🎶
Po včerejší bouřce se trochu ochladilo, Martin nemusel na žádnou schůzku ani na pracovní kávičku s Kladivounem, a tak jsme vyrazili do brdských hvozdů.
Auto jsme nechali na křižovatce na Klínku a vydali se po nové asfaltce do kopce.
,,Lesáci tu mají lepší silnici, než půlka okresu," poznamenala jsem nakysle.

,,Nezáviď."

,,Nezávidím. Jen konstatuju."

Za prozpěvování, pokřikování a hašteření pro nás neviditelných ptáků, jsme doťapali ke studánce. Pod malou stříškou se skrývala čisťounká hladinka, červený keramický hrnek zavešený na háčku a nápis Studánka u Eliščiny cesty.

,,Romantiku," rýpla jsem si. Bylo mi jasné, že naše trasa tudy nevede náhodou.

,,Já? Neblázni," nabral trochu vody ze stružky, kterou odtékala přebytečná voda ze studánky, a cákl na mě, ale culil se, jakoby vyhrál sportku.

Napásli jsme se na borůvkách, líným tempem vyšlápli až na Čertovu kazatelnu, kde jsme sebou plácli na vyhřátou načervenalou skálu a zírali do kraje, který se nám rozprostíral pod nohama, jako bychom koukali z letadla. Martin mě držel za ruku a já cítila přesně to, co mě napadlo, když jsem ve tmě viděla Edgara, klid. Jeho dlouhé prsty dokonale pasovaly k těm mým, štíhlým. Kdybych chtěla, v jeho dlani bych skryla celou svoji ruku. Měla jsem pocit, že přesně tímhle způsobem byl ochotný mě krýt celou. Schovat před celým světem, před vším špatným, co by mohlo přijít mým směrem. A nebo jsem se přes všechny peripetie do něj stihla zamilovat. Usmála jsem se jako blbeček, sama pro sebe, a opřela si tvář o jeho rameno. Tohle chlapisko bylo moje, sice to bylo jako nárokovat si divokou šelmu, s vyceněnými zuby a obrovskými drápy, ale na pravdě vepsané hluboko v nás, to nic neměnilo.

S každým krokem směrem dolů z kopce ubývala Martinovi dobrá nálada, jakoby ji samotný Plešivec požíral, nebo ji nechal na vyhlídce. Mlčel a zamyšleně se mračil. Sbírala jsem odvahu kousnout do kyselého jablka, které se rozhodlo zničit poklidné odpoledne, když sám prolomil ticho.
,,Mohl bych tě o něco poprosit?"
Kopl do štěrku na cestě s takovou vervou, až jsem se divila, že si nenarazil palec.

Přikývla jsem a namáhavě polkla knedlík formující se mi v krku.

,,Večer pojedu k mámě, má dneska narozeniny."

Kdyby mě trefil do brňavky, nepřipadala bych si hůř. Hlavou mi proletěla nepříjemná vzpomínka na to, v jakém stavu se vrátil o svých vlastních narozeninách. Nechtěla jsem ho znovu vidět spadnout do téhle jámy plné bolesti, i když jsem nerozuměla, z čeho pramenila. O své matce ze zásady nemluvil a od Honzy jsem se nedozvěděla víc, než že je totální magor.

,,Mám se uklidit k Máje?"zeptala jsem se opatrně.

,,Ne, vůbec," otočil se na mě a jaksi hořce se usmál. ,,Spíš jsem tě chtěl poprosit, jestli bys tam šla se mnou," stiskl mi mimoděk ruku, ,,ale... úplně pochopím, když mi řekneš ne. Nebude to nic příjemného."

Jednu protivnou ženskou přežiju a snad se aspoň přiblížím pochopení toho, co se mezi ní a Martinem stalo.

,,Půjdu s tebou," přitáhla jsem ho blíž k sobě a políbila na suché a horké rty. Pokusil se o úsměv, ale viděla jsem na něm, že už je myšlenkami na hony vzdálen.

V Mariánské jsme se stavili pro kytici růží, přejeli Březové hory a zaparkovali na malém parkovišti u bývalé osmé základky. Mohli jsme sice zaparkovat o pár set metrů blíž, přímo před domem, kde Martinova matka bydlela, ale bylo mi vysvětleno, že si to nepřeje, kvůli sousedům.
Martin připomínal křižáka, nebo spíš člena nelegálního motorkářského klubu na trestné výpravě, než syna mířícího na návštěvu k vlastní mámě, v kožené bundě, podmračený, s nepříjemně tvrdým pohledem. Vzala jsem si jeho helmu a chytila ji i se svojí za řemínky do levačky a druhou rukou vklouzla Martinovi do dlaně.

,,Jsem tu," víc jsem říct nemohla ani neuměla. Jak podpořit člověka, který vypadal, že jde bojovat s bájnou příšerou, vybaven všehovšudy rudými růžemi? Jak pomoct dospělému muži, když jsem pořádně ani netušila, v čem vězí problém? A tak jsem šla s ním.

Dveře nám otevřela stroze vyhlížející hubená žena kolem padesáti, oblečená v černých šatech s bílým krajkovým límečkem těsně obepínajícím krk. Martina pozdravila bez náznaku úsměvu a stejným způsobem si od něj vzala květiny. Poté, co mě Martin představil, mi věnovala jeden spěšný pohled, kterým mě zhodnotila od hlavy k patě, a tím jsem přestala existovat.

Uvedla nás do vzorně uklizeného, neosobního obýváku vybaveného starým nábytkem stojícím na hnědém mírně prošlapaném koberci, a po chvíli přinesla podnos s hrnky.
Seděli proti sobě a vyměňovali si jednosměrnou konverzaci na úrovni výslechu gestapa, kdo, kdy, kde, proč. Neosobnější hovor jsem ještě neviděla, i státnice na výšce se nesly v příjemnějším duchu.
Po očku jsem sledovala nemoderní hodiny ve skleněném poklopu s točícími se zlatými kuličkami pod ciferníkem. Tam a zpět, tam a zpět. Martin vydržel přesně patnáct minut, kdyby se mi nesvíraly útroby z nepříjemnosti celé situace, musela bych se smát. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si to stopoval.

S omluvou a rychlým nenápadným pohlazením mého stehna zmizel na záchod.

,,Ne ženy," promluvila poprvé na mě, až jsem sebou překvapeně trhla, ,,ale chlapi jsou zplozenci pekla, vedeni neukojitelným chtíčem, touhou po moci. Však to sama jednou pochopíš. Z jejich rukou nepřichází nic dobrého, jen bolest a strast," zahleděla se do hrnečku z tenkého porcelánu s nevkusně zlaceným lemem, jakoby mi věštila budoucnost. Na zádech se mi zježila kohorta chloupků do pozoru. Martinova matka vraštila tmavé huňaté obočí nad výrazným nosem, tmavě hnědé tuhé vlasy měla sepnuté do přísného drdolu.
Mohla jsem být stokrát dospělá, ale téhle ženské jsem se bála. Vzduch kolem ní jako by houstl, chladl a ubývaly v něm molekuly kyslíku. Stáhlo se mi hrdlo, v kterém vyschlo i přes právě vypitý čaj.

,,Varuji tě, dej od něj ruce pryč. Nečeká tě s ním nic dobrého," řekla syčivým uštěpačným hlasem a zvedla pichlavý pohled ke mně. Její temně hnědé duhovky téměř splývaly se zorničkami.
Čarodějnice. Zachvěla jsem se a víc se namáčkla do nepohodlného křesla. Už chápu, proč k téhle ježibabě Martin jezdí právě dvakrát do roka, na její a povinně též na svoje narozeniny. A i to musí být hodně drsné. Jaké s ní mohl mít dětství? Děsivé, jiné slovo mě nenapadalo. A pak do mé mysli vklouzla představa Martina jako malého kluka, jednoho z našich píďátek ve školce, rozčepýřeného blonďáčka s na svůj věk příliš dlouhýma nohama a velkýma smutnýma očima. Byla taková vždycky? Bez kousku citu? Bez něhy, bez lásky? Poskytující jen nezbytně nutnou péči, ale jinak praktikující studený odchov? Nebo se to zlomilo později?

Seděla na kraji odrbaného ušáku, rovná jako pravítko, připomínajíc kobru těsně před útokem. Div, že od stropu nevisely svazky jedovatého býlí. Do obýváku se vkrádalo podvečerní sluníčko, v jehož paprscích poletovala neposedná zrnka prachu, ale místnost zahřát nedokázalo.

Martin se vrátil, posadil se vedle mě a velmi rychle mě objal kolem ramen.

,,Máš odvahu, že jsi ji sem přitáhl," procedila mezi zuby.

Vykulila jsem na ni oči a v hloubi duše očekávala, že jí z koutku odkápne neonově zelená jedová slina.

,,Eliška je moje přítelkyně," odpověděl Martin chladně.

,,Před Bohem není tvého nic, dokud si ji nevezmeš. Což doufám neplánuješ," ukázala na něj kostnatým prstem s tupě zastřiženým nehtem.

,,Nezajímá mě názor Boha na moje záležitosti," zašklebil se dotčeně a pevněji mě sevřel v objetí. Ovládal se na maximum, zhluboka se nadechoval, jakoby praktikoval zenový budhismus nebo tai-či.

,,To by ale měl, synu!" nadzvedla se z křesla a hrneček se jí naklonil na bok ne nepodobný Titanicu.

,,Mami."

,,Ne, Martine. Musíš si pamatovat, že Bůh sleduje a soudí každý tvůj krok. A takoví jako ty nemají chodit po Zemi a dál rozsévat zkažené plémě."

Mám dost. Bohužel jsem příliš dobře vychovaná na to, abych téhle zrůdě v hábitu vdovy z předminulého století omlátila její Bibli ležící způsobně na kraji stolku zcela nezpůsobně o hlavu.
,,Půjdeme?" navrhla jsem civilizovaně, poté, co jsem spolkla žluč s pěknou várkou sprostých nadávek.

,,Rozhodně."

Rychle jsme se rozloučili a schody na čerstvý vzduch jsme brali ruku v ruce po dvou. Přeběhli jsme chodníček mezi upravenými záhonky azalek, zeleně natřenou brankou ven na ulici mezi další bytovky, které se někdo nenemáhal od sebe odlišit jinak, než číslem popisným na olupující se plechové tabulce.

,,To byla teda síla," vzmohla jsem se na komentář, když jsme konečně zvolnili tempo míjejíce drátěnkou oddělené hřiště bývalé osmé základní školy.

,,Spíš slabý odvar. Díky, že jsi se mnou šla," Martin se zastavil a přitáhl mě k sobě. Zvedl mě nad zem, zatočil se se mnou a políbil mě na rty. ,,Děkuju," zašeptal mi do pusy.

Chutnal po hořkosti černého čaje i vlastních myšlenek, bolavě a smutně. Posadil mě na oprýskanou zídku k betonové soše ze sedmdesátých let, o níž jsem nikdy nepochopila, co měla znázorňovat.

Vpasoval se mezi moje stehna, hladil mě po vlasech a líbal, jakoby za rohem číhalo samotné peklo.

Opřel si čelo o moje a zhluboka dýchal. ,,Eli, tohohle se nikdy nezbavím," řekl potichu.

,,Byla taková vždycky?"

,,Ano," vzal moje tváře do dlaní a znovu mě něžně políbil.

,,Proč?" hlodala ve mně zvědavost.

,,Byla vychovávaná v silně náboženském prostředí... a mě vnímá jako trest."

,,Jak to myslíš?"

,,Říkal jsem ti, že neznám svého otce. Ani ona ho nezná. Když byla ve čtvrťáku na výšce, znásilnil ji nějaký grázl při cestě na kolej. Vysoký, blonďatý se zelenýma očima. Nezní ti to povědomě?" zašklebil se znechuceně.

,,Celý život jí ho připomínám."

V očích mě pálily slzy, zamrkala jsem, ale stejně si našly cestu ven, taženy neúprosnou gravitací. ,,Martínku, to jí nedává nejmenší právo..." zatínala jsem prsty do pěstí, ale nebylo to nic platné. Plakala jsem nad malým klukem, kterého neměl rád nejdůležitější člověk v dětském světě i nad dospělým mužem, jemuž bylo souzeno trpět za hříchy otce. Kde se v tomhle nácházela spravedlnost? Kde spalo křesťanské milosrdenství? Jen nekonečný trest za provinění, kterého se nedopustil. Nechtěla jsem si připouštět, jak hluboko může sahat tahle rána, jak moc Martina ovlivnila na celý život.
Poprvé jsem na jazyku pocítila pachuť nenávisti, ohromující svou intenzitou. Osobní a spalující.

Křečovitě jsem svírala látku jeho trika a doufala, že jednou, třeba v daleké budoucnosti, se tahle hnisající, srmrdutá rána zacelí a nezůstane po ní víc, než ošklivá jizva.

Pro rýpaly v oblasti genetiky- ano, je to možné. Malá část arménského obyvatelstva je zelenooká. Tudíž, pokud by jeden z rodičů Martinovy matky byl zelenooký, i Martin by tuto barvu očí mohl podědit ( v kombinaci s geny otce).