani si neoklepával špínu z kalhot.

„Proč tak moc smrdíš, když si byl u jezera – mně na tom vlastně nezáleží," mávl rukou, „pojď se mnou," poručil mu.

Za generálovo obrovskou postavou by se schoval minimálně třikrát, ale v té chvíli byl rád, že alespoň jednou. Nešli daleko, pouze obcházeli ubikace, generál hlasitě oddechoval a zastavit se u zdi, kde si klekl na zem a začal se přehrabovat v trávě.

„Udělej deset kroků ode mě a pak se zastav," poručil Reinovi, zvedl se na nohy a postavil zády k ubikaci.

Rein tak udělal, pomalu udělal deset kroků, zastavil se, otočil ke generálovi a s lehce nahrbenými zády na něj hleděl.

Bez jakýchkoli slov se generál napřáhl a něco po Reinovi hodil.

Chlapec instinktivně uhnul a jenom slyšel, jak mu předmět proletěl okolo hlavy.

„Chyť to, idiote!" zakřičel generál a hodil z dlaně druhý předmět.

Rein natáhl ruce, sevřel předmět v dlaních a sykl. Otevřel dlaně, ve kterých se mu objevil kámen o velikosti palce.

„A teď mi ho hoď zpátky," poručil generál.

Rein tak udělal a generál chytil kámen do své levačky.

„Teď ho chyť jednou rukou," řekl před hodem.

Rein kámen chytil.

„Hod ho zpátky."

Udělal tak.

„Teď chyť kámen do druhé ruky."

Při pokusu chytit kámen do druhé – pravé – ruky pozdě stiskl dlaň moc pozdě a kámen spadl na zem.

„A teď mi ho hoď tou rukou."

Rein se zamračil, napřáhl se, ale v ruce neměl žádnou sílu a kámen dopadl sotva v polovině délky mezi nimi.

Generál si kamene nevšímal, založil ruce na hrudi a pokynul Reinovi, aby šel blíž. „Veler mi řekl, že jsi levák."

„Ano, pane," přiznal Rein. Věděl, že generál je také.

„Ale Meri Wilda mi tvrdil, že držíš meč v pravé ruce," namítl Ivola Kevan s nepříjemným mračením.

Na to Rein sklopil poníženě hlavu, „Dao Quinn tvrdil, že držet meč v levé ruce je špatné."

„Dao Quinn mi to může přijít říct osobně," štekl generál. „Od zítřka budeš všechno držet ve své levé ruce a pokud tě jenom uvidim chcát s pravačkou, useknu ti ji."

Chlapec tam zůstal zaraženě stát, neměl nic, co by na to řekl, jenom zběsile přikývl, že rozumí.

Generál udělal krok do strany, aby mohl odejít, ale v polovině se zarazil a vrátil zpět, „ještě jednu věc pro tebe mám," odkašlal si.

„Vypadni se vykoupat, ten smrad se vážně nedá vydržet. Měl jsem tě poslat o dvacet kroků dozadu."

•••

Poníženě se vracel zpátky k jezeru, ale tentokrát narážel na roztahané skupinky vracející se zpět. Mezi prvními byl i Veler, který mu radil, aby se vrátil, ale nad odpovědí, že to má nařízené od generála, jenom pokrčil rameny a šel dál se svými vrstevníky.

Později narazil i na Kaspena s dvěma dalšími chlapci, kteří se nabídli, že půjdou s ním, ale Rein chtěl být sám.

Mezi posledními šel Dao Quinn s kadety, kteří byli označeni jako vlevo.

„Hele, Sole Rein," ukázal jeden z nich.

Dao Quinn se zastavil, usmíval se a pokynul ostatním, aby šli napřed. „Chci vidět, jak je podělanej strachy z vody," řekl jim.

„Musíme se vrátit," namítl jeden z nich, „nebo budeme mít problém."

„On očividně ne," štěkl Dao Quinn, „kryjte mě."

Chlapci nad tím pokrčili rameny, prošli okolo Reina, který šel se skloněnou hlavou dál a nevnímal Dao Quinna, který se k němu připojil.

„Pro tebe pravidla nemusí platit, že?" rýpal do něho světlovlasý.

„Generál mi řekl, že smrdím," namítl Rein. Věděl, že bude smrdět ještě víc, potil se nervozitou a zpomaloval své kroky, aby došel k orobinci co nejpomaleji. Doufal, že se Dao Quinn unaví a půjde do kasáren.

„Smrdíš strašně," přitakal na to, zastavil se a houkl, aby se k němu Rein otočil. Ten tak udělal, i když nečekal nic dobrého.

„Myslím, že jsme spolu nezačali zrovna dobře," prohlásil Dao Quinn s pokrčením ramen.

Rein na to nic neřekl, mlčel, ale donutil se hledět chlapci do očí.

Jakmile Dao Quinn nedostal reakci, našpulil rty a natáhl svou pravačku, „ty seš syn krále, já jsem jediný syn nejvlivnějšího muže v zemi, spolu bychom v armádě byli nedotknutení," řekl s úsměvem.

„Tvrdíš, že brzo umřu," namítl Rein.

Na to mu přišlo v odpověď pokrčení ramen, „škádlím tě."

Pravačka zůstala natažena, Dao Quinn se usmíval na jeden koutek a čekal. „Co myslíš?" pobídl ho, „Quinn a Rein, ostatní se nám už teď sotva vyrovnají."

Bolest v Reinově žaludku se podobala hladu, ale byl sytý. Musela to být nervozita, snad i nedůvěra, ale rozhodl se Dao Quinnovi ruku podat. Dlaň měl zpocenou, Dao Quinnův stisk byl pevný a zrovna tak zatažení. Nečekal, že bude přitáhnut, klopýtl a nespadl jenom z toho důvodu, že narazil do chlapcova těla. Dao Quinn se smál a levačkou prudce stiskl Reinovy slabiny.

„Tohle se ti líbí, že jo?" smál se, drtil Reinovu ruku i tělo a nechtěl mu dovolit se odtáhnout.

Reina se zmocnila panika i bolest, kroutil se, trhal rukou, aby ji Dao Quinn pustil a snažil se vykopnout, ale bolest mu podlamovala kolena a úleva přišla až ve chvíli, kdy to přestalo bavit Dao Quinna.

Spadl na kolena, dlaně si stáhl mezi nohy, hrbil se a chtělo se mu opět brečet. Dao Quinn se stále smál, chytil Reina za vlasy, zatáhl a donutil ho zvednout hlavu. Jedno oko nechával Rein zavřené, ale stačilo mu hledět do blízké Dao Quinnově tváře pouze jedním.

„Brzo umřeš, to je všem jasné," zasyčel Dao Quinn, „a na ten den se už teď těším."

Rein pouze přerývaně dýchal, „co tak strašného jsem ti udělal?" zeptal se s odmlkami.

Dao Quinn opět pokrčil rameny, „ani nevím. Prostě mi vadí, že tu seš s námi. Doufal jsem, že vypadneš, ale ty nejsi hloupý a umíš bojovat. Veler tvrdí, že tě zabít nechce... Štve mě to."

Rein už nic neřekl, zuby měl pevně zatnuté, Dao Quinn se usmíval a držel ho za vlasy. Nadechl se, krtáce vydechl a volnou rukou Reina až konejšivě poplácal po tváři, „dobrou, Šestnáctý synu," prohlásil, místo posledního poplácání mu dal ostrou facku, vlepil mu pusu na čelo a pustil jeho vlasy.

Rein se opět nahrbil, bolela ho tvář, bolely ho slabiny, na lebce ho pálilo. Tma skrývala, jak se mu v očích rojily další slzy a stejně tak noc požírala i Dao Quinna.