„...po zaznění tónu zanechte zprávu." promluvila na druhé straně plechová paní a o vteřinu později se ozvalo pípnutí. „Ahoj Connore... Chci si povídat. Dlouho jsem to nedělala, tím myslím, mluvit o svých pocitech. Je to složitý, ale stejnak mě k tobě přitahuje to, že se snažíš. Snažíš se pochopit mě a mý divný pocity, co mi plněj hlavu. Naplňujou mě celou, tak jako většinu, ale se svýma pocitama si připadám jako menšina, jedna z milionů lidí, kteří jsou zmatení sami sebou..." úlevně si vydechla a pokračovala „Miluju umění, zoufalí umělce, který se tak zoufale snažím pochopit, jejich díla, jejich myšlení. Víš Connore, jdu ze vztahu do vztahu jen proto byla úplná, aby někdo zaplnil tu prázdnotu, kterou někde uvnitř cejtim. Nechci zůstat sama, neumím být sama - jen já se svými chaotickými myšlenkami a pocity, ty do sebe narážej, víří se v mý hlavě a já nemám sílu jim čelit. Sama. I když vím, že si musím sama pro sebe vyhradit ten čas a čelit jim, aby se uspořádaly a já mohla v klidu žít i s nimi. Chybí mi společnost, jsem v tmavý místnosti bez dveří a já nevím jak ven. Prosím... Prosím Connore pomoz mi odtud...!" dívka se sesunula po zdi na zem a rozbrečela se. Nechala sluchátko viset ve vzduchu „Nejhorší je to, že ani nemám kam jít. Jsem zamčená uvnitř sebe a nemám se ani kde vyspat..." zašeptala, zvedla se ze země a odešla. Nechala za sebou prověšené sluchátko ve staré, prosprejované telefonní budce.