Ještě než zmizel i poslední ze Smrtijedů, všichni se vrhli k bezvládnému tělu, které tiše leželo opodál.

,,Nééé," rozlehl se místností úpěnlivý vzlyk. Byla to Evelin Whiteová, Philipova snoubenka. Zhroutila se do prachu a sutin, které pokrývaly každý centimetr podlahy od chvíle, kdy nechtěně něčí kouzlo narazilo do zdi a udělalo v ní pořádnou díru, a objímala jeho bezvládné tělo. Slzy jí pomalu stékaly po tvářích a máčely jí její černou mikinu.

Remus k ní pomalu přistoupil a smutně jí položil ruku na rameno.

,,Byl to dobrý voják," pronesl po chvíli ticha Pošuk a sklonil hlavu.

Chvilku tam ještě všichni stáli a pak se , až na dvě čarodějky, které právě teď měly mít hlídku, i s mrtvým Philipem přemístili zpět do štábu.

Dnes je už nic nečekalo, a tak všichni v tichosti zamířili do svých pokojů, i když skoro nikdo po dnešních událostech nedokázal usnout.

,,Philip byl fajn, přemýšlela nahlas Tonksová a vyhlížela smutně z okna na měsíc, který se za tři dny měl proměnit v úplněk,, byla s ním legrace a vždycky měl dobrou náladu."

           ---------------------------------
Druhého dne po probělé noci sešla jako obvykle Tonksová do jídelny. Bylo ale příliš brzy, a tak tam seděli jen Remus a dokonce i Sirius, který tentokrát neměl náladu vyspávat. Oba měli pod očima tmavé kruhy a zírali do prázdna.

,,Ahoj," pozdravila je nepřítomně a sáhla po hrnečku, aby si uvařila čaj.

,,Ahoj," dostalo se jí stejné jednohlasné odpovědi.

Když měla čaj hotový, posadila se vedle Remuse na stoličku, upíjela ze svého hrníčku a zamyšleně pozorovala zeď proti ní.

Brzy začali přicházet i ostatní členové řádu, zničení a nevyspalí. Na každém byl znát velký smutek a celá snídaně proběhla v naprosté tichosti.

                   ----------------------
Všichni v tichosti se sklopený hlavami postávali před šedou náhrobní deskou, která nesla nově vytesané jméno- Philip Johnson. Do ticha na hřbitově se ozývalo jen Evelinino tiché vzlykání.

Pak každý z řádu zapálil u nově vzniklého hrobu svíčku a skupinka se pomalu vydala zpátky na Grimmauldovo náměstí.

Dnes hlídky nebyly, a tak všichni měli volno. Tonksová proto zamířila do zahrady, kterou nedávno s Remusem dali do pořádku.

,,Jsem tady teprve měsíc a tolik se toho už stalo," přemýšlela a posadila se na trávník vedle květnového záhonu.

,,Jak to ty Smrtijedy u Merlina může pořád bavit? Nejdřív si s náma hrajou na schovku, pak zničehonic vybafnou, pár lidí zraní nebo... zabijou," po této myšlence jí do očí vhrkly slzy, ,, a pak zase zmizí. A hra může začít znovu."

Náhle za sebou zaslechla kroky, které pomalu mířili k ní. Nemusela se ani otáčet, protože věděla, kdo to k ní jde. Sem do zahrady málokdo chodil.

,,Ahoj, můžu k tobě?" ozval se za ní trochu nesměle mužský hlas, který tak dobře znala.

Tak nová kapitolka je opět na světě. I když je možná trochu smutnější, doufám, že se vám líbí. Budu se na vás těšit u další kapitoly, kterou se budu snažit vydat co nejdřív, ale však mě znáte :D
Čauky mňauky Efox16 :)