♾
Probral jsem se tak akorát včas, abych zjistil, že se mi v hlavě usadil kovář, na jazyku výheň a podle ochoty končetin se hýbat, že mám ještě dostatečnou hladinku na to, abych v žádném případě nemohl dojet pro Eli. V práci končila ve dvanáct a na displeji telefonu svítilo krásných 11:07.  Do hajzlu. Tohle je fakt nepraktické. Zalovil jsem v IDOSu, autobus jí jede až o půl druhé, takže nejspíš půjde pěšky, sama přes les. Zaúpěl jsem a kovář rozezvučil kovadlinu ve spravedlivém trestu. Zatnul jsem zuby a vyštrachal se z postele, hodil rychlosprchu, ibalgin a půllitr rozpustného céčka.
Dřepl jsem si s kafem na terasu a čekal, až růžové potěšení zabere. Nechtělo se mi přemýšlet. Vůbec se mi nechtělo nad včerejškem uvažovat. Včerejší den je mrtvý. Otázkou zůstává, nakolik jeho kostnaté pařáty ovlivní dnešek. Tyhle zhovadilosti si Eliška nezaslouží, jenže se mnou ji nic jiného nečeká. Překvapilo mě, že včera neutekla s jekotem, i kdyby měla uplatit samotného Ďábla, aby se dostala z mého dosahu. Vím to, že ji zničím a ona to nejspíš tuší také, přesto neutíká, nebrání se, jen zatíná zuby a snaží se mě podržet? Zamračil jsem se nad tou myšlenkou. Snaží se mi pomoct, i když nemůže ani tušit s jakým bordelem se potýkám?
Nakonec možná má Honza pravdu, kdybych mohl Elišce alespoň něco říct... jenže to by utíkala ještě rychleji s ještě větším řevem. A to nedopustím.

Ibalgin konečně zaúčinkoval. Spořádal jsem odporně sladkou čokoládovou tyčinku a napsal Elišce, že jí půjdu naproti přes Návse, ať na mě počká ve školce.

Potkali jsme se kousek nad hlubošskou hájovnou. Na zlomek vteřiny jsem si dovolil zuřit, nad tím, že šla sama a zbytek času, kdy jsem se k ní blížil, se kochal její krásou. Ze sportovní sukně ji vykukovala opálená stehna a tílko nenechávalo příliš prostoru fantazii. Zbožňuju léto a tohle andělské pihaté stvoření  s copem a růžovými tvářemi.

Podívala se na mě a na okamžik zaváhala, zadržela dech. Rozhodl jsem za ni a přitáhl ji do těsného objetí. Políbil jsem ji na rty, jako bych se beze slov snažil vyjádřit, že podělané narozeniny nezlikvidují další krásný den. Přijala tichou úmluvu, cítil jsem, jak se usmála a celá uvolnila.

,,Mohla jsi na mě počkat ve školce."

,,Mohl ses neožrat," odvětila suše a mrkla na mě.

Měla svatou pravdu, i když takové věci se neříkají nahlas. Vyrazili jsme do kopce po cestě, kterou si lesníci vysypali ostrým štěrkem, dozajista k velké radosti cyklistů. Držel jsem Elišku za ruku a dumal jak na věc, aby to neskončilo sporem, opět. Nakonec jsem se rozhodl pro přímý útok. ,,Eli, co kdyby sis příště vzala auto, když tě nemůžu odvézt? Bylo by to praktičtější."

Zastavila se. Nafoukla tváře a spolkla asi několik prvních vět, které ji napadly. ,,Jsi ještě pod vlivem, viď?"

,,Asi jo, ale, co to má s tím společného? Nelíbí se mi, že bys tady měla chodit sama."

Uchechtla se. ,,Martine, uvědomuješ si, že sem chodíme s dětmi ze školky?"

,,Sem?"

,,Ne zrovna sem, kousek níž. Za mládežák. V životě mě nenapadlo, že bych se tu měla bát," zavrtěla nade mnou hlavou.

Hodně jsem se ovládal, abych nezaskřípal zuby o sebe. Po včerejšku jsem se nenacházel v optimální vyjednávací pozici. Pepřák. Koupím Elišce aspoň pepřák.

,,Tak jinak, příště pojedeš autem, ano?"

,,Tak určitě."

,,Eli, prosím," zaúpěl jsem.

,,Koupím si svoje. Můžeš mi ho pomoct vybrat," navrhla s drobným úsměvem a kopla do loňské šišky.

,,Samozřejmě, až si na něj našetříš." Netušil jsem, kolik měla na účtu, ale neočekával jsem žádnou horentní sumu, rozhodně ne dostatečnou na bezpečné vozidlo. Takže... v žádném případě, nepustím jí do světa v herce s mizernými brzdami a neustálými poruchami.

Tentokrát neměla k obrušování skloviny daleko Eliška.

,,Nemohli bychom přehodit výhybku?" promnula si čelo.

,,Jo, pokud jsme se domluvili na tvojí dopravě."

,,Nedomluvili."

,,Eli, co já s tebou provedu?" zamračil jsem se na ni a ona se začervenala tak, že nebylo těžké představit si, co jí prolétlo hlavou. A to jsem si umanul spáchat, hned po návratu domů. Hmmm, odtáhnu jí do ložnice a jestli bude ještě protestovat proti ježdění mým autem, tak jí k té posteli přivážu a veškerý odpor z ní vyšukám. To byl docela dobrý plán. Olízl jsem si ret a trochu přidal do kroku.
Eli mi chvilku vyprávěla o píďatech ze školky, než se s nejistým výrazem pustila do kalných vod včerejší noci. ,,Trochu jsem googlila Arménii."

Muselo to přijít, včera vypadala tou myšlenkou docela unešená. ,,Asi bych se tam chtěla podívat," pípla nesměle.

Zastavil jsem a otočil se k ní čelem. ,,Bojíš se, že ti utrhnu hlavu?" zeptal jsem se.

,,Ne, jen po včerejšku si nejsem moc jistá," pokrčila rameny.

Přitáhl jsem ji k sobě a vroucně políbil. Cítil jsem, jak se pere s vlastními strachy a přesto vstupuje do temnot za mnou. Poutal jsem ji k sobě silněji, než by jí mělo být milé a ona se nechávala, netušíc čemu kráčí naproti, čemu otvírá náruč. Nebo ano? Věděla díky své ženské intuici víc, než jsem jí řekl?

Honza stihnul zmizet, než jsme se vrátili domů, což mi projednou dokonale vyhovovalo. Bez většího přesvědčování jsme zalezli do postele, přesně jak jsem si předsevzal. Rozvláčným tempem jsem Elišku zbavil každého kousku oblečení, dokud přede mnou neležela nahá a dokonalá. Přejížděl jsem prsty po její sametově hebké kůži a snažil se nabažit jejích tvarů, jejího voňavého tepla. Pomilovali jsme se pomalu, tiše a velmi intenzivně. Připomínalo mi to pradávnou modlitbu, beze slov, k božstvu, které již dávno vymřelo, jehož odkaz jsme přesto nesli v hloubi našich duší. Usnuli jsme propletení v pevném objetí.

,,Za každého mrtvého zabiju deset tvých," procedil jsem mezi zuby a sekl mečem po muži, který se proti mně hnal plným tryskem na obrovském válečném koni. Hlavu měl chráněnou přilbicí, trup kroužkovou zbrojí, napřahoval meč ve velkém oblouku, když se mu moje zbraň zakousla do boku. Síla nárazu mi bolestivě škubla ramenem, ale meč jsem nepustil. Zařval jsem a hnal se proti dalšímu útočníkovi. Nos se mi plnil přesladkou vůní krve, strachu a boje. Uši zaplavovala kakofonie děsivých výkřiků, nadávek, frkání a dusot kopyt. Ve vzduchu se míhaly zbraně, paže, žíně a nad tím vším se vznášel lákavý příslib vítězství, věděl jsem, že je mé. Prosekl jsem hrdlo špatně se kryjícímu muži, svého koně nechal zdupat dalšího, který spadl ze sedla, praskání jeho žeber splývalo s mlaskavým šplícháním krve ze stehna bojovníka ležícího hned vedle.
Vyhráli jsme, dobyli jsme to, po čem jsme prahli. Procházeli jsme s mými muži mezi mrtvolami, doráželi umírající, sbírali zbraně. Usmíval jsem se. Zvítězili jsme. Radost mi pulzovala v žilách, dostál jsem svého úkolu.
Zaslechl jsem smích. Ženský, ostrý posměvačný chechot. Zvedl jsem hlavu a spatřil ji. Nikdo jiný ji neviděl. Nádherná a přesto zlověstná, docela nahá, bosými chodidly stála v tratolišti krve. Prsty si pohrávala s prameny hnědých vlasů, jež jí padaly přes těžká prsa na těhotné břicho.

,,Nevyhrál jsi."

Chtěl jsem protestovat proti jízlivému tónu, ale zvedla ruku, aby mě umlčela. ,,Nedokážeš ochránit to nejcennější, proto jsou všechny tvé bitvy jalové," krásná tvář potemněla v ohyzdném šklebu. Obličej se jí protáhl, vycenila zuby, a než jsem stihl mrknout stál přede mnou pyšný bělouš. Švihl ocasem, otočil se a odcválal po zdupané pláni pryč. Zůstal jsem stát uprostřed hromady mrtvol se sžíravou hořkostí, nechápal jsem, co mi ta zvláštní bytost řekla, ale kdesi uvnitř tušil, že měla pravdu. Sebrala mi radost z výhry, mou zaslouženou a jedinou potěchu.

                                      🎶
Probrala jsem se, když Martin cuknul paží a vzal přitom s sebou moje rameno. Vyjekla jsem a rychle se posadila. Do ložnice se vkrádalo líné odpolední sluníčko, v jeho paprscích poletovala zrníčka prachu.
Martin zavyl jako raněné zvíře a znovu škubnul pravačkou. Vzdychla jsem a opřela se zády o pelest. Nesmím ho vzbudit, nesmím. I když mě trápilo se na něj koukat, obličej mu křivila bolestivá grimasa, zatínal zuby a mezi nimi cedil jednotlivá slova, kterým jsem nerozuměla. Jeho noční můry mě děsily snad víc, než jeho samotného. Bála jsem se o něj, ale neuměla mu pomoci. Probudit ho bylo horší, než ho nechat tu příšernost prožít. A tak jsem potichu seděla čekajíc, než další odporný sen pomine, pustí ho ze svých spárů do náruče klidného spánku, nebo Martina vyděsí dostatečně na to, aby se probral sám, zpocený, nepatrně se chvějící, sotva popadající dech.

Obrovský chlap, přesto neuvěřitelně zranitelný, vyděšený, jako malý kluk. Přesně takový byl jeho pohled, když se konečně probudil. Zmatený, na zlomek vteřiny, než jeho oči zaostřily a s hlubokým výdechem sklouzl hlavou do mého klína. Objal mě paží přes bok, tvář si položil na moje stehna.
Hladila jsem ho ve vlasech a chtělo se mi brečet.