Eirag vyhnal Reina ze zbrojírny krátce poté, co zapadlo slunce. „Jdi spát, ale ať tě nikdo nevidí plížit se," radil mu a sám se věnoval práci, které měli ještě dost. Tvrdil, že jestli se Rein rád pere, užije si ještě dost probdělých nocí, ale ty první by si mohl odpočinout.

Naivní Rein se místo spánku vydal k jídelně, doufal, že mu obtloustlý Wilda dopřeje z posledních porcí, ale zklamaně zjistil, že dveře do jídelny nejdou otevřít. Několikrát jimi marně zacloumal, ale závora na druhé straně pevně držela a jasně mu říkala, aby šel pryč.

Nechtěl se vracet do ložnice. Věděl, že tam nepatří a ne jenom z toho důvodu, že dorazil pozdě. Bylo to jeho narozením, faktem, že každého dne může zemřít, že měl ve svém krátkém životě výhody, které jiní nepoznají. Chudí chlapci mu mohli závidět, těm bohatým vadilo, že ani peníze jim nezískají zacházení a jméno, které má on. Kdyby mohl, vyměnil by si roli s kýmkoli v té ložnici. Vzdal by se jména, svého titulu, o který nestál, ale chtěl by jistotu, že se dožije dalšího dne.

Dal by cokoli za to, aby se mohl vrátit k matce.

Byla vlastně blízko, mohl k ní dojít, ale nesměl. Jedno z pravidel Rudé armády bylo, že dokud je chlapec kadet – tedy do patnácti let –, nemůže kasárny opustit bez svolení. Pokud tak učiní, je zběhem. Mohl by být vyloučen, silně potrestán, klidně i zabit. Záleželo by jen a pouze na tom, kdo by ho první po útěku našel.

Po tváři mu stékala kapka, ale ani nedoufal, že by mohla být z potu.

„Kdybych tak mohl žít jinde," šeptl si pro sebe neslyšně, když si otíral slzu.

Na ostrově nebylo, kam se schovat. Za řekou v horách byl svět nepoznaný a cizí. Z ostrova by se nedostal. Musel zemřít tam, kde se narodil.

•••

K ubikaci se odebral poté, co si byl jistý, že nebude nadále plakat. Chodby byly tmavé, teplota v nich rychle klesala a za dveřmi neslyšel už ani mnoho hlasů. Vlastně slyšel jenom své šoupání nohou a kručení v žaludku.

Chytil za kliku dveří, ale než ji stiskl, musel se zhluboka nadechnout a připravit na to, co uvidí za dveřmi. Stejné pohledy jako včera? Najde své věci, nebo mu je někdo ukradl? Ještě neměl připravený svůj pás, bez kterého se může opět dostat do problémů.

Nadechl se, zatnul zuby, stiskl a vešel dovnitř. Pro jeho překvapení ho však uvítala tma a ticho s přerývaným oddechováním. Co nejtišeji za sebou zavřel dveře, rozhlížel se po spících chlapcích a s úlevou přecházel ke své vzdálené posteli. Vše bylo na místě.

Unaveně se posadil na postel, zul si boty, ulevil rozbolavělým nohám a po chvíli přemýšlení boty zvedl a uložil je do rohu postele u hlavy, aby mu je nikdo nemohl v noci vzít.

Už se ukládal na lůžko, povoloval svaly, o kterých netušil, že je vůbec má, ale někdo se ho dotkl. Škubnul sebou, ve tmě neviděl, jak se k němu někdo příblížil a jeho první reakci bylo mávnout zatnutou pěstí.

Minul, chlapec uhnul a šeptl, ať se neleká. Rein se posadil, mžoural ve tmě a jenom podle obrysů poznal chlapce s rudohnědými vlasy, který ho dopoledne žádal, zda je bude učit historii.

„Sole Reine," šeptl chlapec, „tohle je pro tebe." V obou dlaních držel balíček v tmavé látce, který stiskl Reinovi do tukou. „Schoval jsem ti něco od večeře, když ses neobjevil. A ustřihnul jsem ti kousek červeného pruhu, udělal jsem ti z toho čelenku, snad se nezlobíš."

Přestože Rein neviděl chlapcovu tvář a on nemohl vidět jeho, doširoka se usmál a rozvázal balíček. Takřka si malý bochník z pšenice nacpal do krku bez kousání, ale přemohl se, aby první poděkoval. „Děkuju," hlesl.

„Nemáš zač," odpověděl. Vzdálil se od Reinovy postele, ale ten ho ještě zavolal zvoláním hej.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se chlapce.

„Linda Kaspen," odpověděl mu.

„Děkuju, Linda Kaspene," poděkoval mu znovu celým jménem na důkaz díku.

„Můžeš mi říkat jenom Kaspene," přišlo v odpověď.

Rein se usmál, hřálo ho na tvářích a vysvitla v něm malá naděje, že by mohlo být po tom strašlivém dnu lépe.

„Mně říkej Reine."

•••

Ráno měl své boty. Měl také červený pás, ze kterého mu Kaspen ušil zručnými stehy čelenku, kterou si Rein přetáhl až na krk, protože mu byla trochu velká a padala do očí. Dva chlapci mu popřáli druhé ráno a se všemi se vydal na snídani, kde seděl u stejné lavice, ale na samém kraji. Dao Quinn se na něho ani nepodíval, strhával pozornost na sebe, ale Kaspen seděl naproti Reinovi a rychle se mu pokoušel říct jména všech kadetů v jejich skupině. Většinu jmen Rein nepostřehl, ale cítil ve součástí společnosti, ačkoli si to nikdo jiný myslet nemohl.

„Dnes dopoledne nás čeká cvičení s mečem," řekl mu Kaspen, „cvičíme to každý druhý den, ale jednou dopoledne a podruhé odpoledne."

„Jsi dobrý s mečem?" zajímal se Rein.

Kaspen chvíli mlčel, naklonil hlavu do strany a lžící posunul změklé nakrájené jablko do strany talíře, „nejsem v tom zrovna nejlepší."

Na více se Rein neptal. V tichosti dojedli svou snídani a společně s ostatními se vydali na cvičiště. Toho rána bylo slunce schované za těžkými černými mraky, vzduch byl plný vlhkosti a v pozadí zněla bouřka, ale z nebe nespadla ani kapka.

Chlapci se pošťuchovali, rýpali do sebe dřevěnými meči, které vytáhli z truhly a pokřikovali na sebe plní energie.

Rein stál na kraji, sledoval ostatní a hledal, zda někdo z nich drží meč v levé ruce, ale nenašel ani jednoho. Se zamračením si přendal svůj také do pravé ruky a hned mu přišlo, že ten meč drží cizí ruka.

„Tak co, vy opálený kuřata, kdo z vás se pozvrací dneska první?" Meri Wilda se objevil takřka ve vteřině. Neměl žádnou košili, břicho mu viselo přes kalhoty, na rukou mu bylo vidět opálení a hlavu si zakrýval šátkem.

Chlapci se zasmáli, jednou zaznělo jméno Linda Kaspena, poté dvakrát jméno chlapce, který se schovával v davu.

„No to uvidíme, seřadit!" tleskl Meri Wilda a kadeti okamžitě zareagovali. Vyrovnali se do jedné řady, strkali se, šťouchali dřevěnými meči a syčeli na sebe, ať se necpou. Rein se mlčky postavil na konec řady ve chvíli, kdy už Meri Wilda stál na opačném konci a ukazoval na prvního chlapce.

„vlevo," řekl mu a chlapec tmavé pleti, jako měl generál, odběhl nalevo od Meri Wildy.

„Vpravo a ty taky," řekl dvěma vedle sebe.

„Vlevo," prohlásil u Dao Quinna a ten s úsměvem přešel na své nové místo.

Rein si z počátku myslel, že Meri Wilda dělí chlapce na poloviny, ale brzy se ukázalo, že levá polovina cvičiště je znatelně menší.

„Vpravo," řekl ke Kaspenovi i druhému chlapci, který byl daven označen.

„Vlevo," zaznělo u chlapce vedle Reina.

Před Reinem se však Meri Wilda zastavil, zapřel si ruce v bok, vydechl a nahrbil se. „Dao Quinn mi toho o tobě moc neřekl," zamumlal si pod vousy, „co mi řekneš ty?"

Rein se jako první podíval směrem k Dao Quinnovi. Opíral se o meč, mračil se a rty měl pevně semknuté.

„Vpravo, pane," hlesl Rein zostuzeně. Pochopil, že levá strana náleží těm, kteří jsou s mečem lepší.

Meri Wilda nad ním překvapeně pozvedl obočí, natočil hlavu k pravé straně, poté k levé, nakonec stočil pohled k Reinovi a pohrdavě se uchechtl. „Mazej vlevo, ty chcípáku."

Chlapci z levé strany trénovali ve dvojicích výpady a po prvních minutách sledováních Rein chápal, proč byli zařazeni vlevo. Jejich paže byly slabé i na dřevěné meče, jejich reakce pomalé a brzy byli unavení. Meri Wilda je však okřikoval, aby nepolevovali, jinak budou běhat okolo cvičiště do padnutí.

Chlapců vlevo zůstalo šest. Rein, Dao Quinn a čtyři dobře živeni chlapci. Vlevo byli ti, kteří drželi meč už dříve a byli dostatečně živeni. Jinak by se dalo říct, že levá strana náležela bohatým a synům krále.

„Až začne padat listí, čeká vás první zkouška," zamumlal Meri Wilda k chlapcům, ale hleděl přitom na pravou polovinu, „minimálně jeden z vás odejde, ale bude to někdo z nich."

„Jak jinak," odsekl posměšně Dao Quinn. Kromě Reina se všichni zasmáli. Meri Wilda ho pouze zpražil pohledem.

„Oni vypadnou na zkoušce mečem, ty vypadneš na historii."

„To určitě," odsekl na to světlovlasý chlapec se zvednutou bradou.

Meri Wilda nelenivěl, přes svoji obrovskou postavu rychle přeskočil k Dao Quinnovi a uštědřil mu ránu do břicha, která položila blonďáka se zahalekáním okamžitě k zemi.

Nikdo ani nedutal, nedívali se směrem k ležícímu chlapcu, pouze reagovali na Meri Wildu, který jim přikázal, aby se rozdělili okamžitě do dvojic.

Rein zůstal zaražený hledět na Dao Quinna. Držel se za žaludek, třásl se, nikdo si ho nevšímal. Dvojice byly rozděleny, Meri Wilda okřikoval ležícího, aby okamžitě vstal a rozdával okamžitě další rozkazy.

Rein udělal jeden krok blíže, natáhl ruku, aby Dao Quinnovi pomohl vstát, ale jeho gesto nebylo přijato. Obličej měl stažený bolestí, jednu ruku nechával položenou na břiše, přešlapoval z nohy na nohy a mířil na Reina dřevěným mečem.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Rein tiše. Nechtělo se mu proti Dao Quinnovi bojovat a už vůbec ne, když byl v tomhle stavu.

„Sklapni, Šestnáctý synu," zasyčel a zamířil jedním slabým výpadem, kterému Rein okamžitě uhnul. Meč nechal volně ležet podél nohy a jenom se vyhnul dvěma dalším výpadům, než ucítil, jak ho Meri Wilda bere silně za límec košile a táhne vzad.

„Tohle není hra, Sole Reine, začni se snažit." Hodil ho vpřed, klopýtl a Dao Quinn to využil, aby Reina udeřil silně do ramene. Chlapec se podlomil zazkuhral a konečně zvedl meč v ruce, která mu byla cizí. Silně s ním mávl, ale Dao Quinn jeho úder odrazil.

„Pohněte, flákači!" zakřičel mistr směrem k druhé skupině. Nechal tam šest chlapců samotných, křičel nadávky a příkazy na ty slabší a vyhrožoval jim, že jestli se nezlepší, nenechá je z armády odejít po vlastních.

Souboj proti Dao Quinnovi prohrál. Spadl na zem a předtím, než se chlapec zmohl na akt z čisté zahořklosti, kdy chtěl Reinovi zabořit dřevěný meč do žaludku, Meri Wilda ho okřikl, aby přestali. Měli si vyměnit protivníky a začít znovu.

Proti druhému chlapci Rein zvítězil. Proti třetímu zrovna tak. Se čtvrtým byl vyrovnaný, ale pak chlapec uklouzl na prašné zemi a Rein tu chvíli zcela využil. Při pátím souboji byl už unavený, ale dokázal chlapce srazit na zem.

Dao Quinn ukončil dopoledne s tím, že zvítězil proti všem protivníkům.

„Možná nás bude učit i boj s mečem," zavtipkoval jeden z chlapců proti Reinovi.

„Jestli dřív nechcípne," okřikl ho Dao Quinn zhurta.

•••

Oběd i večeři toho dne Rein jedl ve společnosti ostatních. Nacpal si břicho, v jídelně jenom mávl Velerovi na pozdrav a odmítl bratrovu nabídku, že mu pomůže se sešitím pásu, protože u oběda chlapcům slíbil, že je začne učit v historii, ačkoli se daná zkouška měla odehrát až na jaře. První je čekala na podzim.

Seděl po zbytek večera na posteli Kaspena, sedm dalších chlapců okolo něho a vykládal jim vše, co znal o historii. Začal osidlováním ostrova, příjezdem prvních lodí, které hledaly nové místo k žití, kde by mohli vybudovat národ k obrazu svému a jak založili řádu menších měst po celé polovině ostrova.

Další dny byly zcela stejné jako tento. Cvičil se s mečem, poprvé v ruce držel luk, učil se rozdělávat oheň, plavat, poznal i boj pěstmi, který se mu nelíbil. Usínal na lekcích historie, ale sbíral od starého mistra sladkosti za správné odpovědi, které pak rozdával ostatním. Poznával ostatní kadety, tvořil si s nimi zárodky přátelství, ale nedokázal proniknout k Dao Quinnovi. Jednou mluvil i s Eiragem, když ho potkal, jak myl stoly v jídelně. Veler ho naučil šít, aby si připravil pás k obrazu svému a dal mu rady k lukostřelbě, která se Reinovi moc nedařilo.

Zapomínal na stesk po domově, začal mít pocit, že poznává život, který mu byl odepřen, aby nepřišel o život rukou sourozence.

Osm dní po Reinově připojení ke kadetům se vrátil genereál Ivola Kevan. Bylo pozdní odpoledne, Rein se vracel špinavý od prachu z lekce souboje, mířil k večeři, ale doběhl ho tak třináctiletý chlapec, který mu vyřídil, že ho okamžitě chce viděl generál v jeho komnatě.

„Co ti může chtít?" zajíml se Kaspen, který šel s Reinem.

„Uvidím," pokrčil na to Rein rameny a místo jídelny se vydal ke generálovi.

Dveře byly pootevřené a za nimi kromě generála stál i Veler. Mávl Reinovi na pozdrav, ustoupil do strany a udělal tak Reinovi místo před generálovým stolem.

Ivola Kevan byl unavený, opíral se o křeslo, páchl z něho kůň a pod očima měl mohutné pytle z nedostatku spánku z Rady, která se pokoušela udržet zemi v chodu, dokud nebude vybrán následovník.

„Zavři dveře, Sole Reine," poručil mu.

Chlapec je urychleně zavřel, postavil se vedle Velera a podobně jako on si spojil dlaně před tělem.

„Jsou rychlejší zprávy nebo já?" zeptal se generál unaveně a mávl rukou ve vzduchu, než mu padla na opěradlo židle.

Rein se zmateně podíval na staršího bratra, který jen pokrčil rameny, „nejspíše Vy, generále," usmál se.

„Hm," zamručel v odpověď. Narovnal se v zádech, ruce si položil na stůl a oba chlapce přejel pohledem. „Erman Afris a Soford jsou mrtví," řekl prostě.

Reinovým tělem projel chlad jako ostří. Osmá dcera a Osmý syn od Šesté ženy.

„Kdo je zabil?" hlesl Rein slabě. Přišlo mu, že mu kolena vypovídají službu. Smrt sourozence vždy byla zlou připomínkou, v jakém světe žije, ale v té chvíli přišli o život dva, byli o tři roky starší než on.

„Hefrey Bidel a Serrea," odpověděl Veler bez toho, aby odtrhnul zrak od generála. Ani se nepohnul, snad ani nemrkl, ale v očích se mu odrážel děs.

Generál pouze přikývl. „Ubodali je, opět," dodal a zapřel se o židli, která zavrzala. „Před třemi dny se to stalo. A jsou na sebe patřičně hrdí."

„Další budou Meryl Dynal a Sitri," dodal Veler. Rein byl zcela mimo konverzaci, kterou tam vedli, nedokázal vstřebat, že jsou další dva mrtví. Znamenalo to, že jich zbývalo sedmnáct a už předem pohřbili další dva.

„Jsou to poslední dvojčata," pokrčil generál rameny, „všichni potomci Hefrey jsou šílenci," povzdechl si s pohledem do stropu, „jako jejich otec."

Nastalo ticho. Veler hleděl na Reina, oči měl smutné, ale snažil se povzbudivě usmívat. Rein se cítil slabý, nohy ho sotva držely a měl pocit, že se pozvrací.

„Ještě pro vás mám tohle," vydechl generál unaveně. Podal oběma ze stolu dva drobné smotané svitky a zase se opřel o křeslo, „je to od Hefrey Nikoly."

Oba se pustili do tichého čtení, přejížděli po řádcích, ze kterých bylo Reinovi ještě víc ouzko.

„Proč?" nechápal Veler po dočtení.

„Protože je to pitomec," odsekl generál, „ale neskutečně slizký, chytrý, šarmantní a přesvědčivý pitomec."

Veler odhodil svitek na stůl, založil si ruce na hrudi a zeptal se: „Dostala to Talia taky?"

Generál beze slov přikývl. „Její odpověď už přišla, dorazí."

„Tak pojedeme taky," otočil se Veler na Reina s mračením.

Rein se nahrbil, přečetl si znovu svitek a nervózně zvedl zrak ke generálovi. „Nikdy jsem je nepotkal," přiznal.

„Není o co stát," odpověděl mu obrovský muž a přesunul pohled na Velera, „dovoluji vám oběma odjet. Pozítří ráno vyražte a zkuste se vrátit. A teď vypadněte," mávnul, svezl se hlouběji do křesla a zavřel oči.

„A nic nejezte!" zavolal, než chlapci zmizeli v chodbě.