Marie stála na vlakovém nádraží a nervózně podupávala nohou. Vlak, z něhož měl vystoupit i její milý mezi tucty ostatních vojáků přijíždějících z lazaretů či rovnou z fronty, přijížděl již za pět minut a ona se bála. Bála se toho, že vůbec nepřijede. Bála se, že na ni úplně zapomněl. Pět minut - už vlastně čtyři se táhly tak neskutečně dlouho, že měla pomalu pocit, že se nedočká příjezdu vlaku. Za pár minut zaslechla v dálce houkání vlaku a její srdce se zběsilo rozbušilo, div nevyletělo z její hrudi. Vlak dorazil do stanice a ze dveří vlakové soupravy začali vycházet jak zranění tak po fyzické stránce zdraví vojáci. Slzy jí pálily v očích když se proplétala davem a nemohla najít svého milého, který se měl vrátit. Slíbil jí to. Slíbil, že přijede co nejdříve to bude možné.
Mezitím daleko od své vlasti se mladík krčil v zákopu a hlídal zda je i v té zimě opováží Francouzi zahájit útok na jejich pásmo zákopu, bedlivě očima sledoval bitevní pole a snažil se zaznamenat jakýkoliv pohyb. Jako by široko daleko nebylo ani živáčka, pomalu a opatrně vystrčil hlavu ze zákopu, aby lépe obhlédl terén. Mlha byla tak plíživě u země až se zdálo, že jedna ze stran opět použila otravný plyn, ale mladík pochyboval, že to byl Trojspolek, za který bojoval, protože by všichni v zákopu dostali ohlášeno ať si pro jistotu nasadí masky, aby se náhodou nenadýchali. Po pár minutách se ukázalo, že to skutečně otravný plyn nebyl a tak se mladík zase přikrčil a hlídal. Hlídky byly rozmístěny co deset metrů a zdálo se, že dneska bude klidný den. Zjevně se ani frantíkům bojovat nechtělo a tak mladík zase pomaličku vykoukl ze zákopu. To se mu však stalo osudným. Padl k zemi, z rukou mu vypadla zbraň a k kapsy těžkého kabátu mu vypadl zápisník, jehož stránky hned začaly nasávat sníh. Bylo to smutné, jak pro něj tak pro rodinu, protože už za pár hodin měl dostat povolení jet domů.