Byl si jistý, že trestu toho dne neunikne. Nejenom kvůli botám, které mu jiní odcizili, ne pro pás, který neměl, ale také pro pozdní příchod. Pokoušel se u snídaně vměstnat na lavici s chlapci, se kterými sdílel ložnici, ale sotva se vydal k volnému místu, někdo se tam přesunul a nedovolil mu posadit se. Smáli se, ukazovali mu, kde jinde je volné místo a okamžitě ho zasedli, jak se k němu Rein vydal. Posléze snahu vzdal a přesunul se k jiné lavici, která byla z poloviny prázdná a pustil se do už chladného jídla.

K ostatním seděl zády a nevšiml si, kam se vydali. Jídelna se takřka sborově vyprázdnila, zůstalo pouze pár postarších mužů vyšších hodností a jeden z nich Reina okřiknul, ať vypadne, protože má už dávno někde být. Rein vstal, hleděl na něj a neodvážil se říct, že netuší, kam má jít. Raději vyběhl z jídelny a vydal se ven doufajíc, že ostatní najde.

Slunce už tak brzy pálilo, nefoukal žádný vítr a tráva Reinovi křupala pod nohama a nepříjemně ho bodala do kůže. Vydal se na rozlehlou louku, pátral po jakékoli povědomé tváři, ale nalézal pouze starší mladíky, kteří na něho nechápavě zírali. U slaměných vojáků narazil na mladší chlapce, ale žádného z nich nepoznával a podle toho, jak zacházeli s dřevěnými meči, museli být v Rudé armádě minimálně rok. Jejich mistra však poznával, jednalo se o otylého Meri Wildu, který ho cvičil předchozího dne.

„Hochu!" oslovil ho hrubým hlasem a odstrčil jednoho svého žáka, aby se odkolébal k Reinovi, který se v běhu zastavil. Po čele mu stékal pot, blbě se mu dýchalo, ale donutil se narovnat v zádech a hleděl na mistra bez jediného slova. „Kde máš boty? A pás?" zasyčel na něho, než mu vyťal jeden nečekaný políček. Rein s sebou škubl, polkl, rána ho bolela, ale nedovolil si zvednout ruku, aby si místo promnul.

„Já-," koktal ze sebe, „zítra vše budu mít, omlouvám se."

„Zítra je pozdě," odsekl mu Meri Wilda v odpověď. „Vypadni odtud, než mě rozzlobíš," mávl rukou, kroutil nad ním hlavou a na patách se otočil ke svým žákům, kteří se za jeho zády pokoušeli odpočinout, dokud je nesledoval.

Rozeběhl se dál. Proběhl okolo stromu, kde poprvé spatřil Rheat Velera, přeběhl střelnici, která zela prázdnotou. Vydal se i na druhou stranu kasáren, zda se jeho skupina nenachází tam, ale místo bylo prázdné. Hrudník se mu opět začal stahovat, špatně se mu dýchalo a nejenom z počasí, v uších mu hučelo a měl pocit, že se každou chvíli zhroutí na zemi. Musel se na chvíli zastavit, došel k nejbližší budově, zapřel se zády o teplý kámen a svezl se unaveně k zemi. Kolena si přitáhl blíže k tělu, objal si je rukama a čelo si zapřel o kolena. Hlasitě oddechoval, mnul si bolavá chodidla a přemýšlel, co by měl dělat.

Netušil, jak dlouho tam byl, ale přál si, aby mohl jít domů. Zpět do domu, ze kterého nemohl vyjít sám, do své dusné ložnice, k matce, která mu vždy řekla, co má dělat. Svět byl pro něho moc velký, cizí, lidé příliš velcí a hlasití. Neuměl se o sebe postarat, proč to po něm chtěli? Chtělo se mu opět plakat, ale už nemohl, pouze mlčky seděl opřený o budovu, tvář schovanou v klíně a doufal, že si ho nikdo nevšimne.

Přání mu po nějakou dobu vycházelo, poté byl nalezen. Nejdříve netušil kým, slyšel pouze kroky a odmítal zvednout hlavu, ale štiplavá rána do paže ho donutila zrak zvednout. Promnul si paži, o kterou se odrazil kamínek a včas uhnul, aby dalším nebyl zasažen přímo do hlavy. Vyskočil na nohy, tiskl se ke zdi a hleděl na Dao Quinna s jedním dalším kamínkem v ruce.

„Tlusťoch Meri Wilda všem řekl, že se o tebe budu za trest starat," sykl a mrštil třetí kámen, kterému Rein také uhnul, „a mě to nebaví."

„Kdybyste mě od sebe nevyháněli, nemusel bys mě hledat," odpověděl Rein klidně, ale uvědomoval si, jak drze jeho slova působí.

Dao Quinn si s úsměvem odfrknul a zakroutil nad Reinem hlavou, „stejně brzy umřeš, ne?" zeptal se, nasadil sladký úsměv a vydal se zpět k louce.

Rein šel za ním. Držel se dva kroky za ním, pěsti zatnuté, chodidla bolavá. Sbíral odvahu, aby se mu postavil, udělal si z něho přítele nebo mu ukázal, že se ho nebojí, jak mu Isida Eirag poradil. Zhluboka se nadechl a následně vydechl, protože nedostal odvahu nic říct. Rozbušilo se mu srdce, pevněji sevřel pěsti, znovu se nadechl a tentokrát už otázku vyslovil: „Kde jsou mé boty, Dao Quinne?"

Vytáhlý mladík se k němu otočil přes rameno, usmíval se na jeden koutek a do toho krčil rameny, „nevím, já je nevzal."

„A kdo tedy?" zeptal se.

„Když ti to řeknu, budeš žalovat?" zastavil se, otočil se k Reinovi čelem a ruce si založil v bok. Rein se zrovna tak zastavil, slunce mu svítilo do obličeje a neviděl tak pořádně Dao Quinnovi do samolibé tváře.

„Komu bych měl žalovat?"

„Generálovi?" zeptal se, „slyšel jsem, že tě vzal mimo sezónu, protože je to přítel tvého strýce. Nebo to řekneš Rheat Velerovi? Celý večer tě tu vodil za ručičku, ale asi zapomněl na to, že oba bydlíte v jiném pokoji." Na chvíli se odmlčel, ruce přesunul na hruď a váhu přenesl na levou nohu, „taky jsem tě u snídaně viděl s mým bratrancem Ketarem, ten k tobě sedí – oba jste úplně zbyteční členové rodu."

Rein si pokusil vybavit posmutnělou a zjizvenou tvář Ketara, ale až do té chvíle neznal ani celé jeho jméno, natož aby pochopil, proč by oba měli být zbytečnými členy rodů.

„Nebudu nikomu žalovat," odpověděl Rein tiše.

„Nevěřím ti," zakroutil hlavou, „nikdo ti nevěří, že si zabil svou sestru, proč bych ti měl věřit v tomhle?"

„Chci jen své boty," zasténal Rein.

„Tak si je najdi." Chlapec rozhodil rukama, otočil se a kráčel dál.

Sklopil zrak k zemi, šel dál za tím, kdo ho neměl rád od první chvíle a začal přemýšlet nad tím, že z něho si přítele nikdy neudělá. Zbývalo mu udělat to druhé, co mu Isida Eirag radil, ačkoli nechtěl.

Zhluboka se nadechl, zvedl zrak a zatnul pěsti. Nikdy nic podobného neudělal, ale máma mu vždy říkala, že musí být silný a ochránit se před každým, kdo by mu chtěl ublížit. Mínila tím sice jeho sourozence, ale v celém tom velkém světě hrozilo i jiné nebezpečí, ačkoli ne smrtelné. Nechtěl být trestán mistry a veliteli za to, že mu jiní kradou věci a nechtěl, aby byl vyháněn svými vrstevníky.

„Dao Quinne," houkl na něj.

Chlapec se zdál vyloženě otrávený tím, že na něho ještě mluví, ale otočil se. Ruce mu volně viseli podél těla a nedával pozor, co se děje. Neměl možnost zareagovat na to, jak se mu Rein vrhnul ve vší rychlostí proti břichu a s nárazem ho srazil k zemi. Ozvalo se bolestné zasténání, dvě chlapecká těla dopadla v zemi a z hrabání nohou v zemi se začal zvedat prach. Dao Quinn klel, oháněl se po Reinovi rukama, který je odrážel a snažil se ho mezitím praštit co nejsilněji do tváře.

Jedna rána přišla Reinovi do tváře a zatměla mu před očima, pokusil se po Dao Quinnovi ohnat, ale chlapec ho ze sebe shodil na zem a bez čekání se po něm vrhnul jako hladový pes. Rein vykopl, trefil protivníka do pánve a ten se svalil Reinovi na břicho. Bili se hlava nehlava, chtěli jenom to, aby jejich pěti trefili jakékoli místo na těle protivníka, pokoušeli se kopat a tahat za oblečení, jednou Rein ucítil i štípnutí.

Z dálky se ozýval křik, vyhrůžky, aby toho nechali, ale ani jeden s bojem nepřestal. Museli být roztrženi, Dao Quinna chytili prvního, muž ve středních letech ho chytil za paže a prudce zvedl na nohy. Dao Quinn vykopával, křičel, ať ho pustí, že ho zabije a je mu to jedno.

Reina někdo podebral pod pažema, vytáhli ho tak vysoko, že stál sotva na špičkách, udýchaný, zaprášený a nepokoušel se už ani vyhodit zbytečnou ránu, která by Dao Quinna stejně nezasáhla.

„Co se tu děje?" zahřměl do toho hlas někoho dalšího. Okolo nich se seběhlo více dospělých mužů, ale mnoho z nich se rozešlo vlastní cestou, jakmile pochopili, že pro držení dvou desetiletých není třeba více rukou.

„Napadl mě!" zakřičel okamžitě Dao Quinn. Přestal vykopávat, snažil se vykroutit ze sevření, ale nebyl puštěn, naopak se dlaně okolo jeho paží ještě více sevřely, až zaúpěl bolestí.

Rein nic neříkal, pouze oddechoval, pokoušel se uklidnit, ale měl pocit, že by se zhroutil, pokud by nebyl držen.

„Ani nezapírá!" vykřikl okamžitě Dao Quinn.

Rein netušil, kdo se jich ptá. Všiml si pouze náušnic, které značily vyšší šarži a věděl, že se dostal do problému. „Jména," vyštěkl na ně nanejvýš třicátník s vyholenými vlasy.

„Dao Quinn," zamumlal vyšší chlapec a vyškubl konečně jednu ruku ze sevření, druhá však zůstávala drcena v dlani.

Holohlavý velitel natočil hlavu k Reinovi, který byl zlehka položen na zem, aby nestál na špičkách. Nechtěl říct své jméno a slova mu šla pouze těžko přes rty. „Sole Rein," hlesl.

„Šestnáctý syn?" podivil se velitel a mávl na Reinova věznitele, aby ho pustil. Pokynu se chytil i druhý, který pustil Dao Quinna a ustoupil od kopajícího chlapce dál. Bylo jim pokynuto, aby odešli a poděkováno za rychlou reakci.

Rein opět nic neříkal, jenom sotva viditelně přikývl ke svému titulu a cejchu.

„Kdo je váš dnešní mistr?" zeptal se velitel hrubě.

Rein na tu otázku odpovědět nemohl, koutkem oka se podíval k Dao Quinnovi, který si mnul jedno rameno a s pohledem do strany odpověděl: „Tane Frank, pane."

„A proč nejste na hodinách historie, Dao Quinne?" otázal se velitel podobně odtažitým, ale jedovatějším tónem než chlapec.

Dao Quinn k němu otočil poled, rty měl pevně semknuté vzteky a zdálo se, že by nejraději ještě někoho uhodil, „mistr mě poslal najít Sole Reina, který se nedostavil."

Velitel bezeslov otočil hlavu k Reinovi, který se pokusil vysvětlit, že se ztratil.

„A jak se z tvého ztracení stala rvačka?" Tentokrát byla položena otázka Reinovi, ačkoli Dao Quinn otevřel pusu, aby odpověděl. Velitel ho však zastavil zvednutím dlaně.

Z počátku Rein neodpovídal. Krátce pootočil hlavu k druhému chlapci a netušil, zda má vůbec něco říkat. Přišlo mu, že ani nemá sílu otevřít pusu a obhájit se – nikdy to ani dělat nemusel. „Ukradl mi boty," hlesl.

„Já je neukradl," vyštěkl okamžitě Dao Quinn a byl umlčen políčkem od velitele.

„Ticho!" zaburácel velitelův hlas. Zapřel si ruce v bok, narovnal se a na oba chlapce hleděl se vztekem. „Sole Rein se po večeři bude hlásit ve zbrojnici, Dao Quinne, tebe velice rádi uvidí v kuchyni a vrátíš mu boty."

Dao Quinn lehce našpulil rty, pěsti měl zatnuté a bylo vidět, že si přeje ke svému trestu namítat. Dýchal pouze nosem a nakonec přes zatnuté zuby procedil: „Jsou na stromě."

Rein nic neříkal, pouze hleděl na velitele a představoval si ten vysoký strom, u kterého prvně potkal Velera – jiný strom v okolí nebyl.

„Oba jděte, kam máte a ještě jednou se doslechu, že jste se porvali, přijdou skutečné tresty." Mávl prudce rukou, aby jim naznačil, že mají zmizet a sám odešel po svých povinnostech.

Chlapci zůstali stát na místě, hleděli na sebe, v Dao Quinnově tváři čistý hněv, v Reinovi letmý smutek. „Doufám, že uvidím, až ti někdo podřízne krk."

•••

Tane Frank, mistr historie, který ji znal tak dokonale, protože ji sám prožil. Jeho červený pás byl proděravělý, více hnědý než červený, oči měl kalné a v rukou třes. Rein nikdy tak starého člověka neviděl a chvílemi měl pocit, že hledí do očí samotné smrti.

Seděl v křesle, přes ramena měl hozený pléd, přestože venku panovaly vysoké teploty a chlapci seděli před ním, někteří se opírali o zeď a i když se zdáli znudění, nedovolili si vyrušovat. Dokonce ani nic neřekli na příchod Reina s Dao Quinnem, jenom k nim líně zvedli zrak a nadále poslouchali Tane Franka.

„... nastoupil na trůn Prenne Then. A kdo z vás mi poví, kolik potomků Čtvrtý král měl?" ptal se Tane Frank. Opřel se o své křeslo, hleděl do davu, ale Rein si nemyslel, že toho mnoho vidí.

„Tři," vykřikl někdo dychtivě.

„Špatně," odsekl stroze mistr. „Jenom hloupí hádají," sykl dodatečně a podrážděně vydechl nosem.

Chlapec zrudnul v obličeji, sklopil hlavu a věnoval se raději svým botám. Nikdo jiný neodpovídal, Rein se opíral o chladnou zeď daleko od ostatních a nervózně zkoumal všechny pohledem.

„Nikdo, hlupáci?" zeptal se ještě jednou Tane Frank.

„Prenne Then neměl potomky, po jeho smrti musela na trůn usednout jeho sestřenice Prenne Yan," zamumlal Rein polohlasem.

Pár hlav se k němu otočilo, Tane Frank natáhl krk a natočil se do davu pravým uchem, ke kterému si přiložil dlaň, aby lépe slyšel. „Hlasitěji," poručil mu.

Výzva Tane Franka přilákala na Reina i zbytek pohledů. Stáhlo se mu hrdlo, po čele mu vyrašil pot, který mohl snadno svést na horko. „Prenne Then neměl žádné potomky," řekl hlasitěji, ale hlas mu uprostřed věty přeskočil.

„A dál?" vyzval ho stařec.

Chlapec polkl, v davu zachytil pohled Dao Quinna, který špulil rty, ale pokoušel se mu moc nevěnovat. „Neví se proč, měl ženu, ale potomka s ní nikdy nesplodil. Po smrti Prenne Thena usedla na trůn jeho sestřenice, v té době už jiné příbuzné neměl a Prenne Yan se stala Druhou královnou a Šestým panovníkem."

„Správně!" zajásal Tane Frank a narovnal se. Pravačkou zašmátral na stolku vedle své židle, zvedl pletenou slaměnou misku a držel ji ve vzduchu, zatímco vyprávěl: „Prenne Then skutečně nikdy neočekával jediného potomka, ale ne, že by se zrovna snažil-"

Rein sklopil zrak, hleděl na své boty a poslouchal vyprávění, které znal. Musel trávit většinu svého času zavřený v bezpečí domova, knihy bylo to jediné, co mu dlouhé dny zkracovalo.

Tane Frank zatřásl miskou ve své ruce, „tak kde je ten kluk?" zeptal se a přerušil své vyprávění, „neudržím tu ruku celý den."

„Šestnáctý synu, jdi si pro tu pitomou sladkost," vyštěkl na něj chlapec, který předtím hádal počet potomků.

Rein překvapeně zvedl hlavu. Nechápal, co po něm chtějí, ale pomalu se zvedl na nohy a opatrnými kroky přecházel mezi ostatními, aby na ně náhodou nešlápl a neznepřátelil si je ještě více, než je nyní měl.

„Šestnáctý syn," mumlal si Tane Frank pro sebe a zvedl k Reinovi kalné oči, když se k němu přiblížil. Ještě jednou zatřásl miskou, ve které ležely kousky karamelizovaného cukru a Rein si opatrně jeden ulepený kousek vzal.

„Děkuji," šeptl mistrovi a začal se vzdalovat.

Miska dopadla na stolek vedle, Rein se vrátil ke svému místu a v prstech přitom nedůvěřivě držel sladkost. „Pro Prenne Thana bylo důležité obnovit východní část města, která byla zpustošena povodněmi..."

Místnost upadla do ticha, pouze mistr vyprávěl a sem tam nějaký chlapec vzdychl nudou. Po menší rozvaze si Rein vložil sladkost do úst a zvedl zrak akorát ve chvíli, aby viděl, jak mu na stehno dopadá drobný kamínek, který někdo musel vydrolit ze zdi.

Překvapeně hleděl na modrookého chlapce s červenohnědými rovnými vlasy a strachoval se, že si způsobil dalšího nepřítele. „Sole Reine," špitl, „víš toho hodně o historii?" zajímal se. I pár dalších hlav se otočilo, aby zjistilo Reinovu odpověď.

Ten pouze souhlasně přikývl a nic neřekl.

„Budeš nás učit?" zeptal se modrooký a prsty ukázal na pár kluků okolo.

Mlčel, nechtěl odpovídat, hrdlo opět stažené a bylo mu nepříjemno ze všech pohledů, které si už podruhé vysloužil. Chtěl odmítnout, nepřál si být v jejich blízkosti, ale brzy se mu v hlavě opět ozval hlas Isida Eiraga, který mu radil, aby si z nich udělal přátele. Sice věděl, že na svou stranu nezíská Dao Quinna, ale mohl mít celý dav.

Souhlasně chlapci přikývl a ten se úlevně usmál, než se opět začal věnovat mistrovi.