🎶
Po chvíli mi došlo, že nemám, jak čas odměřit. Telefon zůstal v obýváku.

Venku se pomalu začínalo stmívat a Martin nikde. V hlavě mi běhaly nejšílenější představy, od plánování vraždy, až po svíravý děsivý strach, že se Martin někde rozšvihal na motorce. Pak bych ho zabila ještě jednou.
Snad by ho nenapadlo si ublížit schválně? Zalapala jsem po dechu, když na mě tahle myšlenka zaútočila. Vyskočila jsem na nohy a rozeběhla se k sejfu v šatně, třásly se mi prsty, přesto jsem na druhý pokus zvládla opakovaným točením kolečkem nastavit správný kód. V zámku cvaklo a pustil mě do kovové schránky. Pistole ležela na svém místě. S úlevou jsem přirazila dvířka zpátky.

Vyháčkovat zámek neumím, nezbývalo než jediné cesty ven. Čekat už jsem nevydržela, s narůstajícím strachem bych nebyla schopná zůstat na jednom místě. Otevřela jsem okno, ovanul mě chladný podvečerní vzduch. Voněl přicházejícím podzimem, vlhkem, zemí, přírodou připravující se na dlouhý spánek.
Přímo pode mnou bylo zastřešení terasy, dřevěné trámy s tabulemi polykarbonátu mezi nimi. Přehodila jsem nohy přes rám okna a opatrně seskočila na trám. Noha mi podklouzla na jakémsi mazlavém bordelu, který v šeru nebyl vidět. Zavrávorala jsem a myslí mi proletěla jako větrná smršť otázka, zda tohle byl dobrý nápad. Jenže já potřebovala pryč. Zjistit, jestli je Martin živý a pak... pak ho života zbavit, nebo alespoň přizabít a říct své poslední sbohem.
Strach se vztekem mě kopl do zad tak šikovně, že jsem přepadla na kolena a rukama se zachytila za trámy, dřív než jsem začla klouzat ze střechy dolů. Přelezla jsem jako pavouk trpící strachem z výšky na kraj zastřešení, do úplného rohu, kde bylo nejblíž k trávě a zároveň se nevyskytoval nábytek, květináče ani zapomenutý rýč. Mohla jsem být sotva tři metry nad zemí, žádné drama, snažila jsem přesvědčit sama sebe. Otočila jsem se a lehla si na břicho, spouštěla jsem centimetr po centimetru níž, dokud jsem neležela na trámu jen hrudníkem a předloktími. Levačkou mi projela bolest, blbé dráty. Debilní zlomenina. Sklouzla jsem zbývající kousek a levou ruku si objala pravačkou, abych ji pod sebe nechtíc nestrčila.

Dopadla jsem na obě bosá chodidla docela šikovně a pak přepadla na záda. Náraz mi zadrnčel až v kyčlích, otřepala jsem se a postavila se.
Okno na terasu bylo pootevřené tak, jak jsme ho odpoledne nechali. Naštěstí. Vběhla jsem rychle dovnitř, ulovila telefon povalující se na konferenčním stolku v obýváku a klíče od auta. Zavolala jsem Martinovi.
Nebral to.
Krucifix!
Nastartovala jsem a netrpělivě tloukla dlaní do volantu, než se laskavě garážová vrata zvedla. Telefon se spároval s modrým zubem v autě, okamžitě jsem dala vytáčení Martina. Ale jeho telefon zůstával hluchý.

Pádila jsem houstnoucím šerem, ignorujíc ďoury v asfaltu i srnky postávající na kraji pole, které jsem zahlédla stejně příliš pozdě. Šlapala jsem na plyn jako zběsilá, jen abych prudce brzdila do každé prudké zatáčky, hnala jsem se pryč z Bukové, aniž bych tušila, kam mířím.

Až před jeho domem v Žežicích mi došlo, kam mě autopilot dovedl. Zaklela jsem a rozhlédla se v chabé naději, že uvidím Martinův chopper. Nikde nic. Jen Honzovo obludárium před garáží.
Oběhla jsem auto a vší silou se opřela o zvonek. Ukazovák jsem nesundala, dokud se Honza neobjevil ve dveřích.

,,Hoří?"

,,Je tady?" vykvikla jsem.

,,Kdo?" Loudavým krokem došel ke mně a odemkl branku.

,,Martin!"

Vyvalil na mě oči a úsměv mu vymizel z obličeje. ,,Není. Pojď dál," vzal mě kolem ramen, jakoby si myslel, že se otočím na patě a budu pokračovat ve zběsilém útěku, o němž nemohl vědět. Asi.

,,Ne. Já..." trhla jsem sebou a chtěla přesně to udělat. Utíkat. Pádit do neznáma, pryč od problémů, od strachu, od šíleného Martina.

,,Pojď dovnitř," promluvil tichým, přesto pevným hlasem, ,,zavoláme mu. Povíš mi, co se stalo, ju?"

Asi to bylo nejracionálnější řešení, nechala jsem se odvést do obýváku, kde mě usadil na černou koženou sedačku. Byla jsem u něj několikrát, při společných pařbách, ale připadala jsem si, jako bych tu byla poprvé. Minimalisticky zařízená domácnost by působila sterilně, nebýt hromady knížek na stolku, vedle otevřené láhve červeného vína a prázdného pytlíku od brambůrek. Honza vypnul promítačku, přes kterou měl puštěný film na obrovské plátno zabírající celou jednu stěnu. Vzal do ruky telefon a vytočil Martinovo číslo. Nechal ho dlouho zvonit, ale ani jemu mobil nezvedl. Nadatlil rychlou zprávu než si sedl ke mně na pohovku.

,,Co se stalo, Eli?"

,,Odjel. On prostě odjel," zahučela jsem. Měla jsem pocit, jako bych měla hlavu ponořenou ve vodě. Vše najednou bylo příliš vzdálené, nereálné.

,,To asi není tak velký problém, ne?"

Zašklebila jsem se. ,,Zdála se mu noční můra, musela jsem ho vzbudit, protože se začal ohánět a nechtěla jsem jednu chytit, možná kdybych ho nebudila...," pokrčila jsem rameny, ,,odnesl mě do ložnice, myslela jsem, že..."
,,Si zašukáte," uchechtl se.

,,No jo. Jenže místo toho mě zamkl v ložnici a odjel. Já tomu prostě nerozumím. Netuším, kam jel. Jestli se mu něco nestalo," trhavě jsem se snažila vysvětlit bláznivou situaci.

,,Eli, nebul. Tak šílené to nebude...," mluvil potichu jako na raněné a vyplašené zvíře.

,,Ne? Chová se jako magor," zaúpěla jsem. Přitáhla jsem si kolena až pod bradu a jemně sama sebe kolébala. Z očí mi vytryskly nové slzy a u nosu se začala dělat bublina, spěšně jsem ji otřela do rukávu. Už mi bylo všechno jedno.

,,Nevím, jestli na tohle mám sílu."

,,Eliško. Podívej se na mě, prosím."

Zavrtěla jsem hlavou. Stydím se až do morku kostí, že jsem zdrhla a zrovna k Honzovi. Jenže kam jinam? Kdo jiný znal Martina tak dobře?

,,Musím jít. Byla to blbina, že jsem sem přišla." Začala jsem se štrachat do stoje.

Chytil mě za zápěstí a přitáhl zpátky na gauč.
,,Poslouchej mě chvilinku. Martin je zvláštní, ale v jádru hodný člověk. Neublíží ti. Má v hlavě bordel, to je všechno. Když mu podáš ruku, zvládneš ho z těch sraček vytáhnout. Ty, nikdo jiný. Jsi první ženská, s kterou je dýl než dvacet čtyři hodin a kterou si pustil k tělu, když ho teď odkopneš, zlomíš ho."

,,Není zrovna pokojová květinka, co by se dala lámat." odfrkla jsem si.

,,Vidělas jeho mámu, ne?" zeptal se ještě potišeji, jako by se jednalo o státní tajemství.

,,Jo, měla jsem to potěšení."

,,Ježibaba."
Div, že si neodplivl. ,,Naházela mu do hlavy takové šílenosti, že je vůbec zázrak, že funguje aspoň nějak. Chápej, on je přesvědčený, že ti ublíží, že to jinak dopadnout nemůže. Netuším, co mu přecvaklo v hlavě tentokrát, ale tohle je stoprocentně jeho největší strach. A pak že si tě nezaslouží."

,,Do prdele s touhle ženskou. Jenže, co je to platné? Mám pocit, že od doby, co se známe, se do těch sraček spíš potápí. Vždyť to musíš vidět i ty," řekla jsem trpce.

,,Eli, víš, co vidím já? Chlapa, který se pekelně bojí, že selže, snaží se a stejně padá na držku. A taky, že když je s tebou, že je nejspokojenější za celou dobu, kterou ho znám. A to je sakra dlouho," odmlčel se.

,,Tak proč zdrhnul jako malý capart? Nedává to smysl," rozhodila jsem rukama. Kéž bych se z tohohle pitomého snu probudila. Vnitřnosti se mi kroutily představou, že se Martin někde válí na asfaltu a vesele si krvácí, zatímco my tady vedeme rozprávku.

,,Netuším, co mu přilétlo přes čumák, ale osobně bych mu doporučoval, aby k tomu, co předvedl, měl hodně dobrý důvod." Podal mi krabici papírových kapesníků, kterou vylovil pod stolem. Mračil se jako kakabus.

Vysmrkala jsem se s vehemencí slona, Honza znovu zkusil zavolat Martinovi. Bezvýsledně.

,,Zajedu do nemocnice..."

,,Proč proboha? Eli, neboj, nic se mu nestalo. Vsadil bych se o kilo čokolády, že prohání tu svoji mašinu přes celý Středočeský kraj," usmál se na půl úst.

,,Je to sobecký blbec," ulevila jsem si.

,,Souhlasím. Nechceš něco k pití?"

,,Čaj?"

,,No měl jsem na mysli něco ostřejšího," podrbal se v zátylku a v ten okamžik působil mladší, s klukovským úsměvem a velkýma jiskřivýma očima.

Jen jsem přikývla. Bylo mi to vlastně jedno, hnětla jsem ve zpocených dlaních kraj mikiny a nevědomky se modlila. Jen ať je celý a zdravý, rozkouskovat ho můžu sama později.
Začala mě svědit levá paže, drbala jsem ji přes oblečení, dokud se z kůže nerozlévala horkost. Něco mě muselo kousnout. Znovu jsem se podrbala.

Honza mi přinesl gin s tonicem ve vysoké sklenici.

,,Kde máš vůbec Máju?"
Sestěhovali se minulý víkend, což jsme pořádně zapili. Honza si nejspíš šel za svým cílem, i když o tom nemluvil. A otázkou zůstávalo, jestli si Mája vůbec uvědomuje, že se z ní stala kořist. Lovná, na níž Kladivoun upnul veškerou svou pozornost.

,,Na třídním srazu," protočil oči a přiťuknul mi.

Nezbývalo než čekat.