Normálního studenta by po tomto oznámení smích hned přešel, ale já mám momentálně až příliš velkou škodolibou radost. Pokrčím rameny, mávnu na Dory a nahážu si do batohu těch pár věcí, které do školy nosím, abych mohla co nejrychleji vyběhnout ze třídy. Oliver na mě ještě stihne ukázat prostředníček.
Jako malé dítě. Všichni kluci jsou stejní.
Vzdychnu a zaklepu na ředitelovy dveře. Hned potom, co se ozve „Dále!" , vejdu.
Pan Bramborák, jak mu říkáme kvůli jeho vrásčitému obličeji, sedí ve svém luxusním koženém křesle. Při pohledu na jeho nazlobenou tvář se mi možná trochu hne svědomí.
Důležitě otevře mou školní složku, začne předčítat:
„Zubní pasta v botech hlavního fotbalisty, skříňka plná mokrého toaletního papíru Felixe, nebo svědící prášek v oblečení mluvčího třídy. Teď sliz! Vy jste se zbláznila?"
„Nevím o tom, pane řediteli. Ale zapomněl jste obarvení vody v chlapeckých sprchách na modro. Ten kousek se mi opravdu povedl."
Zazubím se a upravím své neposedné vlasy.
Bramborák mě propálí pohledem, vezme pero s logem školy a napíše něco na lísteček. Hned mi ho přes velký dubový stůl podá.
„Po škole na dva týdny Lorsová, máte štěstí, že jste studentka s vynikající studijními výsledky."
Udělám pukrle, zastrčím svůj "rozsudek" do zadní kapsy džín a vyjdu před ředitelnu. Tedy spadnu před ředitelnu. Někdo do mě vrazí a já se rozplácnu jak dlouhá, tak široká.
„Blbče, neumíš dávat pozor?"
Koukám naštvaně na kluka s hnědými vlasy načesanými do výšky. Na jeho rtech je pobaveným úsměv.
„Nemůžu za to, že neumíš chodit. To tě měli naučit rodiče," odvětí.
Upraví si svou koženou bundu, překročí moje tělo a vejde tam, kde jsem před chvílí byla já. Vypadá, že je taky hříšník, jsem si ale jistá, že to bude pěkný náfuka. Vyškrábu se na nohy a vrátím zpět do třídy. Dory ukážu dva vztyčené palce.
Očividně si oddechne.
  \\\                                                            
Sednu si do zadní lavice prázdné třídy a spokojeně se zakousnu do banánu. Následující tři hodiny nevytáhnu z téhle třídy nos, musím se přece posilnit.
Vejde mladá učitelka biologie, své složky položí na stůl, potom ke mně přistoupí, v ruce má několik papírů.
„Dárek od pana učitele matematiky, bude to známkovat."
Hodí přede mě list s rovnicemi. Okamžitě mi zmizí úsměv z tváře, možná to tu nebude tak snadné, jak jsem si myslela. Vzdychnu a sáhnu pro jedinou tužku, kterou mám.
Po patnácti minutách matematických muk se otevřou hlasitě dveře. Dovnitř vkráčí ten kluk, který srazil mou osobu u ředitelny.
Učitelka poklepe na sklíčko svých náramkových hodinek.
„Jdete pozdě Fletchere!"
On si vytáhne sluchátka z uší, náhodí úsměv filmové hvězdy a mrkne na ni.
„Už se to nebude opakovat slečno," odpoví ten kluk nevinně.
Ihned roztaje. Podá mu stejný papír jako mám já a dál si ho nevšímá.
Fletcher zasedne do lavice za mnou.
„Nazdar princezno!"
Pomalu se otočím, vytáhnu jedno obočí do výšky.
„Neříkej mi princezno Dutohlavče!"
„Neříkej mi Dutohlavče princezno," zapitvoří a imituje můj hlas.
Než stihnu cokoliv říct, nasadí si zpět sluchátka,  ignoruje mě.
Tohle budou sakra dlouhé tři hodiny.