Když jsme se s Harrym měli brát, začali jsme řešit, kde budeme bydlet. Harry původně navrhoval aby to bylo  Grimmauldovo náměstí 12 - dům, který Harry zdědil po Siriusovi, svém kmotrovi a zároveň nejbližší rodině, kterou kdy poznal.

Nezůstali jsme tam ani týden. Harry nesnesl pohled na dům, na který měl někdo jemu tak blízký tak hrozné vzpomínky. Nemohl se dívat na obraz jeho matky, přesto, že byl zakrytý. Věděl, že je tam žena, která Siriuse nenáviděla. Věděl, že je tam žena, která se nechala na zeď připevnit tak účinným kouzlem, aby mohla až do doby, co bude dům zničen, nebo se stářím sesype k zemi, sledovat, své zmijozelské doupě.

...

Tento konec školního roku byl hodně zvláštní, všichni byli zdrceni ze smrti Cedrica Digorryho a vystrašeni z odhalení, e nás celý rok učil Smrtijed. Nikdo nevěděl, co se přesně stalo a nikdo Harrymu nevěřil, Voldemortův návrat. Někdo ho dokonce podezíral z vraždy Cedrica Digorryho. Snad jen Brumbál byl na Harryho straně.

Hned po tom co se vše na famfrpálovém hřišti alespoň trochu uklidnilo, Brumbál si k sobě zavolal mamku a Billa. Když jsem pak mamku viděla znovu, byla značně rozrušená a já se za nedlouho dozvěděla proč. Brumbál jim řekl o znovu založení Fénixova řadu, což je, jak mi mamka řekla, odboj proti Voldemortovi.

Poslední den, kdy jsou jindy všichni šťastní, že končí škola a začínají prázdniny a hostina je ve znamení smíchu a halasení, Brumbál vzdal čest nejdříve Cedricovi, jako statečnému členu mrzimorské koleje a pak Harrymu, jako tomu, kdo nasadil vlastní života postavil se Voldemortovi, aby přinesl Cedricovo tělo. Dale nás vyzval, abychom drželi pospolu a otevřeně všem oznámil, že se Lord Voldemort vrátil. Tento rok byla atmosféra v síni temná a posmutnělá a stejná byla i na cestě vlakem.

Když jsme vystoupili, mamka i taťka už na nás čekali. Mamka všechny včetně Harryho objala a pak už jsem se rozešli k východu z nádraží. Harryho jsme tam bohužel museli nechat na pospas Dursleyovým.

Procházeli jsme Londýnem  a hledali nějakou odlehlou ulici, ze které bychom se mohli přemístit. Po tom, co Ron s Harrym udělali před dvěma lety, nám bylo taťkovo letající auto zabaveno, takže teď musíme cestovat buď letaxem, nebo pomocí přemisťování. Alespoň, že tento rok už se můžou přemístit i Fred s Georgem, takže už to nebude tak náročné.

"Já už se tak těším domů," řekl Ron.

"My se nepřemístíme domů, zlatíčko," řekla mamka a všechny nás nanejvýš překvapila.

"Tak kam?" zeptala jsem se.

"Uvidíte," řekla mamka a chytla mě za ruku. "Frede a Georgi, chytněte se Arthura. Místo, kam se máme přemístit neznáte, takže se tam nemůžete přemístit." Když Ron, Fred i Georg chytli taťku, přemístili jsme se .

Objevili jsme se kdesi v nějaké mudlovské vesničce, kde to nevypadalo vůbec přívětivě. Bylo tu plno domů, které měly rozbitá okna, nebo spadanou omítku.

"Co budeme dělat v týhle díře?" zeptal se Fred znechuceně.

"Bydlet," odpověděla klidně mamka

"A v které z těch chatrčí?" zeptal se George.

"Ani v jedné,"oznámil taťka a podal mi lísteček. "Přečti si to a zapamatuj si to, pak to pošli dál."

Přečetla jsem s lísteček, na kterém stálo: Ústředí Fénixova řádu se nachází v čísle 12, Grimmauldovo náměstí, Londýn a poslala ho Ronovi. Soustředila jsem se, abych to nezapomněla a začala se rozhlížet kolem. Viděla jsem dům číslo 11 a dům číslo 13, 12 nikde.

"Kde je ten dům?" zeptala jsem se.

"Uvidíš," odbyla mě mamka.

"Co je Fénixův řád?" zeptal se Ron.

"Pššt! Tady ne!" umlčel ho taťka.

Když si všichni mí sourozenci poposílali lísteček a mamka se nás zeptala, jestli si tu adresu pamatujeme, vydali jsme se k domům číslo 11 a 13.

"Teď všichni myslete na tu adresu," vyzvala nás mamka.

Udělala jsem, co říká s v tu chvíli se začaly domy číslo 11 a 13 pohybovat. Postupně a pomalu se od sebe vzdalovaly až se mezi nimi objevil další dům číslo 12.

"Páni!" vydechl Ron, přes to, že dům byl stejně ošklivý, jako domy v okolí.

"Tak šup, šup dovnitř," popohnala nás mamka.

Když jsem viděla dům zvenku, nečekala jsem, že by to vevnitř bylo nějak pěkné, ale tohle jsem nečekala! Prach a špína byly všude! Bylo vidět, že v domě léta nikdo nebydlí. A navíc všude byli hadi. Nemyslím živé hady, ale znak Salazara Zmijozela. Lustr byl ve tvaru hada, včechny lampy i nohy od stolů a židlí byli ve tvaru hada.

"Molly?" uslyšela jsem hlas a vzápětí se ze dveří vlevo vynořil muž s dlouhými vlasy a bouřkově modrýma očima. Byl to Sirius Black! Poznala jsem jeho obličej, který byl každou chvíli v Denním věštci.

Já, Fred i George, jsme rychle ucouvli a mě znepokojilo, proč mamka, taťka a Ron neudělali to samé.

" Co vy tady děláte?" uslyšela jsem Ronův hlas, který byl k mému překvapení plný radostného překvapení a nikoliv zděšení, nebo strachu. Vždyť je to vrah a Smrtijed!

"Jak se vy dva znáte?" zeptala se mamka překvapeně.

"To je dlouhý příběh," odbyl mamku Ron a já viděla, jak na něj Black mrknul, jakoby říkal: "Jo, bude lepší, když to zůstane jen mezi námi."

Mamka si očividně až teď všimla, že já s Fredem a Georgem stojíme podstatně dál od Blacka, než ostatní.

"Ginny, Frede a Georgi, nemusíte mít strach. On je nevinný. Není nebezpečný," ujistila nás mamka a já my se rozhodli jí věřit a popošli o pár kroků zase zpátky k nim.

"Co je to za barák?" odvážil se zeptat George.

 "To je dům mých rodičů. Já tu bydlel do mých 16 let, pak jsem se nepohodl s rodiči, utekl jsem a bydlel u Potterových. Je to tu prolezlé Zmijozelem, ale jsem rád, že to tu bude dobré aspoň jako Ústředna řádu." ušklíbl se rádoby bezstarostně, ale z očí mu zářila bolest. "Ve vašem zájmu buďte tady dole potichu, jinak byste mohli poznat mou matku."

Týdny ubíhaly a my se stále snažili uklidit ten barák. Přestože jsme na úklidu dělali každý den, nezdálo se mi, že by to mělo nějaký velký výsledek. Ve volné chvíle jsme trávili se Siriusem. bylo vidět, že není vůbec rád, že musí být na tomhle místě, které mu tolik připomínalo nešťastné dětství, ale přesto se s ním skvěle povídalo. Vždycky nám vyprávěl historky z dob, kdy on, Lupin, Harryho táta a Pettigrew (který jak nám řekl Sirius, může za všechny ty hrůzy, ze kterých byl obviněn) chodili do Bradavic.  V Siriusových historkách se hojně vyskytoval jakýsi Pobertův plánek, který jak se ukázalo, měli jistou dobu u sebe dvojčata, která ho dala Harrymu. Sirius měl hroznou radost z toho, že je plánek ve správných rukou a dvojčata mu vyjádřila neskonalou poklonu, za jeho vytvoření. Vůbec nedokážu pochopit, jak někdo mohl tak skvělého člověka poslat do Azkabanu.

Asi v půlce prázdnin přijela Hermiona, takže mi čas utíkal ještě rychleji, což se ale vůbec nedalo říct o úklidu. Špíny , prachu a harampádí jakoby přibývalo. Ukázalo se, že Hermiona Siriuse, taky zná, což mi příjde nanejvýš divné.

Společně s Ronem, Hermionou, Fredem a Georgem jsme vymýšleli nejrůznější způsoby, jak zjistit, co dospělí probírají na schůzích v jídelně, protože nás tam nechtěli pustit. Prý jsme moc mladí. Fred a George ale vynalezli ultradlouhé uši. Růžové provázky díky nimž můžeme poslouchat, co se na schůzích řeší. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že Harryho a jeho bratránka napadli dva mozkomoři.

Za měsíc, který jsme tady už ztrávili jsem se zkamarádila s Tonksovou. Mladou, trochu střeštěnou, ale hrozně fajn čarodějkou, která je metamorfomág, takže umí měnit svou podobu podle libosti. Je hrozně zábavné, když se jí obličej mění.

Když jsem se ve volné chvíli procházela po domě a házela po dveřích od kuchyně bomby hnojůvky, uslyšela jsem z pokoje, kde spal Ron křik. Znělo to jako Harry. Naštvaný Harry. Vydala jsem se tišše po schodech nahoru.

„No ne, ahoj, Harry!" pozdravila jsem, když jsem otevřela dveře. „Měla jsem dojem, že slyším tvůj hlas."
Otočila jsem se na Freda s Georgem, kteří v pokoji také byli a řekla: „Dneska máte smůlu s Ušima, mamka šla pryč z kuchyně a na dveře dala Neochvějnost."
„Jak to víš?" chtěl vědět George a vypadal velmi zklamaně.
„Řekla mi to Tonková. Prostě házíš na dveře věci a když se jich nedotknou, je na nich Neochvějnost. Házela jsem na ně ze schodů hnojůvky a ty se od nich jen tak odrazily, takže není žádná možnost, jak pod dveře dostat Uši."

„Škoda. Vážně jsem byl zvědavej, co má starej Snape za lubem."

„Snape?" zeptal se Harry rychle, „on je tady?"
„Jo," kývl George, zavřel dveře a posadil se na jednu z postelí; Fred i já jsme ho následovali. „Podává hlášení. Přísně tajný."
„Prevít," poposedl Fred.
„Je na naší straně," řekla přesvědčeně Hermiona.
Ron popotáhl. „Což neznamená, že už není prevít. Jen ten způsob, jakým se na nás dívá."
„Bill ho taky nemá rád," dodala jsem.
„Bill je tady? Myslel jsem, že pracuje v Egyptě." řekl Harry.
„Dal se přeložit na kancelářskou práci, aby mohl být doma a pracovat pro řád," řekl Fred, „říká, že mu hrobky chyběj, ale je tu něco, co mu to vynahradí."
„Co tím myslíš?"
„Pamatuješ na Fleur Delacourovou?" zeptal se George, „má teď práci u Gringottů, aby si výýý'pšttla áááglištinu –"
„A Billy jí dává spoustu soukromých lekcí," uchichntul se Fred.
„Charlie je taky v Řádu," řekl George, „ale zůstal v Rumunsku. Brumbál chce mít v Řádu co nejvíc zahraničních čarodějů, takže Charlie se pokouší navazovat další kontakty."
„Nemohl by to dělat Percy?" zeptal se Harry.
„Ať se děje cokoliv, nemluv o Percym před mámou a tátou," požádal Ron Harryho napjatým hlasem.
„Proč ne?"
„Protože kdykoliv zmíníš Percyho jméno, táta rozbije to, co má zrovna v ruce a máma začne brečet."
„Bylo to hrozný," řekla jsem.
„Co se stalo?" zeptal se Harry.
„Percy s tátou se pohádali," vysvětloval Fred, „nikdy jsem ještě neviděl tátu takhle vyvádět. Vždycky je to máma, kdo křičí."
„To si děláš legraci?" nevěřil Harry.
„Všechny nás to překvapilo," řekl George, „protože Percy se kvůli Skrkovi dostal do pěkné kaše, vyšetřovalo se to a tak. A nakonec řekli, že Percy si měl všimnout, že se Skrkem není něco v pořádku a informovat nadřízené. Ale znáš Percyho, Skrk ho nechal velet, proti tomu neprotestoval."
„Tak jak je možné, že ho povýšili?"
„To jsme se taky divili," řekl Ron. „Přišel domů celý pyšný sám na sebe – víc, než bylo obvyklé, jestli si to vůbec dokážeš představit – a řekl tátovi, že mu nabídli místo přímo v kanceláři pana Popletala. Místo až moc dobré pro někoho, kdo před rokem vyšel z Bradavic – druhý asistent pana ministra. Předpokládal samozřejmě, že na tátu to udělá dojem."
„Jenže neudělalo," dodal Fred pochmurně.
„Proč ne?"
„Popletal evidentně poletoval po ministerstvu a kontroloval, jestli někdo nemá kontakty s Brumbálem," řekl George.
„Brumbálovo jméno upadlo na ministerstvu v nelibost," pokračoval Fred, „všichni si myslí, že jen přivolává problémy, když tvrdí, že se ty-víš-kdo vrátil."
„Táta říkal, že Popletal dal jasně najevo, že kdokoli má co dělat s Brumbálem, může si vyklidit stůl."
„Problém je v tom, že Popletal podezřívá tátu, ví, že je Brumbálův přítel a taky si vždycky myslel, že táta je s tou svojí posedlostí mudly trochu divnéj."
„Ale co to má co dělat s Percym?" nechápal stále Harry.
„Hned se k tomu dostanu. Táta si myslí, že Popletal chce Percyho u sebe jako špeha – aby mu dával informace o rodině – a o Brumbálovi."
Harry hvízdl.
„Tak to se muselo Percymu líbit."
Ron se dutě zasmál.
„Strašlivě zuřil. Řekl, že – no, řekl spoustu ošklivých věcí. Že prý musel bojovat s tátovou zavšivenou reputací od chvíle, kdy byl přijat na ministerstvo a že táta nemá žádné ambice a proto taky nikdy – no, víš – nevydělal moc peněz, chápeš..."
„Co?" zeptal se nevěřícně Harry.
„Já vím," ujal se slova Ron, „a bylo hůř. Taky tátu obvinil, že je idiot, že se kamarádí s Brumbálem, že ten se řítí do průšvihu a stáhne ho s sebou a že on – Percy – ví, ke komu má být loajální a to sice k ministerstvu. A jestliže máma s tátou hodlají ministerstvo zradit, tak že se postará, aby všichni věděli, že on už k naší rodině nepatří. No, a pak si sbalil svých pět švestek a zmizel. Žije teď někde tady v Londýně."
Harry tiše zaklel.
„Máma z toho byla celá špatná," pokračoval trochu křečovitě Ron, „brečela a tak. Jela do Londýna a snažila se s Percym promluvit, ale ten jí zabouchl dveře před nosem. Netuším, co dělá, když se potká s tátou v práci – asi se ignorujou."
„Ale Percy musí vědět, že se Voldemort vrátil," uvažoval Harry, „není hloupej, musí vědět, že vaši by neriskovali všechno jen tak pro nic za nic."
„No, tvoje jméno taky přišlo na přetřes," řekl Ron a pokradmu se na Harryho koukl, „Percy řekl, že jediným důkazem je tvoje slovo a – nevím... Myslel si, že to není dost."
„Percy bere Denního věštce vážně," řekla trpce Hermiona a všichni kývli.
„O čem to zase mluvíte?" ptal se Harry a ostatní si ho ostražitě měřili.
„Ty jsi – ty jsi neodebíral Denního věštce'?" zeptala se nervózně Hermiona.
„Jo, odebíral!"
„A četl jsi ho – eh – pečlivě?" zeptala se, ještě nervózněji, Hermiona.
„Ne od A do Z. Kdyby tam mělo být něco o Voldemortovi, bylo by to na titulní stránce, ne?"
Všichni sebou škubli a Hermiona rychle pokračovala: „Musel bys číst opravdu od začátku do konce, aby sis toho všiml, ale – zmiňovali se o tobě několikrát týdně..."
„Ale já jsem neviděl –"
„Jestliže jsi četl jen titulní stránky, tak ne," potřásla hlavou Hermiona, „nemluvím o velkých článcích. Jen tak se o tobě občas zmínili, šoupli tvoje jméno do nějaké zprávy...Víš, jak o tobě psala, že se hroutíš na zem a tvrdíš, jak tě bolí ta jizva a tak?"
„Jo," kývl Harry, který některé výmysly Řitě Holoubkové nemohl zapomenout.
„No, a tak o tobě píšou – jako bys byl podvodník, který se jen snaží upoutat pozornost a myslí si, že je velký tragický hrdina," pokračovala Hermiona rychle, „sem tam se o tobě objeví sarkastická poznámka. Třeba když se objeví něco dojemného, napíšou ‚Příběh hodný Harryho Pottera', nebo když se někomu přihodí směšná nehoda, tak je to ‚doufáme, že mu nezůstala jizva na čele, nebo ho za pár let budeme muset uctívat' –"
„Ale já přece nechci, aby mě někdo uctíval –" začal Harry rozčileně.
„Já vím že ne," skočila mu do řeči Hermiona, „já vím, Harry. Ale vidíš, o co jim jde? Chtějí z tebe udělat někoho, komu nebude nikdo věřit. Vsadím se o cokoliv, že je za tím Popletal. Chtějí, aby si čarodějové mysleli, že jsi jen hloupý kluk, který vykládá smyšlené historky, aby byl slavný."
„Ale já jsem přece nechtěl – nežádal jsem o to – aby Voldemort zabil moje rodiče!" vypěnil Harry. „Jsem slavnej, protože zabil moje rodiče, ale nemohl zabít mě! Kdo bych chtěl bejt slavnej kvůli něčemu takovýmu? Nenapadlo je, že bych byl radši, kdyby se to nikdy –"
„My víme, Harry," řekla  jsem vážně.
„A samozřejmě se neobjevila ani zmínka o mozkomorech, kteří tě napadli," řekla Hermiona, „někdo jim musel říct, aby to drželi pod pokličkou. To mohl být přece trhák, mozkomorové v ulicích! Ani se nezmínili, že jsi porušil zákon o utajení. Myslíme si, že by to určitě udělali, do toho obrázku tebe coby podvodníka by jim to určitě sedlo. Zřejmě čekají, až tě vyloučí ze školy a pak se do toho pustí – chci říct, kdyby tě vyloučili, dodala rychle. „Určitě nebudeš, jestliže se řídí svými vlastními zákony, nemůžou ti nic udělat."
Už zase mluvili o slyšení a to Harry nechtěl. Přemýšlel, jak změnit téma, ale byl toho ušetřen zvukem kroků na schodech.
„A jéje."
Fred škubl za Ucho a okamžitě se s Georgem vypařili. O pár sekund později vkročila dovnitř mamka
„Už je po schůzi, můžete jít dolů a dát si večeři. Všichni tě chtějí vidět, Harry. A kdo nechal dole u dveří všechny ty hnojůvky?"
„Křivonožka," svedla jsem to na Hermionina kocoura, „strašně rád si s nimi hraje."
„Aha. Myslela jsem, že by to mohl být Krátura, dělá takové divné věci. A teď pojďte a nezapomeňte, potichu. Ginny, máš špinavé ruce, co jsi proboha dělala? Před jídlem si je umyj, ano?"

Sešli jsem dolů do jídelny, ze které už vycházeli členové Řádu, kteří se účastnili porady. Mimo jiné byl mezi nimi i Snape.

Ozvala se rána.

„Tonková!" vykřikla mamka a otočila se.
„Omlouvám se!" zavyla čarodějka, která ležela na zemi rozplácnutá jako žába, „to ten pitomej stojan na deštníky, to už je podruhé, co jsem o něj –"
Ale poslední slovo zaniklo v příšerném, krev zmrazujícím zavřeštění.
Prožrané sametové závěsy se rozletěly. Stařena prskala, její oči se divoce protáčely, žloutnoucí kůže se napínala, jak ječela ze všech sil.
Lupin a mamka vyrazili vpřed a snažili se závěsy u stařeny zase zatáhnout, ale nešlo to a jekot byl stále silnější a silnější, navíc se z obrazu natahovaly křivé pařáty, jako by jim chtěly roztrhat obličeje.
„Parchanti! Hajzlové! Zplozenci špíny a zla! Hybridi, mutanti, šílenci, vypadněte odsud! Jak si dovolujete znesvětit dům našich otců –"
Ze dveří proti Harrymu vyběhl muž s dlouhými černými vlasy.
„Sklapni, ty zatracená stará bábo, SKLAPNI!" zařval a trhnutím zavřel záclonu, se kterou se předtím rozčilovala mymka.
Tvář na obraze zbělela.
„Tyyyyyy!" zavyla a její oči div nevypadly z důlků „zrádce rodu, hnusáku, hanbo mé krve!"
„Řekl – jsem – SKLAPNI!" poručil muž znova a spolu s Lupinem se jim, s nasazením všech sil, podařilo závěs zatáhnout.

„Ahoj Harry," zašklebil se Sirius, „vidím, že ses právě seznámil s mojí matkou."

Přesunuli jsme se do jídelny, kde se po stole ještě válely pergameny ze schůze. Rychle jsem k nim popoběhla, abych z nich něco vyčetla, ale Bill si toho všiml a začal je rychle uklízet.

Mamka začla spěšně chystat večeři a já jí šla pomoct. Tonksová se o to taky pokoušela, ale výsledkem bylo je  pár převržených židlí.

Když nadešel den Harryho disciplinárního řízení, všichni jsme byli značně nervózní. Nikdo jsme nepochyboval o Harryho nevinně, ale nebyli jsme si jisti, jestli se jeho nevina podaří prokázat.

Ráno jsem se probudila a Harry i taťka už byli na cestě na ministerstvo kouzel. Až teď jsem si uvědomila jak moc se bojím, že Harryho z Bradavic vyloučí. Nedovedu si přectavit, že bych ho už nevídala ve Velké síni, nebo nebelvírské společenské místnosti. Celý den se hrozně vlekl. Napjatě jsem čekala, až se taťka s Harrym vrátí zpátky.

Zrovna jsem byla v patře, když jsem slyšela Rona jak jásá. „Já to věděl! Ty se vždycky ze všeho dostaneš!"
„Museli tě osvobodit," řekla Hermiona, která v momentě, kdy jsem vstoupila do kuchyně, vypadala na omdlení a teď si zakrývala oči třesoucí se rukou, „nic na tebe neměli, vůbec nic."„No, vypadáte, že jste si docela oddechli, na to, že jste všichni věděli, že se z toho dostanu," řekl Harry s úsměvem.

Zbytek prázdnin už se nesl v klidnějším duchu. Harry  a Sirius byli rádi, že může trávit čas spolu. Jejich vztah byl zvláštní. Občas to vypadalo, že když je Sirius s Harrym, z jeho tváře jako by se vytrácely všechny ty vrásky a stíny způsobené dlouhým pobytem v Azkabanu a objevovala se ta tvář, která byla na mnohých fotkách v tomto, jím tak nenaviděném domě, ta bezstarostná sebevědomě se usmívající tvář.

Je tu nová kapitola! Asi po 3 měsících ale přece! :D Nevím jestli to ještě někdo čte, ale jestli ano, tak se moc omlouvám. Tuhle kapitolu jsem především věnovala @KejtaVodikov, za její krásné komentáře, které mě přinutily nezapomenout na psaní téhle povídky a které mě výdy neuvěřitelně potěší a dále taky @Sharka_Potter @Ladybooks13 @vaculikova, které mi na předchozí kapitole zanechaly krásné komentáře a doufám, že se mnou ještě neztratily trpělivost :)