Přešla jsem, ke svému psacímu stolu a vzala svůj proslov.  ,,Same, až umřu tak, přijede někdo, kdo ti předá klíče od mého domu, nebudu ti říkat, kdo myslím, že ti to i sám řekne,"

,,Počkaj, ako to myslíš? Ty máš iného?" ,,Ne nemám mám tebe, neboj se je to někdo koho znám, už plno let,"

,,Ja ťa nechápem," pronesl smutně Sam. ,,Same věř mi nechceš vědět, kdo to je. Není zlý jen...jen to je mezi námi složitý,"

,,Prosím nič mi nezataj,"  ,,Nic ti netajím," řekla jsem a usmála se. ,, Ten tvoj falošný úsmev už ma to nebaví,povedz mi čo všetko tajíš !?"

,,Nechci to řešit ne teď, když mi zbývá pár týdnů,"  ,,A kedy to chceš riešiť !?"

,,Až zítra," řekla jsem a sbalila si poslední věci.

Vyšli jsme před dům. Zamknula jsem a vydala se k nemocnici.  ,,Prepáč!"

,,To je v pohodě," řekla jsem.  Sam ke mě pomalu přišel.  ,,Zvládneš to?" 

,,Jo zvládnu," řekla jsem v tu chvíli se mi podlomili kolena, ale Sam mě chytil. ,,Děkuji," řekla jsem a stiskla mu rameno.

***

Lehla jsem si zpět do postele. ,, Chceš niečo podať? Alebo chceš zase niečo zahrať?" zeptal se Sam.  ,,Jo podej mi prosím ten růžový papír,"

,,Čo je to?" ,,Proslov, který chci, abys přečetl až tu nebudu," řekla jsem skoro potichu. 

Sam si sedl na postel a četl řádky. ,,Tohle si nenapísala ty,"  vytrhla jsem mu list z ruky. ,,Ano psala jsem to, teď už to víš," řekla jsem a zamračila se.

,,Tys ma podvádzala, celú tu dobu. S kým!?" vykřikl Sam. ,,Je to jeden z tvých nejlepších kamarádů," šeptala jsem.

,,Sabčo stále ťa milujem, ale mohla si mi to aspoň povedať," ,,Nevěděla jsem jak by jsi se zachoval,"

Přišoupla jsem si k sobě stoleček a upravila proslov.  ,,Môžem si ho potom prečítať?"  ,,Ne," řekla jsem.  ,,Prečo?"

,,Nechci tě vidět brečet," ,,Rovnako budem plakať, až zomrieš. Nedokážem si bez teba predstaviť život," Samovi po tváři, začali pomalu stékat slzy.  Odšoupla jsem stolek a sedla si k němu.  Palcemi jsem mu utřela slzy a políbila ho. 

,,Vždy budu s tebou...tady," řekla jsem a položila svoji ruku na místo, kde má srdce, stále jsem, na tom místě měla položenou ruku. 

Pak nastalo trapné ticho, jen jsme si hleděli do očí, jeho oči se leskli slzami, ale na rtech měl stále úsměv, ten jeho nádherný úsměv, který jsem milovala a miluji.

,,Same...slíbíš mi něco?" zeptala jsem se po chvíli.  ,,Jo a čo mám sľúbiť?"

,,Budeš stále držet s klukami, kdyby se stalo cokoliv? Kvůli mě prosím?"

Sam mě chytil za moje ledové ruce. ,,Budeme stále najlepší priatelia! Dodržíme slovo, veď nás poznáš a to naše pošťuchovanie, to je len z kamarátstva. To kamaráti robia, ale ver budeme nerozlučná štvorka, "

,,Děkuji," řekla jsem. ,,Ma neďakuj, poďakuj tem trem, ktorý tu s tebou boli, až do konca,"
,,Máš pravdu,ale já je poslala pryč," řekla jsem smutně. 

Kdo jsi myslíte, že bude ten,, někdo" kdo přijde pro klíče?  Nebo spíš, kdo má předat klíče :D  svoje odpovědi pište do komentářů, jsem zvědavá kdo bude blíž. :)