♾
,,Jaká byla?" zeptal se Kladivoun a upil z nejmenšího kávového hrnku na světě, div že ho nerozmačkal v prstech. Rychlá kofeinová smrt, žádné zdržování. Seděl rozcapený v kožené otáčecí židli ve své pracovně v novém rodinném domku v Žežicích. Stejně jako já, obýval sám vilu nekřesťanských rozměrů a vůbec mu to nevadilo.
Ukousl jsem si čokoládového croissantu a hodil po něm nehezký pohled. Mea culpa, mea maxima culpa, přiznávám.

,,Chceš mi tvrdit, že sis ji odvezl domů, strávil s ní skoro celou neděli a ani jsi ji neojel?" zazubil se jako naspeedovaný aligátor.

Pokrčil jsem rameny, všeho do času.

,,Brachu, ty stárneš."

,,Co ta její kamarádka?" přehodil jsem výhybku.

,,Mája? Věděla, co dělá, a byla s ní sranda. Myslím, že tuhle řeku navštívím klidně ještě několikrát. Ty dlouhé nohy... to si nedovedeš představit."

,,Ale dovedu," vzmohl jsem se na slabý odpor.

,,Akorát máš plnou hlavu jedné copaté slečny," uchechtl se Honza.

Usmál jsem se jako pubertální blbeček. Kdyby jen hlavu, jestli Elišku brzo neucítím pod sebou, budou mít jiné orgány problémy s přeplněností.
Dosnídali jsme v klidu, než mě čas donutil věnovat se i pracovním záležitostem. I když Honza by byl schopný strávit další hodinu popisováním Májiných prsou a orálních schopností.

,,Říká ti něco jméno Petra Doležalová?" lepil jsem na ukazováček miniaturní drobky.

,,To je test pozornosti, nebo co?" zasmál se a zabubnoval dlouhými prsty o desku stolu.
,,Dnes večer od ní přejímáme byt. To bude rodeo, jestli to tedy neskončí soudním vystěhováním. Holčina nebyla schopná platit od druhé splátky. To nepochopíš. Taková kurvička, zkoušela platit i tělem," ohrnul horní ret.

,,Přijals?"

,,Čtyři litry za jedno číslo? Trochu drahá sranda, ne?" Zhoupl se zpátky v křesle, které s mírným zavrzáním zaprotestovalo.

,,Je to její ségra."

Kladivoun si málem cvaknul bradou o vlastní hrudní kost, jak rychle mu padla čelist.
,,Si děláš prdel?"

Zavrtěl jsem hlavou.

Honza se zvedl a z pořadače u stěny vytáhl šanon, na jehož přední stěně se skvěla nálepka s inciály Petry Doležalové a plnou adresou jejího bytu. Zalistoval v jednotlivých deskách, až našel, co hledal. Honza byl metodický a v udržování lejster až pedantský, radost spolupracovat.
,,Pamatuju si to dobře, ona je jediný majitel, nikde žádná zmínka o sestře, rodičích, nic."

,,Trošku zvláštní rodinka," připustil jsem.

,,Která není?" kontroval filosoficky. ,,Havry, není to celé habaďůra? Netahá tě za nos, aby se z toho vysmekly?" zamračil se.

,,Petra vzala kramli a Eliška do dvou do rána balila. Nevypadá, že by věděla, že se mě to nějak týká."

,,Má kam jít?"

,,Ne. A o vystěhování se dozvěděla v sobotu večer."

,,Shiiiit," protáhl dramaticky, ,,proto se v Chobotnici tvářla jako kakabus. Máš v plánu tam dnes večer být?"

,,Jo," odsouhlasil jsem. Plánoval jsem spoustu věcí.

Na internetu jsem našel kontakt na příbramskou stěhovací firmu nabízející i skladovací prostory a zamluvil u nich stěhování a předběžně místečko pro Eliščino vybavení, kdyby náhodou během pár hodin nesehnala prázdný byt. Čas jí nehrál zrovna do karet.
Zaparkoval jsem choppera před nemocniční lékárnou a vyběhl do druhého patra, kde sídlilo transfuzní oddělení, termín na dárcovství krve jsem měl až za měsíc, ale pracovala tam teta Maruška. Nebyla moje příbuzná, jen matky letitá kamarádka, korpulentní dáma, které z pod bílého úboru vyčuhovala lýtka o velikosti vzrostlých dubů. S váhou jsme na tom byli asi dost podobně. Usmívala se jako lampiónek a krom zdroje neustále dobré nálady, měkké náruče, jež jsem doceňoval jako předškolní dítko, byla jistým zdrojem rychlého testování na sexuálně přenosné choroby. Přinesl jsem jí krabičku belgických pralinek a červené růže, vrkala blahem.
,,Martínku, ale používání ochrany by bylo výrazně praktičtější a bezpečnější," zamračila se, když polepila zkumavku.

,,Teto, bez pláštěnky ani ránu."

,,Tak na co testovat?" povyjelo jí obočí nad moderní bezobroučkové brýle.

,,Pro jistotu, znáš mě." V tomhle jsem Marušce nekecal. Nikdy jsem neriskoval, že chytnu záludnou a mstivou breberku jakéhokoliv ražení, na to byl můj nástroj zkázy moc cenný, a zároveň jsem nechtěl nikdy na svět přivést dalšího Havránka. Moje zlo musí se mnou skončit, moje geny odejdou se mnou do hlíny, kde se na nich pomějí žížaly.

,,Odpoledne ti pošlu výsledky."

,,Jsi zlatá," upřímně jsem se usmál.

,,Já vím. Pozdravuj mamku."

,,Vyřídím." Až ji uvidím.

Na další dvě hodiny jsem se zahrabal do práce u sebe doma, bez zájmu zhltnul oběd a následně vyrazil na motorce do Hluboše. Za šest minut dvanáct, jsem se dokodrcal po cestě, která připomínala zmenšený model měsíčního povrchu s četnými krátery, ke staré budově hlubošské školy.
Zaparkoval jsem a čekal. Prohlížel jsem si historickou dvoupatrovou budovu mdle žluté barvy. ŠKOLOU K ŽIVOTU 1913, pyšně hlásal nápis. Už sto šest let tu trápí děti. Školou k životu... jestli to dneska vypadá jako za nás, tak je to výsměch. Škola nás na život připravit neuměla, ani nás, ani naše klienty. Tolik ztracených let papouškováním nesmyslů, jen aby člověk vylezl zmatenější, než tam s nadšením vběhl, pamatuje si rok vydání Zlaté buly sicilské a upálení Mistra Jana Husa, ale naprosto neschopný spočítat si úroky na úvěru, alespoň zběžně rozumět příčinám války na Balkánu nebo základní psychologii lidí.

Eliška ze starých vysokých dveří s mosaznou klikou vycouvala, držíc je otevřené pro paní s miminkem v náručí, která za ruku vedla rozhihňanou holčičku. Rozloučila se s nimi a vyrazila směrem k cestě, po které jsem přijel.  Překvapeně sebou trhla, když si mě všimla. Zmatek rychle ustoupil milému úsměvu. Zastínala by i sluníčko opírající se nám do hlav zalévájící ulici ostrým světlem.

,,Ahoj, Martine. Vydal ses po krásách středočeského kraje?"

,,Spíš po kráskách," přitáhl jsem ji za ruku k sobě, když došla dostatečně blízko.

Zaklonila hlavu a roztáhla rty do ještě většího úsměvu. Plné, červené rty stvořené k líbání, k uctívání. Chci ji, chci ji celou celičkou a co nejdřív. Uf. Políbil jsem tu její úžasnou pusinku, chutnala po třešních, jako léto, které se na nás chystalo.
Otevřela ústa a pustila mě dál, nechala mě zkoumat jazykem ten její v podmanivém tanci.
Lapala po dechu, růžová ve tvářích, zorničky rozšířené jako po lajně kvalitního matroše, který nejspíš nikdy neokusila. Budu její drogou, budu Eliščiným vykoupením i zkázou. Držel jsem ji a odmítal pustit.
,,Pojedeme dřív, než narušíme mravní výchovu mládeže?"

,,Funguješ dneska jako taxík?" zazubila se.

,,A pomocná síla při stěhování. Na třetí máš domluvené stěhováky."

Vykulila oči a mlaskavě mě políbila. ,,Ty jsi anděl."

Tak o tom dost pochybuju.

,,Jak se ti jen odvděčím?"

,,Neboj, něco vymyslíme," mrkl jsem na ni a přejel jí dlaní po zádech.

Zamračila se na mě, jakoby mi četla nejčernější myšlenky. ,,Tím určitě neplatím," zašeptala.

,,Taky bych takovou měnu nepřijal. Měl jsem na mysli rande, večeři."

,,Kecáš," odpověděla suše a šťouchla mě prstem do žeber. Uklonil jsem hlavu na stranu. Držel jsem ji pevně za pas. ,,Nepotřebuju, aby ses mi odvděčovala. Dělám věci, které chci a s kým chci."
Lehounce se zachvěla, vnímajíc v mých slovech trochu jiný kontext. Dal bych láhev kvalitního burbonu za to, vidět Elišce teď do mysli, mít možnost podívat se na představu, která jí prosvištěla lebkou rychlostí světla, jež ji donutila zrychleně se nadechnout, mírně pootevřít rty a nepatrně se přitisknout blíž ke mně.

🎶
,,Tak kam to bude, slečno?" zeptal se s rozvernou úklonou Martin nad hromadami papírových krabic, jakoby mě vezl kočárem na vyjížďku a nepomáhal stěhovat ve zrychleném procesu.

Opřela jsem se ramenem o zárubeň a protáhla si krk. Moc jsem toho nenaspala a únava si začínala vybírat svou daň. ,,Mám zamluvené skladovací místo. Na pár nocí složím hlavu u Máji na zemi. Nebyla jsem schopná tak rychle vybrat byt, dojít se na něj podívat," zamračila jsem sama nad sebou. Vůbec se mi nelíbila představa, že budu muset svými problémy zatěžovat ještě Máju.

,,To by vyžadovalo drobet nadlidských schopností," pohladil mě lehounce po tváři a zamyšleně uklonil hlavu ke straně, ,,vlastně by mě nepřekvapilo, kdybys jimi disponovala. Krásná jsi rozhodně jako víla."

Zasmála jsem se, něco tak hezkého už jsem dlouho neslyšela.

,,Svatá pravda, nekecám," přejel mi prstem přes klíční kost, zježily se mi chloupky v zátylku. Zaklonila jsem se, abych se mu mohla podívat do obličeje. Lišácky se usmíval a shlížel na mě přes dokonale rovný, trochu větší nos. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Lehounce, jen tak, protože jsem mohla. A chtěla. Hlasitě jsem polkla, když se naše rty setkaly a Martinova ruka zajela do mých vlasů, naklánějíc mojí hlavu do lepšího úhlu a zároveň přidržujíc ji u sebe. Přivřela jsem ztěžklá víčka a podvědomě přitiskla stehna k sobě. Smích mu probublal z hrdla až do mé pusy.
,,Nemusíš přede mnou nic schovávat," zašeptal. ,,Vím, jak se cítíš," dodal a přitiskl se blíž ke mně, až jsem cítila jeho rozpoložení. Narazila jsem zády do zárubně a klopýtavě ukročila, abych neupadla. Martin mě chytil druhou paží kolem pasu a přimáčkl ke zdi. ,,Nenechám tě upadnout," zabručel těsně u mé tváře. Přejel mi jazykem spodní i horní ret, než si dobyl vstup. Vdechovala jsem jeho kořeněnou vůni, ochutnávala dozvuky kávy, kterou vypil, a přijímala každý milimetr rozpálené kůže, jež se mě dotýkal, každý pascal tlaku, jenž na mě útočil. Držela jsem se ho za svalnaté paže a nechala se unášet elektrizujícími polibky. Jakoby dobíjel moje vnitřní baterky, dodával mi energii hluboko dovnitř. Tam bych ho přesně potřebovala, proletělo mojí zrádnou myslí.
Nemohla jsem popadnout dech a v břiše se mi rozlévalo horko.
Martin zaštrachal prsty pod moje triko, hledaje rozepínání podprsenky.
Zavrtěla jsem hlavou.

,,Ne?" do hlasu se mu vkradlo nechápající zklamání.

,,Ale ano," uchechtla jsem se. Vzala jsem do prstů lem trika a chtěla si ho přetáhnout přes hlavu.

,,Počkej, já sám." Vysvlékl mě z černého kousku oblečení, jakoby ho osobně urážel. Okamžik na mě zíral, klouzaje pohledem od prsou k pupíku, bokům a zpět.
,,Zastínila bys i toho nebožáčka anděla. A tohle," zahákl prst za ramínko sportovní podprsenky, ,,považuji za zradu."
Sklonil hlavu k mému pravému ňadru a olízl bradavku přes tenkou látku. Vzal ji mezi rty a jemně stiskl.
Před očima se mi zatmělo. To bude rychlost.

Dlaní potěžkal druhé prso, než se rozhodl, že i tento kus oblečení mu nesmírně překáží. Nemohla jsem nesouhlasit. Zvedla jsem paže, aby mě ho mohl zbavit. Stáli jsme proti sobě, ztěžka oddechujíce, stačilo by lusknout prsty a nejspíš bychom se oba samovznítili.

Klekl si přede mne na jedno koleno a zasypal moje bříško milionem drobných polibků, zatímco dlaněmi hladil krouživými pohyby stehna. Oblízl kůži pod lemem kraťasů.
Prala jsem se s potřebou chytit ho za temeno a přimáčknout k jeho obličeji svůj klín. Projela jsem mu prsty krátce střižené vlasy. Zamručel a přesunul se níž, vlepil mi polibek na koleno a pokračoval po vnitřní straně vzhůru. Zuby chytil spodní hranu látky a jedním škubnutím je stáhl dolů. Zatančil valčík bříšky prstů po navlhlé látce, než na ni zprudka vydechl. Celým mým tělem prošla tsunami chvění.

,,Martine," zašeptala jsem, ale neměla nejmenší tušení, co jsem mu chtěla říct. Lechtal mě a škrabal bradkou, prsty přejížděl po hraně kalhotek a lehounce odtlačoval nohy dál od sebe.
Zasmál se a pokračoval ve sladkobolném útoku. Cukalo mi v kolenou a vyhrožovala, že mě odporoučí k zemi.
Poslal kalhotky na výpravu za kraťasy a na okamžik se zbožně zadíval do mého nahého klína.
Ošila jsem se. Do háje, nebyla jsem ve sprše. Chytla jsem ho za ramena a lehce ho od sebe odstrčila, mírně zakolísal a zvedl ke mně udivený pohled.
,,Stydíš se?"

,,Ne, jen..." nechtěla jsem to vypustit z pusy.

Přiklonil se a prudce zaútočil jazykem. Vyjekla jsem leknutím a zaryla mu nehty do kůže. Zavrčel proti mému klínu, v břiše mi vypukla malá erupce, předzvěst zničujícího výbuchu supernovy. Drapl mě za pravé zápěstí, bleskově ho přitiskl ke zdi.
,,Jsi připravená?" broukl. Nečekal na odpověď a rozehrál symfonii střídavých tlaků a jemných dotyků jazykem na nejcitlivějším místě mého těla. Když připojil i dva dlouhé prsty naráz, byla jsem nadobro ztracena. Propadla jsem samotnému peklu, černé nicotě explodující ve svíravých vlnách mučivého štěstí.

Čekal, dokud jsem nesestoupila na přijatelnou a komunikativní hladinu vědomí. Hladil mě po tvářích, líbal na krk, na rty, za ucho, do vlasů, a přitom jemně pohupoval prsty v mém nitru, tiskna svou výbavu na moje břicho. Obdařil mě úsměvem.
Rychlostí blesku si nasadil kondom, nadzvedl mě za hýždě a bez jediného zaváhání či otázky vniknul hluboko do mého nitra. Omotala jsem se kolem něho nohama i pažemi.
Pohyboval se rozvláčně, pokaždé téměř opouštějící moje tělo, jen aby se vrátil ještě hlouběji, než kde začal. Nevnímala jsem omítku odírající mi holou páteř, ani kapičky potu neslušně klouzající mezi mými ňadry. Viděla jsem jen hladové rty a nezbedné zelené oči s rozšířenými zorničkami, v jejichž temnotě jsem se hodlala utopit.
Společně jsme nabírali tempo, zarýval mi ruce do hýžďových svalů, mravenčily mi prsty u nohou, vracela jsem mu divoké polibky promísené s jemnými kousanci a vášnivými vzdechy, než jsem pevně sevřela víčka a zakňučela do světa, že nikdo jiný se tak dobře nemá, jako v daný okamžik já, katapultovaná do náruče extáze.
V odpověď mi přišlo hluboké, téměř bolesté zamručení. Do kakofonie našich nejintimnějších zvuků se rozezněl Martinův mobil a domovní zvonek.

Rozesmáli jsme se jako puberťáci. Martin se bryskně zbavil použité ochrany, natáhl kraťasy a vydal se pro hlasitě vyhrávající telefon.  Lovila jsem oblečení po zemi polohlasně nadávajíc na netrpělivého človíčka u venkovních vchodových dveří.

,,Havránek. Ano, v pátém patře. Zazvoň jim, kotě," ukázal bradou směrem ke dveřím, vedle kterých byl zavěšený prehistorický interkom.

,,Jsem nahá," procedila jsem mezi zuby a prala se s překrouceným tričkem.

Pohladil mě po zadku. ,,Tak to bys měla přidat," mrkl. Zubil se jako vlk, co právě objevil ohrádku plnou jehňátek. Kůzlátek, opravila jsem svůj dojem, když jsem si všimla, kam se kouká.
Počkal dokud, jsem nebyla celá oblečená, lípl mi pusu na čelo a došel zmáčknout kouzelné tlačítko se sotva znatelným symbolem klíče. Zůstal u dveří a když se ozvalo krátké ostré zazvonění na chodbě, otevřel.

Další dvě hodiny parta chlapíků s Martinem nosili, nakládali a nakonec odvezli veškerý můj movitý majetek, kromě jedné sportovní tašky napěchované nejnutnějším oblečením a krabice dokumentů. Zaplatila jsem krásné dva tísíce a ve čtvrt na šest mi Martin předal vytisknutý seznam uložených věcí.

Seděla jsem na holé zemi uprostřed prázdného obýváku a rozhlížela se kolem sebe. Takhle skončil můj domov, moje rodina. Prázdná a vybydlená. Z té samoty mě tížilo na hrudi. Nezůstalo tu nic, stejně jako ve mně, nic než jen vzpomínky. Pálily mě v očích slzy, vzpupně jsem si otřela oči. Nechtěla jsem před Martinem znova brečet.

Sedl si za mě, objal mě pažemi a držel. Nakonec mě potočil a nadzvedl k sobě do klína. Políbil mě na rty. ,,Co kdybychom odtud vypadli? V kolik mají přijít?"

,,V osm," odpověděla jsem potichu.

,,Tak to stíháme. Vstávej, hop," lehce mě plácl po stehně. ,,Dáme rychlosprchu a pak tě zvu na tu největší zmrzlinu, jakou sníš."
,,Šup šup," dodal a plácl mě důrazněji, když jsem se místo pohybu zahleděla jemu do očí.