Všechno bylo tak, jak jsem předpokládala. Ráno mě Jia připravila a sbalila mi tašku s nejnutnějšími věcmi na dlouhou cestu. Když jsme pak spolu došly na místo setkání, byl tam už připravený kočár a za nimi stáli tři koně na jejíchž hřbetech byli muži z osobní královy stráže.

„Buďte opatrná, lady." Přestože byla Jia pouze mou služebnou, prakticky jsme spolu vyrůstaly, a i když by jiní řekli, že je nepřípustné takhle mluvit, byla pro mě jako sestra. Mohla jsem jí cokoli říct a věděla jsem, že si to nechá pro sebe. O mě a Taehyungovi jsem jí však nikdy neřekla. O nás to nesmí vědět nikdo, ani ona.

„Dám si pozor. Ty se opatruj tady a za pár dní se zase uvidíme." Jemně jsem jí položila ruku na rameno a usmála se.

„Princezno," oslovil mě Taehyung, který stál uprostřed jejich trojice. Zvedla jsem k němu hlavu a opravdu těžce zadržovala úsměv, který jsem chtěla věnovat i jemu. Není to tak dlouho, co ode mě odešel, co jsme se milovali a teď, stojíme naproti sobě a chováme se jako cizí.

Usnadnil mi to alespoň tím, že jeho výraz byl zcela netečný. Tak dobře se uměl ovládat. Snažila jsem se dělat totéž, protože to poslední, co jsem chtěla, bylo ohrozit jeho život kvůli mně. Silně jsem se proto kousla zevnitř do rtu a přikývla, ať řekne, co má na srdci.

„Je čas vyjet. První zastávka bude v Jeonju, kde přečkáme noc a kolem poledne dalšího dne bychom měli dorazit na místo setkání." Informoval mě.

Jediné, co ze mě vyšlo, bylo strohé děkuji. Pak jsem se i se svými věcmi usadila v kočáru. Do večera je času až příliš pro tak malý prostor, ve kterém nebylo možné dělat vůbec nic. Sledovala jsem jen ubíhající krajinu a v hlavě si přemítala veškeré instrukce, které jsem od krále písemně obdržela tohle ráno. Gaya je poslední území, které se odmítá přidat do impéria Goryeo. Přestože jsem nikdy předtím venku z paláce nebyla, v politické situaci naší země jsem velmi zběhlá. Mám mnoho načteno, protože je to jedna z mála věcí, které mě baví.

Gaya k nám nemá zrovna přátelský vztah, no bojí se pustit do otevřené války, protože by s největší pravděpodobností bitvu prohrálo. Bylo by snadné mobilizovat vojsko a vzít si území násilím. Oceňovala jsem však u krále fakt, že se snaží najít řešení diplomatickou cestou.

Po cestě jsem u pravidelného drkotání usnula. Není pak divu, že v noci, kdy jsem opravdu spát měla, jsem měla oči vykulené dokořán a nebylo snad ani možné je zavřít.

V hostinci byl klid a nikdo, krom nás projíždějících, zde nenocoval. Dlouho jsem se procházela ve svém pokoji, až když mi opravdu došla trpělivost a já se vydala ven.

Jeden voják, který měl být nejspíš na stráži, spal opřený na pravé straně od mých dveří. Musel mít opravdu tvrdé spaní, protože hlasitě chrápal a bylo moc snadné kolem něj projít a neprobudit ho. Pro sebe jsem zavrtěla hlavou... tohle je opravdu skvělá stráž, když usne uprostřed hlídky. Není tu sice nikdo, kdo by mě nějak ohrožoval a popravdě si ani nemyslím, že vůbec někdo ví, že jsem opustila palác, ale klidu mi to moc nepřidalo.

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého nočního vzduchu a rozhodla se alespoň obejít budovu hostince. Třeba se má mysl zklidní a já budu mít více myšlenek na spánek. Byla jsem chvíli mimo realitu, když jsem uslyšela něčí volání.

„Hej, kdo je to?!" silně mě popadl za zápěstí a otočil čelem k sobě. Chtěla jsem začít křičet o pomoc, no pochodeň, kterou držel v druhé ruce, osvítila známou tvář.

„Princezno?" očividně nechápal, co tu dělám. Rozhlédl se kolem a jakmile zjistil, že jsme sami, zatáhl mě blíž ke zdi domu. Abychom případně nebyli na očím nikomu, kdo by se podíval z okna.

„Co tu děláš?" zamračil se.

„Šla jsem se projít, nemůžu spát." Vytrhla jsem zápěstí z jeho sevření. Obličej se mi zkroutil do bolestivé grimasy, když jsem si ho promnula. Chytil mě opravdu silně.

„Promiň." Jeho tvrdý pohled povolil, a pak vzal ruku zpět do své, už o poznání jemněji.

„Nemůžeš se ale takhle potloukat po nocích, mohlo by se ti něco stát." krouživými pohyby masíroval to místo a díky tomu jsem cítila, jak bolest pomalu odeznívá. Soustředil se na to, co dělal a já se soustředila na jeho obličej, který mi byl teď tak blízko.

„Chybíš mi." Vyšlo ze mě tak potichu, že kdyby vítr foukal o něco silněji, nejspíš by to ani neslyšel.

„Nedělej to." Varoval mě slabě, pořád nezvedajíc hlavu.

„Neříkej takové věci, protože je pak pro mě moc těžké, abych tě neobjal, kdykoli tě vidím." Pustil mou ruku a zabalil mě do objetí celou. Vyšel ze mě jeden slastný vzdech a od přívalu té spokojenosti jsem musela zavřít oči.

Objala jsem jeho pas a čelem se zavrtala do hrudníku, ve kterém mu zběsile bušilo srdce. Slyšela jsem ho i přes tu vrstvu oblečení. Bylo mi jedno, kde jsme, dokázala jsem si to vychutnat i tak. Cítila jsem i vlastní srdce, které se rozbušilo téměř okamžitě, jako v odpovědi.

Mohla bych takhle stát několik hodin, ale pro mou smůlu se brzy zase odtáhl.

„Vrať se do svého pokoje a už nikam nechoď." Pohladil mě po tváři a zcela odstoupil do bezpečné vzdálenosti.

Mlčky jsem přikývla a bez dalších slov se vydala dovnitř. Jestli jsem nemohla usnout předtím, budu toho schopná teď? Při vědomí, že spí jen kousek ode mě.

Povzdychla jsem si, a pak se uvelebila na vrzajícím lůžku. Zase mi bylo smutno a tentokrát, místo pocitů strachu ze zítřejšího jednání jsem si přišla osamělá.

Copak jsem? Ostatní mě vidí jako princeznu, která zdědila krásu po matce a moudrost po otci. Závidí mi bohatství, krásné šaty a šperky, kterých mám doma nespočet. Komnaty, které v paláci obývám jsou jedny z nejluxusnějších. Mám svou vlastní služebnou, která pro mě musí udělat první i poslední. Mohu použít královskou koupel, která je proslulá tou nejzdravější a nejčistší vodou v království. Vyvěrá přímo z podzemí a když se do ní přidají ty správné byliny, umí zajisti balzám na těle i v duši. Mám postavení a NĚCO znamenám.

K čemu to ale? K čemu mám status a významné postavení, když žiju v neustálém strachu a osamění? Strachu z intrik, které jsou v paláci na každém kroku a osamění, protože matka zemřela při tom, když mi dávala život a otec je nejmocnější muž v zemi, který ani při nejmenším nemá čas na něco, jako je otcovská láska ke své dceři a ostatním dětem.

Vyměnila bych všechno, co mám, abych mohla být šťastná. Hledala jsem štěstí dlouho, protože jsem nejprve ani nevěděla, kde ho mám hledat. A vůbec, neměla jsem ani ponětí, co to štěstí je a jak ho definovat.

Jenže pak se objevilo. Z ničeho nic bylo tady. A nebylo jediné, protože spolu s ním to byla i láska, která přiletěla a zabodla se do mě jako hrot šípu. Stáli tam kompletní, dvojice, po které jsem tak toužila. Okusit ji, zažít ji.

Dva pocity, které zhmotňoval právě on.

V tu chvíli jsem věděla, že bez něj ty dvě věci nikdy nepocítím. Pokud nebude on, nebudou ani ony a jak mi to tak docházelo, tak jsem přišla i na to, že když nebude on a ty pocity, nechci být ani já.

Můžu se proklínat za to, že jsem si raději nezvolila nevědomost. Byla bych uchráněná i od zklamání a strachu z prozrazení.

Musela jsem se s tím však vyrovnat. Jednou jsem já princezna a on osobní stráž krále. Já si s hořkostí musím přiznat, že časem budu provdaná za někoho jiného a on bude vojákem do konce života.

Ale jestli tohle má být etapa mého života, kdy můžu být alespoň na chvíli šťastná... neodeženu to pryč.

Mám pro vás takovou challenge:

Tak jsem zvědavá :D