🎶
,,Doprovodím tě." Nebyla to otázka ani návrh. Jednoduše mi to oznámil. S nedůvěrou si prohlížel vchodové dveře, na kterých se skvěly čerstvé nápisy vyvedené neonově zeleným  sprejem.

V tichosti jsme vyjeli smradlavým výtahem do pátého patra. Aspoň tmavý prostor mezi byty byl čistý, v ostatních třech bytech bydleli spořádaní důchodci.
Odemkla jsem a otevřela dveře dokořán. A hned promptně vycouvala, až jsem zády narazila do Martina.  Zachytil mě v mém klopýtání zpět.
,,Do prdele!" moje hlava to fakt nebrala.

,,Co se děje?"

,,Někdo nás vykradl... asi," měla jsem problém dostat slova přes stažený krk.

,,Bylo zamčeno, ne?" zeptal se mě potichu.

Přikývla jsem.

,,Počkej tady," zavelel nesmlouvavým hlasem a obešel mě. Málem jsem zaječela, když plavným pohybem zpoza bundy vytáhl pistoli.
Kousla jsem se do tváře a po špičkách pokračovala v ústupu po obouchaných dlaždicích. Umřu na infarkt a bude klid!

Našlapoval potichu jako panter v noční džungli a zmizel v našem malém a neskutečně rozbordeleném bytě. Prosvištěla jsem skleněnými dveřmi vedoucími na schodiště a seběhla na odpočívadlo na mezipatře.

,,Eli?" vyjukaně vykoukl z chodby. ,,Co blázníš? Nikdo tam není. A nic nevypadá rozbitě, jen rozhrabaně." Během zlomku vteřiny stál vedle mě a držel mě za paži.
Totálně jsem zamrzla, jestli jsem mu chtěla utéct, právě jsem promarnila svou nejlepší šanci. Zbraň už byla opět ukrytá a já zapochybovala o svém mentálním zdraví. Ne, viděla jsem ji, držel ji v ruce, černostříbrnou, chladnou, smrtící.
Dotkl se mě na tváři, čímž mě přiměl zvednout k němu pohled. Asi trpěl jasnovidectvím. ,,Je legálně držená, pro sebeobranu. Nic víc za tím nehledej, neublížím ti."

,,Nejsou nejnebezpečnější ti, co tohle tvrdí?" zeptala jsem se filosoficky. Srdce se mi snažilo vyskočit z hrudi a mezi lopatkami jsem cítila putovat studený čůrek potu. Ironická situace, ale o ty v mém životě nebyla nouze. Snažila jsem se polknout palčivou otázku, kdo je člověk, jenž stojí přede mnou a zároveň se rozhodnout, jestli se bojím víc jeho, nebo toho, co najdu v našem obydlí.

,,Musím zjistit, co se tam stalo," rozhodlo nakonec mé racionální já a vypravila jsem se zpět nahoru po schodech. Bez většího váhání mě Martin vzal za ruku. Sevřely mi právě dlaň prsty mého vraha? Doufala jsem, že ne, že moje podvědomí se neplete, když se cítilo kapánek bezpečněji s Martinem po boku.
Netrvalo ani půl minuty pochopit prohlubující se průser. ,,Péťa utekla," šeptla jsem.

Všechny její věci, jež se daly odvézt, zmizely. Oblečení, boty, doklady, peníze, kosmetika, jídlo, notebook, dokonce i naše společná televize. Jen uprostřed jídelního stolu se jako výsměch povalovaly papíry týkající se  Petřina dluhu, smlouvy, upomínky, splátkový kalendář. Ztěžka jsem dosedla na židli, v očích mě pálily slzy. To není možné, tohle přece nemohla udělat. Praštila jsem pěstí do stolu, až papíry poskočily. ,,Není to fér, do hajzlu. Copak budu do konce života řešit její problémy?" staré křivdy rychle vystrčily své ostré růžky.

Martin si přitáhl židli, poskládal na ni své dlouhé tělo a beze slova se začal probírat dokumenty. Dalších dvacet minut jsme se prodírali bordelem, který za sebou zanechala moje úžasná sestra. Až ji potkám, zabiju ji, pomalu, extrémně bolestivým způsobem.

,,Eli, o ničem z toho jsi nevěděla? Ten první spotřebák byl na třicet tisíc, žádná horentní suma."

Cítila jsem hořké slzy, jak si hledají cestičky po tvářích. ,,Netušila jsem... že se do toho takhle zamotala. Před rokem si ode mě chtěla půjčit. Jenže Péťa je jak černá díra. Bylo jedno, kolik si ode mně půjčila, nikdy mi nevrátila ani korunu. Loni mi už došla trpělivost, přestala jsem fungovat jako její soukromý měnový fond. Kdybych věděla..." skryla jsem si obličej do dlaní. Mohla jsem tomu předejít. Mohla jsem splatit ten podělaný úvěr a dnes jsme nemuseli řešit tohle drama. ,,Nikdy se nenaučila hospodařit."

,,Takže by do téhle fáze dospěla dříve či později," promluvil tichým nesoudícím tónem. ,,Ty máš nějaké rezervy?"

,,Ano, ale rozhodně ne čtvrt milionu," rozhodila jsem rukama v čiré beznaději.
Kam se ta bestie vůbec poděla? Vylovila jsem mobil a vytočila jsem její číslo. Nedostupné. Jednoduše krása.

,,Musím sehnat právníka, vypadá to všechno legální, ale já vůbec netuším..."

♾
,,Eli, z toho, co jsem viděl, je to docela neprůstřelné, ale jestli chceš, kámoš je právník, můžeme za ním zajet a ukázat mu to," poklepal jsem na papíry.

Utřela si hřbetem ruky slzy. Některé kopance bolí hodně, zvlášť od blízkých. Věděl jsem, už když jsem pročítal dokumenty, že Eliška nemá šanci. Nebyla ani majitelka bytu, výhradně její sestra, která se zachovala jako kráva.

,,To po tobě nemůžu chtít, určitě máš na neděli lepší plány," zašeptala zdrceně.

Lepší? Fantazírování o blonďatém stvoření, které mi spadlo zhůry téměř do náručí a teď se tváří, jako když snědlo žábu, za syrova. Vlastně se jí vůbec nedivím, netvářil bych se o nic líp, kdyby mě takhle někdo vyšplouchl. Plánoval bych pomstu, krutou a velmi nepříjemnou.
Možná je nakonec dobře, že ta potvora vzala kramli. Sice pohled na peroucí se holky by mohl naservírovat pořádnou porci vzrušení vhodnou k popkornu, nebo spíš dvojitému panáku whisky. Jenže, co když by dostala na frak Eliška? To by asi Petra nepřežila. Musel jsem se vrátit ke konstruktivním myšlenkám.

,,To je to nejmenší," dotkl jsem se jí na předloktí. Nejraději bych Elišku obejmul a schoval ve svém náručí před celým světem, před každou starostí, která by měla tu drzost přijít jejím směrem.

Naťukal jsem rychle smsku Pavlovi, i když jsem si byl jistý, že tuhle výpravu pácháme zbytečně, neviděl jsem podobnou smlovu poprvé. Odepsal mi, že vyráží s manželkou na motorce na Orlík, ať přijedeme za nimi.
,,Budeš to mít i s výletem," ukázal jsem Elišce zprávu. Nebylo mi proti srsti, že ji náhody tlačí do společného času se mnou.

Srovnala papíry do průhledných eurodesek, rozhlédla se smutnýma očima po bytě a podívala se zpátky na mě. ,,Šílený víkend, co?"

,,Vždycky může být hůř," ujistil jsem ji s polovičním úsměvem.

,,No nevím."
Pravdivost mých slov si potvrdila v praxi v okamžiku, kdy se v předsíni obouvala. Pověsila plastovou lžíci z ikey a a trhla sebou, jako by jí někdo uštědřil facku.

,,Tak to už je moc. I na ni," cedila jednotlivá slova skrz zaťaté zuby. Zírala na věšáček na klíče ve tvaru srdíčka s bílým písmem vyvedeným nápisem HOME.

,,Co ještě?" zajímal jsem se a přemýšlel, jestli má Eliška v sobě dost temperamentu, aby začala něco fyzicky likvidovat, nebo se jednoduše poskládá.

,,Vzala si i moje auto, nejsou tady ani jedny klíče. Já ji rozčtvrtím, povařím a vykostím."

,,Tomu říkám plán," uznale jsem hvízdnul. Naštěstí ve svém spravedlivém hněvu stihla zapomenout, že se mě ještě před pár minutami bála.

,,Ach jo, co mám kurnik dělat?" mnula si čelo.

,,Přestat špačkovat a jet."
Ne že by měla moc na výběr. Byla neděle a naděje, že by sehnala vytouženého právníka, nízká. A do pondělí do večera měla její sestra byt vyklidit, což udělala trochu dřív a Elišku v tom nepěkně vykoupala.

Pavel byl drobný nenápadný chlapík pozorující své okolí pichlavýma inteligentníma očima orámovanýma brýlemi s hranatou obroučkou. Často mlčel a když něco řekl, stálo to za to. Nosil v sobě ukrytý suchý, sarkastický humor. V krátkosti, zatímco Eliška vedle mě nervózně přešlapovala, jsem mu vysvětlil, o co jde. Vzal si papíry, sklenici nealkoholického piva a sedl si na zídku nad zámeckým, kdysi vodním, příkopem kousek od nás.
Chvíli jsme klábosili s Alžbětou, jeho ženou, brunetkou s neuvěřitelným dekoltem. Zcela výjimečně jsem nezíral jako puberťák na ty kulaté dary přírody namačkané v červeném tílku. Muselo jí být alespoň o deset patnáct let víc než mně, ale téhle mamině věk na kráse neubral.
Přenesl jsem váhu na druhou nohu a položil dlaň Elišce na bedra, dodávaje jí štipec odvahy.

Když se k nám Pavel vrátil, zvídavě přejel pohledem Elišku a pak mě, odhadoval situaci, do níž jsme ho postavili.
,,Jak už jsi asi tušil, Martine, jeli jste zbytečně," řekl s nepatrným důrazem. ,,Tohle je neprůstřelné. Viděl jsi, kdo ty smlouvy psal, ne?" povyjelo mu obočí v otázce, jež nevyslovil. Děláš si ze mě srandu? Taháš mě za nos? Nebo ti pomáhám v nějaké levárně?
Já vím, já vím, ale Eliška to potřebovala slyšet od někoho jiného, než ode mě.

,,Můžu se nějak bránit? U soudu?" zeptala se zastřeným hlasem se slzami na krajíčku.

,,Pokud nejsi Petra Doležalová a tudíž původní majitel bytu, tak ne. Tohle všechno," poklepal na složku, ,,je po právní stránce v pořádku. A i kdyby to tvoje sestra napadla, skončila by soudním vystěhováním s dalšími náklady pro ni. Pacta sunt servanda, je mi líto, smlouvy se musí dodržovat."

Zamračila se a snažila se upolykat útočící emoce. ,,Není to lichva?" chytila se stébla poslední naděje.

,,Není. Určitě jsi ty smlouvy četla, počáteční úroky nedosahovaly ani úrovně běžného spotřebitelského úvěru. Kdyby tvoje sestra dodržela splátkový kalendář, nedošlo by k penalizaci, která z toho udělala tuhle astronomickou částku, ani ke ztrátě zástavy, tedy bytu."

Rozbrečela se nadobro, přitáhl jsem ji k sobě, váhavě se nechala obejmout, což bylo to jediné, co jsem Elišce mohl poskytnout, kromě čtvrt milionu. Chvěla se jako osikový list a s každým vzlyknutím sebou trhla.

,,Díky, Pavle. Uvidíme se ve čtvrtek?"

Přikývl. Na tváři mu zůstal přemýšlivý výraz. Jeho výslechu u čtvrtečního piva neuteču. Zamával nám a s Alžbětou odešli přes most k zámku, spíš nechávajíce nám soukromí, než že by šli na prohlídku.

🎶
Opírala jsem se Martinovi o hrudník a brečela jako želva dokud mi nedošly slzy a nezmáčela jsem mu triko skrz na skrz. Prostě super. Pálil mě obličej a měla jsem pekelně ucpaný nos. Asi myslel rychleji než já, nebo nechtěl mít místo potisku na triku nudli mé výroby, když mi podal balíček papírových kapesníčků.

,,Promiň," špitla jsem.

,,Nemáš se za co omlouvat. Je toho hodně najednou, co?" hladil mě po vlasech překvapivě něžným a uklidňujícím způsobem. Kdyby ještě chvilinku pokračoval, schoulila bych se v jeho náruči a usnula, nechávajíc své problémy, jak říkala poeticky Mája, koňovi, ten má přece větší hlavu, ne? Jenže já nedisponovala koněm, teď už ani autem či jiným vehiklem. V hloubi duše jsem věděla, že tohle byla poslední kapka, poslední rána našemu křehkému sesterskému vztahu. Neohlásím krádež vlastního auta, budiž to konečný akt shovívavosti a milosrdenství vůči Petře. A tím pro mne přestane existovat. Odříznu poslední nitku pojící mě s trapným zbytkem mé rodiny.

Cesta domů proběhla tiše a rychle, ponořila jsem se do vlastních černých myšlenek a jen okrajově vnímala ubíhající krajinu.

,,Můžu jít s tebou?" zeptal se Martin, když zaparkoval na úplně stejném místě jako dopoledne. Jen mně připadal vchod do paneláku ještě depresivnější a neutěšenější než před pár hodinami?

,,Jo," odpověděla jsem se zasmušilým úsměvem. Po dnešku bych mu dovolila téměř cokoliv, dojímal mě svou ochotou pomoct neznámému člověku potápějící se do žumpy životních kiksů. Vzal mě za ruku a společně jsme vešli do domu.

,,Musím sbalit, sehnat si podnájem a stěhováka. Nestal se ze mě přes noc superman?" optala jsem se kysele, když jsem vyjmenovávala činnosti, jež musím vměstnat do zbytku dne a pondělního odpoledne.

,,Leda superwoman," líbnul mě jemně na čelo.

,,Jojo, stačilo by naučit se kouzlit nebo natahovat čas," pokrčila jsem skepticky rameny.

,,Hm, tak to neumím, ale s pár věcmi ti pomoct můžu," mrkl na mě v přítmí před dveřmi do bytu.

Třeba ukojit temnou touhu, která se ve mně probouzela jako medvídek po zimním spánku? Kuš babo, nejdřív zásadní věci. Ale tohle je zásadní, zakvílelo mé podvědomí.

Odskočila jsem si na záchod, což efektivně změnilo tok myšlenek k praktickým a důležitým záležitostem. Martin se zatím s lišáckým úsměvem usadil u kuchyňského stolu.
Lupla jsem pohledem po hodinách, čtvrt na tři. Masakr.  ,,Máš hlad?"

Přikývl a olízl si rty, v očích mu jiskřilo.
Bože, on taky? V místnosti stoupala teplota, vzduch jaksi ztěžknul a odmítal vstupovat do mých plic, váznul ve vyschlé puse. Vrazila jsem si ruce do kapes, abych se ho nedotknula, ale nohy mě k němu donesly o své vůli a postavily mě jako loutku mezi jeho rozevřená stehna. Zaparkoval dlaně o velikosti lopat na moje boky a přitáhl si mě blíž. Prohlížela jsem si každý detail jeho obličeje, drobné vrásky v koutcích očí nakreslené smíchem, bílou šikmou jizvičku na čele, nejspíš památku na setkání s radiátorem nebo hranou stolu, inteligentní oči s širokými zorničkami, které mi vracely intenzivní pohled.
Jsem jen ubohý smrtelník. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na rty. Chutnal po mátové žvýkačce, jež měl nejspíš schovanou někde pod jazykem. Prsty si přes veškerou snahu našly cestu k jeho krátce střiženým vlasům, nehty jsem přejížděla tam a sem. Břicho se mi svíralo z pocitu, že mě někdo drží a na pár bláhových minut předstírání, že mě nepustí. Naše jazyky se oddávaly pradávnému tanci seznamování, během kterého kdyby celý svět lehl popelem, nemohlo by mě to trápit míň. Nevnímala jsem nic jiného než bublající, jiskřící magii vzrušení, přitahující mě k Martinovi jako světlo můru odsouzenou k zániku.

Odtrhl se ode mě s hlubokým výdechem, oči potemnělé touhou a něčím dalším, něčím temnějším a děsivějším než samotný mužský chtíč. ,,Eliško, jestli toho teď nenecháme, nebudu schopný zastavit," zahučel jako přetlakovaný papiňák.

Překvapeně jsem na něj vyvalila oči. Chlap, co mě varuje, že naše bezhlavé počínání může skončit sexem? Opřela jsem se mu dlaněmi o ramena, abych mezi nás vpasovala trochu prostoru.

,,Máš pravdu," snažila jsem se o krok couvnout, fyzicky i psychologicky, ale nenechal mě.

,,Nevylezli bychom z postele ani zítra v poledne," zazubil se sebejistě, ,,což by trochu narušilo tvoje plány."

Zhluboka jsem se nadechla a snažila si připomenout, že normálně nespím s chlapem na prvním rande, čímž se naše setkání nedá ani nazvat. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala palčivou chuť odmítnutí. Co jsem si vůbec myslela?
Martin se zvedl ze židle, chtěla jsem mu uhnout, aby mohl odejít. Asi jsem si to chybně vyložila, protože mi zajel prsty do zátylku a znovu mě vášnivě políbil. Schizofrenik nebo tyran?
Sklouzl rty k mému uchu, zježily se mi chloupky za krkem a na předloktí naskákala všeříkající husí kůže. ,,Špatně jsi mě pochopila. Chci tě mít, jako ještě nikoho, chci prozkoumat každý centimetr tvého nádherného těla, chci o tobě vědět všechno," šeptal zastřeným hlasem.

Zachvěla jsem se. Kdesi v hloubi mysli mi prosvištěla splašená perseida paniky, bez rozvahy jsem ji však zadupala do prachu.

,,Ale nejdřív musíme pořešit průser, v kterém tě sestřička nechala," držel mě pevně za paže, kdybych náhodou chtěla padat, nebo po jeho slovech zdrhat. Poslední věta se mnou nelítostně drbla o tvrdou podlahu reality.

,,Francouzské brambory," řekla jsem naprosto nelogicky, jenže posledních pár hodin nedávalo smysl nic.

,,Mňam," překvapivě rychle přeskočil na palubu k mému toku myšlenek. ,,Pokud to teda není tvoje bezpečnostní heslo, ruce pryč?" zasmál se.

,,Ne, takové heslo nemám. Měla bych si ho vymyslet?" vyplázla jsem na něj jazyk. Nepatrně sevřel prsty můj zátylek, ,,to záleží, co všechno se mnou budeš chtít vyzkoušet." Díval se mi do očí z miniaturní vzdálenosti, poslední možné, při které jsme ještě oba byli schopní zaostřit. ,,Zvlášť pokud na mě častěji plánuješ vyplazovat jazýček. To by se ti pak mohlo hodit." Nechal svá slova chvilinku účinkovat, než pobaveně pozvedl obočí. ,,Dělám si srandu, Eli. Co ty brambory?"

Naprázdno jsem polkla. ,,Jestli Péťa nevybílila i ledničku..."

Podala jsem mu horký talíř vrchovatě naložený jídlem, vzala si svůj a přisedla si.

,,Děkuju."

Milionkrát díky na mojí straně.
Chvíli se v tichosti ládoval, než na mě ukázal vidličkou, jako by si mě chtěl dát taky. ,,Vaříš výborně, kdo tě učil vařit?"

,,Mamka."

,,Tak to jí musím někdy poděkovat."

,,Jsou to jen zapečené brambory a s tím děkováním to asi nepůjde," mrkla jsem na něj.

Zarazil vidličku s napíchnutou bramborou s tekoucím sýrem v půlce trajektorie do pusy. ,,Proč? Lekla by se?" zkoumavě se na mě zadíval.

,,Spíš ty," zakuckala jsem se smíchy. ,,Je osm let mrtvá."  Představa zombie setkání mé mamky a Vikinga sedícího v naší miniaturní kuchyni, byla první, která mě pobavila v souvislosti s jejím nebytím. Mamka nepozná žádného chlapa, s kterým si začnu, neokomentuje výběr mého životního partnera, nebude mě zrazovat od chybných kroků, od pofidérních rozhodnutí, nepochová moje děti.  Nestihla ani moji maturitu. A na tom nic humorného nebylo. Polkla jsem. ,,Umřela na rakovinu."

Martin se mě lehce dotkl na hřbetu ruky. ,,Co dělala?" zeptal se potichu.

,,Zdravotní sestru na novorozencích." Dala jsem si další sousto a na chvíli se tupě rozhlédla po omšelé kuchyňské lince.

,,A táta?"

,,Touto dobou v léčebně? Nebo v kriminále? Netuším. Začal pít první ligu, když mamka umřela a nakonec se někam vytratil. Od roku 2013 jsem o něm neslyšela," neměla jsem sílu, dívat se mu do očí. Táta byl sociální odpad a přiznat něco takového nahlas nespadalo do jednoduchých činností. Proč jsem to vůbec Martinovi říkala? Asi mi ze stresu začíná přeskakovat, běžně jsem lidem o svých trablech nevyprávěla na potkání.

,,Moc pěkné," poznamenal smutně.

Jen jsem pokrčila rameny. ,,Co naděláš?"

,,Nic," zvedl moji ruku k ústům, otočil ji a vtiskl polibek do dlaně.
Nebylo to jednoduché, ale neměla jsem tendenci se litovat. Zvládly jsme to s Petrou do teď, zvládnu to i bez Petry. Snad.

,,Jak to, že byt je jen tvé sestry? Měl by mít tři majitele."

,,Naši se tak domluvili, ještě než mamka umřela. Asi ve své prozíravosti tušila, že se naše rodina rozpadne a chtěla zamezit dohadům, nebo nutnosti byt prodat. Stejně to bylo k ničemu," povzdechla jsem si.

,,Co tvoje rodina?"

Nabral na vidličku poslední sousto, než odpověděl. ,,Nemám sourozence a tátu jsem nepoznal."

,,A mamka?"

,,Dělá účetní," zašklebil se, jakoby ochutnal zvětralé pivo. Čekala jsem, jestli bude pokračovat, ale ze zachmuřeného výrazu mi došlo, že to rozvádět nebude.

,,Přivezu ti krabice," navrhl do ponuré atmosféry.

,,Díky moc. Nemáš někde zaparkovaného koně?"

,,To stádo venku se ti zdá malé?" pobaveně mu vyjelo obočí, po temné náladě ani památky. ,,Stěhováky na zítra?" pokračoval nerušeně dál.

,,Nevím, kam se budu stěhovat," namítla jsem.

,,Potřebovala bys ještě kouzelnou vílu. Vezmeš si dovolenou na zítra?"

Tohle řešení už mě taky napadlo, ale Alenka je nemocná, nemůžu do práce nedorazit.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Je nás teď málo."

,,V kolik končíš?"

,,Ve dvanáct."