„No to si děláš srandu!" vzdychne Kim a otře si pot z čela. Já tam jen stojím, nadávám a kopu do každého kamene, který se naskytne v dosahu.
„Máš telefon?" Marně prohledávám kapsy kalhot.
„Všechno mám v batohu, kromě letáku o táboře."
Právě ten pomačkaný kus papíru s obrázkem barevného mozku si od ní půjčím a začnu ho zkoumat, v pravém dolním rohu je malá mapa s vyznačenou trasou do tábora.
„Jediné, co nám zbývá, je jít pěšky, podle týhle mapky to je asi 15 kilometrů."

//Jay Fletcher//
První, co mě napadne jakmile Skyler ztratím z dohledu je, že si to pěkně odskáču.
Už když Gutti startoval jsem si všiml prázdných míst holek, ale až Ashtona to napadlo využít v náš prospěch.
„Hele a víš, že se to absolutně vylučuje s tím, na čem jsme se domluvili? Po tomhle máme utrum!" udeřím na něj hned, jak se přestane smát.
„Věř mi kámo, vím co dělám," zamumlá a zakousne se do čokoládové tyčinky.
Pohodlně se opřu, zahledím ven skrz špinavé okýnko a vzpomenu si na Princeznu.
Vždyť od toho parkoviště to bude víc než pořádná dálka! Brzy se mi začnou zavírat oči a usnu, během toho konečně dorazíme na místo určení a celý autobus se začne soukat ven. Stále mě udivuje, že Gutimu dvě chybějící studentky neschází.
„Takže mládeži vítejte! Jako první si rozdělíte chatky, poté si přijdete pro rozpis programu, který pro vás byl připraven," zavelí a u toho se snaží vyfrknout mouchu, která mu vletí do nosu. Rozhlédnu se kolem, tábořiště předčí mé očekávání, velká plocha obehnaná lesem s malými chatkami okolo působí docela slušně. Udělám několik kroků k jednomu z nejbližších dřevěných stavení a prudce otevřu dveře.
Málem ohluchnu. Neskutečný jekot bandy polonahých holek, které jsem zřejmě vyrušil v převlékání, mi roztrhne ušní bubínky, vyvalím oči, zamrkám a rychle zabouchnu.
Za mnou se ozve hlas našeho neschopného vedoucího:
„Jo, zapomněl jsem vám říct, že tu nejste jediná škola."

//Skyler Lors//
„Nestopneme někoho?" zasupím, když mi do pusy spadne poslední kapka z jediné lahve vody, kterou jsme měly.
„Blázníš! To není bezbečný!"
Kim po mně hodí pohledem kárající matky a šlape dál. Zakoulím očima.
„Copak je každý řidič sériový vrah?" Nenechám se jen tak odradit, ukážu na silnici, po níž se k nám žene malé autíčko světle růžové barvy, stařenka sedící za jeho volantem rozhodně totiž jako vrah nevypadá. Napřáhnu ruku s palcem vztyčeným do výšky a začnu jím mávat, po chvíli se Kim dokonce i přidá a společně se snažíme přilákat pozornost drobné řidičky. Ta najednou šlápne na brzdu až pneumatiky zaskřípají a zastaví těsně u nás.
„Tak děvenky kam to bude?"
Neváháme ani chvilku, pozdravíme a zatímco se Kim uvelebí vedle paní, která se nám později představí jako Pamela, já zapluju na zadní sedadla, zdobená růžovými dečkami.
„Děkujeme moc, bez vás bychom to museli jít pěšky," prohlasím spokojeně, stařenka něco odvětí.
Nakrčím nos, protože tu začalo něco hrozně smrdět, pohlédnu do zpětného zrcádka na svou kamarádku a podle jejího výrazu usoudím, že to cítí taky.
„To bude Anginka, zrovna jedeme k veterináři, máme zažívací problémy," objasní Pamela. Teď si všimnu malé přepravky zastrčené dole u mých nohou, pohlédnu dovnitř, abych viděla, co přesně Anginka je. Dvě zelené oči v šeru klece najednou zazáří a stáhnou se do úzké štěrbiny, dlouhosrstá kočka útočně sasyčí.
Začnu panikařit a otvírat dveře, abych mohla vyskočit ven, trochu zmatená Pamela hned zastaví.
„Co se děje Sky?" dožaduje se odpovědi vyděšená Kim.
„Mám příšernou alergii na kočky!"
Už cítím, jak mi napuchují tváře a těžkne jazyk, rychle poděkuji stařence, musím odejít co nejdál od toho stvoření zla, dostat se do tábora pro léky. Možná bych už radši potkala toho sériového vraha, než stařenku vlastnící kočku se zácpou.

//Jay Fletcher//
Po prvotním šoku jsem se vzpamatoval rychle, vlastně to bylo příjemné překvapení, Ashton, který o podívanou přišel se dožaduje detailů. Odbydu ho odfrknutím a začnu si vybalovat věci tentokrát už v klučičí chatce. Naštěstí na nás s Ashem vyšla ta nejmenší z celého areálu, takže se nemusíme mačkat s nikým dalším. Zaberu si postel u okna, pohlédnu na zapadající slunce, brzy bude tma, jen díky tomu nás pro dnešek nechal Guti odpočívat, od zítra začne program pro "chytré mozky". Stále nechápu, co tady dělám, ale pořád je to lepší než trčet ve škole. Nebo ne?
Posledních pár věcí naskládám do malé dřevěné skříňky stojící v rohu za světla poblikávající žárovky zavěšené u stropu. V tom ucítím svůj močový měchýř dožadující se vyprázdnění, popadnu baterku a vydám se do lesa za naší chatkou poslechnout volání přírody. Zajdu možná trochu dál než bych měl, tma je tu opravdu velká. Opatrně našlapuji, snažím se najít keř, který bych mohl využít. Najednou se kousek ode mě ozve křupnutí a zvláštní šepot, vyděšeně zvednu baterku, jenž jsem si před chvílí odložil zhasnutou na zem. Paprsek roztřeseně namířím přesně na to místo, odkud vycházejí ty zvuky. Málem dostanu infarkt, hledím na tvář bez očí s rudými tvářemi a rozcuchanými vlasy, když to zakřičí nezůstanu pozadu a začnu křičet taky, stojíme tam, koukáme na sebe a ječíme. Odněkud se ozve další hlas:
„Skyler! Proč křičíš?"
Kimberley se zjeví za tím stvořením, všimne si mě. Až teď si uvědomím, že to, co přede mnou stojí, je naprosto příšerně opuchlá Princezna.
Ta ukáže prstem na mou hlavu a zasyčí:
„Ty!"
Radši se rozběhnu.

Snad se Vám tato kapča líbila a třeba ji odměníte votem, nebo komentářem.
Přeji Vám pěkný zbytek dne
-Amy