Potom, co se spolu - dobrovolně - vyspali Jess zaplavily neskutečné výčitky svědomí. Nepromluvila na něj ani slovo a všechno dělala jako robot. Vysprchovala se. Oblékla se. Šla do kuchyně, kde se posadila a čekala, než jí udělá snídani - ještě jí nedovolil, aby uvařila ona sama. Najedla se. Sledovala, jak mu na tváři hraje úsměv, jak se sklání nad dřezem, aby opláchnul nádobí. Sledovala jak k ní došel a políbil jí do vlasů. Jak jí pohladil bříško. Nenáviděla se. Copak jí dočista přeskočilo?

Ano. Přeskočilo.

"Dala by sis kávu?" ozval se odpoledne, když jí dovolil si sednout na verandu a zírat na okolní přírodu. To bylo poprvé, kdy do ní vložil tolika důvěry, že mohla být volně na čerstvém vzduchu. Možná euforie ze společného sexu. Štvalo jí, že se k ní choval hezky, i tak.

Jeho dotaz ohledně kávy vybavilo vzpomínky, kdy chodila na vynikající kávu k Marge. I na její vynikající koláče. Bože, jak moc jí to chybělo. Ta káva, ten koláč, ta kavárna a ta svoboda. Ta bezstarostnost. Ty schůzky v tom podniku s Nickem. Kde je mu asi konec? Co si myslí? Chybí mu anebo už má novou přítelkyni? Dost - tahle nemůže uvažovat. Nechce se trápit.

"Jess? Slyšíš mě?" houknul na ní znovu z kuchyně. Nemělo cenu ani utéct - s tím pitomým velkým břichem by nikam daleko nedoběhla. Byl by to jen ubohý pokus. Kolem voněla příroda - tráva, les, horký vzduch. Zpívalo různé ptactvo a vysoko na nebi letělo letadlo. Mohou letět, kamkoliv chtějí. Za to Jess měla okovy, které jí drží při zemi, na tomhle prokletém místě. "Zlato?" ozval se Chris potřetí, ale mnohem blíž. Trhla sebou, protože klečel u jejího křesla a hleděl jí do tváře. Kdy se tam dostal? Proč si ho nevšimla?

"Chtěla bych domů." zašeptala a aniž by to chtěla, se rozbrečela. Chrisovi ztvrdly rysy a zaťal čelist. Přesto mu to nedosahovalo až do očí - ty byly ustarané, plné lásky a bolesti.

"Ty jsi doma, zlato." odpověděl, ale způsobil tím ještě větší vlnu slz.

"Chci za Nickem." pokračovala. Tím ale způsobila, že chlad už mu sálal i z těch nebesky modrých očí, které ještě před malou chvilkou byly lidské.

"Zapomeň, že nějaký Nicolas kdy existoval. Teď jsem tu já, rozumíš?! Patříme k sobě a čekáme rodinu."

"Tohle není jeho jméno, do prdele!" vykřikla v záchvatu hněvu a odstrčila ho, až si sedl na zadek. Postavila se a hleděla na něj dolů. Bylo to směšné, protože, kdyby se postavil on, byl by o tolik vyšší a působil by hrůzostrašně. "A jakoupak rodinu? Toho parchanta, kterého mám v sobě, jen díky tobě, z celého srdce nenávidím společně s tebou, Chrisi! Uvědom si to konečně! Tohle nikdy nebude fungovat!"

"Jess!" okřikl ji a postavil se na nohy. Ano, byl proti ní tak neskutečně vysoký, mohutný a svalnatý. Kdyby chtěl, zbavil by se jí raz dva a zakopal někde v lese za domem, aniž by se zapotil. A nikdo by to nikdy nezjistil.

"Chtěla bych, abys mi odpustil! Odpustil mi, co jsem ti tehdy udělala. Protože, kdybys toho byl schopný, nebyli bychom v téhle situaci a vedli bychom normální životy. Já s Nickem a ty někde daleko ode mě. Snad bychom mohli být i přátelé - jak absurdní představa, ale místo toho..."

"Místo toho co? Já jsem ti odpustil, Jess, jen prostě nezapomínám, zlato. Chci vést ten normální život, s tebou!" zvýšil bojovně hlas, ale na konci, jako by ho to opustilo.

"Uvědomuješ si, že jsi nemocný? Tohle není v pořádku, natož normální! Unesl jsi mě, o všechno mě obral a ještě jsi mě zbouchnul! Myslíš, že za to ti budu vděčná? Myslíš, že jsem šťastná, že tě snad ještě někdy budu milovat? Milovala jsem tě na střední, dokud jsem na vlastní oči neviděla, jak někoho mučíš, jak jsi někoho zabil."

"Chci jenom tebe, Jess. Na ničem jiným mi nezáleží. Jsi moje všechno, udělal bych pro tebe všechno, miluju tě, a chci, abys do hajzlu byla šťastná! Prosím, neodmítej mě pořád. Je nám tak dobře. Jen si vzpomeň na to ráno."

"Namlouvej si to dál, ty magore jeden!" otočila se na patě a zamířila do domu. Věděla, že to nikam nevede. Věděla, že ho nezmění, nepřemluví, neuprosí.

"Kam si jako myslíš, že jdeš?!"

"Na záchod, do prdele! Ten tvůj spratek mi tlačí na močák! Tam tvoji asistenci nepotřebuju!" vyštěkla na něj.

Vyběhla schody, zabouchla za sebou dveře na toaletě, sklopila prkýnko i s víkem a posadila se na něj. Plakala. Neměla tušení, co převládá - jestli vztek anebo smutek z beznaděje. Plakala dlouho a hlasitě. Bylo jí to jedno. Bolelo to. Byla toho plná. Byla hluboce raněná. Zasáhlo jí to duši, kterou ztrácela.

Věděla, že přišla o rozum, ale přesto její podvědomí chtělo bojovat. Jenže... nemohla. Už nechtěla.

Po chvíli se ozvalo jemné zaklepání.

"Omlouvám se. Odpusť mi, zlato." ozval se tlumený hlas Chrise Reyese, za dveřmi.

Nikdy!!!