Dalšího dne jsem měla v ruce své ranní kakao, které jsem nepřítomně míchala a koukala na fotku s Lokim. V hlavě se mi přehrával můj dnešní sen.

„Přijdu."

Ty sny jsem měla každou zpropadenou noc a už minulý rok jsem to nedávala. Nevěděla jsem, že se mi další rok v prosinci vrátí.

„Jsi krásná."

Nejhorší bylo, že jsem nad nimi nedokázala přestat přemýšlet. K tomu jakoby byly všechny ty sny v takovém zlatém oparu. Jako—

Max mě najednou štípl do ruky a já sebou trhla.

„Co je?!" vyjela jsem na něj.

„Klid, ségra, jen jsem na tebe mluvil a ty jsi úplně ale úplně mimo," zasmál se.

„Promiň," omluvila jsem se, ale stejně byla duchem mimo a dívala se na fotku. On se podíval, kam jsem se dívala a věnoval mi chápavý pohled.

„To kvůli němu?" zeptal se šeptem.

Ne. Představ si, že to je kvůli tomu, že je moje kakao už studený... i když to by tomu mohlo přidat.

„Jen se mi vrátily ty sny," řekla jsem zoufale.

„Na to mám jasný řešení," zdvihl ukazováček, jakoby měl brilantní nápad. Kdybychom byli v kresleném seriálu, nad hlavou by mu blikla žárovka. „Nebudeš spát a tak se ti nebudou moct zdát noční můry," řekl svůj bravurní nápad.

Já jen protočila oči a šla si přihřát kakao do mikrovlnky.

„No tak! To byla jenom sranda!" zasmál se.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, zatímco jsem stála zády k němu, abych se uklidnila a čekala jsem na ohřátí kakaa.

„Děláš pokroky. Sundala jsi plakáty, na Marvelovky zvládáš koukat bez pláče... až na Tonyho smrt... a jediné tvoje kritické období je na Vánoce," řekl s úsměvem a dal mi ruku okolo ramen.

Společně jsme sledovali jak se kakao v mikrovlnce točí a ohřívá se.

„To jsem nevěděla, že teď děláš i psychologa," okomentovala jsem otráveně.

„Pro tebe cokoli," mrkl na mě s úsměvem. Byl mezi námi další moment ticha, ve kterém jsem trošku uvolnila svůj postoj a povolila se jeho objetí.

„Myslíš, že mi navždy znechutil Vánoce?" zeptala jsem se smutně.

„Ne," řekl bez zaváhání.

Než jsem stihla cokoli dalšího říct, mikrovlnka dokončila svou práci a já si vzala své pitíčko. Sedla jsem si s ním do křesla a pomalu upíjela.

„Nejsem krásná."

„Pro mě jsi ta nejkrásnější a nejmilejší pozemšťanka ze všech."

„Protože znáš jenom mě."

„Taky znám Amandu," zasmál se společně se mnou.

Ach, ten jeho smích. To nejkrásnější, co jsem kdy mohla slyšet, tak opravdové a neuvěřitelné v jednu a tu samou chvíli. Zamrkala jsem, když jsem si uvědomila, že něco musím začít dělat, protože tady nebudu sedět jako minulý rok. Minulý rok jsem měla podobné sny a tentokrát to už nedovolím, nedovolím, aby se o mě všichni strachovali a poučovali mě. Tenhle rok bude jiný, já se z toho dostanu, nebudu se utápět ve smutku kvůli nějakým čtyřiadvaceti dnům, které ani nebyly tak výjimečné.

„Maxi jdeme něco dělat, cokoli," vstala jsem z křesla.

Max se zasmál a došel ke mně.

„Ty se nejdřív posaď," posadil mě zpátky do křesla. „Dopij si v klidu to kakao, víš jak seš nevrlá, když nedopiješ kakao. Samozřejmě, že někam jdeme, dneska je rozsvícení stromečku," usmál se.

„Zapomněl jsi, že to zrušili kvůli koroně?" zeptala jsem se ho.

„To neudělali!" vykřikl zraněně.

Pokrčila jsem rameny. „No jo, to je život," okomentovala jsem a upila si z kakaa.

Koronavirus nám komplikuje život a to nemluvě o babičce, která nás chtěla pomalu vydědit za to, že jsme se nechali naočkovat.

„Takže... jdeme za Amandou, ta něco vymyslí!" vykřikl najednou.

„Dobře," souhlasila jsem.

***

„Nechala sis narůst vlasy."

„Líbí?"

„A moc. Služebnice ti z nich upletou copánky."

„Emmo!" okřikla mě Amanda, která zrovna seděla na Maxově klíně.

„Oh, promiň. Nějak... jsem se ztratila v myšlenkách," omluvila jsem se.

„To se ti poslední dobou stává nějak často," okomentoval Max. Amanda to jen souhlasně odkývala.

Rozhodila jsem naštvaně rukama. „Nestarejte se o mě, vymysleli jste konečně něco, co bychom mohli dělat?" zajímala jsem se.

Oni spolu sdíleli bezradný pohled a potom se podívali na mě.

„Nenapadlo nás nic." odpověděl Max.

Tomu jsem se jenom zasmála. Za ty dva roky, co jsou spolu jsem si dokonce zvykla i na jejich sladký řeči. I na to, že se krásně doplňují. I na to, že vždycky, když se hádají, tak jsem v nejhorší pozici, protože se nemůžu stavit ani na jednu stranu, protože by mě ten druhý asi roztrhal. Ale nedokázala jsem snést to, jak se pokaždé takhle spojili, aby mi pomohli. Byla jsem potom jako v pasti.

„Cítila jsi s Radkem to, co se mnou?"

„Ne, proto jsem se s ním rozešla."

„A napadlo tě někdy, že si jsme určeni a proto nenajdeš nikdy nikoho s kým se budeš cítit jako se mnou?"

„Kdyby existovaly spřízněné duše, bylo by to celkem nespravedlivý. Přece jenom by potom člověk musel hledat v celém vesmíru jenom jednoho partnera, se kterým by si dokonale rozuměl. Bylo by nemožné někoho takového najít."

„A přesto mám pocit, jako bych někoho takového našel..."

„Nemáš vodku? Nutně potřebuju panáka," zaskučela jsem kvůli návalu náhlých útržků ze snu.

***

„A-B-C-D-E-F-U! And your mom and your sister and your job
And your broke-ass car and that shit you call art
Fuck you and your friends that I'll never see again
Everybody but your dog, you can all fuck off!" zpívala jsem z plných plic.

Byla jsem už ve svém bytě, pouštěla jsem si na maximum písničky a řvala z plných plic. Nejspíš to vadilo sousedům, ale zajímal mě jejich názor? Ne. Oni taky nejsou svatí a já si na ně nikdy nestěžovala. Já mám taky právo na to, abych mohla dělat hluk. Po dnešku budu jako nový člověk. Dneškem totiž končím, kašlu na osobu, která si dovolila narušit můj život.

„Everybody but your dog, you can all fuck off..." dozpívala jsem šeptem písničku. Nechala jsem své slzy, které ze mě proudily, aby stékaly, neměla jsem náladu na jejich otření, když v tom zazvonil zvonek. Jakmile se zvonek ozval i podruhé a tentokrát nedočkavěji, vstala jsem a šla do koupelny, kde jsem se aspoň trochu upravila. Omyla obličej, otřela slzy a vlasy dala zpátky do culíku.

Po otevření dveří mi pomalu spadla brada. Čekala jsem sousedy, co mi jdou vynadat, čekala jsem Amandu, Maxe, bože, čekala jsem i tátu nebo babičku. Jen ne jeho.

„Ahoj," řekl s nejistým úsměvem.

„R-Radku?" zakoktala jsem jsem se.

„Amanda, říkala, že bych se mohl hodit," vysvětlil. Jeho blonďaté vlasy měl čerstvě zastřižené a upravené. V jeho tmavých, čokoládově hnědých očích šla vidět jeho laskavost, obětavost a přívětivost. I jeho hlas byl příjemný na poslech a já si připadala jako ve snu. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by mě ještě někdy chtěl vidět.

„Vždyť-Vždyť mě máš nenávidět," zakoktala jsem se. Ani jsem si neuvědomila, jak špatně to znělo.

„A za co? Za to, že jsi mě nemilovala tak moc, jako já tebe?" zeptal se s malým úsměvem na rtech.

Tak moc se mi ulevilo. Neviděli jsme se asi půl roku, protože jsem se s ním rozešla a neměla jsem to srdce se s ním ještě bavit. Byla jsem tak strašně provinilá, protože neudělal nic špatně. Po tváři se mi rozlil úsměv a během vteřiny jsem ho vtáhla do objetí.

Seděli jsme spolu na gauči a on se na mě vážně podíval. „Tak povídej, proč jsi brečela?"

Překvapeně jsem se na něj podívala, jenže potom mi to došlo. Jasně, že to poznal podle zarudlých očí, idiot to není.

„Vážně to chceš slyšet?" zeptala jsem se ho.

On se zasmál. „Jinak bych se tě na to neptal," odpověděl s úsměvem.

A tak jsem vyprávěla. Vyprávěla jsem o všem, co mě trápilo, protože jsem Radkovi věřila. Nesetkala jsem se s jeho odsuzujícím ani zklamaným pohledem. Jen s pohledem plným pochopení a jeho otevřenou náručí.

„Víš, já vím jak se cítíš, vím jaký to je mít zlomený srdce," říkal Radek, zatímco mě v objetí hladil po vlasech. Až v tuhle chvíli mi došlo, že jsem se mu vůbec neomluvila, chtěla jsem to udělat, ale sotva jsem otevřela pusu, pokračoval. „Nemá smysl se omlouvat. Láska někdy dopadá dobře, někdy špatně, není to po prvý, kdy mi někdo zlomil srdce a kdy mi někdo zlomí srdce, mi tesorito. Mám tě rád a jsem tu pro tebe, nemusela ses hned odstřihnout, ale asi jsme to oba potřebovali," dořekl a já se rozbrečela ještě víc, když mi řekl mi tesorito.

„Proč pláčeš?" odtáhl se od objetí a podíval se na mě.

„Já- Já nevím, Ráďo. Nemůžeš mi tak říkat, zní to nezákonně, už dávno nemám právo... nemůžu být tvůj poklad. Přijdeš si sem a jsi ten nejzlatější hošan pod sluncem, kterého, ale... nemiluju. A já se ti za to moc omlouvám. Moc moc se ti za to omlouvám," mluvila jsem za vzlyků a cítila jsem, jak se valí další slzy.

„Mě to netrápí, mi tesorito," určitě se usmíval. Chvilku jsme tam tak seděli, když v tom se ode mě odtáhl a podíval se na mě. „Pojď, vstávej, nebo tě umučím španělskými slovíčky," lehce se zasmál.

Proti své vůli jsem se pousmála. On mi dal ruku na tvář a palcem mi setřel slzy.

„Furt nevstáváš, mám začít mluvit španělsky?" naklonil hlavu mírně na stranu a kulišácky se usmál.

„Náhodou zníš krásně, když mluvíš svým rodným jazykem," pousmála jsem se, ale vstala. „Dobře, už jsem vstala, co teď?" zeptala jsem se.

„Teď vlastně ani nevím. Asi vytáhnu tvojí zmrzlinu z mrazáku. Tou se budeme ujídat a při tom koukat na film. Na Deadpoola, co ty na to?" navrhl.

„Já a odmítnout Marvel film? To svět ještě neviděl, ty vezmi zmrzlinu a já jdu zapnout film," konečně jsem se doopravdově usmála.

Společně s Radkem jsme koukali na film při jedení zmrzliny. Nasmáli jsme se a já se po dlouhé době cítila jako dřív. Než začaly ty sny, než se to se mnou zhoršilo. Ráďa mi dodával naději a zvládal mě vrátit zpět do reality. Jestli se z toho chci dostat, musím si nechat pomoct od ostatních a odpoutat se od vzpomínek a snů, které mi dávají planou naději. Loki se stejně ukáže jedině ve filmu.

Hello, my dear friends! Další den, další kapitola, snad se vám líbila a já pádim rovnou psát další, ať máte co číst. Přeji kráásný den, v komentech mi dejte vědět co na to říkáte a ahooj.
Kája❤️