Bertiliho ostrov byl tím největším ostrovem, který svět znal. Západní pobřeží plné zlatých pláží a přístavů se původně nacházelo několik hodin cesty pěšky od jediného města, které zde bylo vybudováno králem Bertilim, kdy před více než čtyřmi stovkami let poprvé přistál na pobřeží. Začal budovat své sídlo v zeleném údolí, kde bylo mnoho místa pro pěstování plodin, blízko k rybolovu na jižní části ostrova. Postupem let se město rozrůstalo, zvětšovalo, mnoho obchodníku, kteří přistáli v přístavu zde zůstalo a Bertiliho ostrov se stal jedním z nejhustěji obývaným míst na zemi. Ať se člověk vydal kamkoli, stále byl v jednom a tom samém městě, ale žít v jeho samotném středu bylo něco, co si mnozí nemohli dovolit. Daně byly vysoké a místa obývaná převážně starými rodinami, které přišly na ostrov mezi prvními.

Ostrov se dělil na dvě poloviny – Západní a Východní a jejich pomyslná hranice ležela ve vysokých horách. Cesta skrze hory trvala mnoho dní, ale to bylo pouhým odhadem, protože hory byly lidem neznámé a od samého počátku i zapovězené. Každý, kdo žil na Bertiliho ostrově, věděl, že přes řeku, která se líně táhne pod horami, se nesmí chodit.

Rein věděl o horách, o tom, proč nesmí překročit řeku, znal názvy přístavů na samotném západě, ale nikdy přitom neopustil starou část města, ve které se narodil. Nikdy nebyl jediný důvod, proč by měl odejít. Nejdále, kam se kdy dostal, byla kasárna Modré armády, která ležela na jihu od staré části města.

Toho dne ho však matka vedla k jihozápadu. Domy zde byly malé, natisklé k sobě a pouze jedna ze staveb byla jiná a ojedinělá na celém ostrově. Vysoké kamenné zdi se stahovaly do oválu, vysoké brány byly otevřeny po celém obvodu a vedly k terasám uprostřed stavby. V té chvíli se tam nikdo nenacházel, místo bylo tiché, ale ve dnech slavností se z nich ozýval křik, smích a bolestný řev.

Rein se pokoušel na to místo nemyslet, raději spěchal horkým dnem dále za matkou, která mířila po vyšlapané cestě ještě dál k nízkým kamenným domům na volném prostranství, které bylo ohraničeno pouze nízkým kamenným plotem po kolena, který značil, že dále už není radno vkročit. Jediná brána se nacházela přibližně sto metrů od nich a byla naznačena pouze dvěma červenými prapory s černým krkavcem v letu.

Na pláních za kameny viděl Rein lidi. Někteří nehnutě stáli, jiní byli v pohybu, ale všichni měli stejné černé oblečení.

Cítil, že ho poléval studený pot. Mnohokrát viděl vojáka Rudé armády procházet v ulicích a jeho jediným instinktem bylo uhnout a vyhnout se jejich pohledu. Viděl je i v boji, jejich zacházení s mečem, sekerou, oštěpem a jakoukoli jinou zbraní, kterou uchopili, obdivoval, ale obával se toho, že by proti nim kdykoli musel z jakéhokoli důvodu bojovat.

Matka ho vedla bránou, prašná cesta se změnila v kamennou, po které Rein kráčel jako po žhavých uhlících. Zrak mu stále uhýbal k vojákům po jeho levé straně. Byli mnohem starší než on, rozhodně se nejednalo o děti, maximálně o mladíky na prahu dospělosti, ale celodenní výcvik vytvořil na jejich tělech mohutné svaly a neoholené tváře jim přidávaly na věku. Věděl, že se v Rudé armádě nachází i podstatně mladší, ale žádné děti okolo neviděl.

„Přidej, Reine," okřikla ho matka, „na prohlížení okolí budeš mít dost času."

Nedobrovolně přidal do kroku, upřel zrak před sebe, pěsti měl pevně zatnuté a nelíbilo se mu, jak rychle mířili k jednomu z kamenných domů, kde před černými dveřmi stáli dva starší muži v lehké černé zbroji. Jeden měl okolo pasu uvázaný červený pruh látky, značně poničený časem a barvu měl vybledlou. Látka druhého na tom nebyla o moc lépe, ale uvázanou ji měl okolo hlavy jako ochranu před sluncem. Jediná možnost, jak rozeznat příslušníky armády, byl právě pruh barevné látky, který pro každého vojáka byl až posvátným artefaktem. Dostal ho ve dni svého nástupu a měl s ním být pohřbený.

Vstup do budovy jim byl zamítnut. Vysoká kopí vojáku se zkřížila před dveřmi a ani jeden z nich nepromluvil. Sole Valla jen pozvedla bradu, sáhla do proutěného koše, ve kterém nesla zeleninu a vytáhla složený kus nažloutlého papíru, který předala muži po levé straně. Ten pouze těkl ke svému druhovi a papír si převzal. Kopí stále držel zkřížené a spěšně očima přejížděl po psaném textu.

„Tohle je... Sole Rein?" zajímal se s hlasem, ve kterém se mu odráželo pobavení. Jeho slova patřila zejména jeho příteli, který pozvedl obočí a přejel Šestnáctého syna pohledem.

Rein se instinktivně skryl za matku, aby nebyl prohlížen jako prase na porážce, ale Valla ho okamžitě popadla za rameno a přitáhla před sebe.

„Generál nás očekává," řekla odměřeně.

Strážný vrátil Valle papír a pokrčil nad tím rameny, „třeba tu uvidíme střet bratrů," odsekl jí a hlavou pokynul k cvičišti. Rein se tím směrem instinktivně podíval, jako by očekával útok Velera. Veler neútočí, připomněl si. Nikdy si však nemohl být jist, že mu nebude proříznuto hrdlo.

Valla na jeho slova nijak neodpovídala, místo toho uchopila syna za paži a zamířila do útrob kasáren, jakmile jí byly otevřeny dveře.

Uvnitř bylo chladněji, chodby potemnělé a osvětlovány pouze sluncem skrze okna. Na zdech visely držáky na louče, které však byly zhasnuté. Kasárna měla pouze jednu úzkou chodbu s pravidelně rozestavěnými dveřmi na jedné straně a okny na druhé. Každé dveře byly nadepsány, ale Rein nestíhal číst, co tam stojí. Matka ho táhla na samotný konec chodby, který se zdál nekonečně daleko.

Z některých dveří slyšel hlasy a smích, jiné byly tiché a jedny dokonce otevřené. Rychle nakoukl dovnitř a spatřil dva dospělé muže a kupu mečů k broušení. Více nezachytil, protože byl tažen dál.

Až na samotném konci se zastavily, jediné dveře, které byly čelem ke vchodu, těžké z tmavého dřeva a strážným před nimi. Stál nehnutě, po celou dobu sledoval dva cizince a ani nestihl nic říct, než mu Valla podala papír a nespouštěla z něho zrak.

Voják si ani nic nečetl, pouze koutkem oka sjel rozlomenou červenou pečeť, otočil se a otevřel dveře. Vešel dovnitř první, uhnul ze vchodu a pokynul, aby vešli dovnitř.

Generál Rudé armády seděl za těžkým dubovým stolem. Neměl na sobě svou zbroj, ale i tak se zdál mohutný, ramena měl široká jako futra dveří, krk jako stehno a hnědou pokožku pokrytou hustým černým vousem se zahnutým knírem. Na hlavě měl jenom nízké husté vlasy a oči černé jako noc.

Beze slov pokynul strážnému, aby odešel, ten tak beze slov učinil a zavřel za sebou dveře.

Místnost páchla solí. V parném létě nehořel krb na pravé straně, ale okno bylo otevřené a dovnitř doléhaly tlumené rozkazy a hekání vojska.

Generál zatím nepromluvil a ani nikdy jiný. Podepíral se lokty o stůl, dlaně měl spojené, ale pomalu jedním prstem ukázal na Reina a otázal se: „Sole Rein?"

Valla popostrčila syna vpřed, ten klopýtl, rychle vyrovnal rovnováhu a souhlasně přikývl.

„Nic jsem neslyšel," pozvedl generál obočí.

„Ano," souhlasil Rein, „pane."

„Pokud ses chtěl přidat k armádě, měl si přijít na jaře společně s ostatními kadety," řekl hrubě.

Rein na to neměl jak odpovědět. Ani se k armádě nechtěl přidat a ještě před hodinou netušil, že tomu tak bude.

„Je to syn krále," zapojila se do toho Valla.

Generál k ní zvedl oči, ale jeho neutrální výraz v obličeji se nijak nezměnil. „My nemáme krále," pokrčil rameny suše, „jenom asi dvacet zájemců o korunu."

„Dvacet jedna, pane," opravil ho Rein polohlasem a cítil, jak mu matka dává políček za drzost.

Generále však jeho slova pobavila. Pozvedl jeden koutek nahoru a přestal se opírat lokty. Místo toho se zapřel zády o vysoké křeslo a ruce položil na opěradla. „Dvacet jedna," zopakoval. „A víš, že jeden z nich je v této armádě?" zeptal se.

Rein slušně přikývl, „Rheat Veler, pane."

Genereál na to přikývl, „Myslím, že se stane králem," pronesl hlasem, který měl dát Reinovi najevo, co si myslí – že brzo zemře. „Co si o tom myslíš ty?" zeptal se.

Rein krátce stočil pohled k matce. Měla bradu zvednutou, dívala se na generála s jistým odporem, ale nic neříkala a nevypadalo to, že by se v blízké době do konverzace zapojila. Rein tak otočil pohled zpět ke kapitánovi, zamračil se a po dlouhém nádechu odpověděl vše, co bylo proti jeho skutečným pocitům. „Rheat Veler nikdy nikoho nezabil a nejspíše tak ani neudělá, nejspíše se bojí. Já už jednu svou sestru zabil."

Těžko říct, co se generálovi prohnalo hlavou. Pohrdání, protože sis stejně jako ostatní myslel, že Rein sám Janine nezabil? Možná mu přišlo chlapcovo chování opovážlivé, možná se mu naopak zalíbilo.

„Jsem si jist, že kdyby skutečně musel, zabil by Veler všechny své sourozence za jediné nudné odpoledne," odpověděl mu.

V Reinovi projela nervozita. Veler. Generál oslovil jeho bratra pouze daným jménem, nikoli jeho mateřským. Oslovit člověka jedním jménem znamenalo blízký vztah – rodinný, přátelský, milenecký – nebo naopak opovržení danou osobou. Generál o Velerovi nemluvil, jako by jím opovrhoval a Rein hned pochopil, že musí být přátelé, přestože je dělí jejich postavení.

„Proč tak neudělal?" zeptal se Rein a cítil, jak ho matka bodla prstem mezi lopatky.

Generál pokrčil rameny a vstal, „můžeš se ho zeptat sám." Mohutnou rukou ukázal k otevřenému oknu a na tváři se mu opět prohnal drobný úsměv. Vyhoupl se na nohy, ukázal tím svou vysokou postavu, ze které se Reinovi stáhl žaludek a navrhnul mu, aby se šli podívat ven na vojsko.

Rein pouze přikývl a Valla udělala krok ke dveřím, ale generál ji zastavil, „rád bych se Sole Reinem prošel sám," řekl jí.

Valla se mračila, ale uhnula do strany, aby jim udělal místo. Generál pokynul Reinovi, otevřel dveře a spolu se vydali ven z kasáren. Chlapec šel za mohutným generálem, pruh červené látky měl ovázaný okolo pasu místo pásku a svázaný na zádech ve složitém zdobeném uzlu. Oblečený byl pouze v černé – dlouhé přilnavé kalhoty a košile s krátkým rukávem do teplého počasí. Kdyby byl v plné zbroji, jeho tělo by bylo pokryto černým kovem, které neprotne meč a přilba by mu přidávala další výšku, která mu už tak nechyběla. Od obyčejného vojáka se generál lišil náušnicemi. Při každém kroku se pohupovaly ze strany na stranu – zlaté kovové plátky s vyrytým krkavcem a dvěma hvězdama pod jeho drápy. Jedna hvězda náležela plukovníkům, dvě generálovi a tři krkavcům. Síle, která se lišila od kterékoli jiné, kterou svět poznal. Nejvyšší z nejvyšších, nejsilnější z nejsilnějších – monstra a nikoli lidé. Málo viděni, mnohokrát slyšeni.

Společně vyšli z kasáren. Rein se držel za generálem, který ho vedl nízkou trávou ke cvičištím. Minuli kruhový prostor se zlatým pískem, kde se zdržovala skupinka chlapců mladších, než byl i on. Museli přijít nedávno, byli opálení od sluníčka, měli krátce sestřižené vlasy a černé oblečení. Červené pruhy měly různě zavěšené – okolo pasu, přes paži jako Elric, někteří si tvořili čelenky, které měly smáčené potem.

Pokračovali dále. Rein si všiml střelnice, kde stála desítka vysokých mužů s širokými rameny a vybavovali se, zatímco přibližně desetiletý chlapec připevňoval na cvičné panáky terče. Všichni se krátce otáčeli ke generálovi, když okolo procházeli, udeřili se levou pěstí do srdce a krátce hrdelně vykřikli, aby svému veliteli složili poklonu. Generál jim nijak neodpovídal, kráčel vpřed k místu, kde další desítka mladých mužů posedávala ve stínu několika stromů a pomalu jedla kus tmavého chleba, sýr a uzenou šunku. Bavili se, smáli se vlastním vtipům, ale v jedné chvíli vyskočili na nohy, nechali své jídlo na zemi a udeřili se do srdce, aby pozdravili svého generála.

„Pohov," mávl jim rukou a takřka sborově se opět posadili. Rein se odhodlal vykouknout z poza generálových zad a opatrně sledoval mladíky, kterým mohlo být čtrnáct a stejně tak i osmnáct let. Také ho sledovali, kývali k němu bradou a bál se, že vědí, kým je zač. Raději se schoval za generála, ale bylo mu jasné, že to je k ničemu.

„Kde se nachází Rheat Veler?" zahřměl generál.

Mladíci mlčky ukázali prstem za sebe a ve stejné chvíli se ozvalo: „Zde" a z poza jednoho stromu mávla ruka.

Generál si jenom odfrknul, pokynul Reinovi a obešel strom, pod kterým seděl mladý muž.

Pokud Rein někdy Velera viděl, muselo to být z dálky, protože pohled na něj by nezapomněl. Urostlý čtrnáctiletý mladík, který se pyšnil titulem Sedmého syna. Měl pouze černé kalhoty, které si ohrnul a sahaly mu pouze těsně nad lýtka. Košili měl složenou pod hlavou, rudý pás uvázaný okolo pasu a zvlněné hnědé vlasy měl rozpuštěné podél hlavy. Reinovi se však zdálo, že hledí do postaršujícího zrcadla. Věřil a doufal, že přesně takto bude ve Velerově věku vypadat.

Veler nic neříkal, jenom se lehce usmíval a v ruce přehazoval ku jablka, ze kterého ukrajoval malým nožíkem. Generál se ani nezdál podrážděný tím, že mu nezasalutoval.

„Velere," oslovil ho generál.

„Pane," pokynul mu a následně ještě mlčky Reinovi.

„Měl si tu čest, aby ses někdy seznámil se Sole Reinem?" optal se ho s jistým náznakem posměšku.

Veler protáhl rty, poposedl si, aby se opíral celými zády o strom a hlavu naklonil lehce do strany. „Bohužel ne, pane," usmál se. Nožíkem ukrojil kus jablka a ještě na břitvě se natáhl směrem ke generálovi. „Mohu nabídnout?"

Generál nad jeho chováním zavrtěl hlavou, ale jablko si vzal. V té chvíli Rein pochopil, že si jsou nejspíše hodně blízcí. Očima těkal mezi dvěma muži s rudými pásy a netušil, zda má vůbec něco říct.

„Můžu ti říkat Rein?" ozvalo se. Rein upřel pohled na mladíka na zemi, který k němu natahoval odkrojený kus jablka. Opatrně si ho vzal a hlídal si přitom, aby se Velerova ruka nepohla a neřízla ho. Nic takového se však nestalo.

„A-ano," zakoktal.

„Říkej mi Veler," pokynul mladík, „Reine. Jsme přeci jenom bratři," ušklíbl se.

„A proto jsme zde," tleskl generál, který polkl své jablko. „Velere," poukázal na mladíka, „vstaň," přikázal.

Mladík odložil jablko a okamžitě byl na nohou, rovný jako proutek, ramena vysoko a brada lehce zvednutá, stále se však lehce usmíval.

Generál udělal krok do strany, aby Rein stál proti svému staršímu bratrovi. V té pozici se Rein cítil zranitelný, nikdy nebyl nikomu tak blízko, pouze Janin.

„Sole Reina by zajímalo, proč si ještě nezabil své sourozence," pronesl generál. Ruce měl spojené za zády a Reinem projelo mražení. Donutil se však dívat do očí staršího bratra, který jen protáhl rty a lehce pokýval hlavou.

„Nemám důvod," odpověděl, ale svá slova mířil pouze Reinovi.

„Ale to pak oni zabijí tebe," namítl na to Rein se sevřenými pěstmi.

„Kdo?" zasmál se Veler.

V té chvíli Reinovi vypadla všechna jména, která si pamatoval. Pravdou bylo, že se však Velerovi mohl rovnat pouze jeden člověk. Nikola byl sice nejstarší a z jeho pohledu praskalo sklo, ale nebyl to válečník, který by Velera přepral. Morbidní dvojčata první ženy už s Velerovým napadením jednou neuspěla, ale přežila. Pro všechny byl Veler moc velký, silný a dokázal by přeprat každého jednou rukou. „Talia," řekl poslední a jediné jméno, které to mohlo zvládnout.

„Talia je má sestra a zrovna tak přítelkyně," namítl Veler s pokynutím hlavy, „neublížila by mi a já jí také ne."

Byla to slova, která Rein nečekal. Nějakým způsobem tušil, že sourozenci od stejné ženy se nechtějí vraždit, protože k sobě tíhnout více než s jinými sourozenci. Veler a Talia však byli společností považováni za rivaly a Talia zabila Velerovu starší sestru, měla mezi nimi být nenávist. Alespoň tak si to myslel.

Netušil, co by měl říct, jenom sklopil zrak a sledoval Velerovy bosé nohy.

„Přeješ si ještě něco od Velera vědět?" zeptal se generál klidně.

Rein zakroutil hlavou, zvedl zrak ke generálovi a všiml si, jak za ním míří někdo, komu se ve slunci na uších leskly náušnice. Muselo se jednat o plukovníka, protože jiný generál nebyl přítomen.

„Generále!" zvolal plukovník, čímž si upoutal jeho pozornost. Udělal pár kroků vpřed a nechal tam dva bratry samotné.

Veler se usadil zpět pod strom, odkojil kus jablka a nabídl ho Reinovi, který tam už v ruce měl dva kusy. „Nejsou otrávené," pobídl ho Veler se smíchem a vložil si do úst menší kus. „Já jedy nemám rád," mrkl na něho.

I když by matka ten čin neschvalovala, Rein si dal kousek do úst a nepouštěl zrak z Velera, který pohupoval kotníky ze strany na stranu.

„Přidáš se k armádě?" zajímal se Veler.

Rein jenom lehce přikývl.

„Skvělé!" zahlásil Veler a kýval u toho hlavou, „to se budeme vídat častěji," dodal.

Rein se tím faktem nezdál tolik nadšený, lehce se ošil a vložil si druhý kousek jablka do úst.

„Reine?" houkl na něho mladík a lehce sklopil hlavu, aby se pokusil zachytit jeho pohled.

Mladší z bratrů pouze lehce zvedl zrak a zadíval se do hnědých očí svého staršího sourozence. „Ano?" šeptl.

„Já ti neublížím," řekl s milým úsměvem, „jsme bratři, ne?"

„Není to právě ten důvod, proč bys mi měl ublížit?" zeptal se.

Veler pokrčil rameny, odkrojil jablko, natáhl ruku k Reinovi a odpověděl: „Zabít se nás pokusí jiní, my snad můžeme být přátelé."