Domů se se svou matkou vrátil až se západem slunce. Ze sluníčka byl unavený, cítil spálené ruce a při převlékání z propocené košile zjistil, že má na pažích viditelný předěl mezi opálenou kůží a světlou pokožkou. Poškrábal se na předloktí, které ho pálilo a šel si raději ruce smočit do ledové vody v hliněném umyvadle. Přestože se mohlo říct, že ze svých sourozenců žil v největší chudobě, měl toho dost, aby mohl pohodlně žít. Kamenný dům postavili druzí osadníci ostrova, ve kterém byla i jeho dávná prabába jménem Sole, podle které rodina dostala jméno. Mateřské jméno se vždy dědilo po první ženě v rodu, protože to ony dávaly život a vychovávali ho. Otcové vybírali vlastní jména svých dětí, ale protože Enges Harin byl již po smrti, když se Rein narodil, jméno mu dal strýc, který také přebíral otcovskou roli v životě jeho synovce.

Rein měl v domě vlastní pokoj. Podkrovní místnost, kde přes léto bylo velké teplo a kromě vlastního majetku se jednalo také o odkladiště nepotřebných věcí. Nahoru se lezlo po žebříku, které vedlo z velké místnosti, kde se jedlo, vařilo a vykonávala většina úkonů. Matčina ložnice byla v přistavěném přístěnku, který byl oproti domu viditelně mladší a lépe zajištěný. Strýc Elric nemusel jako velitel přebývat v kasárnách, ale mnoho nocí tak dělával a jindy spal na staré pelesti v hlavní části domu, kterou vždy zatarasil na noc dveře před možným vrahem Reina. Z toho důvodu se také na noc Rein ve své podkrovní místnosti zavíral – přiklopil padací dveře a přesunul na ně těžký koš s pšenicí. Okna zavřel, zajistil a přes léto tak trpěl úmorné vedro, ve kterém se nesmírně potil.

Zapaloval ve svém pokoji zrovna svíčku, když byl zavolán k večeři. Sfoukl ji a bez dalšího čekání hned vyběhl k žebříku, ze kterého slezl a poslední čtyři příčky s hlasitým dupnutím seskočil, za což byl napomenut Vallou. „Uklidni se," řekla mu se zamračením a podala hliněnou hlubokou misku s vařícím jídlem. Převzal opatrně talíř, položil ho ke stolu, kde už seděl Elric a zkoumal, co mají k jídlu. Spařená rajčata s kouskem dušeného hovězího a kaši nejspíše z ovsa.

„Tvoje kůže chytá krásný odstín, Reine," ušklíbl se Elric a poukázal vidličkou na jeho holé tělo s bílým obrysem košile. „Ale bílé oblečení není pro vojáka Rudé armády vhodné," poznamenal.

„Třeba bych se mohl přidat ke Zlaté armádě," usmál se Rein na strýce.

V té chvíli na stůl dopadl Elricův a Vallin talíř. „Nepřipadá v úvahu," vložila se do toho Valla, usadila se a oběma pokynula k jídlu.

„Ke Zlaté armádě bys nechtěl," zavrtěl Elric hlavou, „jsou to pyšní sobci, kteří se předhání v tom, kdo dostřelí a dočůrá dál."

„Elricu," sykla Valla, aby se u jídla choval slušně. Její bratr nad tím však jen pokrčil rameny a chlapec se usmál.

Po zbytek večeře Rein mlčel. Valla vyprávěla, jak šli za generálem a ten nakonec svolil, že vezme Reina i mimo nábor na jaře. Oproti ostatním bude viditelně pozadu, jak tvrdil, ale tomu Valla nevěřila. Platilo pro něho stejné pravidlo rozřazení, kdy se ukáže, zda zůstane v Rudé armádě nebo bude převelen do Smaragdové, či snad Zlaté. Při zmínce o každé armádě si Rein zopakoval, co věděl. Modrá armáda, nejpočetnější, náležela strážcům pořádku, kteří byli v hojném počtu po celém ostrově. Měli více menších kasáren, ale ta hlavní byla poblíž staré části města. Jejich zbroj byla šedá a pásy modré. Smaragdová armáda, velmi početná armáda bojovníků. Mnohdy byli najímáni jinými zeměmi a vydávali se bojovat za moře ve jménu jiného království. Pokud člověk neuspěl v Rudé armádě, které nestačil, jeho místo bylo vždy jisté ve Smaragdové. Nosili hnědou zbroj a zelené pásy. Zlatá armáda náležela pouze lukostřelcům. Malá armáda plná nejvyšších mužů se širokými rameny, i mezi ně se dostalo mnoho mužů z Rudé armády, kteří vynikali v lukostřelbě a ničem jiném, pokud se však ukázalo, že je člověk všestranně nadaný, zůstával v Rudé. Jejich lehká zbroj byla bílá jako sníh a pásy zlaté.

Reina napadlo, že by pro něho Smaragdová armáda byla možná nejbezpečnější. Mohl by odplout do jiné země, kde by mu sice hrozilo zabití, ale alespoň ne rukama jeho sourozenců.

„Ty si potkal Rheat Velera?" divil se Elric a Rein se musel začít věnovat svému okolí.

Párkrát zamrkal, přetočil polovinu svého rajčete a pokrčil lehce rameny, „generál mě s ním seznámil."

„Jaký je?" zeptal se Elric. Naklonil si talíř k ústům, aby mohl vypít šťávu z rajčete, která se smíchala s kousky masa a ovsa.

Rein chvíli přemýšlel, co odpovědět. Rheat Veler – Veler, jak mu dovolil mu říkat – se mu zdál milý a přátelský. Mohla to být přetvářka, ale něco na tom klukovi mu říkalo, že je čistý jako lilie a do zdejšího světa nepatří. Nechtěl však před nimi říkat, jak ho vnímá, protože se obával toho, že bude poučen o podlosti královské volby, kdy se mnozí mohou snažit jevit neškodně a přátelsky.

„Už na první pohled je velmi silný," řekl suše, ale pravdivě, „vypadá, že se ani o sebe nebojí, protože ví, že je schopen ostatní porazit."

„Nelíbí se mi, že s ním bude v jedné kasárně," pronesla do toho Valla a zabodla zrak do bratra, jako by s tím mohl něco udělat.

Elric k ní jenom pootočil zmateně hlavu. Byl sice velitelem Modré armády, což mu vysloužilo podobné náušnice, jako mě generál, ale jeho měly symbol medvěda na všech čtyřech a jednu hvězdu nad ním. „To je pravidlo," oznámil jí Elric.

„Může ho tam kdykoli v noci zabít," procedila Valla mezi zuby.

„To je pro změnu zákon," poznamenal Elric pobaveně.

„Jaký je rozdíl mezi pravidlem a zákonem?" nechápal Rein.

Valla se na něj pouze krátce podívala a chtěla mu říct, ať se neptá na hlouposti, ale Elric mu odpověděl. „Myslím, že pravidla se stahují jenom na určité lidi – Rudou armádu – a zákony na všechny? Ty máš pravidlo, že musíš žít v kasárnách, Rheat Veler tě ze zákona může beztrestně zabít. Nebo ty jeho."

Rein se chtěl zeptat, proč byl nucen přidat se k armádě, když ho matka nechce nechat bydlet v kasárnách, ale věděl, že bude lepší mlčet a přijmout osud, který mu přijde. Ať to bude porušování pravidel a přespávání doma nebo možnost, že bude v noci zabit Velerem, čemuž se rozhodl nevěřit a doufal, že jiní sourozenci se do kasáren nedostanou, pokud k armádě nepatří.

„Umyj se a jdi spát, Reine," vyzvala ho matka hlasem, o kterém věděl, že nemá smysl namítat. Nasoukal do sebe zbytek večeře a vyskočil od stolu, aby mohl udělat, jak mu matka řekla. Sebral ze země ode dveří dřevěné vědro a postranními dveřmi vyběhl do malé zahrady, kde skoro nakopl jednu ze tří slepic, kterou měli. Kromě slepic obsahovala zahrada ještě jednu jabloň v koutě, studnu a dva řádky mrkve a celeru.

Vytáhl ze studny vodu a usadil se s vědrem na suchou zem. Jako první si opláchl obličej, vlasy a krk, poté se na chvíli zastavil. Sledoval slunce, které k němu doléhalo už pouze skrze drobné mezery mezi domy okolo, ale stále dostatečně hřálo. Byl z celého dne unavený, ale bál se toho, že jenom tak neusne z nervozity dalšího dne.

Z domu slyšel dohady. Věděl, že kvůli tomu musel odejít, protože jeho matka se strýcem mnohdy nesouhlasili s tím, jak by měl Reinův život být veden. Oba dva chtěli, aby byl v bezpečí a přežil, jeho matka však byla ochotna porušit zákony a Elric je naopak chtěl dodržovat.

Až zemřu, tyhle hádky ustanou, pomyslel si, nabral vodu do dlaní a hodil si ji do obličeje. Nechal dveře do domu lehce pootevřené, protože chtěl slyšet, o čem se budou hádat. Tušil, že to bude o něm, o Rheat Velerovi a kasárnám, ale přesto to chtěl všechno slyšet.

„Můžeš ho chránit, jak jenom chceš, ale pokud ho někdo bude chtít zabít, tvá ochrana ho nezachrání," zaslechl, ale v té chvíli taky někdo zabouchnul dveře, aby zbytek neslyšel. Rein se jenom zklamaně zamračil, otočil hlavu k zapadajícímu slunci a otřel si vodu, která mu stékala po krku.

Natáhl ztuhlé nohy, hlavu si opřel o vyhřátý kámen studny a užíval si pomalu chladnoucí vzduch. Věděl, že nepřežije a s velkou pravděpodobností nezažije ani to, aby měl na tváři první vousy. Očekával svou smrt dokonce dříve, vlastně snad odjakživa. Ani si nepamatoval, kdy zjistil svůj osud, proto s ním byl smířený. Smrti se bál, to ano, byl by rád, kdyby nebyl synem krále, ale bylo mu opakováno, že to je čest. Nejvíce ho na tom všem ale trápil fakt, že neměl sourozence. Mohl být rád, že nebyl nikdo jemu blízký, kdo by mu mohl ublížit, ale cítil se od ostatních izolovaný. Nemohl se s nimi ani seznámit, protože to bylo vystavit se jiné smrti a Valla ani ostatním matkám nevěřila.

Na jednu stranu tak byl rád, že poznal Rheat Velera, který mu dovolil říkat pouze jedním jménem, na druhou stranu ho z toho přepadala nervozita.

Slunce už zmizelo za obzorem a Rein vstal. Nejraději by zůstal venku, kde začínalo být příjemně, ale měl zakázáno být venku po setmění. Do parného pokoje se netěšil, ale neměl na výběr. Nalil trochu vody do koryta slepic a zahnal je do kurníku, který zavřel. Zbytek vody nalil zpět do studny a než se stihl vydat k domu, dveře se trhnutím otevřely a matka mu přikázala, aby šel do svého pokoje a spát.

Jenom přikývl, vběhl dovnitř, odložil vědro vedle dveří, v běhu popřál dobrou noc a zalezl do své podkrovní místnosti, kde se zavřel a vchod zabezpečil těžkou nádobou.

•••

Čekal do chvíle, než svět zcela pohltí tma. Tělo mu poléval pot z vysokých teplot v podkroví. Snažil se oplachovat vodou, kterou měl, ale byla stejně teplá jako vzduch. V patře pod sebou ještě slyšel hlasy, dohady o jeho osudu, který byl už dávno vytesaný do kamene – doslova. Poté zaslechl vrzání, šoupání těžké pelesti po dřevěné zemi a zaklapávání oken, což mu naznačilo, že zbytek rodiny uléhá ke spánku.

Potichu vstal, našlapoval po špičkách na prkna, která nevrzala, aby neprozradil, že je vzhůru. Uchopil do rukou koště opřené v rohu místnosti, vylezl na postel, kterou měl nedávno nově vystlanou senem a zamžoural do tmy. Dům měl plochou střechu, protože před více než stovkou let byl dům obydlím takřka pro desítku osob, která se dělila o malý prostor. Jeho rodina byla rozvětvená, držela při sobě, místa byla málo a pozemky tak blízko centra omezená. Rodina chtěla dům zvýšit, jako se to už jednou provedlo, ale přišlo něco, čemu se říkalo Zimní mor. Přišel s prvním sněhem a odešel s poslední roztátou vločkou, ale za těch pár měsíců si vzal mnoho lidí. Z Reinovi rodiny si dle všeho vzal čtyři osoby. Poté už rodina nepotřebovala přistavět další místo, ale zůstalo jim podloží pro další patro a padací dveře pro vchod.

Opřel se koštětem o západku dveří, ta povolila a vytvořila škvíru, kterou dovnitř ihned začal proudit chladnější letní vzduch. Rein se natáhl na špičky, naklonil koště co nejvíce a posunul ho ven, aby se mezera nezavřela. Slezl z postele, po špičkách opět přešel místnost a vzal do obou rukou dřevěnou bednu. Normálně do ní ukládali zeleninu a tu dávali do mělké sklepní místnosti pod domem, ale přes léto byla uklizena v Reinově pokoji. Položil ji na postel, vylezl na ni a rukama se chytil okraje okna. Vyskočil, připravený na to, že jeho hlava narazí do dveří, aby je tím otevřel a mohl se vyhoupnout nahoru. Mnohokrát přemýšlel nad žebříkem, který by mu ušetřil práci, ale matka by se ho ptala, proč chce něco takového ve svém pokoji, brzy na to by si vzpomněla na dveře a donutila by Elrica je zabezpečit. Přišel by tím o jedinou možnost, jak se v noci dostat ven.

Zhluboka se nadechl. Tělo měl zalité potem a noční vánek byl tím nejkrásnější darem, co mohl dostat. Posadil se kousek od padajících dveří, zapřel se dlaněmi za záda a sledoval oblohu, na které nebyl jediný mráček. Pozoroval hvězdy a měsíc, naslouchal městu, kde slyšel rvát se kočky, opilce bavící se v nedalekém hostinci a manžele o tři domy vlevo, kteří se hádali o nemravném chování muže. Všechno to Reina svým způsobem uklidňovalo a dávalo mu to pocit, že je součástí světa, ve kterém už mnoho let nepobyde.

Z jejich domu bylo vidět k pahorku, na kterém ležel královský palác. Z některých oken vycházelo tlumené světlo mnoha svíček a Rein mohl jenom přemýšlet, co tam dělají jeho sourozenci od první ženy.

Pomalu se položil na záda. Natáhl nohy, roztáhl ruce a ležel jako hvězda na střeše domu. Sledoval oblohu a cítil, že se mu do očí hrnou slzy. Ty, které přicházely často, vždycky v noci, když ho nikdo nemohl vidět a slyšet. Strašlivě se bál toho, co přinese další den. Bude to jeho poslední? Jak moc ho bude smrt bolet a jak dlouho bude trpět? Vykrvácí? Udusí se? Bude otráven? Nebo mu připraví smrt mnohem horší? Kdo bude tím, kdo ho o život připraví?

Rheat Forde, starší sestru Velera, zabila Meryl Talia, kterou považoval za přítele. Forde byla utopena v kašně na veřejném prostranství, kde první smrti nahlížela více než desítka lidí. Rein byl ještě malý, aby si pamatoval, kdy se to stalo, ale Talia prý poté jenom zvedla hlavu, otřela si ruce do sukně a odešla, přičemž tělo zůstalo plavat v kašně.

Rheat Tadley byl uškrcen v noci před rokem. Reinovi byl často připomínán, když mu matka říkala, že po setmění nesmí ven.

Meryl Nalyse zemřela před dvěma lety a nad její smrtí se krčí rameny. Tělo měla rozdrcené, těžko říct, jak zemřela, ještě těžší říct, kdo ji vůbec zabil.

Gudrag Torri byl jediný, koho smrt rozhodla příroda a zemřel na horečku. Její mladší bratr byl umlácen jeho staršími sestrami Arlou a Clari.

Dvojčata Luddar Colnira a Luddar Teuren skončili dohromady s třiceti osmi bodnými ranami od dvou krátkých nožů. Jejich smrt zavinila dvojčata první ženy Hefrey Bidel a Hefrey Serrea. Tvrdili, že oni mohu být jediná dvojčata. Od té doby se čekalo, zda se pokusí zabít i dvojčata Meryl Dynalda a Meryl Sitriho, starší bratry Taliy a Erman Afris a Erman Soforda, osmiletá dvojčata šesté ženy.

A ještě tu byla Janin. Ta, kterou zabil Rein. Na její smrt si přímo nepamatoval, ani si nevzpomínal, jak vypadala, ale věděl, že se to stalo a stahoval se mu z toho žaludek.