Amos Diggory. Tátův spolupracovník a přítel, ale od Cedricovi smrti už to prý není jako dřív. Se synovou smrtí se podle táťky nikdy nevyrovnal a navíc to vyčítá Harrymu, což mu dá najevo vždy, když ho potkáme. Co je nejhorší Harry si to vyčítá taky. I po těch letech. I po těch letech se mu zdají noční můry. Vždy křičí různá jména lidí, kteří zemřeli. Dobby!... Mami!... Tati!... Siriusi!... Remusi!... Tonksová!... Frede!... a další, ale nejčastěji se ve výkřicích objevuje právě jméno Cedrica Diggoryho. I přes všechny hrůzy, co Harry zažil, mu v paměti nejvíce utkvěla právě tato vzpomínka. Návrat Lorda Voldemorta. Vždy po probuzení z noční můry, při níž křičí jméno Cedrica, šeptá: " Nemusel ho zabít. Nemusel. Zabil ho jen tak. Protože tam prostě byl!"  Jeho zelené oči jsou vždycky plné zděšení. Nikdy mi přesně neřekl, co se tehdy stalo. Nikdy mi nepověděl, co přesně se stalo po tom, co se s Cedricem dotkli přenášedla. Já vím jen tohle:

...

  V den, kdy se konal třetí úkol, bylo u nebelvírského stolu velice rušno už při snídani. Ke klidu nepřispěla ani soví pošta, která právě dorazila.  Mě dnes nic nepřišlo. „Hej, Pottere! Pottere! Co ta tvoje hlava? Je v pořádku? Nedostaneš třeba záchvat a nevrhneš se na nás?" uslyším najednou od zmijozelského stolu Draca Malfoye. Otočím se na něj a vidím, že mává ve vzduchu Denním Věštcem. Celý Zmijozel se začne smát. Vyhledala jsem svým pohledem Harryho právě ve chvíli, kdy se dožadoval Denního Věštce od Rona, který mu ho očividně nechtěl dát, ale nakonec mu noviny neochotně podal. Asi usoudil, že by to, co o něm píšou stejně neutajil dlouho. Harry  se začetl do článku. 

Taky jsem chtěla vědět, co o Harrym píšou a tak jsem vzala další výtisk Denního věšte, který se válel na stole. Netrvalo dlouho a našla jsem článek, který nejspíš způsobil ohromné pobavení Zmojizelu. Nadpis byl - HARRY POTTER „NARUŠENÝ A NEBEZPEČNÝ. V článku  nějaký "odborník" tvrdil, že je možné, že Harryho mozek byl při útoku Vy–víte–koho trvale poškozen, a lze se též domnívat, že Harryho opakovaná tvrzení, že ho jizva čas od času pobolívá, jsou projevem niterného zmatku, který jej stravuje. Taková kravina! Dále tam byly teorie, že to Harry jen přectírá, aby na sebe upoutal pozornost. Jako kdyby to potřeboval. V článku vypovídali kromě "odborníků" i zmijozeláci. Draco Malfoy té odporné Holoubkové vyžvanil, že Harry mluví hadím jazykem a že ve druháku poštval na nějakého kluka hada, což samozřejmě není pravda. Ron mi to říkal. Ale to, že zabil baziliška a zachránil MĚ z tajemné komnaty, do které jsem se dostala díky vzpomínce Toma Raddla z deníku,který mi podstrčil  jeho otec, s tím už se nepochlubil. Holoubková si pak v článku samozřejmě neodpustila poznámku, že hadí řeč je spojovaná s černou magií a že nejznámější Hadí jazyk byl Voldemort. Dále Malfoy v rozhovoru s Holobkovou říká, že se Harry tahá s vlkodlaky a obry! To přehnal! Naráží na Remuse a na Hagrida! Úplně na závěr článku se Holoubková uchyluje k názoru, že je Harry psychopat a Turnaje tří kouzelníků by se vůbec neměl účastnit, protože je to nebezpečné pro všechny okolo.

Když článek dočtu podívám se na Harryho. Taky článek právě dočetl, ale k mému překvapení se usmíval. Vypadal velmi pobaveně. Podívala jsem se k zmijozelskému stolu na Malfoye a jeho dva kumpány. Tvářily se zklamaně. asi nečekali, že se s tím Harry takhle vypořádá. Hned se ale vzpamatovali a začali se Harrymu posmívat a ťukat si prstem na čelo.

Už jsem tu dál neseděla šla jsem si do ložnic pro učebnice a ještě jsem se jednou podívala na Obranu proti černé magii. Dneska totiž píšeme závěrečnou zkoušku. (V Bradavicích se každý rok píšou na konci roku závěrečné zkoušky. Když zkoušku uděláte, postupujete do dalšího ročníku. Nejsem si jistá, jestli to bylo i ve filmu (není to NKÚ ani OVCE! ) Tohle se píše každý rok. Každopádně Harry byl ze zkoušek uvolněn, jelikož je účastníkem turnaje tří kouzelníků).

Po zkoušce jsem šla na oběd. Chtěla jsem si sednout hned na okraj nebelvírského stolu, ale zaslechla jsem známé hlasy. Vzhlédla jsem a zhruba uprostřed stolu seděla mamka, Bill, Ron a Harry. Zůstala jsem zírat. Co tady dělají?! Vzápětí jsem si ale vzpomněla, že mi mamka psala, že přijedou podpořit Harryho při posledním úkolu. Rodiny šampionů se na třetí úkol mohly přijet podívat, ale jelikož Dursleyovi by určitě nepřijeli, přemluvila mamka Brumbála, jestli by nemohla místo nich přijet ona s taťkou. Proč tu ale je Bill a ne taťka nevím. 

"Ahoj všichni!" pozdravila jsem je.

" Ahoj zlatíčko!" pozdravila mě mamka, když jsem si sedala vedle Billa. "Co zkouška?" zeptala se ještě.

"Snad dobrý," řekla jsem, protože se mi nechtělo rozebírat,že jsem zapomněla na tak primitivní kouzlo, jako je Riddikulus. "Proč tady není taťka?" změnila jsem radši téma.

"Měl moc práce na ministersvu. Místo něj je tu Bill," usmála se mamka.

Za chvíli si k nám přisedli ještě Fred s Georgem a my si hlavně díky nim užili moc bezva odpoledne na školních pozemcích.

Když se začalo připozdívat, šli jsme na hostinu, která se konala na počest posledního úkolu. Za učitelským stolem seděli kromě všech profesorů i všichni členové poroty. To znamená Ludo Pytloun, Madam Maxime, Karkarov a Kornelius Popletal, který tu byl místo Skrka, který je už dlouho nemocný.

K jídlu bylo vše, na co jste si vzpomněli. Brambory, hranolky, bramborová kaše, rýže, masová směs, vepřové kotlety, kuřecí plátky a nechyběla ani zelenina. Kdykoli jsem ale koukla na Harryho, měl prázdný talíř i pusu. Nic nesnědl a je celý pobledlý a zaražený. Musí být hodně nervózní. Zato Ron, který seděl vedle něho očividně necítil ani náznak nervozity a cpal se od začátku do konce.

„Dámy a pánové, během pěti minut vás požádám, abyste přešli na famfrpálové hřiště, kde se bude konat třetí a poslední úkol turnaje tří kouzelnických škol. Prosím šampióny, aby se odebrali spolu s panem Pytlounem na stadion." zazněl Brumbálův hlas a v sále bylo rázem ticho.

Harry se zvedl. Všichni u nebelvírského stolu mu tleskali; Weasleyovi i Hermiona mu popřáli mnoho štěstí, a pak už s Cedrikem, Fleur a Krumem vyšel z Velké síně.

Když odešli šampioni, zvedli jsme se i my ostatní a šli na famfrpálové hřiště. Kdybych nevěděla, že je to famfrpálové hřiště, nepoznala bych to.  Tam, kde byla dříve jen krátce střižená tráva a vysoké obruče, byl teď tak šest metrů vysoký živý plot. Až když jsem vylezla na tribunu, poznala jsem, že je to labyrint. Obrovské zelené bludiště.

Šampioni stáli na okraji famfrpálového hřiště a profesorka McGonagallová, profesor Moody, Hagrid a profesor Kratiknot jim říkali nějaké pokyny. Potom se už rozešli ke vchodu do Bludiště.

Když byli všichni šampioni na svých místech, rozezněl se Pytlounův hlas. „Dámy a pánové, za okamžik začne třetí a poslední úkol turnaje tří kouzelnických škol! Dovolte, abych vám připomněl, jak si v tuto chvíli stojí jednotliví šampióni: O první místo se dělí – oba s pětaosmdesáti body – pan Cedric Diggory a pan Harry Potter ze školy v Bradavicích!" Zazněl obrovský potlesk. "Na druhém místě je s osmdesáti body pan Viktor Krum z Institutu čar a kouzel v Kruvalu!" Další potlesk. „A na třetím – slečna Fleur Delacourová, z Akademie v Krásnohůlkách!" dokončil Pytloun pořadí šampionů. „Takže... Harry a Cedriku, pozor, až zapískám!" řekl Pytloun. „Tři – dva – jedna –" zazněl hviz píšťalky.

Harry a Cedric vstoupili do bludiště a rozsvítili hůlky, protože tam bylo poměrně šero. Myslím si, že oni neviděli tak daleko jako mi, když jsme se dívali ze shora.

Asi po padesáti metrech dorazili k rozcestí, kde se rozdělili. V tom zazněl druhý hvizd píšťalky. To znamenalo, že Krum už je v bludišti taky. Já ale sledovala jen Harryho. Ten se teď rozeběhl a hůlku zvedl vysoko nad hlavu, aby viděl co nejdál. Kličkoval uličkami a nemyslím, že moc přemýšlel nad tím kam beží, přesto se mu ale dařilo přibližovat se ke středu bludiště, což byl cíl šampionů.

Píšťalka se ozvala potřetí. Už je v bludišti i Fleur a tudíž i všichni čtyři šampioni. Harry ale běžel pořád dál. Občas se zastavil a položil si hůlku na dlaň. Hůlka pak krátce zarotovala a ukázala jakýsi směr. Myslím, že to funguje podobně, jako mudlovský kompas.

Stále jsem sledovala jen Harryho. Kličkoval uličkami a jen občas zastavoval. Najednou se ale v mém zorném poli objevil někdo jiný. Cedric. Něco Harrymu říkal. Nerozumněla jsem všemu, ale pochytila jsem něco jako "Hagridovy třaskavý škvorejši," pak se znovu rozeběhl pryč a Harry zůstal sám. Zabočil do další uličky. Náhle ale uskočil. Uličkou se k němu blížil mozkomor. "Expecto Patronum!" zakřičel Harry. Mozkomor začal couvat a zakopl o lem hábitu. Nebyl to mozkomor. Byl to bubák. "Riddikulus!" zakřičel znovu Harry a mozkomor rázem vybuchl. Harry pokračoval dál. Znovu procházel uličkami a dostával se blíž a blíž ke středu.

 Zazněl výkřik. Byla to Fleur. Určitě to byla Fleur. Harry to poznal taky , protože zakřičel její jméno. Nikdo mu ale neodpověděl. Harry se znovu rozeběhl. Myslím, že se pokoušel hledat Fleur, protože vůbec neřešil kam zahýbá a kam běží. Pak ale zahnul do uličky, kde mu cestu zaterasil  obrovský třaskavý škvorejš. Nesporně Hagridova práce.

"Mdloby na tebe!" zakřičel Harry, ale kouzlo se od škvorejšova krunýře jen odrazilo a Harry se musel skrčit, aby ho kouzlo nezasáhlo.

Vzápětí vytryskl skvorejšovi ze zadku oheň a letěl vzduchem přímo k Harrymu.
„Impedimenta!" vykřikl. Zaklínadlo znovu zasáhlo jen skvorejšův krunýř a odrazilo se od něj. Harry zavrávoral, několik kroků ucouvl a upadl. „IMPEDIMENTA!"
Skvorejš už od něj byl téměř na dosah, když zničehonic ztuhl – Harrymu se podařilo zasáhnout ho do břicha, kde neměl krunýř. Harry na nic nečekal a běžel dál.  Vybral si ale slepou uličku a tak se musel vrátit a vydat se jinou.

Několik minut po ní uháněl vpřed, když ze stezky souběžné s jeho cosi zaslechl a zůstal na místě stát.

„Co to děláš?" křičel Cedric. „Co si to ksakru myslíš, že děláš?"

A potom Harry uslyšel Krumův hlas:
„Crucio!"

Vzduch se naplnil Cedrikovým výkřikem. Kroutil se v bolestech. Harry se zděšeně vyřítil vpřed a pokoušel se najít průchod na Cedrikovu stezku, ale když žádný neobjevil, zkusil nějaké kouzlo. Příliš nepůsobilo, přece jen však v živém plotě vypálila škvíru, do níž strčil nohu a kopal do hustých větví a trní tak dlouho, až v nich prorazil otvor. S námahou prolezl na druhou stranu, a potrhal si přitom hábit, ale hned vpravo od něj na zemi ležet Cedrik ,který sebou škubal a házel. Krum stál nad ním. Harry se napřímil a namířil na něj hůlkou právě ve chvíli, kdy zvedl hlavu. Krum se otočil a dal se na útěk.

„Mdloby na tebe!" křikl Harry.

Kletba zasáhla Kruma do zad: na místě se zastavil, padl dopředu a zůstal nehybně ležet s obličejem v trávě. Harry se vrhl k Cedrikovi, který se snažil popadnout dech a rukama si zakrýval tvář. Harry si k němu přiklekl. Asi zjišťoval, jestli je v pořádku. Když se Cedric znovu postavil na nohy. Vyslali do vzduchu červené jiskry, aby profesoři věděli, že si mají přijít pro Kruma a potom se znovu rozdělili.

Harry znovu kličkoval chodbami labyrintu, když se před ním objevila sfinga a zaterasilila mu cestu. Neslyšela jsem co říkají, ale myslím, že Harry má něco udělat, aby ho sfinga pustila.

"Určitě mu dává hádanku," slyšela jsem mamku vedle sebe. "To je jejich specialita."

Viděla jsem jak Harry nad něčím usilovně přemýšlí. Po dlouhém váhání řekl něco sfinze. Sfinga se usmívala. Vstala, natáhla přední tlapy a uhnula stranou, aby mohl Harry projít.  Harry na nic nečekal a vyrazil vpřed. Stále se přibližoval blíž a blíž ke středu, kde zářil Pohár. Harry ho ještě vidět nemohl, protože byl o uličku vedle. Pak ale zabočil a já si byla jistá, že už ho vidí také, protože se dal do běhu. Vyhraje! Harry vyhraje!

Najednou z postranní uličky vyběhl Cedric. Byl několik metrů před Harrym! Vyfoukne Harrymu pohár!

Vtom zahlédnu přes živý plot vlevo cosi obrovského . Řítí se to po stezce, jež se kříží s pěšinou, po níž běžel Harry a pohybovalo se to tak rychle, že se s tím Cedric musel srazit; ale protože měl oči jen pro Pohár, vůbec si toho nevšiml.
„Cedriku!" zařval Harry. „Pozor vlevo!"
Cedric se ohlédl právě včas, aby ještě stačil kolem pavouka proběhnout a nenarazil do něj. Ve spěchu však klopýtl. Viděla jsem,jak mu hůlka vyletěla z ruky, a pak už na stezku vkročil obrovský pavouk a chystal se na Cedrika vrhnout.
„Mdloby na tebe!" zaječel Harry. Kletba zasáhla pavoukovo obrovité, černé chlupaté tělo, ale nemělo to žádný účinek. Pavouk se ohlédl na Harryho a místo k Cedricovi vyrazil k němu.

„Mdloby na tebe! Impedimenta! Mdloby na tebe!"

Na pavouka to nemělo žádný vliv. Dál se řítit k Harrymu a já s hrůzou sledovala jak se na něj vrhá.

Uchopil ho předníma nohama a vyzvedl do vzduchu. Harry se zběsile bránil a pokoušel se pavouka kopnout. Zavadil přitom nohou o jeho kusadla. Na místě se mu okamžitě objevila tržná rána. Obličej se mu zkřivil bolestí. Slyšela jsem, jak Cedric také křičí „Mdloby na tebe!", ani jeho zaklínadlo však neúčinkovalo. Najednou Harry zvedl hůlku a vykřikl: „Expelliarmus!"
Odzbrojovací kouzlo zapůsobilo, pavouk Harryho pustil, ovšem Harry spadl z výšky dvanácti stop na poraněnou nohu, a ta se pod ním podlomila. Zamířil hůlkou na pavoukovo břicho a vykřikl „Mdloby na tebe!" právě ve chvíli, kdy Cedric zavřeštěl totéž.
Obě spojená kouzla dokázala, co samostatně nesvedlo žádné z nich – pavouk se převrátil na bok, polámal živý plot za sebou a rozhodil po pěšině změť chlupatých nohou.
„Jsi v pořádku, Harry?" slyšela jsem křičet Cedrika. „Nespadl na tebe?"
„Ne," vypravil ze sebe Harry. Poraněná noha se mu klepala a bylo vidět, že má problém udržet rovnováhu. Cedric stál jen pár metrů od Poháru. Byl k němu ale zády. 

„Tak už si ho běž vzít," křikl Harry. „Naco ještě čekáš, koukej si ho vzít. Vyhrál jsi."

Cedric se však nepohnul z místa. Otočil se k Poháru a uplěl na něm očima. Potom se znovu otočil na Harryho, který se teď opíral o živý plot, aby se udržel na nohou.

„Vezmi si ho ty. Ty bys měl vyhrát," nadechl se zhluboka. „Dnes už jsi mi dvakrát zachránil život."

„Jenomže v pravidlech stojí něco jiného," namítl Harry. Bylo vidět, že má vztek, že ho po tom všem Cedric znovu předběhl a už to chce mít co nejrychleji za sebou. „Body získává ten, kdo k Poháru dorazí první, a to jsi ty. Já totiž s touhle nohou opravdu žádné závody nevyhraju."
Cedric udělal několik kroků k omráčenému pavoukovi, i když se tím vzdaloval od Poháru, a zakroutil hlavou.

„Ne," řekl.

„Přestaň být, prosím tě, ušlechtilý!" vyzval ho Harry podrážděně. „Prostě si ho vezmi, ať můžeme odtud."

Cedric se díval, jak se Harry napřímil a pevně se přidržoval živého plotu.
„To tys mi tenkrát pověděl o těch dracích," prohlásil potom. „Byl bych vyřízený už při prvním úkolu, kdybys mi neřekl, co nás čeká." řekl Cedric a já neměla ponětí o čem mluví.
„Mně ovšem taky někdo pomohl," odsekl Harry a pokoušel se otřít si zkrvavenou nohu hábitem. „Tys mi zase pomohl s tím vejcem, takže jsme vyrovnaní," řekl zase Harry a já zase nevěděla o čem je řeč.
„Jenže mně s tím vejcem taky někdo pomohl," přiznal Cedric.
„Stejně jsme vyrovnaní," řekl Harry a co nejopatrněji si stoupl na poraněnou nohu. Jakmile se o ni opřel, celá se roztřásla; když ho pavouk upustil na zem, zřejmě si podvrtl kotník.
„A při druhém úkolu jsi měl dostat víc bodů," prohlásil Cedric tvrdohlavě. „Zdržel ses u dna, abys osvobodil všechny zajatce. To já bych neudělal."
„Já jediný jsem byl tak hloupý, že jsem tu píseň bral vážně!" řekl Harry trpce. „Prostě si ten Pohár vezmi!"
„Ne," stál na svém Cedric.
Překročil propletené pavoučí nohy a připojil se k Harrymu, který na něj ohromeně zíral. Cedric to opravdu myslel vážně! Obrátil se zády ke slávě, jakou mrzimorská kolej nezažila už celá staletí.
„Tak pojď," řekl Cedric. Nejspíš ho to stálo každičkou špetku vůle, kterou v sobě měl, stál tu však s kamennou tváří a se založenýma rukama, očividně pevně rozhodnutý.

„Vezmeme si ho oba," navrhl Harry.

„Cože?" nehápal Cedric a já taky ne.

„Zvedneme ho oba najednou. Pořad to znamená, že Bradavice zvítězily, a my se o to podělíme."

Cedric na Harryho vytřeštil oči a potom mu poklesly ruce. „Myslíš – to myslíš vážně?"
„Jasně," přisvědčil Harry. „Jasně... vždyť jsme stejně jeden druhému pomáhali, nemyslíš? A jsme tu oba. Takže ho vezmeme spolu."

Chvíli to vypadalo, že Cedric nevěří vlastním uším, potom však jeho tvář rozzářil široký úsměv.
„Tak platí," řekl. Jdeme!"

Uchopil Harryho v podpaží a pomohl mu dokulhat až k podstavci, na kterém Pohár stál. Když k němu dorazili, oba vztáhli ruku, každý k jednomu zářícímu uchu.
„Až napočítám do tří, ano?" řekl Harry. Jedna – dva – tři –"
Oba uchopili pohár zároveň, každý za jedno ucho a .... zmizeli.

Nejdříve jsem si myslela, že je to nějaké pokračování úkolu, ale pak jsem uviděla zmatené výrazy profesorů. Tohle nebyla součást plánu! Profesorka McGonagallová, která byla v bludišti, protože dostávala zmatenou Fleur ven, se rozeběhla k místu, kde byl ještě před chvílí Pohár, Harry i Cedric. Začali se tam zbíhat všichni profesoři včetně Brumbála a zjišťovat, co se stalo. Brumbál zkoušel různá kouzla, ale myslím, že to žádný účinek nemělo. 

Začalo mi docházet, co se děje. Harry je pryč a myslím, že nikdo neví kde. Otočím se na mamku a snažím se něco vyčíst z jejího výrazu. Myslím, že je stejně zmatená jako já. 

"Mami, co se děje?" zeptám se.

"Nemám tušení, zlatíčko," řekne vyděšeně. Otočím se na Billa, ale ten jen zavrtí hlavou. Ron a Hermiona si něco špitají. Hermiona má v očích paniku. Ron má kamennou tvář, ale vím, že uvnitř má strach. Vždycky to tak má.

Minuty ubíhaly. Už to byly nejméně tří čtvrtiny hodiny, když se zničeho nic Harry a Cedric objevili. Harry ležel obličejem k zemi a vůbec se nehýbal. V jedné ruce držel Pohár a v druhé Cedricovo zápěstí. Cedric ležel narozdíl od Harryho na zádech. Byl mrtvý. Určitě byl mrtvý. Viděla jsem jeho prázdné oči. Zalapala jsem po dechu. Mamka vedle mě zavzlykala. Když je mrtvý Cedric, co je s Harrym?! Proč se nehýbe?! K Harrymu přispěchal Brumbál a otočil ho na záda. Žije! Harry žije! Viděla jsem, jak otevřel oči. Pak se vymrštil do sedu a chytil Brumbála za zápěstí a něco zběsile šeptal. V očích měl strach. Všichni se k nim začali tlačit. Všichni začali sbíhat z tribun a tlačit se k Harrymu a Brumbálovi. Vždy když doběhli k Cedricovi, zastavili se a koukali na jeho mrtvé tělo. Harry Cedrica stále držel za zápěstí. Tiskl ho k sobě a odmítal ho pustit. 

"To je můj syn! To je můj chlapec!" překřičel něčí hlas všechen okolní hluk. Byl to Amos Diggory. Jeho hlas byl plný bolesti a zoufalství.

Ano! Je tu další kapitola! Moc omlouvám, že nevyšla dřív. O víkendech jsem pořád nebyla doma a v týdnu jsem to kvůli škole nestíhala. Uzavírají se známky, tak jsem to musela všechno dohnat. :D Teď už je skoro konec školního roku a ve škole bude klidnější, takže budu mít víc času psát. :) Kapitola je na mé poměry hóódně dlouhá! Přes 3000 slov! Myslím, že se mi nikdy nepodařilo napsat kapitolu delší než 2200 slov :D Taky bych vám chtěla moc poděkovat za skoro 200 přečtení! :) Děkuji moc! Mějte se! :)