Když si prošli celou dlouho chodbou, vrátili se zpátky k fontáně na lavičku, kde si oba sedli s hůlkami připravenými v ruce.

,,Hlídky s tebou jsou vážně fajn," prolomila po chvíli ticho Tonksová.

,,S tebou taky," usmál se Remus.

,,Povíš mi nějaký příběh, který jste zažili s Pobertama?" zaškemrala.

,,Tak jo," souhlasil nakonec Remus a zamyslel se. ,, Většinu žertíků jsme tropili Filchovi s paní Norrisovou a když jsme..." nechal viset větu ve vzduchu a přiložil si prst ke rtům, aby Tonksové naznačil, že má být zticha. I přes tmu, která všude panovala, si Tonksová všimla, jak zbledl jako křída.

,,Slyšelas to?" zašeptal. Tonksová se zaposlouchala, ale neslyšela nic.  Posvítili do všech rohů místnosti, ale nikde nic.

,,Asi se mi to jen zdálo," oddechl si s úlevou Remus. ,,Tak kde jsem to byl?"

,,Že jste žertíky tropili hlavně Filchovi a paní Norrisové," napověděla mu Tonksová.

,,Jo aha, díky. Tak jsme mu třeba jednou celej jeho kabinet přebervili zlatou barvou a vypustili jsme dovnitř několik hrabáků. Posledního z nich se zbavil až o dva měsíce později," zasmál se.

Něco cvaklo. Tentokrát to uslyšeli oba dva. Jako na povel se vymrštili z lavičky a s připravenými hůlkami začali prohledávat místnost po místnosti.

Když byli asi v půlce chodby, ozvalo se za nimi hlasité PRÁSK! Z fialového kouře se vynořilo několik tmavých postav a hned po nich začaly metat všemožná kouzla a kletby.

Remus rychle zamumlal do kouzelného medailonu, který je spojoval s ostatními členy řádu, patřičné heslo, a do několika minut zde byl zastoupený skoro celý řád. A i přesto, že všichni z nich právě vstali, byli hned připraveni k útoku.

Tentokrát si Tonksová vyhlídla nízkého kouzelníka s prošedivělými vlasy, které mu vykukovaly z pod kapuce.

,,Expelliarmus!" vykřikla a z hůlky jí vytryskl červený proud jisker. Ale Smrtijed vše s přehledem vykryl štítovým kouzlem.

,,Expulzo!" zaútočil hned nazpět.

V poslední chvíli se Tonksové podařilo vyčarovat štít a kouzlo vykrýt.

,,Mdloby na tebe!" zaječela snad na celé ministerstvo.

Čekala, že kouzelník nebude mít žádný problém v obraně proti tomuhle kouzlu, a tak jakmile ucítila, že jeho štít povoluje, vyslala proti němu další červený paprsek.

Tentokrát Smrtijed nestihl tak rychle zareagovat, zakolísal, jeho hůlka mu vylétla z ruky a přistála u Tonksové, která ji obratně chytila.

Muž na ní chvilku nechápavě hleděl, ale pak se rozesmál strašným smíchem, který trhal uši, a než ho stihla Tonksová spoutat zaklínadlem Petrificus Totalus, byl pryč. Prostě se vypařil a zbyl po něm jen lehce nafialovělý obláček kouře.

Najednou celou místnost ozářilo zelené světlo, což vrátilo Tonksovou, která ještě stále zírala na místo, kde ještě před chvílí stál čaroděj, zpátky do reality.

Všichni kolem jakoby ztuhli a přesunuli zrak k místu, odkud přicházela záře. Náhle se místností rozlehl ječivý smích. Byla to opět Bellatrix Lestrangeová, před kterou někdo ležel na podlaze. Tonksová ho poznala, byl to Philip Johnson. Někdy se s ním bavila u snídaně a u večeře.

Jako na povel, začali všichni Smrtijedi mizet. Jejich cíl byl splněn. Aspoň někoho zabít a co nejvíc zranit.

Zdravím, pokud jste to dočetli až sem. Vím, že už je to opravdu dlouhá doba, kdy jsem naposledy něco napsala, ale s příchodem koronaviru jsem na to, upřímně řečeno, vůbec neměla náladu a prostě chyběla inspirace. Doufám, že se mezi vámi najde aspoň někdo, kdo mě chápe.
Doufám tedy, že se vám tahle kapitola aspoň trochu líbila, a vám, co jste na tom se psaním podobně jak já, přeji hodně štěstí:)
Čauky mňauky Efox16:)