Slunce zapadalo pozdě a vycházelo brzy. S ponocováním na střeše domu navíc to znamenalo, že měl pouze pár hodin drahocenného spánku, než mu matka začala z dolního podlaží bušit na dveře, aby se probudil a připravil se.

Dlouhé minuty ležel ve své posteli, možná naposledy na hodně dlouhou dobu a přemlouval se k tomu, aby vstal. Nechtěl se přidat k armádě, ale věděl, že na jeho názoru zde nezáleží. Pomalu se posadil, aby se mu nezamotala hlava, promnul si oči, opláchl obličej, oblékl a slezl dolů ke své rodině, kde se již snídalo.

Elric seděl na židli, v levé ruce držel hutný chléb s máslem a medem, zatímco mu Vala okolo ruky uvazovala modrý pás. Nikde neexistovalo pravidlo, jak musí být označení armády připevněno, jednalo se čistě o důkaz vkusu každého člověka a Elric si jím schovával paži, kterou měl dle jeho slov plnou nechutných pih. Podle Reina se jednalo o obyčejnou ruku s pihami.

Také dostanu pás, došlo mu. Rudý jako krev, ale pokud se neosvědčí, bude ho muset vyměnit za tmavě zelený.

„Dneska tě dovedu ke kasárnám," řekl mu Elric místo pozdravu a prstem ukázal k jeho pokoji, „máš něco, co si chceš vzít s sebou?"

Rein zakroutil hlavou. Neměl nic, co by pro něho mělo jakoukoli sentimentální hodnotu. Nechtěl vůbec odcházet, ale nic takového neříkal a raději se posadil ke snídani, ale vzápětí byl prvně toho dne okřiknut.

„Najíš se na cestě, kdybys vstával dřív, mohl sis to dát v klidu," okřikla ho Valla.

Šestnáctý syn na to nic neříkal, jenom přikývl s pohledem upřeným k chlebu a znovu se postavil. Elric ho následoval, povzbudivě mu položil ruku na rameno a posunul ho směrem k matce. „Možná byste se měli místo štěkání rozloučit, moc se teď neuvidíte."

Valla čekala, až k ní syn dojde. Hlavu měl přitom stále sklopenou, nechal se jí obejmout a sám jí obmotal paže okolo útlého pasu. Políbila ho do tmavých vlasů a zašeptala do nich: „Ať jsem na tebe hrdá, Reine."

Jenom přikývl, nic k tomu neříkal a držel ji. Odmítal ji pustit, protože se bál, žaludek mu stahovala nervozita, ale Valla ho od sebe odtáhla, aby se na něj mohla podívat. „Když budeš mít volno, vrátíš se urychleně sem, rozumíš?"

Přikývl. Ani se nechtěl zdržovat v okolí, kde by mohl být sourozencům na ráně.

Valla se usmála, políbila ho na čelo a pustila ho, aby se mohli vydat ke kasárnám.

Až ve chvíli, kdy vcházel do hlavní ulice, v ruce držel chléb s máslem a Elric mu vyprávěl o svých prvních dnech v armádě, mu došla jedna věc – bylo to poprvé, co opouštěl dům bez doprovodu matky.

•••

Slunce už nepříjemně hřálo a prach se zvedal ze země při každém kroku, než došli na nádvoří kasáren. Muži a chlapci byli na nohou, oblečeni v černé, odlišovalo je pouze to, jakým způsobem mají uvázané své červené pásy. Mezi vší červenou a černou byla Elricova šedá tunika a modře ovázaná ruka jako pěst na oko. Lidé se k němu otáčeli, sledovali tím pádem i Reina a to chlapci stahovalo žaludek ještě více.

„Sole Elric!" ozvalo se.

Rein uskočil. Hlas zněl jako bouře, která už mnoho týdnů nepřišla, ale Elric reagoval smíchem a rozevřením široké náruče. Až po chvíli si Rein všiml generála, který vycházel ze stínu kasárny s podobně rozpaženýma rukama.

„Ivola Kevan!" zavolal Elric se smíchem. Oproti generálovi byl nižší a hubenější, ale Reinovi v té chvíli přišlo, že hledí na setkání dvou obrů. Netušil navíc, že se jeho strýc s generálem zná, ale dávalo to logiku – kdo jiný by ho dopisem dokázal dostat až k němu, aby byl přijat jindy než na jaře?

Vedle sebe vypadal Elric s generálem jako pravé opaky. Generálova tmavá pleť, tmavě vousy a mohutné svaly oproti Elricově světlým rovným vlasům a takřka zlatým vousům a šlachovité postavě. Kdyby navíc někdo hledal jakoukoli podobu mezi Elricem a jeho synovcem, pohořel by. Chlapec mohl mít tmavé vlasy po matce a stejně tak i po otci, ale jinak dle matky vypadal jako král za mlada.

Rein se pokoušel nevnímat jejich rozhovor, protože věděl, že to je neslušné. Rozhlížel se okolo sebe, hledal chlapce jeho věku, ke kterým ho připojí, ale přes slunce mnoho neviděl. Donutilo ho navíc vnímat své blízké okolí, když ho Elric chytil za rameno.

„Nechávám ti tu svého jediného synovce a věřím, že se o něj dobře postaráš," zasmál se.

„Jediného synovce nebo Šestnáctého syna?" otázal se generál. Choval se zcela jinak než předchozího dne, což Reina trochu děsilo. Netušil rázem, jaký ten muž je.

„Není to jedno?" pokrčil Elric rameny a popostrčil Reina blíže. „Nebojte se ho pořádně udeřit, když nebude dělat, co má," dodal stále se smíchem, ale Rein v tom cítil vážnost, která mu sevřela hrdlo.

„Rádi," přitakal generál, spojil ruce za zády a vypnul mohutnou hruď.

Elric jenom poklepal Reina po rameně a popřál mu hodně štěstí, než se omluvil, že má také svoje povinnosti.

Štěstí budu potřebovat více než dost, pomyslel si chlapec, než zůstal s generálem sám.

Ivola Kevan okamžitě zvážněl. Z jeho tváře zmizel jakýkoli náznak smíchu a na chlapce hleděl s jistým odporem. „Tak abychom začali," vydechl.

Rein očekával, že od generála dostane instrukce. Bude mu řečeno, kdy má vstávat, kdy chodit spát, kdy se má najít a kdy si může odpočinout, ale nic takového nepřišlo. Generál naopak neřekl jediné slovo, zatímco ho vedl přes louku.

Cítil, jak se k němu lidé otáčejí. Ne všichni, mnoho z nich si hledělo svého, ale pár z nich se ohlíželo po novém rekrutovi, který přišel v nezvyklý čas. Mnoho z nich ani nemuselo vědět, kým je – byl ostatně nejmladším potomkem, ke kterému se mnoho pohledů neotáčelo –, ale jenom ta odlišnost v přijetí mu byla nepříjemná. Přesto tam byli i tací, kteří ho poznali a ti mu žaludek stahovali ještě více. Na písčitém terénu v kruhu stáli už dávno dospělí muži, bylo jich pouze pár, v uších měli náušnice, ale na tu dálku Rein nerozeznal jejich přesné postavení.

„Sole Rein!" zavolal jeden z nich s posměchem v hlase. Byl oproti ostatním mnohem vyšší s širokými rameny a mohutným krkem. V rukou převaloval drobnou dřevěnou dýmku, kterou měli i jeho společníci, ale ti mlčeli, když otáčeli zrak k chlapci.

Generál se nezastavoval, dokonce se k mužům ani nepodíval. Pod knír si však zamumlal tichou nadávku a pobídl Reina, aby si jich nevšímal, že na klábosení nemá čas. Chlapec si však nemohl odpustit jednu poznámku, která se mu převalovala na jazyku. Byla jízlivá, ale odrážel se v ní i strach z toho, co přijde, protože už po prvních chvílích u Rudé armády věděl, že se tomu nevyvaruje.

„Všichni vědí, kdo jsem," šeptl a doufal, že generál na jeho poznámku zareaguje a dá mu snad i nějakou radu, jak se vyvarovat pozornosti, kterou mu jméno a původ mohou přinést.

„Všichni ne," namítl generál bručivým hlasem jako medvěd, „nikdo tvého věku nemá tušení, že nějaký Šestnáctý syn existuje."

Pronesl to hořce, spíše posměšně, aby Reinovi poukázal, že je nikdo. Vlastně už od předchozího dne si Rein usmyslel, že generál sympatizuje a doufá v krále Velera a Rein je pro něj pouze někým, kdo bude snad brzy mrtvý, aby nepřekážel.

Slunce začínalo nepříjemně pálit, po Reinových zádech se kutálel pot z tepla a nervozity, dlaně měl zpocené a stahovalo se mu hrdlo, jakmile pochopil, že se blíží ke skupince přibližně patnácti chlapců. Stáli na prašné zemi, většina z nich v půl kruhu a dva se motali v jeho středu a mlátili do sebe neobratně dřevěnými meči s doprovodným ječákem muže s pivním pupkem, ale pažemi jako lopaty. Měl delší vousy než generál, víceméně už stříbrné, ale nemohl být tak stár.

„Složte meče!" zavřeštěl, že i nečiní chlapci se otřásli a strhli zrak ke generálovi a na půl schovanému chlapci. Jeden chlapec v zápalu boje, poměrně malý černovlasý boubel okamžitě zastavil, ale jeho protivník mu ještě uštědřil ránu do zátylku a chlapec se složil s heknutím k zemi.

Skupinka se začala poraženému smát, pouze jejich velitel se pustil do dalšího řevu, který směřoval k vytáhlému hnědovlasému chlapci, který měl obě tváře a nos pokryté drobnými pihami. Usmíval se, přestože na něj křičeli, odhodil dřevěný meč na zem a zařadil se k ostatním.

„Přestaňte se smát, vy hloupý tresky!" okřikl je starý válečník, než se všem přestal věnovat a ignoroval i to, jak se poslední zvedal ze země a s fňukáním se řadil na kraj půl kruhu.

„Generále," pokynul souhlasně vousatý a přejel pohledem k Reinovi. Nadzvedl lehce jedno husté obočí a pohled nasměřoval ke svému veliteli s otázkou, kterou ani nemusel vyslovit.

„Jméno?" opřel se generál hrubě do chlapce s pihami, který měl na tváři stále samolibý úsměv. Reinova přítomnost tak upadla do pozadí a vlastně za to byl rád.

„Jmenuje se Dao Quinn," odpověděl velitel se syknutím, „problémový spratek."

„Výborně," tleskl generál. Udělal krok do strany, aby odhalil Reina v celé malé kráse, jednu ruku napřáhl směrem k Dao Quinnovi a druhou poukázal k Reinovi. „Problémový spratku, seznam se prosím se Sole Reinem, následujících pár týdnů budeš mít na starosti, aby dohnal to, co jste se tu za poslední měsíce naučili."

Dao Quinn se v té chvíli už neusmíval. Přeměřoval si Reina pohledem, ruce měl spojené za zády a oproti ostatním chlapcům výškově poměrně dost vyčníval. „Proč?" zeptal se generála, ale otázka se ještě nemohla ani roznést okolím, když k němu přiskočil jeho velitel a uštědřil mu ránu otevřenou pěstí přes tvář.

Plesknutí donutilo Reina uskočit, ale Dao Quinn se zdál, že s ním rána sotva pohnula. Hleděl vpřed, možná trochu vykulený, ale hlavně mlčel. Pouze souhlasně přikývl směrem ke generálovi, než sklopil pohledu k zemi.

„To bychom měli," vydechl generál a věnoval Reinovi jeden krátký pohled, „vítej v armádě."

•••

Sole Rein byl synem krále – mocného muže, který zabil své sourozence, aby usedl na trůn. Enges Harin byl zcela jistě silný a snad i krutý, ostatně zabil většinu svých sourozenců, ale těžko se dalo říct, jakým králem vlastně byl. Na trůn usedl krátce po třicátém roku života, za jedenáct let zplodil se sedmi ženami více než dvacet potomků a před narozením posledních zemřel. Lékaři netušili proč, jedné noci zkrátka ulehl do postele a už se nikdy neprobudil. Nejstaršímu synovi tehdy bylo jedenáct let a právě věk jeho dětí přisuzovali správci koruny k hlavnímu problému, proč ani po deseti letech země nemá krále – jsou to děti a bojí se. Netuší, jak zabít, nemají snad ani ponětí, proč by to měli udělat, ale správci se shodují na tom, že stačí jeden potomek, který prokáže touhu po moci a jatka započnou. Poté už se nebude jednat o roky a měsíce čekání na nového vladaře, nýbrž o pouhé dny. Pokud by Rein měl hádat, řekl by, že jatka rozpoutá Meryl Talia.

Na druhou stranu Dao Quinn byl jiného názoru, jak Rein brzy zjistil. Vytáhlý nejmladší syn vysloužilého generála zlaté armády, který se zrovna tak narodil se zlatou lžící v puse, byl oproti Reinovi upovídaným, hlasitým mladíkem, kterého bylo vždy dost. Na Reina hleděl s povýšeným úšklebkem, ruce založené v bok a vyprávěl, jak ho otec učil boji už od malička a nemohli mu tak vybrat nikoho lepšího, kdo ho naučí vše, co potřebuje vědět.

„Ačkoli si nemyslím, že mě někdy doženeš, bude to zábava," zasmál se a kopnul při západu slunce do dřevěného meče, který ležel v prašné zemi.

Rein byl dnem strhaný, oblečení se na něho lepilo, vlasy měl zkroucené od slaného potu a těšil se na večeři, ale nebylo jim to dovoleno obtloustlým mužem, který je měl po celý den na starosti.

„Tlustý Wilda chce, abych mu podal hlášení, jak špatný jsi, tak dělej, ať se můžeme jít najíst," popoháněl ho.

Rein se s tichým povzdechem sehnul, aby zvedl meč. Přendal si ho do levé ruky, jak byl zvyklý a nedůvěřivě se podíval na Dao Quinna. Viděl toho chlapce při svém příchodu a tušil, že je krutý – nebo minimálně podlý. Po zbytek dne je však Tlustý Wilda učil správného držení a výpadů, takže nedokázal pořádně uznat, jak šikovný Dao Quinn je.

„Držíš to špatně," kývl k němu. Dlaní si odhrnul zpocené světle hnědé vlasy a svým mečem poukázal k Reinově ruce.

Jemně se zamračil, neměl tušení, co je na jeho držení špatně. „Jak jinak mám meč držet?" nechápal.

„V pravé ruce."

Rein si nedůvěřivě meč přehodil, ale připadalo mu, jako kdyby ho nyní držel špatně. Ruka pořádně netušila, co má dělat, meč se pohupoval a brzy vyletěl z ruky. Stačil na to jeden výpad vytáhlého, aby mu ho vyrazil z ruky.

„Páni, až tak špatný," zasmál se.

Rein na to nereagoval, vzal meč do ruky a tentokrát do levé, jak byl zvyklý.

„Držíš to špatně," upozornil ho chlapec opět.

„Levá ruka se mi líbí víc," namítl Rein tiše a Dao Quinn nad tím pokrčil rameny. Ostatně mu nezáleželo na tom, co se bude chtít, záleželo mu jen a pouze na večeři.

Zopakoval svůj výpad, chtěl co nejrychleji Reinovi vyrazit meč z ruky, ale tentokrát Rein zareagoval. Uhnul levou nohou vzad, celé jeho tělo se natočilo do strany a Dao Quinnův meč ho minul. Jeho paže však byla dostatečně blízko, aby do ní mohl Rein pravačkou shora vrazit a shodit ji dolů. Levou rukou švihnul k mladíkově tváři, ale mířil jílcem, kterým ho udeřil slabě do obličeje.

Dao Quinn zaklel, meč mu upadl na zem a oběma rukama si chytil nos, ze kterého se hrnul červený pramínek.

„Omlouvám se!" vykřikl Rein, upustil meč do prašné země a natáhl se po Dao Quinnovi, aby mu pomohl. Chlapec ho však odstrčil, aby táhl pryč.

„Blbečku protekční," plivnul k němu Dao Quinn, než se sebral na nohy. Nakopl meč na zemi, který se odrazil k Reinovým nohám a utekl pryč, ruce stále u krvácejícího nosu.

Rein tam zůstal mlčky sám. Měl špatný pocit z toho, že mu ublížil, ale netušil, co by kromě omluvy měl udělat. Sehnul se alespoň pro meče, aby je mohl uklidit do bedny k ostatním, ale zastavil ho pomalý potlesk. Pomalu se otočil, nesvůj z celé té situace a navíc zrudl při pohledu na Rheat Velera. Musel tam v pozadí stát už dlouho.

„Ty jsi levák," prohlásil Veler poté, co ukončil svůj potlesk a založil si ruce na prsou.

Rein pouze mlčky přikývl, netušil, co je na jeho držení meče zvláštní.

„Generál Kevan je také levák," pokývl Veler hlavou ke kasárnám. Kevan – považoval ho za přítele.

„Můj strýc také," odpověděl na to Rein se sklopením hlavy.

„Nikdo v armádě nemá rád leváky," zareagoval na to Veler s úsměvem, „jsou nepředvídatelní – blahopřeji."

Rein se lehce zamračil, „ale říkal, že meč držím špatně, pokud ho mám v levé ruce."

Na to Veler pokrčil rameny, posadil se na bednu, kam chtěl Rein odložit meče, ruce natáhl za zády a nastavil tvář poslednímu slunci toho dne. „Netuším sice, kdo to je, ale ať si zkusí říct generálovi, že drží sekeru špatně."

„Sekeru?"

„Ano," usmál se, „generál vždy bojoval se sekerou. Dvousečnou, jedno její ostří je velký jak tvoje hlava, ošklivá zbraň to je, ale nikdo se mu s ní nevyrovná." Rukou pokynul, aby se k němu Rein posadil a přestože měl z Velera stále strach, místo přijal. Musel lehce nadskočit, nohama visel ve vzduchu, meče měl položené v klíně a dlaní si musel stínit slunce.

„Učili tě bojovat, že?" zeptal se Veler. Stále se usmíval, vlasy měl zrovna tak zkroucené potem do kudrlin a pleť opálenou od slunce. Skutečně si byli podobní, jak otci, tak hlavně mezi sebou.

„Máma si to přála, abych se vám mohl ubránit."

Z Velerova hrdla vyšlo pohrdavé uchechtnutí, „samozřejmě."

Rein netušil, zda by na to měl zareagovat, proto raději mlčel. Hleděl do země, padala na něho únava a navíc mu kručelo v břiše. Chtěl Velerovi říct, že půjde na večeři, ale vlastně netušil, kam by měl jít. Snídani měl doma a obědval na louce, kam jim na kostrbatém vozíku přivezli soudek teplé vody a hovězí.

„Má matka si také přála, abych uměl bojovat, ale neměla nikoho, kdo by mě cvičil, proto mě přidala do armády," rozmluvil se starší mladík s pohledem ke kopcům daleko od nich. „Krátce poté, co Talia zabila Forde. Na několik dní zcela oněměla, nic neříkala a já si myslel, že už nikdy nepromluví. Nakonec přeci jen promluvila, přišla za mnou a poprosila mě, abych šel k armádě. Poslechl jsem ji a slíbil, že se naučím bojovat, abych uchránil ostatní a víš, co mi na to řekla?" otázal se s pohledem na Reina. Usmíval se, ale přitom se zdál neskutečně smutný.

„Nevím," odpověděl Šestnáctý syn.

„Že se mám naučit bojovat, abych mohl všechny zabít, ne abych chránil ty slabší. Podle ní jsem jediné dítě, které přivedla na svět, a má šanci se stát králem."

Netušil, jak by na to měl odpovědět, proto mlčel, ale zároveň cítil, jak mu po zádech přechází mráz. Snad očekával, že ho Veler po těch slovech podřízne, aby byl ke koruně o krok blíže.

„Chceš ale znát tajemství?" usmál se.

Rein přikývl, přestože si nebyl jistý tím, zda o tajemství stojí.

„Vím, kdo se králem stane."

Talia, napadlo Reina jako první. Byla dostatečně krutá a chytrá. Navíc věděl, že jsou s Velerem přátelé, mohl jí pomáhat ke koruně? Ale to by znamenalo, že by se od ní musel nechat následně zabít.

„Kdo?" zeptal se šeptem. Nikdo je přitom nemohl slyšet, pouze slunce, které se už schovávalo za kopci.

Veler neodpověděl, pouze zvedl ukazovák a dloubl jím Reina do hrudi.

Sklopil zrak k tomu prstu, který se mu zabodával do kůže. Celé tělo ho bolelo a ten dotek byl jako rána kudlou, ale hlavně kvůli tomu, že Rein věřil ve svou vlastní smrt, která přijde každým dnem, kdy ho už matka nehlídá na každém kroku. Byl nejmladší, neměl šanci stát se králem.

„Děláš si ze mě blázny, že? Jako všichni, kteří zjistí, kým jsem."

„Nedělám si z tebe blázny," namítl a sundal z něho svůj prst. Pomalu vstal, zahekal únavou a protáhl se v zádech, než si ruce založil opět na hrudi. „Častokrát jsem slyšel, že králem bude ten, kdo je Enges Harinovi nejpodobnější – tedy ty."

„Ty se mu ale také podobáš," namítl Rein a zrovna tak vstal. Zvedl víko bedny, aby konečně uklidil meče a stihl se k Velerovi otočit ještě dříve, než mu odpověděl.

Usmíval se, ale oči měl stále smutné. Byl pohledný, tmavé vlasy se mu kroutily podél tváře, tělo měl opálené do bronzové barvy a pod košilí se mu rýsovaly svaly. Ještě před pár dny si ho Rein představoval jako monstrum, ale byl obyčejným dítětem, které teprve mělo dospívat. „Ale já králem nechci být, Reine," odpověděl mu krátce.

Nenechal ho už nijak odpovědět, položil mu ruku na rameno a donutil ho vyrazit k večeři, než na ně nic nezbyde.

„A měl by sis sehnat uniformu, po večeři zajdeme do skladu, něco ti najdeme. Dostal si už mýdlo a přikrývku? A možná by ses měl omluvit tomu klukovi, jak si mu rozbil nos, není úplně moudré si dělat nepřátele hned první den."