Čekal na Velera před dveřmi. Klečel na zemi, na hruď si tiskl hromádku oděvu a očima pátral po noční obloze, jako to dělával doma na střeše. V žaludku cítil křeč z nervozity, první noc mimo domov, mimo jeho půdní pokoj, do kterého nikdo nemohl vstoupit. Největší hrozbu pro něho znamenal Veler, který mu opakoval, že ho zabít nechce, ale mohl také lhát. Věděl někdo jiný, kde je? Pokusí se po něm jít někdo další, jakmile zjistí, že už není v dohledu své matky?

Rein něco na hvězdách miloval, ačkoli nedokázal říct, co je na nich výjimečného a krásného. Šlo snad jenom o to, že tam byly, hleděly na něho z nekonečné dálky, nesoudily a zkrátka tu pro něho byly jako jediní přátelé, které v životě měl. Veler chce být mým přítelem, připomněl si. Avšak on netušil, jak si přátele udržet.

Dveře od skladu se otevřely a vyšel z nich jeho starší bratr. Smál se, pronášel pár posledních slov k Tina Flekovi, popřál mu dobrou noc a po zabouchnutí dveří se už věnoval Reinovi. 

„Strhaný dnem?" zeptal se Veler s úsměvem. Přes rameno měl tenký provázek, který svazoval smotaný spací pytel z hrubé látky a v druhé ruce nesl hnědý pytel. 

Rein přikývl, zvedl se na nohy a vyrazil s Velerem přes vyšlapané cesty k podlouhlým kasárnám na druhé straně.

„Vzal jsem ti mýdlo, pár svíček, brousek, nůž, jehly a pár látek na záplaty a další věci, co s nimi vymyslíš," zatřásl pytlem, přehodil si ho přes rameno a přitom se stále usmíval.

„Děkuji," šeptl Rein tiše s oděvem v náručí.

„Nezapomeň si zítra vzít červený pás, mistři rádi trestají zapomnětlivce. A připrav si z něj menší pruhy látky, kdybys ho zničil, umíš šít?" zajímal se.

Na to mladší chlapec zakroutil hlavou, „vždy mi šila máma."

„Zkus někoho poprosit, aby ti s tím pomohl, nebo ti to zítra večer ukážu, ale za chvíli bude konec vycházek.  Možná nad tebou mistr přimhouří oko, když pás zítra ještě mít nebudeš."

Rein nebyl zvyklý vést mnoho rozhovorů, Veler na něho mluvil a mluvil, netušil, jak by mu měl odpovídat, ale byl přitom vděčný za informace, které dostával.

„Zkusím to," hlesl.

•••

Veler mu ukázal, kam se má vydat do své ložnice, předal mu všechny věci do náruče a následně se vydal opačným směrem po chodbě, aby zamířil k vlastní posteli. Rein tam z počátku jenom tak stál, sledoval vzdalujícího se bratra, na hruď si tiskl nový majetek a nikam se mu nechtělo jít. Vlastně chtělo na jedno místo, které znal – domů. Do svého pokoje, ve kterém bylo moc velké teplo, na vyprahlý trávník ke studni, u které bude pozorovat slepice a západ slunce, do malého domu k matce a strýcovi.

Pokud by odešel, byl by už zběhem a ty vždy čeká krutý trest. Také by mohl cestou zemřít, mohl by se ztratit, mohlo by se stát mnoho dalších věcí. Netušil, proč byl vlastně donucen, aby se přidal k armádě, ale hádal, že to bylo pro jeho vlastní ochranu – aby se naučil lépe bojovat a přežít.

Tiše polkl, sklopil zrak a vydal se chodbou dle bratrova popisu. Počítal dveře, naslouchal zvukům za nimi a zastavil se před těmi nejhlasitějšími. Nebál s jenom toho, co mu přinesou další dny, ale hlavně následující minuty. Měl vejít mezi vlastní vrstevníky, které neznal, k Dao Quinnovi, kterého udeřil a poprvé v životě měl spát mimo bezpečné podkroví. Opět polkl, přes páteř se mu plazil bodavý chlad a plíce se mu stahovaly. Zapomněl, jak se má správné dýchat, jak uchopit kliku, jak na ni zatlačit, jak otevřít dveře, to vše bylo tak moc cizí, že ani nerozuměl tomu, jak bylo možné, že dveře nakonec otevřel.

Podlouhlá potemnělá místnost utichla. Ke vchodu se obrátilo stejné množství párů očí, které Rein viděl na cvičišti a svíčky letmo osvětlovaly chlapecké tváře. Mnozí seděli na patrových pelestích, někteří na zemi, pár jich i stálo, ale všichni hleděli k Reinovi.

Jeden chlapec vstal. Mračil se, obličej měl zarudlý a hnědé vlasy zpocené. Rein si přitiskl věci blíže k tělu a byl připraven na to, že mu Dao Quinn ránu vrátí, ten se však po pár krocích zastavil, protestně si založil ruce v bok a odfrkl si. „Mysleli jsme, že si utekl," zasmál se k ostatním, kteří se k posměchu přidali.

Rein na to neodpovídal, netušil, jak by vůbec měl.

Dao Quinn mu dal prostor k odpovědi, ale sotva pochopil, že se Rein k odpovědi nemá, zvedl ruku a ukázal k nejvzdálenější zdi. „Spíš tamhle," oznámil mu suše.

„Děkuju," hlesl Rein. Bylo mu nepříjemné, jak na něho všichni hledí, ale donutil se vydat po směru, který mu byl ukázán. Palandy stály v jedné dlouhé řadě, mezi některými zářili jemně svíčky a jak postupoval, majitelé postelí se vraceli na svá místa, aby mu ukázali, že má jít ještě dál a nezastavovat se. 

Zastavil se u první prázdné palandy. Na spodní ani horní posteli nikdo nespal a sám si vybral spodní příčku, kam s žuchnutím odložil své věci. Sotva tak udělal, přiskočil k němu Dao Quinn který ho následoval, společně s jedním nižším chlapcem s tmavší pletí a pytel společně s oblečením vzali z postele a odhodili na zem.

„Ještě dál," oznámil mu hrubě Dao Quinn a kopl do Reinova pytle.

Rein mlčel, čelo měl zalité potem s pohledem na mladíka, který ho vyháněl. Cuknul pohledem do strany směrem ke zdi a uvědomil si, že stále tři řady paland zbývají. „Jak daleko?" zeptal se polohlasem, přestože si byl odpovědí jistý.

„Tak daleko, aby na nás nevystříkla krev, až ti Rheat Veler podřízne v noci krk," zasmál se chlapec sedící na vrchní příčce. Chlapci se sborově zasmáli, Rein se pokusil ujistit, že to by Veler neudělal, sebral si své věci a poníženě se odebral až do rohu dlouhé místnosti, kam nedoléhalo žádné světlo svíčky.

Zájem o něho upadl, Dao Quinn se k němu otočil zády a vracel se ke svému původnímu místu i s původním vyprávěním, které Rein svým příchodem narušil.

Jednou se otočil k ostatním. Snad se chtěl přesvědčit, že ho už nikdo nenásleduje, možná si i trochu přál, aby tam zůstal někdo, kdo s ním bude mluvit. Ať si však přál cokoli, byl tam sám – přestože slyšel jejich hlasy. Odložil si vak s věcmi na zem, oblečení odložil na trojnožku vedle postele, sundal si boty a usadil se na slamník. Záda si opřel o chladnou kamennou zeď, stočený spací vak si přitiskl k tělu a skelným pohledem hleděl do hloučku chlapců.

Byl vlastně rád, že je od nich tak daleko, nikdo ho alespoň neviděl plakat.

•••

Nikdo si nevšiml jeho existence po zbytek noci. Krátce po jeho příchodu se začali chlapci postupně ubírat do postelí, zhasínali svá světla a za krátko se celá místnost ponořila do tmy. Rein seděl stále opřený o kámen, utíral si slzy do rukávů a přinutil se přestat, aby nebyl slyšet. Naslouchal tichému oddechování jiných, neustále se rozhlížel po tmě a čekal, kdy na něho vyskočí vrah s nožem v ruce. Paranoia ho ničila, držela ho vzhůru a donutila ho i otevřít hrubý pytel. Co nejtišeji nahmatal nůž, o kterém mluvil Veler, vytáhl ho z koženého pouzdra a posadil se do rohu postele – připravený k vlastní obraně.

Chtěl být vzhůru celou noc, každé zašustění v posteli s ním trhlo a rozbušilo mu srdce, každý poryv větru ho vyděsil k smrti, ale nejsilnější byla únava. Chtěl jen mrknout, na vteřinu zavřít oči, ale už je nedokázal otevřít.

Probudil ho vysoký tón zarývající se mu hluboko do mozku. Otevřel oči, trhnul tělem, které měl shrbené v rohu zdí a zmateně hledat nůž, který mu v noci musel vypadnout z rukou. Našel ho pod nohou, křečovitě ho chytil za rukojeť a mávl s ním do prázdna před sebou. Skrze okna na jedné stěně k němu doléhalo první letní slunce a z postelí se zvedala změť rukou a nohou. Někdo si ho všiml, poukázal na něj a několik chlapců se zasmálo nad jeho paranoiu.

„Šestnáctý syn žije," zahlásil jemu už známý hlas. Dao Quinn seděl na vzdálené palandě, nohama pohupoval ve vzduchu a vlasy měl rozcuchané ze spánku. „Proč tě vlastně ještě nikdo nezabil?" zavolal na něj.

Zvyšující se hluk v ložnici Rein využil k tomu, aby nemusel odpovědět. Zvedl se pomalu z postele, každý sval v těle ho bolel a netušil, co má dělat. Napodoboval proto ostatní, převlékal se do černé, své staré oblečení odkládal na trojnožku a zarazil se při hledání bot. Byl si zcela jistý, že je v noci odložil na trojnožku, ale nebyly tam. 

Sehnul se, zda nespadly pod postel, podíval se do pytle, jestli je nedoložil dovnitř, ale ani na jednom místě nebyly. Otočil se i ke zvedajícímu hloučku desetiletých a nestačil si nevšimnout, jak si šeptají jeho směrem a přitom se usmívají.

Nic neříkal, raději od nich jen odvrátil zrak . Jako poslední vzal červený smotaný pás, který byl v té chvíli moc dlouhý a přemýšlel, co s ním dělat. Ostatní si už připravené látky vázaly okolo paží, tvořily si z nich šátky proti slunci, pásky, někteří si jimi zpevňovali zápěstí, ale jeho byl pro tyto úkony ještě moc dlouhý. Odložil ho zpět na trojnožku a rozhodl se, že ho raději nebude nosit, dokud si ho nepřipraví.

Hlasitý vysoký zvuk, který ho probudil, se ozval ještě jednou a byl znamením. Netušil pro co, ale rozhodl se držet ve stínech ostatních. Dao Quinn vyšel v čele, otevřel těžké dveře a zvuk zvonu ještě zesílil. Z chodby byl slyšet halas hlasů a Rein pochopil, že je volají.

Polkl, vyběhl za ostatními, ale brzy na to mu došlo, že ho u sebe nechtějí, zvolnil krok a držel se v ponížené vzdálenosti za nimi.

V dlouhé chodbě se zapletl do skupin jiných, převážně starších chlapců, mnohdy až mužů. Ztrácel se mezi nimi, proplétal se, jak jen mohl, ale do několika z nich i vrazil. Jeden ho okřikl, ať si spratek dává pozor, někdo další ho odstrčil, ale další dva poukázali na jeho původ. Jeden z mužů ho chytil za rameno a se smíchem s ním šel chodbou a volal ostatní, aby se podívali, na koho narazil.

„Ketare, Vayne, dívejte se," volal na své druhy před sebou. Dva muži, ačkoli jim nemohlo být přes dvacet, se takřka sborově otočili a hleděli na jejich přítele, který držel Reina za ramena. „To je ten Sole Rein, jak říkali," smál se.

Tři muži a chlapec se zastavili, řídnoucí dav okolo nich procházel a Rein by se nejraději mezi nimi ztratil, ale byl držen třetím neznámým, kterému ani neviděl do tváře. Kdyby chtěl, mohl by jít dál, mužská ruka ho nijak nedržela, pouze byla na rameni položena.

„Skutečně dorazil," vydechl jeden z mužů s hranatou tváří a krátkými světlými vousy a delším knírem. Ten hlas byl Reinovi povědomí, ale z počátku ho nedokázal nikam zařadit. Donutil se zvednout hlavu, hleděl na zubícího mladého muže, který ho držel za rameno a uvědomil si, že je zná. Viděl je dva dny předtím, nechtěli ho s matkou vpustit do kasáren ke generálovi a jeden z nich si rýpl, že by mohli vidět střet bratrů, pokud se Rein k armádě přidá. Třetí muž však zůstával neznámým.

„Kde máš boty, Sole Reine?" zeptal se třetí. Hlas měl chraplavý, oči unavené z nedostatku spánku a ve tváři měl prohlubeň od jizvy.

„Myslím, že mi je vzali," přiznal chlapec už v tiché chodbě.

„Nemilé," poznamenal na to, než se otočil a šel pomalu dál. Světlovlasý zůstal stát na místě do chvíle, než k němu došel Rein s třetím, který ho táhl vpřed.

„Měl bys je zbít, dokud ti boty nevrátí," radil mu a stále ho držel za rameno.

„Měl by sis věci hlídat, aby ti je v první řadě nebrali," opáčil na to ten s chraplákem před nimi.

„Říká ten, kdo utopil meč v jezeře," zasmál se tiše blonďák a oba jeho přátelé se zasmáli s ním.

„Jednou ho vylovím," otočil se k nim obviněný a zakroutil nad svým vlastním chováním hlavou.

Rein zůstával ve stejné poloze, kdy měl cizí ruku na svém rameni a nechal se vést. Měl pocit, že snad i zapomněli na jeho přítomnost. „Budu mít problém za ty boty?" zeptal se tiše, ale slyšen byl.

„Ketar si za to vysloužil měsíční směnu v kuchyni a ty tu jsi nový – ano, budeš mít problém," odpověděl světlovlasý, který tedy musel být Vayne.

„Mohli bychom se přimluvit u generála," zazubil se třetí beze jména.

„Protože generál nás má v oblibě," vyprskl nad tím Kater a zapřel se o dveře před nimi. 

Halas se opět zvýšil, do nosu Reina udeřila vůně smažených vajec a párků, cítil i smažený tuk a a česnek.

Ketar s Vaynem se vydali za jídlem, ale třetí držel Reina u dveří a tentokrát mu i stiskl rameno, aby mu zamezil k odchodu.

„Poslyš," odkašlal si, aby upoutal pozornost. Rein se lehce natočil, aby na něj snáz viděl, v hrdlu měl sucho a nedokázal odpoutat zrak od muže nad ním. „Jsem tu už dostatečně dlouho, abych byl nejenom tím, komu se jiní snažili zavařit, ale i jiným dost způsoboval problémy. Buď si z nich udělej přátele – jako já s těma dvěma –, nebo jim ukaž, že si to nenecháš líbit. V opačném případě si budeš přát, aby tě Rheat Veler zabil, než tu s nimi žít."

Rein nic neřekl, pouze rychle přikývl, že mu rozumí.

Konečně byl puštěn, ale ruka se ihned objevila rozevřená před ním a Rein pochopil, že ji má chytit a potřást si. „Jsem Isida Eirag," představil se.

„Sole Rein," hlesl Rein, přestože nemusel, ale bylo to slušností.

Isida Eirag ho lehce poplácal volnu rukou po rameni, pustil ho a popoběhl si, aby dohnal své přátele.

Jako první Rein sklopil zrak ke svým botám. Nervózně přešlápl z představy problému hned první den a přemítal přitom nad slovy Isida Eiraga. Zvedl zrak k jídelně, hledal mezi lavicemi Dao Quinna a uvědomil si, že si z něho musí udělat přítele – jinou možnost neměl.